Dominik Melichar

česká, 1987

Nová kniha

Orfee,

Orfee, - Dominik Melichar

Skladbou Dominika Melichara se dostáváme do jiného světa. Je to svět jazyka, jeho rytmu, repeticí. Básník pracuje se slovy jako s oštěpy, jejich zvučnost létá o... detail knihy

Nové komentáře u autorových knih

Mizanscény Mizanscény

Zdařilá, místy vysloveně skvělá sbírka. Jestliže u autorovy prvotiny koncept poněkud haproval, zde už funguje mnohem slibněji. Totéž platí i pro básně samotné: poetika je tu jednotnější, ani zde sice nelze říct, že by byla vysloveně podřízená konceptu (což samozřejmě není podmínkou, ale uplatní-li jej autor, vyvolá takové očekávání) či jakkoli jinak disciplinovaná. Ale už je to protříbenější. Obecně mi přijde, že působivější je tam, kde se dotýká reálného života a reálného jazyka, jímž pochopitelně všelijak básnicky manipuluje (a toto manipulování – tj. tvoření – i vcelku často tematizuje), leč je tu zkrátka víc cítit, že východisko jen míň v pouhém žonglování slovy (byť i to je jeden z modů poezie, poslední dobou mě však baví čím dál míň) a mnohem víc v uvěřitelnosti, žitosti, ba takřka všednosti (což nikterak nevylučuje básně myslivé či – jak jsem výše naťuknul – metapoetické). V dvoudílné, intermezzem přerušené, ústřední části sbírky (Dialogy) tak autor vždy vedle sebe postaví nalevo báseň veršovanou (zahájenou pokaždé slovy „na počátku všeho“ a pak zpravidla nějakou formou sponového být), napravo pak báseň v próze (potažmo prozaizovaný poetický text), jež je pokaždé nadepsána písmenem A. A právě tyto texty v řeči nevázané patří k nejlepším kusům sbírky a troufám si říct, že valná většina z nich je výborná. Níže vybírám dva na ukázku, ale zaujalo mě jich mnohem víc: Svoboda je redukce života. Člověk svobodný (homo caelebs) je redukován zákonem. Zákon je redukcí svobody. Člověk je člověk. Člověk píše básně. Pes nepíše básně, protože je svobodný. Šváb nepíše básně, protože je svobodný. Člověk píše básně, protože není pes nebo šváb, takže neví, co je svoboda. Báseň je nesmírnou touhou po svobodě, jak ji člověk atavisticky tuší. Začíná se a končí slovy. Pes a šváb neznají slova, proto jsou svobodní. Svoboda je svoboda Slova. Pes a šváb jsou člověčími slovy. Svoboda je člověčím slovem. Nezbývají než slova. (s. 19) --- Kdo kouří, přemýšlí o životě, řekl Goethe. Nedořekl o smrti. Nedořekl o ženě a o muži. O ruce na rameni tetující polárku. O vyhrnutém tričku měsíce vztyčujícího prostředník slunci. O prokletí osobnosti. Mlčel Johann u popelníku o gordickém uzlu prstů, o bludném kameni v lebce. (s. 51)... celý text
V_M


Schýlené tělo Schýlené tělo

S Dominikem Melicharem jsem se před lety setkal a vím, že je to člověk, který žije literaturou a pro literaturu, respektive minimálně v té době to tak bylo. Psal kritiky, vedl literární rubriku, pracoval jako redaktor, bádal v oblasti literární teorie a – jak jsem s odstupem let zjistil – tvořil i básnicky. Sbírku jsem si teď přečetl už podruhé (ale narovinu přiznávám: z prvního čtení ve mně zůstal jen obecný pocit lexikální bravury, mnohdy až slovní ekvilibristiky), protože se chystám ne jeho Mizanscény, jež mi naopak doposud unikaly. Musím přiznat, že po druhém čtení se mi Schýlené tělo jeví jako lepší sbírka, než se mi zdálo původně. Pominu-li možnost (bezesporu právoplatnou) číst ji pro opojnou radost ze slov a potenciálu českého jazyka, knížka vyniká pozoruhodnou koncepcí (jež ovšem není bezezbytku dopracovaná, spíš jako by ji tam autor narouboval ex post a až příliš zvenčí), hravostí v mnoha podobách a určitým básnickým chameleonstvím (v dobrém slova smyslu) – tj. autorovou schopností psát v různých polohách a cítit se v nich zpravidla bezpečně, takřka doma. Mnohé z toho je sice – jak naznačeno – na různý způsob virtuózní, leckdy snad i v dílčí míře nějak zajímavé, ale celkově málo působivé. Tím básně tohoto typu nechci zcela zatracovat: snad je za nimi jakýsi autorův zážitek, prožitek, imprese či nápad, které pro něj mají svůj význam, ale ke mně to nepromlouvá. V první skladbě se opakuje aliteračně efektní obraz „mraveniště moudrosti“, v souvislosti s čímž mě napadlo, že celá sbírka je takovým mraveništěm – postupů a jazykových řešení. Některé uličky jsou plodné, vedou do nitra, ke královně, a jiné jsou slepé, prázdné. Za nejzdařilejší čísla pokládám z prvního oddílu (Vykročení) básně oni, zahrada sv. františka, doma, tátovi; z druhého (Vybídnutí) vernisáž, přítomnost, signum diabolicum a schýlené tělo; ze třetího (Vyjádření) geppetto a vzpomínám; ze čtvrtého (Vyskočení) pak texty vlastní sníh a nahý. Povedený je i Epilog. A v podstatě by mi stačilo, kdyby sbírka obsahovala jen tyto básně plus řekněme čtyři pět dalších, u nichž jsem váhal, zda je taky nevypíchnout. Jako ukázku uvedu poslední báseň, nepočítám-li tedy onen (kraťoučký) Epilog. nahý sebral jsem cikánce karty a rybáři prut ukrad jsem všem telefony přístupová hesla peníze hráčům a básníkům jsem odcizil jejich nicky diogénovi sud ukryl jsem u sebe úplně všechny knihy spálil jsem patenty mocným sebral jsem hlas nemocným naději z jazyka smazal jsem zájmena bohu poťouchle šlohnul jsem čas a teď jsou všichni nazí jako já... celý text
V_M


Schýlené tělo Schýlené tělo

Píše-li se v epilogu "jsem ochoten opsat všechna slova", prozrazuje na sebe autor, v čem je nejsilnější. A to je enumerace. Už v úvodní básni se buduje působivé theatrum mundi z drobnych obrazů, které se za sebe řadí bez ladu a skladu, ale dávají dohromady uchopitelný celek pochroumaného světa. Práce s jazykem je uvědomělý, v básních není slovní vata, práce s figurami a vrstvami jazyka (např. vulgarismy) je funkční. Navzdory Melicharově řemeslné zdatnosti je dojem z konkrétní básně málokdy tak silný, aby mi jako čtenáři utkvěl. Čtení mě tak sice baví, ale nejsem schopen sledovat žádnou linku napříč sbírkou. Nevidím žádné dominantní téma a název sbírky a jednotlivých oddílů tak pro mě zůstávají záhadné. Nejsilnější básně se ojjeví v oddíle Vyjádření, kde se enumerativní pásmo obrací apostrofou k postavě s mýtickým jménem (geppetto, erató, svatý Martin), ale v důvěrném vztahu. Rozehrává se osobní drama s vnitřními pnutími, které se někoho osobně týká, o něco se hraje - a skvěle to funguje. Pokud autor dříve zmínil Blatného Terrestris, je nyní jasné proč. Celkově: stojí za čtení, působivost kolísavá, ale občas klenot.... celý text
matej.kulistak



Schýlené tělo Schýlené tělo

Velice slibný debut. Expresivní, dekadentní, snad až barokní lyrika, v níž se minulost, současnost a budoucnost setkává v téměř makabrózních obrazech zmaru. (Při četbě jsem si vzpomněl na básně Luďka Markse.) Některé básně a obraty jsou možná až příliš okázalé (z mého pohledu), ale celkově se jedná o velmi dobrou sbírku a určitě stojí za pozornost. Spousta věcí se vyjeví až při opakovaném čtení, rozhodně se nejedná o prvoplánové vršení obrazů, ale spíš o rafinovanou hru slov a jejich významů. Pěkná je také úprava knihy a fotografie na obálce, která dobře ilustruje celkově ponurou náladu sbírky. Doporučuji.... celý text
puml