matej.kulistak
přečtené 363
Básník (Román o Ivanu Blatném)
2014,
Martin Reiner
Naprosto skvělá kniha, psaná s nadhledem a ironickým humorem, tak lehce a členitě, že je pocitově daleko tenčí, než vizuálně. Moc mě baví autorovo hraní si s jazykem, míchaní zdrojů a občas i časových rovin. Poprávu oceňovaná kniha, velice hodnotná nejen jako dokument, ale snad ještě více jako dílo. Notabene když se o této knize zmíní bohemista, je to zpravidla lkaní nad tím, že se Reiner rozhodl ponechat knihu jako román (s deklarovanými "95% 'tvrdých' informací") a nedotáhl ji do podoby monografie. Přitom kolik zdrojů autor sehnal o kolik času nad knihou musel strávit se skoro zdá, že chybělo možná právě tak 5%. Tudíž jde o autorovu volbu, což lze brát snad i jako naschvál a provokaci a vlastně se to k tónu knihy hodí. Ti, kdo si na to stěžují tak jen stvrzují autorský záběr. Osobně je mi líto pouze to, že když se Reiner tolik soustředí na Blatného jako osobu (a neváhá hodnotit a interpretovat chování nejen jeho, ale i spolusty jichých aktérů knihy), nedal si jakožto znalec svého subjektu a básník víc práce s podrobnější interpretací jednotlivých sbírek. Např. zcela mimoděk na jednom místě Reiner zmíní, že Hledání přítomného času je Blatného dosud nejslabší sbírka. To je dost odvážné tvrzení na to, že není podepřeno jediným argumentem. A to velká škoda, protože natěšený čtenář se samozřejmě ptá proč. Jsem tak nakonec (při všem nadšení, protože kniha je skvělá) zklamán stejně jako výše zmíněný literární vědec, protože stran Blatného poezie jsem se toho dozvěděl překvapivě málo.... celý text
Daleko do ničeho: Básník Ivan Wernisch
2019,
Petr Hruška
Petr Hruška píše specifickým stylem. Tato kniha vykazuje značné podobnosti s jeho monografií o Šiktancovi. Je vybrána vždy výrazná a velmi těžce uchopitelná básnická osobnost. Navíc taková, jejíž dílo ještě není završeno. A to se mi líbí zejména. Básník je představen jako tvůrce i osobnost velice podrobně, fenomém po fenoménu, rys po rysu, sbírku po sbírce. Nevyhneme se repetitivnosti, ale látka je těžká a v tomto případě i extrémně nepřehledná, proto to nevadí (byť ta délka...). Zvláštní poklonu skádám za bravuru, s jakou je utříděn a interpretován tak obsáhlý materiál, jaký kniha předkládá - i na poměry takových děl toto muselo být extrémně náročné. A když je básník nakonec uchopen a srozumitelně předložen, je jemu samému ponechán prostor, aby psal dál a překvapil. Zároveň se ale poučený čtenář nebude v nových Wernischových knihách topit, protože bude rozumět kontextu. Výborná práce. Ještě bych rád zmínil, že v Hruškovi se také nezapře básník. Proto je radost knihu číst i po jazykové stránce. Je vidět, jak pečlivě volí výrazy a jak se občas pouští do lehké jazykové hry, vždy ale funkčně a ve prospěch čtivosti knihy. Četl jsem souběžně s Výborem Příběh dešťové kapky a poté několika novějšími sbírkami (tedy vždy s primárním textem, o němž právě byla řeč), co mě z výboru zaujalo jsem přečetl celé. Pokud někomu stojí zato pustit se do skoro 600 stran o Wernischovi (dodatky nepočítaje), tento způsob čtení doporučuji.... celý text
Příběh dešťové kapky
2010,
Ivan Wernisch
Četl jsem výbor spolu s Hrušokovou monografií Daleko do ničeho. Když mě něco zaujalo, půjčil jsem si celou sbírku. Pokud se někdo snaží proniknout do Wernische bez předchozí znalosti, tento postup doporučuji. Pohled na celou autorovu bibliografii (resp. její velikost) může být totiž dost odrazující. Přesně kvůli takovým autorům existují výbory.... celý text
Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč
2006,
Walter Jackson Ong
Jedna z těch vysoce odborných prací, které může číst naprosto kdokoli. Jednak proto, že je tak úžasně čtivá a zajímavá (wow efekty s železnou pravidelností). Jednak proto, že je o fenoménu, který zákonitě důvěrně zná každý, kdo ji čte (gramotnost), ale asi nemá tušení, k čemu jej samého tato schopnost nejen uschopňuje, ale i determinuje. Je to kniha, která se týká každého a je fascinující, co všechno se sami o sobě dozvíte.... celý text
Horniny
2016,
Karel Šiktanc
Petr Hruška někdy cca v době vydání této sbírky řekl o Šiktancovi, že je to začínající básník. Myslím, že je to velice výstižné. Šiktanc není nikdy dost spokojený s tím, co už má za sebou, vždy hledá nový tvar pro další báseň. Byť se může zdát, že jeho poslední sbírky jsou už trochu "na jedno brdo", není tomu tak. Vidět to lze právě v horninách, kde se jakási tříšť různých vjemů, slov, míst atd., kdy do básně leze všechno jaksi pospolu, proměňuje v zaujetí konkrétní chvílí, slovem, prožitkem. Je to zase o kus oproštěnější a torzovitější, než dřív. Jakoby Šiktanc v posledních sbírkách čím dál víc okrajoval to zbytečné až na kost. Rozepiseji se zde o tom zástupně za několik posledních autorových knih, protože mám pocit, že velikost Karla Šiktance není v konkrétní sbírce (byť má mnoho takových, kvůli kterým samotným by si zasloužil nehynoucí slávu), ale v jeho díle jako celku, v jeho hledačství, neodbytnosti, pokoře.... celý text
Ubírati se
2018,
Karel Šiktanc
Už jsem tu knížku četl dvakrát, ale vždycky tak, že jsem si napujčoval těch Šiktanců víc a četl jsem je naráz. Tentokrát jsem na Ubírati se narazil v knihkupectví a prostě si jej koupil. A začetl jsem se bez spěchu, abych měl splněno a vrhl se na další titul, protože je musím rychle vrátit do knihovny. A objevil jsem, co jsem dávno tušil. Že ty básně jsou nejen uhrančivě krásné, ale i zaměřené, sevřené. Mají své téma, příběhy, lze je číst jako vyprávění. To jen tíha každého slova, frazému a verše je tak obrovská, že na sebe při rychlém čtení strhávají pozornost. Ale když se četba zpomalí, lze nad Šiktancem meditovat o světě - ne nějak platonicky, ale jako by se každá věc rozřízla až na dřeň. Lyrický subjekt může hledět na cokoli a vždy jako by běžel před očima celý dlouhý život, všechny konotace, všechny souvislosti. Bez patosu, halabala, jak to už známe. A přes ten rozhled (nebo vhled) žádné skuhrání, žádná zapšklost nebo neschopnost pochopit svět. Ne, Šiktancův lyrický subjekt není v tomto žádný stařec, je stále schopný se drát do svahu křovím. Jen vidí do zákruty skutečnosti díky své zkušenosti, kterou se nijak neholedbá, ta z něj tryská sama. A poslední věc: ty básně nejsou krátké, ale konkrétní obrazy jsou často popisovány napůl úst, kdykoli lze využít elipsu (např. vypustit sloveso, spojku, cokoli), je využita. Básně jsou dlouhé proto, že těch obrazů se při pohledu na konkrétní věc (jezero, strom, zastávku) vnucuje tolik. Nelze si od nich odpomoci. A je to samá krása.... celý text
Zrcadlo a maska
1989,
Jorge Luis Borges
Postupně přečíst tuto knihu mi trvalo několik let. Musel jsem ji několikrát odložit. A s překvapením jsem zjistil, že o na texty, které jsem znal se odkazuje spousta jiných, filozofických, kulturních apod. knih a autorů. Borges byl vizionář, který v beletrii ukazoval to, na co musely humanitní vědy často přijít až dlouho po něm. Ne vždy mi sednul jeho styl, kdy je každý rukopis dlouze uváděn jako nalezený text (výčty míst, edic, historických autorů, stylystické poznámky atd. apod.) a podrobně popisováno prostředí, které ve výsledku téměř nikdy nehraje podstatnější roli. Jakmile se ale dostaneme k jádru povídky, k tématu, je to nesmírný intelektuální požitek. Pokaždé. Takže nezbývá, než autorovi jeho libůstky odpustit.... celý text
Básnické dílo
2000,
Karel Křepelka
Skvěle udělaná kniha shrnující básně Karla Křepelky. Absenci ucelené studie o autorovi a jeho tvorbě nahrazují rozhovory a recenze. Pro pochopení autorových vlivů a intencí to stačí. Je řeč o Reynkovi, Holanovi, Divišovi. Myslím, že Křepelka je důležitý hlavně pro to, že v jeho poezii je vidět tendence k mlčení, zkracování výrazu, kondenzaci významu na co nejmenší plochu, aby celek působil šířeji, nedořečeně. Aby hlavním dojmem básně byla zámlka. To je fenomén v dnešní poezii běžný, možná dokonce převládající. Křepelka je tam možná jedním z neuvědomovaných inspiračních zdrojů pro mladší generaci.... celý text