matej.kulistak přečtené 363

Měsíce 1998, Petr Hruška

Líbí se mi experiment s klasickým tématem měsíců v roce - myšlenka dobrá. Panuje atmosféra horka, těžkosti, až naprosté nehybnosti ("stojíme v předsíni jako horko" nebo "nic nic se nestalo"). Ta je podepřena stereotypností nejen v názvech básní, ale i častým opakováním jednotlivých slov i celých veršů (a to jsou básně dost krátké). Pokud bylo autorským záměrem popsat nudu na rodičáku (tak to na mě opravdu působí), povedlo se. Zajímavá báseň se objeví jen občas (např. červenec nebo červenec), většina veršů je taková nemastná neslaná - ale to může být i autorský záměr. Občas se něco opravdu povede (např. "za zády hledí zvířata / na dětském pyžamu", "v cikánských domech naproti / navečer hasnou / rudé koberce", "jste mrtví prosí dítě / a míří hračkou"). Líbí se mi (a opět netuším zda záměrný) efekt ambivalence na konci knihy, kde se objevují silné až násilné obrazy, u nichž ale není jisté, jestli celkovou statičnost rozbíjejí, nebo naopak gradují ("v noci škrábne křik holčičky [...] dál nic", "otec štípal skříň / chvíli /byly síly vyrovnané"; "pokaždé někdo vstává dřív [...] odnese / mrtvé od večeře").... celý text

Obývací nepokoje 1995, Petr Hruška

Sbírka je pro mne nepřesvědčivá. Hra se slovy se často povede, ale je do sebe příliš zahleděná. Stává se, že celá báseň je jen (ne)zbytným vehiklem jednoho verše, pointy nebo obrazu. A tak i básně, které by samy o sobě byly dobré, vyznívají paradoxně v celku sbírky jaksi vykalkulovaně.... celý text

Bez obrazů navíc 2021, Vít Malota

Mám trochu pocit, že z básnické miniatury se stala móda. A není úplně snadné napsat na malém rozsahu něco, co nebude banalita. Je třeba najít si poetika, která bude rozpoznatelná i při práci s jen malou trochou materiálu. Malota píše programově minimalisticky, bez obrazů navíc (skvěle přiznané v básni Motýl). Někdy mám pocit, že tak v básni sdělení prostě chybí. Ve spoustě případů ale naopak zarezonuje. Naplno a hutně, nikoli prvoplánově či podbízivě. Vidím ve sbírce formující se poetiku, ještě není všude, ale tam kde ano, mě opravdu oslovuje. Líbí se mi čitelnost, kdy se sdělení (či jeho absence) nehalí do mraku nesrozumitelnosti. Líbí se mi odvaha jít s kůží na trh a vrazit program básnické metody do názvu sbírky. Líbí se mi uměřenost, s níž se sahá po obecněčeských koncovkách, jemném humoru nebo přímé řeči - pouze, je-li to potřeba. Těším se na druhou sbírku.... celý text

Teď 2017, Ondřej Hložek

Který nebyl 2013, Rafal Wojaczek

Po 2-3 básních je znát naprosto svébytnou poetiku. Prostor opaknuje melancholie a vzdorovitost. Svět je magicky příčící se člověku, a tak se věci, které musely stát spoustu odhodlání, nakonec nestaly (např. když lyrický subjekt popíše krví koupelnu, aby ta nakonec "zůstala čistá / bílá"). Vidím v tom ozvuk názvu výboru (který hraje na velice příznačné dvouverší s autorovým jménem, srv. "Nepiš dopisy sám sobě / kdo to kdy viděl / psát dopisy mrtvým"). A popisuje to i dobově příznačný pocit marnosti. Smrt, vodka, onanie, poluce, mučení, fanatický patriotismus, paranoia - autor se dotýká často křehkých a intimních témat, která popisuje tvrdě, ironicky, výsměšně. Jako vysmívání se vlastní i kolektivní slabosti, zhůvěřilosti, zvrhlosti. Sex je často čímsi odhalujícím a zraňujícím ("ještě do ní nevstoupil, už nemůže ven"), intimita travestuje v morbiditu (preparování pysků vlastní ženy, psaní básně na matčinu vyčiněnou kůži apod.), často se vrací motiv vlastního mrtvého těla (a to nikoli těla mluvčího, ale explicitně Rafała Wojaczka). Vlastně je v tom i velká dávka humoru, byť si to uvědomuji až s odstupem, protože při čtení většinou moc do smíchu není ("Kůň kopl kočího do hlavy ale / kočí měl tvrdou lebku"). Někdy se nečekaně objeví lyrická mluvčí v ženském rodě, což se odhalí až v polovině básně. Tolik k základním rysům poetiky. Celkem vzato Wojaczkova poezie připomíná autoterapii, ale má co nabídnout. Nepůsobí vlezle, je v ní zakódováno sdělení, které stojí za čtení. Oceňuji velice vkusné zpracování knihy (až na strany s názvy sbírek, které se opravdu nepovedly), krásnou přebálku a zařazení několika básní i v originálním znění. A především oceňuji představení tohoto autora.... celý text

Oplocený les 2023, Zita Izsó

Přemalovat pot 2023, Jan Sojka

Krásná a chytrá knížka. A to myslím grafickou úpravou a kompozicí, která se pohybuje na hraně mezi sbírkou básní a jednou dlouhou básní v segmentech. Sojka šetří obraznými pojmenováními (ale když se objeví, jsou působivé), jazyk je většinou přímý, aniž banální. Ze základní časové roviny se propadáme do vzpomínek, které se ale stávají přítomným časem. Autor vytěžuje maximum z možnosti intenzivního popisu situace teď a tedy a zároveň vědomí toho, co bude následovat. Jedna báseň např. končí: "sbalil jsem otci / ručník, pastu a kartáček / víc prý nepotřebuje / zítra se vrátí", je nám jasné (z toho, že je o věci vůbec řeč, a z významotvorného umístění v závěru básně), že nevrátí - aniž by to muselo být řečeno. Kompozice je prostě působivá. Autor má očividně rád pointy (hořké, ale skvělé) a paradoxy. Běžné situace nebo idiomy převrací na ruby, ale ne pro manýru, ale aby situaci ve zkratce vystihl a nasvítil z nečekaného úhlu (např.: a já bych měl znovu postavi svůj hrad / aby mě znovu chránil / před vlastními útoky zvenčí / před vlastními pokusy utéct; náhlý uáchvat vyrovnanosti; slunce se v úplňku rve; žárovka vystřelí / tma vybuchuje / její střepiny [...] / dopadají do všech osmi koutů).... celý text

Sesuv noci 2019, Jan Sojka

Básně - meditace, jakoby vyseděné v tichu a přemýšlení (přemýšlení o světě světě, ne o básni - nejde o žádné intelektualizování). Nemám potřebu myslet na to, proč je báseň napsaná takto a takto, proč je právě takto dlouhá apod. Vše je jakoby na svém místě, žádný výrazový prostředek na sebe nestrhává pozornost, ale všechny slouží celku. Jako když člověk, který je zvyklý hodně poslouchat (třeba v u stolu v hospodě) řekne pár vět a řekne jimi vše, co bylo třeba říct. Každá báseň má v sobě něco překvapivého nebo objevného. Něco "vymeditovaného". Sojka nepíše báseň, nemá-li o čem. Respektive mluví, jen když má co říct. K dokonalosti to nemá daleko, ke konci se kniha už bohužel začíná opakovat (cituji z různých básní: "mezi několika odchody / nemusí být žádný návrat"; "vrátit se znamená smrti předejít: / nikdy se nenarodit"; "možná se probudíme dřív / než usneme"; "třetí ty sám / dávno před narozením). Ale to je za mě jen drobná vada. Ještě bych zmínil prostě nádhernou výpravu knihy (ať už co do sazby či ilustrací).... celý text

Srdce svého nejez 1994, Karel Šiktanc

Jedna z ikonických Šiktancových sbírek. Obdivuju jej, jak se vždy pustí do nějakého obrovského tématu a pere se s ním jako s obrem - aby z něj nakonec vydoloval pohled člověka jakožto jedince. A tak se velké téma (země, paměť a předávání zkušenosti, mužství a ženství, otcovství a synovství, stárnutí a smrt...) stává osobní zkušeností, která se čtenáře přímo dotýká, aniž by ztratila na komplexitě. V téhle knize je témat hned několik: umírání otce, rodná země, vztah ke společnosti, pokušení emigrace. A témata se prolínají, odvíjí se v podivné příběhové linii. A tak mluvčího sbírky odvádějí z bytu dva tajní a vezou jej k výslechu, ten kdo vyslýchá je ale les a vítr, opodál v lomu na nemocniční posteli leží blouznící otec atd. apod. Svět je synkretický, ale ne nivelizující, vše se v něm jakoby pere. A básník na strohé dotazy odpovídá dlouhými větami veršů, které postupně také začínají připomínat blouznění. Neskutečně výmluvné svědectví vlastní pozice ve společnosti, protože autentický Šiktanc musel působit očima dobového byrokrata právě takto. Totéž se děje na rovině obrazů, které zůstávají ostré a přehledné, aniž by usilovaly o vyložitelnost, o výklad světa - pojímají jej nepřehledný, magický, zraňující. Místo na konci sbírky, kde zazní verš z názvu je silné, ale to je celá kniha. Je to koncentrovaná syrová výpověď, která má hutnost a energii facky. A jazyk samotný - nepopsatelný a nádherný. Ze všech míst, které by si zasloužily citovat vybírám namátkou tři (byť takto vyňaty zdaleka nevyzní): "Blikalo rádium. / A kušny Krušných hor lapaly po dechu, / až oči králičí lezly jim z lepechů, / až v hrobích kručelo" "A že ovcím zima v chrámu / sloužilo se v masným krámu / na putynce od zelí / Zabils Boha? Zapřels mámu? / Kup si novou panoránu! / Kup si nový průčelí!" "Šla tma noc, / šla od Klapýho, / koukal jí kus hambatýko. // V poslední řadě, opřenou o přeháňku na nebi, / spatřil jsem podřimovat matku."... celý text

Sál plný zrcadel 2021, Lubor Vyskoč

Drobná kniha drobných básní. Taková jednohubka do tramvaje. V básních není nic naléhavého, pro co by mi vedilo sbírku nedočíst. Přesto mě bavila atmosféra, kterou básně vytváří: téměř vždy je v nich nějaké vnitřní napětí (zrcadla odrážející nejmenší pohyb, strach z pádu do vody, nenápadně postupující psychická nemoc). A ta tenze se mi líbila, že mi ani nevadilo, že některé básně nejsou ničím objevné.... celý text

Чачак / Čačak 2023, Alžběta Stančáková

Ďábel je 2019, Von Roháč

Kniha působí, že se snaží provokovat. Ďábel v názvu, obrázky masturbantů, homoerotika jakožto nejvýraznější (a vlastně bych řekl, že jediné) téma - za mě se to knize i daří, ale provokace je asi ten nejsilnější vjem, který si z četby odnáším. Když jsem zpětně počítal básně, které obstojí samy za sebe (při vynechání těch anglických), vyšla mi slabá čtvrtina, což je málo. Sbírka holt není tolik o slově, jako o gestu, které je tak rozmáchlé, až teatrální. A nebo autor jen nemá moc co říct, a tak nám nabízí stále ono jedno téma, sice otevřeně, ale stále skoro ze stejného úhlu pohledu. Nejsilnější místa jsou mimo hlavní sdělení básní, na periferii zorného úhlu. Tam, kde se podaří periferně zahlédnout větší komplexitu zobrazovaného světa (př. dobře fungujících motivů: střepy, platany, krev).... celý text

Básně 2 2009, Vratislav Effenberger

Druhá bichle Effenbergera začíná sbírkou Veliké náměstí svobody, která je za mě z obou sazků to nejzajímavější (byť konec prvního jsem nečetl). Básně jsou více soudržné. Imaginativnost je stejně bohatá, ale autor má víc na zřeteli své téma (jediná sbírka, v níž mi názvy básní nepřipadaly nahodilé), jeho nápaditost mu pouze pomáhá jej nastiňovat z nečekaných směrů. Moc mě baví metafory (studna: stín věže vztyčené do podzemí; houpačka: lodička která pluje / mezi stromy do jeskyně spánku) a užití repetic (mrtvé šalvěje mrtvé šalvěje / na vašich listech se opět chvěje panenka radosti). Básník se nebojí velkých slov, protože je neklade na privilegovaná místa, pracuje s nimi uměřeně a funkčně (totéž např. i s vulgarismy). Effenberger je tak např. první, u koho mě neirituje motiv básníka. Necítím z něj totiž sebeprezentaci, ego, ale spíš ohledávání fenoménu, často spíše v autoironickém duchu. Tahle sbírka je za mě opravdu skvělá (hodnotit pouze ji, bylo by to 5/5)! Co se zbytku knihy týče, bylo čtení více námaha, než radost. Effenberger je klasik a jedna z největších person (asi nejen našeho) surrealismu. Kladl jsem si ale otázku, nakolik jeho dílo obstojí samo o sobě, prostě jako text. Vnímáno takto se mi jeví jako projev neskutečné tvůrčí energie, ale také grafomanie, popř. užvaněnosti. Z gejzíru nových a nových představ, které autorova fantazie chrlí po stovkách stran, aniž by se jen začínalo zdát, že by se mohly opakovat, z toho jímá až závrať. Když ale z celku přeneseme pohled na jednotlivou báseň, nepůsobí naléhavě. Místo, jistě ano, ale většinou je jakákoli sdělnost přehlušena množstvím slov.... celý text

Žítkovské bohyně 2012, Kateřina Tučková

Asi je třeba zmínit, že knihu jsem „přečetl“ v audioverzi ČRo, která je značně zkrácená (např. v ní zcela chybí postava Janigeny), proto je možné, že kniha vyznívá v tomto podání plošeji, než jaká ve skutečnosti je. A plochost je podle mě největší slabinou knihy. Měl jsem pocit, že čtu to, co Čapek v Marsyovi nazývá „román pro služky“. Naprosto černobílý zápas andělských postav s prohnanými padouchy, barvotiskově vykreslenou horskou selanku, narušenou lidskými démony, v nichž dobrého není zhola nic. Hlavní záporák (jak ke konci zjistíme) nemůže být jen hlupák nebo prospěchář – to by bylo málo. Musí to být zloděj, vrah, sadista, nácek i estébák. A kdyby nám stále nebylo jasné, komu fandit, neváhá autorka sáhnout po barvitém popisu postav jako např. „lidé zaujatí, zákeřní“. A když už jsme u toho, uši trhající frazeologická klišé se v knize mačkají jedno na druhé, namátkou: „ten den roku 1974, kdy se to všechno stalo, si Dora dokáže vybavit do nejmenšího detailu; vypadala jako smrtka; se Surmenou je konec; nikdo si neumí představit ten pocit bezmoci, když ; odešla a už se nikdy nevrátila; bylo to mnohem horší, než si vůbec dokázala představit“ atd. apod. až do úmoru. Jako by to byla kniha pro děti. Tučkové se musí nechat, že si vybírá důležitá témata a dokáže je zpopularizovat široké veřejnosti. V průběhu knihy jsem měl ovšem často pocit, že to zajímavé v ní vlastně chybí. Autorka se soustředí na vykreslení zvěrstev, která byla popsána už mnohokrát a lépe jinde. A vlastní téma bohyň zůstává z větší části založené v Dořině odborné práci, nazvané výmluvně „Žítkovské bohyně“, kterou bych četl daleko radši. A zde přichází smutný paradox: ona ta práce existuje! Jmenuje se úplně stejně a napsal ji Jiří Jilík – dokonce má i totožný název! (V přepracované verzi „Žítkovské čarování“.) Smutné je na tom to, že tato kniha, až vyšla o 7 let dřív, dané téma nezpopularizovala zdaleka tak, jako Tučkové román. Možná jsem na knihu příliš příkrý, protože pro nenáročného čtenáře to může být odpočinková četba na zajímavé téma a skvělý zážitek. Osobně mě asi při čtení až příliš šokovalo, jak je kniha formálně neinvenční a jak je zoufale přeceňovaná. Vždyť je dnes běžně součástí maturitních kánonů! Což samozřejmě není vina autorky, ani knihy. Česká porevoluční próza má ale rozhodně víc co nabídnout, včetně autorů, jejichž jména na SŠ mnohdy sotva zazní, namátkou: Ajvaz, Balabán, Dutka, Hodrová, Kahuda, Körner, Kratochvil, Macura, Ouředník, Topol aj. Na podobné téma jako v bohyních např. Legátová.... celý text

Jana bude brzy sbírat lipový květ 2022, Miloš Doležal

Některá místa v básních poněkud drhnou (a to celkem často), jiná jsou dost povedená, kvalita kolísá mezi jednotlivými básněmi a často i od verše k verši. Aluze fungují nejlíp tam, kde se na ně neupozorňuje (tematické propojení s Májem; slovo „miláček“, které může být autentickým záznamem, ale jeho opakování odkazuje k Písni písní). Skvěle zpracované mi přišlo např. téma zahrady, jako symbolu Jany. Patos a líčení krajiny jsou součástí idylizujícího vzpomínání, patří ke zpracovávání prožité tragédie. Kontext sbírky dodává textu silnou významovou vrstvu, jakousi auru. (Možná by bylo zlé tvrdit přímo, že silný příběh dává sbírce přímo konkurenční výhodu.) Je otázka, jak by kniha působila na čtenáře (jichž jistě časem bude přibývat), který si není jistý, zda je vzpomínání na mrtvou odraz reality nebo spíš stylizace. A myslím, že na takového čtenáře by text působil méně silně. Pokud výše říkám, že verše skřípou, pak téma sbírky způsobuje, že to příliš nevadí. Básně působí jako vyhřezlé z potřeby, opracované jen nahrubo, přičemž zůstává nejasné, zda kvůli autorově neohrabanosti, nebo pro žal, který do práce nutí, ale zároveň nedovoluje se k ní vracet. Působí to zkrátka jako art brut (zde by naopak neznalost autora mohla pomoct, protože poučený čtenář ví, že Doležal by neměl mít s technickou stránkou psaní problém). Celkový dojem je spíše dobrý.... celý text

Co s tím 2023, Alžběta Stančáková

Jde jakoby o deníkové záznamy: komentované scény z (trochu divokého) studentského života a jeho intimní prožívání, skoro bez tropů, sem tam metafora. Básně jsou to spíš výběrem motivů a krátkostí vět / veršů. Občas jsou básně zbytečně užvaněné nebo dořečené (např. "nech si narůst" nebo "okenní svět" - být o polovinu kratší, byly by skvělé). Jinak ale radost číst. Lyrický mluvčí vypovídá o zranitelnosti, ale slova která slyšíme se týkají erotiky, breku, pití, teenagegerské potřeby poslat všechny do prdele. Ironie se vždy kdesi vpůli zlomí v sebeironii a najednou si jako čtenář nejsem vůbec jistý, jestli čtu silně stylizovaný, nebo naopak naprosto autentický text. Např. v básni "průsečíky" se začínám ošívat, že toho sarkasmu už je trochu moc, a pak mi dojde, že lyr. subjekt nevypovídá o objektech básně, ale o sobě. O vlastní nechopnosti jiného pohledu. Jakoby (řečeno trochu pateticky) mladý člověk držel v ruce svůj život a jaksi neví, co s tím. A nezbývá, než si z vlastní situace utahovat. Funguje to velmi dobře a kniha se čte sama a rychle. Ideální jako první kniha básní pro sš studenty (doporučení pro učitele literatury).... celý text

Básně 1 2004, Vratislav Effenberger

Dočetl jsem knihu do půlky. Jednak proto, že jsem si musel přiznat, že se mi nedaří si z četby cokoli odnést, jednak proto, že (jako se říká ve studii v 2. svazku) autorovo vrcholné období je obsaženo až v 2. knize. Je třeba uznat, že Effenberger si od samého začátku našel styl, který je originální a bez kompromisu, ale zároveň nijak okázalý či velkohubý. Dokážu si představit, že mít trpělivost a číst dejme tomu jednu báseň denně, měly by svou půsovost. Pro mě, který nechci věnovat Effenbergerovi mladí, je čtení úmorné a snadno zklouznu ke čtení sledu slov, kdy vnímám už jen rytmus, zatímco myšlenky bloudí jinde. Kdo se někdy modlil růženec, ví, o čem mluvím. (Je to ostatně u čtení surrealistické básně špatně?) Zajímavějši mi přišly krátké básně. Různé nesouvislé motivy na sebe v nich zajímavě působily a vytvářely atmosférický celek. Dlouhé básně se mi po několika verších rozpadnou pod rukama na proud, kdy člověk vnímá jen jeden dva poslední verše a vše ostatní už se ztrácí za hranou paměti.... celý text

Básně na děrné štítky 2022, Radek Malý

Baví mě sledovat postupnou proměnu Malého poetiky. Od vázaného se přesunul k volnému verši, černý humor mu zůstal, ale jako by ubývalo cynismu a nahrazuje jej zaujaté pozorování (říct okouzlení by asi bylo nemístné) a glosování. Básně jsou snadno čitelné, stačí knihu zpětně prolistovat a hned si na každé stránce vybavíte, o čem která báseň byla - a v tomto případě je to výsledek velkého umu, nikoli jeho absence. Témata jsou často silně osobní nebo naopak silně neosobní (inzeráty, úřední dopisy a žádosti, faktografické poučky). Mezi krajními polohami tak vzniká napětí. Všechny básně sjednocuje jejich vyznění, nálada. Jsou jakoby zvláštně prdlé. V něčem směšné, v něčem melancholické, z jakéhosi světa s jinými pravidly. Když se dopustím nemístných přirovnání, připomělo mi to Lewise Carrolla a Wese Andersona. Malého "postexpresionistické" období mě baví. A tato sbírka je dobrá a příjemně se čte. Ale trochu mi v ní chybí (podobně, jako se to ostatně vytýká posledním Andresonovým filmům), ucelenější vize - jako by šlo více o styl, než o myšlenku. Atlas bytostí byl v tomto smyslu povedenější.... celý text

Kdyby byl krtek velkej jako prase 1997, Marian Palla

Sevřený prostor bytu, vyplněný několika opakujícími se činnostmi - kouřením, sexem a jakýmsi podivným nutkáním dívat se na svět z jiné perspektivy, která jakoby se sama vnucovala. Výsledek je často velmi vtipný, ale autentický (narozdíl od na první pohled podobných Špatných básní). Jako by to ani nebyly básně, ale autentické zápisy "básnického pobytu". Kámen pojala mě úzkost probudil jsem se byla noc a mě napadlo že na dvoře leží kámen a tlačí do země - vykašli se na to vole říkal jsem si kameny tlačí od nepaměti - nakonec jsem to nevydržel vstal sešel na dvůr a ten kámen podepřel malým klackem... celý text

Linie S1 2019, Radek Fridrich