matej.kulistak přečtené 354

Schopenhauer: Pesimismus jako filozofie 2022, Joan Solé

Světový orloj 2017, Sylva Fischerová

Mám pocit, že sbírka je zase o něco úsečnější, než dříve (což je pozitivum). Básně vyznívají jako glosy, jako potřeba nejen vidět, ale taky si přisadit. Jako takové jsou často ironické, ale nijak kousavě nebo provokativně. Prostě jen jako komentáře, které bylo třeba říct. A říct také proto, aby zazněl hlas a tím bylo řečeno něco o sobě (darovala jsem květinu a začala vytahovat / její okvětní plátky / z vichřic podzemní vody; Dospělost znamená / uvařit si kávu ve svým bytě / kdy budu chtít.; Ještě včera jsem byla celá bíla). V tomto smyslu obzvlášť silně působí básně o rodině, což je téma táhnoucí se napříč sbírkami. Intimní poloha je vyvažovaná potřebou nebrat se moc vážně nebo vážnost výpovědi odlehčit. Líbí se mi naléhavost vracejících se veršů (krásné obrazy žemlí v mléce nebo slepého kotěte). V druhé polovině sbírky už ale zejm. dlouhým básním dochází šťáva, je v nich až moc slov. Na druhou stranu tento efekt vyvolával dojem oné (v knize tematizované) únavy z ciziny, takže to byl vlastně funkční postup.... celý text

Sestra duše 2015, Sylva Fischerová

Tematicky koncentrovanější, než předchozí knihy. Líbí se mi svědecká poloha, jíž lyr. subjekt zaujímá. Když se vzpomíná, vkládá řeč do úst, když se nechají promluvit dopisy - v tom je Fischerová silná. Ve chvíli, kdy mluvčí vystupuje s vlastním komentářem, začíná se báseň rozkližovat. Např. autorčiny typické foneticky blízké dvojice slov: cvočky - cvoky, humor - tumor, středu - střetu, polotovar - tovar - ovar - var apod. působí (stejně jako už dříve) samoúčelně, hra významů není dotažena do důsledku, ergo je nadbytečná a ke škodě básni. A taky občas zaskřípe zbytečný patos. Celkově ale sbírka působí dobře, svého tématu se chápe se ctí, na rozdíl od dřívějších sbírek jsem věděl co čtu a zanechalo to ve mně dobrý dojem. Nadto je kniha moc pěkně vypravená.... celý text

Tady za rohem to všechno je 2011, Sylva Fischerová

Na mě jsou ty básně hrozně mudrlantské. Samé vršení slov, které i zajímavé myšlenky pohřbívá - ne sice v balastu, protože ta slova nejsou nutně zle volená, ale je jich zbytečně moc na to, co se jimi říká. Jejich vršení na mne působí mechanicky, příliš snadně. Tolik k dojmu z relativně povrchního čtení (k hlubšímu mě sbírka nezlákala).... celý text

Spatřil jsem svou tvář 2022, Petr Hruška

"Od osmé kapitoly Písma / pocházejí všichni z lodi." Za mě nejlepší Hruška, co jsem četl (z poezie, jeho monografie jsou ještě lepší). Verše jsou pádné, bez balastu, občas jsou prostě skvělé. Žádná roztěkanost, jedno úzké téma, maximálně vytěžené, aniž by se básně začaly opakovat či ztratily na objevnosti. Je to sbírka kontrastů: mikrosvět ostrůvků při plavbě kolem glóbu, konfrontace kultury s divošstvím (přičemž není vždy jasné, která strana představuje co), básnickost v přímém pojmenování, implicitní komika i krutost, turbulentní událsti stažené do pár slov stojící vedle drobných detailů o stejné ploše. Mám pocit, že autorovi stylizace svědčí (srv. např. imitace špatně předložených mailů nebo zloky eposu z hliněných tabulek v předchozích knihách). Skvělá sbírka.... celý text

Nikde není řečeno 2019, Petr Hruška

Cítím stále stejné autorovy silné stránky: odvaha při volbě témat i slov a skvělé nápady. A taky stejné slabiny: pokulhávající jazykové provedení a nesourodost sbírky jako celku. I když ta mi tady vlastně až tak nevadí. Jednak knihu krásně sceluje její nádherná vnější stránka, jednak se to hodí k ústřednímu motivu nečitelných hliněných desek. Které ovšem (opět) jako by se zbytkem textů nesouvisely.... celý text

Darmata 2013, Petr Hruška

Skoro u všech básní nacházím něco, kvůli čemu rozumím, že stály za napsání (silné téma, odvážný motiv, pádný "ústřední" verš, např. "Tenkost děti / z rozdělených rodin."). Ale často to úplně nestačí, jiné verše působí stylisticky neobratně ( např. skvěle načaté dvouverší "zdrsníme povrch pryže / necháme v prasklině pracovat chemický proces" na konci silně zaskřípe). Ale to už je hnidopištví. Daleko větší problém je, že básně jsou často jalové, potenciální kvality zůstaly nevytězené. Zároveň jsou ve sbírce ale i skvělé kusy, v nichž funguje všechno (za mě jsou to po jednom čtení: prsa, řeknu ti, řeknu víc, dcera, palivo, henry, návrat). Výrazným prvkem sbírky je mimo to báseň, která se vrací jako refrén, vždy s jinou 2. strofou. Nepochopil jsem její funkci, nepřišla mi tak dobrá a měl jsem pocit, že první (vracející se) strofa se zbytkem básně prostě nesouvisí. Celkově sbírka působí jako deníček pozorovatele. Co sleduje stojí za sledování, ale chybí tomu koncept, který by sbírce dal přidanou hodnotu (a skoro jako by to autor věděl a v poslední básni se za to omlouval).... celý text

Povídky 2010, Jan Balabán

Naprosto trefně říká v doslovu knihy Petr Hruška: "Text vyrůstá z pronikavého smyslu pro detail, pro drobnou událost, spíše jen epizodu, ale vždy vázanou ke konkrétnímu člověku v konkrétním čase a prostoru, v konkrétní životní situaci, z níž jediné je možné vykročit směrem k nějakému pokusu o zobecnění. " A je to přesně tak: Balabán ve 3 větách vystaví situaci a představí komplexní postavu, kterou nechá zažít často poměrně jednoduchou životní epizodu. A popíše ji tak, že člověk musí čtení každé povídky dlouho vstřebávat a promýšlet. Postavy jsou tak skvěle napsané, že se s nimi po 3 stranách (většina povídek je dost krátká) odmítám loučit. A autor mě občas odmění tím, že se k postavě vrátí. Nebo rozvíjí novou postavu, která s nějakou predchozí souvisela (přítel, partner, sourozenec). Vzniká tak mikrosvět, v němž v první větě tuším často jen podle jména, že postavu znám, i když si nedokážu vzpomenout odkud. Balabán umí stavět pointy, umí je i nestavět a nechat text trčet až do čtenáře, používá skvostné metonymie. Většinou je čtení emočně náročné, v celé knize je jen jedna povídka, která je nabita humorem (Cedr a kladivo), a to naprosto přirozeně, skrze přímou řeč. Ale kdybych četl jen ji, myslel bych si, že autor je nadstandardně dobrý komik. Cokoli B. píše, píše skvěle. Zaslouženě kanonický autor (jen ho ještě dostat na ty střední školy).... celý text

Nevlastní 2017, Petr Hruška

Sbírka básní z různých starších knížek a rukopisů, které spojuje ústřední postava Adama, (spoiler?) nevlastního syna. Musím říct, že většina básní z názvem Adam mě v předchozích sbírkách spíš rušila, trochu z nich čouhaly, ale nebylo úplně jasné proč. V této knížce mají konečně možnost vyznít, jsou si vzájemně kontextem, vytvářejí obrys člověka, k němuž můžu jako čtenář zaujmout postoj, vytvořit si vztah, jeho situace mě provokuje k myšlení a dotýká se mě. Celkové vyznění je velmi silné, Adam je konkrétní člověk, ale působí zároveň jako (neotřelý) archetyp. Jeho životní pozice je mimoděčnou výpovědí o stavu společnosti nebo o jejím uspořádání. Zároveň oceňuji, kolik musel autor do knihy investovat z vlastní intimity, aniž by se dopustil kýče. Neokázalý projev tvůrčí odvahy.... celý text

Auta vjíždějí do lodí 2007, Petr Hruška

Mám pocit, že se Hruška v této sbírce konečně našel, resp. že to, o co se pokoušel už v dřívějších knihách, zde konečně funguje. A to je rovnováha mezi minimalismem a sdělností. Básně opravdu zařezávají, nutí se u mikroscény zastavit a pozorovat ji, přemýšlet nad nečekanou pointou. Nekloužou ke kýči nebo banalitě. Metafory jsou neotřelé, ale nikoli samoúčelné (např. noc vystrkující zadek měsíce). Básně obecně působí nenuceně, uvěřitelně. Jako bonus se sbírka dobře čte.... celý text

Vždycky se ty dveře zavíraly 2002, Petr Hruška

Sbírka miniatur všedního života. Ze začátku to na mě působilo trochu roztříštěně a hlavně šroubovaně (např. hned v úvodní básni se objevuje provinilost a touha, což jsou dvě poměrně silné emoce, u nichž ovšem netušíme, co je zapříčinilo, a tak působí jako nadbytečné, jako snaha o vytvoření dojmu poetična - podobných příkladů by se našlo víc). Postupem času mě ale sbírka začala bavit. Líbí se mi, jak silný dojem může vyvolat pohled na malý kousek koupelny za pračkou, čekání na lesní cestě, náhodný záběr v televizi, společné sledování oblohy apod. Občas ty situace mohou působit kýčovitě (např. když se žena svléká v koupelně a mluvčí říká: "uhnul jsem očima / před tou krásou" nebo když mluvčí pozoruje ženu spící v křesle). Je ale patrná snaha okouzlení zkrotit nějakým depoetizujícím detailem (u scény v koupelně ja to zásuvka s věcmi na holení, spící žena v křesle má zase roztažené nohy a pootevřenou pusu). Jako celek to není špatné, není to ale ani skvělé. Poté, co jsem si osvojil autorův styl, jsem musel při opětovném čtení rehabilitovat i mnohé básně prvního oddílu, který se mi jinak zdál slabší.... celý text

Měsíce 1998, Petr Hruška

Líbí se mi experiment s klasickým tématem měsíců v roce - myšlenka dobrá. Panuje atmosféra horka, těžkosti, až naprosté nehybnosti ("stojíme v předsíni jako horko" nebo "nic nic se nestalo"). Ta je podepřena stereotypností nejen v názvech básní, ale i častým opakováním jednotlivých slov i celých veršů (a to jsou básně dost krátké). Pokud bylo autorským záměrem popsat nudu na rodičáku (tak to na mě opravdu působí), povedlo se. Zajímavá báseň se objeví jen občas (např. červenec nebo červenec), většina veršů je taková nemastná neslaná - ale to může být i autorský záměr. Občas se něco opravdu povede (např. "za zády hledí zvířata / na dětském pyžamu", "v cikánských domech naproti / navečer hasnou / rudé koberce", "jste mrtví prosí dítě / a míří hračkou"). Líbí se mi (a opět netuším zda záměrný) efekt ambivalence na konci knihy, kde se objevují silné až násilné obrazy, u nichž ale není jisté, jestli celkovou statičnost rozbíjejí, nebo naopak gradují ("v noci škrábne křik holčičky [...] dál nic", "otec štípal skříň / chvíli /byly síly vyrovnané"; "pokaždé někdo vstává dřív [...] odnese / mrtvé od večeře").... celý text

Obývací nepokoje 1995, Petr Hruška

Sbírka je pro mne nepřesvědčivá. Hra se slovy se často povede, ale je do sebe příliš zahleděná. Stává se, že celá báseň je jen (ne)zbytným vehiklem jednoho verše, pointy nebo obrazu. A tak i básně, které by samy o sobě byly dobré, vyznívají paradoxně v celku sbírky jaksi vykalkulovaně.... celý text

Bez obrazů navíc 2021, Vít Malota

Mám trochu pocit, že z básnické miniatury se stala móda. A není úplně snadné napsat na malém rozsahu něco, co nebude banalita. Je třeba najít si poetika, která bude rozpoznatelná i při práci s jen malou trochou materiálu. Malota píše programově minimalisticky, bez obrazů navíc (skvěle přiznané v básni Motýl). Někdy mám pocit, že tak v básni sdělení prostě chybí. Ve spoustě případů ale naopak zarezonuje. Naplno a hutně, nikoli prvoplánově či podbízivě. Vidím ve sbírce formující se poetiku, ještě není všude, ale tam kde ano, mě opravdu oslovuje. Líbí se mi čitelnost, kdy se sdělení (či jeho absence) nehalí do mraku nesrozumitelnosti. Líbí se mi odvaha jít s kůží na trh a vrazit program básnické metody do názvu sbírky. Líbí se mi uměřenost, s níž se sahá po obecněčeských koncovkách, jemném humoru nebo přímé řeči - pouze, je-li to potřeba. Těším se na druhou sbírku.... celý text

Teď 2017, Ondřej Hložek

Který nebyl 2013, Rafal Wojaczek

Po 2-3 básních je znát naprosto svébytnou poetiku. Prostor opaknuje melancholie a vzdorovitost. Svět je magicky příčící se člověku, a tak se věci, které musely stát spoustu odhodlání, nakonec nestaly (např. když lyrický subjekt popíše krví koupelnu, aby ta nakonec "zůstala čistá / bílá"). Vidím v tom ozvuk názvu výboru (který hraje na velice příznačné dvouverší s autorovým jménem, srv. "Nepiš dopisy sám sobě / kdo to kdy viděl / psát dopisy mrtvým"). A popisuje to i dobově příznačný pocit marnosti. Smrt, vodka, onanie, poluce, mučení, fanatický patriotismus, paranoia - autor se dotýká často křehkých a intimních témat, která popisuje tvrdě, ironicky, výsměšně. Jako vysmívání se vlastní i kolektivní slabosti, zhůvěřilosti, zvrhlosti. Sex je často čímsi odhalujícím a zraňujícím ("ještě do ní nevstoupil, už nemůže ven"), intimita travestuje v morbiditu (preparování pysků vlastní ženy, psaní básně na matčinu vyčiněnou kůži apod.), často se vrací motiv vlastního mrtvého těla (a to nikoli těla mluvčího, ale explicitně Rafała Wojaczka). Vlastně je v tom i velká dávka humoru, byť si to uvědomuji až s odstupem, protože při čtení většinou moc do smíchu není ("Kůň kopl kočího do hlavy ale / kočí měl tvrdou lebku"). Někdy se nečekaně objeví lyrická mluvčí v ženském rodě, což se odhalí až v polovině básně. Tolik k základním rysům poetiky. Celkem vzato Wojaczkova poezie připomíná autoterapii, ale má co nabídnout. Nepůsobí vlezle, je v ní zakódováno sdělení, které stojí za čtení. Oceňuji velice vkusné zpracování knihy (až na strany s názvy sbírek, které se opravdu nepovedly), krásnou přebálku a zařazení několika básní i v originálním znění. A především oceňuji představení tohoto autora.... celý text

Oplocený les 2023, Zita Izsó

Přemalovat pot 2023, Jan Sojka

Krásná a chytrá knížka. A to myslím grafickou úpravou a kompozicí, která se pohybuje na hraně mezi sbírkou básní a jednou dlouhou básní v segmentech. Sojka šetří obraznými pojmenováními (ale když se objeví, jsou působivé), jazyk je většinou přímý, aniž banální. Ze základní časové roviny se propadáme do vzpomínek, které se ale stávají přítomným časem. Autor vytěžuje maximum z možnosti intenzivního popisu situace teď a tedy a zároveň vědomí toho, co bude následovat. Jedna báseň např. končí: "sbalil jsem otci / ručník, pastu a kartáček / víc prý nepotřebuje / zítra se vrátí", je nám jasné (z toho, že je o věci vůbec řeč, a z významotvorného umístění v závěru básně), že nevrátí - aniž by to muselo být řečeno. Kompozice je prostě působivá. Autor má očividně rád pointy (hořké, ale skvělé) a paradoxy. Běžné situace nebo idiomy převrací na ruby, ale ne pro manýru, ale aby situaci ve zkratce vystihl a nasvítil z nečekaného úhlu (např.: a já bych měl znovu postavi svůj hrad / aby mě znovu chránil / před vlastními útoky zvenčí / před vlastními pokusy utéct; náhlý uáchvat vyrovnanosti; slunce se v úplňku rve; žárovka vystřelí / tma vybuchuje / její střepiny [...] / dopadají do všech osmi koutů).... celý text

Sesuv noci 2019, Jan Sojka

Básně - meditace, jakoby vyseděné v tichu a přemýšlení (přemýšlení o světě světě, ne o básni - nejde o žádné intelektualizování). Nemám potřebu myslet na to, proč je báseň napsaná takto a takto, proč je právě takto dlouhá apod. Vše je jakoby na svém místě, žádný výrazový prostředek na sebe nestrhává pozornost, ale všechny slouží celku. Jako když člověk, který je zvyklý hodně poslouchat (třeba v u stolu v hospodě) řekne pár vět a řekne jimi vše, co bylo třeba říct. Každá báseň má v sobě něco překvapivého nebo objevného. Něco "vymeditovaného". Sojka nepíše báseň, nemá-li o čem. Respektive mluví, jen když má co říct. K dokonalosti to nemá daleko, ke konci se kniha už bohužel začíná opakovat (cituji z různých básní: "mezi několika odchody / nemusí být žádný návrat"; "vrátit se znamená smrti předejít: / nikdy se nenarodit"; "možná se probudíme dřív / než usneme"; "třetí ty sám / dávno před narozením). Ale to je za mě jen drobná vada. Ještě bych zmínil prostě nádhernou výpravu knihy (ať už co do sazby či ilustrací).... celý text

Sál plný zrcadel 2021, Lubor Vyskoč

Drobná kniha drobných básní. Taková jednohubka do tramvaje. V básních není nic naléhavého, pro co by mi vedilo sbírku nedočíst. Přesto mě bavila atmosféra, kterou básně vytváří: téměř vždy je v nich nějaké vnitřní napětí (zrcadla odrážející nejmenší pohyb, strach z pádu do vody, nenápadně postupující psychická nemoc). A ta tenze se mi líbila, že mi ani nevadilo, že některé básně nejsou ničím objevné.... celý text