LEGACY
přečtené 230
Panoráma ruské literatury
1995,
Danuše Kšicová
Přečtěte si vždy vybranou kapitolu před přednáškou a nejen, že výklad poberete na jeden dech, ale dokonce se můžete místy ptát a vyučujícího doplňovat. Samozřejmě, nehledě na to, že jste před tím neměli páru, co je to třeba akmeismus, nebo futurismus, nebo ruská literatura vůbec jako já.... celý text
Pinocchiova dobrodružství
2008,
Carlo Collodi (p)
"Pamatuj, že na učení není nikdy pozdě... Ale já nechci mít žádné povolání ani řemeslo... A proč? .. Protože se mi práce zdá namáhavá. Milý chlapče, řekla víla, .. ti, kdo takto mluví, skončí skoro vždy buď v žaláři, nebo v nemocnici. Ať už se člověk narodí bohatý, nebo chudý, musí mít nějaké zaměstnání, musí pracovat, abys věděl. Běda tomu, kdo se poddá lenosti! Lenost je velmi ošklivá nemoc a musí se léčit hned od dětství, protože když člověk dospěje, už se z ní nevyléčí. Tato slova promluvila Pinocchiovi do duše, zvedl vesele hlavu a řekl: Budu se učit a budu pracovat, udělám všechno, co mi řekneš, protože se mi život dřevěného panáčka už zprotivil a chci se stůj co stůj stát chlapcem." Začínám věřit, že se věci nedějí jen tak chaoticky a bez řádu. Pinocchia jsem měl chuť si přečíst pár týdnů zpátky, ale štěstí se na mě usmálo až na horách, kde byla tato malá velká knížka o lumpačivém kousku neobyčejného dřevo objevena. .. Je to kniha, která může být pro spoustu lidí zásadní a ti rodiče, co se rozhodnou ve svém nabitém čase v noci večer předříkávat právě tato dobrodružství tak neprohloupí. Je zde fůra lidové moudrosti a zkušeností nabitých až dlouhými lety. Přerod neposedného kluka, jenž působí více méně jako neochvějný outsider a důvěřivec v takřka svéhlavě poctivého a dobráckého člověka je zdrojem inspirace i pro mnohé dospělé nedospělé ukrývajících před svinstvem života za maminčinou sukni v mamahotelu. Vždycky se mi zdá, že v klasických příbězích lze načerpat obrovské množství materiálu k dumání a rozhodně by dospěláky neměla v četbě zastavit značka dětské knihy. Podívejte se na Grimmy, ti by mohli vyprávět. Komentář utnu tím, že Pinocchio je trochu mamlas, který se nechá rád zlákat na zcestí, je to hlupáček, ale ve všem se patřičně vykoupe a na konci dne můžete počítat s tím, že před vámi nestojí vedlejší postava ze Shreka, ale neohrožený hrdina.... celý text
Ariel
1984,
Sylvia Plath
Sylvia Plath je pro mě jakýsi tajuplný exemplář, který mě do jisté míry pohlcuje a fascinuje, a do jisté míry zneklidňuje a nenaplňuje. Doposud její kult přiživuje spíše její osobní život a přes obrovský intelektuální rozsah jejího života - nevyhnutelnost tomu všemu utéct a ztratit se ve verších. Některé zaujaly, jiné ne. I didn't call you I didn't call you at all Nevertheless, nevertheless You steamed to me over the sea Fat and red, a placenta Paralyzing the kicking lovers. Cobralight Squeezing the breath from the blood bells Of the fuchsia. I could draw no breath, Dead and moneyless Overexposed, like an X-ray. Who do you think you are? A Communion wafer? BlubberyMary? I shall take no bite of your body, Bottle in which I live, Ghastly Vatican I am sick of death of hot salt. Green as eunuchs your wishes Hiss at my sins Off, off eely tentacle! There is nothing between us - pro mírně porouchané jednotlivce z řady nás krásně pomatené psaní... celý text
Cizinec
2015,
Albert Camus
"Já třeba vypadám, jako bych měl jen prázdné ruce. Ale sebou jsem si jistý, a vším jsem si jistý, svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě." Autor světu představuje dosti nový prototyp hrdiny, jenž nám nepodlízá a nesnaží se nás nikterak strhnout. Odproštění od citů, návalů agrese, přemotivované zálibě ve věcech, které pro zbytek znamenají život, ukazuje obnaženou pravdu života a jeho bezcílnosti. Musíme vzít v úvahu opravdu externí reálie, kdo byl Camus, co představovala válka a jaké je pojetí jeho absurda. Francouzská literatura byla v této oblasti dosti průkopnická. Samozřejmě tou hlavní myšlenkou je zde ona situace, kdy celý život zastáváte určité stanovisko, kterého se nechcete vzdát ani kdyby se celá společnost postavila na hlavu. Kolik atheistů si svůj postoj udrží až do samého konce, kdy vědí, že je jejich pouť u konce? Ono vlastně filozofování o tom, že jediná jistota našeho údělu je smrt, musí automaticky nabádat k tomu, že by byla sebevražda vlastně na místě. Tak proč zde já píšu tyhle řádky a proč nás zajímá náš šéf a naše opakující se absurdní rutina, když ta nejbolestnější tragédie, jenž se nám může stát (úmrtí matky) s náma ani nehne? Není Sisyfos v každém z nás?... celý text
Jeden den Ivana Děnisoviče
2000,
Alexandr Isajevič Solženicyn
"Ложка та была ему дорога, прошла с ним весь север " Z pohodlí domova, kde kamna topí a vítr fouká jen na naše okenice, se to vše čte dobře. Každopádně vžít se plnohodnotně do každodenního údělu zeka asi nelze. Líbilo se mi, že je to vlastně dosti vulgární čtení plné nadávek. Ztraťte si válenky - končíte. Zkuste přestat pracovat - končíte. Zkuste si utéct - ale kam? ... Beznadějnost a obnažení lidského tvora do takové míry, že se dokáže soustředit jen na bázové potřeby, nelišící se moc od těch zvířecích je zrůdnost, hanebnost a tyranie. A proč mě to sakra tak štve? ... Protože když tady máme takovou varující knihu už tak dlouho, a přesto se v ruských koloniích děje, co se děje (пытки=mučení) ukazuje to jen na nepoučitelnost lidského plémě. Kvůli tomu zasvětil Solženicyn svůj život a vrátil se ve svých řádkách do toho mrazivého pekla? Já nevim ...... celý text
Komu na Rusi blaze?
1905,
Nikolaj Alexejevič Někrasov
"Já na medvědy chodívám, a při tom velké štěstí mám, ty mrchy roztrhaly už tři kamarády mně, já žiju, pánbůh mě má rád." Štěstí nespočívá v drahém kamení. V čem tedy? ......... V blahu duševním" - sám jsem chodíval takhle po světě a ptal se "Jak vypadá klasická česká krajina" ... v knihovně byly rádi, že o takový typ literatury ještě někdo zavadí.... celý text
Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe námořníka z Yorku
1968,
Daniel Defoe
Stejně jako ostatní tak i já jsem měl svoje nostalgické epizodky, kdy jsem se vracel ve své paměti zpátky do dob, kdy jsem se díval na "neposkvrněnou" dětskou loutkovou verzi, kde je zobrazení Robinsona takřka výhradně idylické. Dnes však budu malinko kritičtější v ohledu na otroctví, nebo elitářský přístup. Na druhou stranu je to příběh o přerodu namyšleného a materialistického floutka v pokorného, soběstačného a s osudem vyrovnaného člověka, jenž svým odhodláním a vírou přežije přes 20 let v tomto očistci. Je to na jednu stranu hrozně motivující příběh, na stranu druhou se to ovšem četlo docela blbě. Oceán mám rád, co se týče Robinsona tak nemám, bohužel, úplně jednotné myšlenky. Každopádně mě na konci celkem dostal takový můj postřeh/dohad. Přestože jej právě otevřené moře dostalo do šlamastiky jménem Karibik, tak první věc, jenž mu ležela na srdci (poté, co si po návratu dal věci do pořádku) byla znovu to moře. Byla to jeho láska, a byl v tom nejhorším případě ochoten ztroskotat znovu. "I would much rather go a thousand leagues by sea, though I were sure to meet with a storm once a week"... celý text
Podobizna
1972,
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Píšu si, že Gogol, to není jenom nešťastný revizor, ale i příběhy z Petrohradu. Něvský prospekt je moc poutavý příběh o hlavním petrohradským bulváru, kde se všechny sociální třídy mísí a dobré i špatné historky ve větru víří. Příběh o tom, jak se chasník zamiluje do prostitutky a má tu naivní smělost chtít zkrotit její divokost a stud je úsměvný, avšak určitě se nic nevyrovná podobizně. Příběhu o zaprodanosti umělce a příslibu uznání bezpáteřních ignorantů. Je to vlastně předchůdce Doriana Graye na severu Ruska, kdy nadaného malíře Čartkova uchvátí obraz starce, který jej brzy posedne a změní. Od té doby, co má obraz je jeho život schizofrenní a halucinogenní kolotočka. Obraz se hýbe, vchází do prostoru, ale i napomáhá malíři ke zlatě a sebevědomémým tahům štětcem. Je to jakási smlouva s ďáblem, po které je z něj mistr portrétomalby, avšak láska k řemeslu, kreativitě nahrazuje nechuť k umění a závist k dalších velikánům. Když jste na vrcholu nezbyde nic než trpká pachuť, že nevíte kam dál. Připomíná mi to zkorumpovanost a zkaženost některých umělců, co zapomínají kým byly a jak začínali. Spousta hudebníků měla odřené kalhoty a hráli na ulici, ovšem měli, co říct a průlomové album světu vyrazilo dech. Následně však přišla sláva, jiné hodnoty, standarty, okolí a styl života, jenž brzy zanechají jen dávnou známku toho, kým daný umělec byl. Portrét je pecka, je to děsivý autoportrét klamavosti sebe samotnýho a toho, že zapomínáme kým jsme.... celý text
Bajky
1947,
Ivan Andrejevič Krylov
Musím se přiznat, že jsem v té změti bajek ne vždy viděl nějaké vyšší morální ponaučení a místy jsem možná s autorem i částečně polemizoval. Každopádně, s ohledem na těžkou dobu v drsném Rusku 19.století je to velmi procítěné a pokrokové myšlení, kde jsou všechny nešvary krásně zabalené do kůže zvířat protagonistů. Krylov si určitě zaslouží místo na výsluní ruské literatury. Zde pár věcí, co mě oslovilo. "Kde sílu hloupost doprovází i dobré srdce všechno zkazí. "Dbej na to, aby tvá slova neměla žádnou spojitost ani smysl, aby tvá řeč každou minutu přeskakovala nejmíň na pět předmětů, aby nadávky, chvála, smích, soucit, prosté vyprávění, všechno dohromady proletělo vždy kolem tvých posluchačů a abys tak nakonec jako buben zanechal po sobě v jejich uších jen rámus bez jakéhokoliv smyslu" - o politicích? "Ochmelka, ten je všude nebezpečný" "Snad v cizí zemi jako cizí host, vzbuzuje lenoch menší pozornost. Kdo doma si však dobyl úctu prací, pod rodnou střechu vždycky rád se vrací.... celý text
Evžen Oněgin
1969,
Alexandr Sergejevič Puškin
Po přečtení už pro mě jméno Puškin není jen pouhým slovem do větru, ale formát světové literatury, který dokázal, co si zamanul. Zkrátka ve slově všestraně nadaný, Mozart litery, ale hlavně člověk s krátkým, bujarým životem, jež nám představil úplně nové pojetí romantismu. Osobně si jej cením pro uvedení někoho komu se říkalo "лишний человек" (zbytečný člověk) - tedy člověk oplývající mnohými talenty, jež ovšem neví kam vložit a nezbývá mu než melancholicky proplouvat životem. V Oněginovi je ztělesnění Puškina, jeho náladovosti, netečnosti a odevzdanosti. Děj je zde spíše vedlejší, hlavní dojem působí estetika díla, která je uhrančivá. Román ve verších se nečte každý den a já jsem rád za tuto výzvu. Byť mě řádky a rýmy u srdce hřáli, tak musím celkem upřímně a neznalecky říct jenom "rýmovalo se mu to pěkně" ... je to stále ještě celkem náročný čtení na můj vkus.... celý text
Zločin a trest
2004,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Nejprve jsem tuto masitou knihu komentovat nechtěl, ale Raskolnikov s tím. Je to vlastně můj první Dostejevskij a musím říct, že byť musím dát za pravdu lidem, co tvrdí, že Dostejevskij se né vždy čte snadno, tak je to v mých očích stále veledílo. Pěkné je to o to více, vzhledem k tomu, že slavíme 200 let od narození autora. Je to dílo o jakési zkaženosti vznešené myšlenky, vnitřních sporech, lidské ješitnosti, výčitkách, kde uprostřed všeho stojí morálka. Zároveň je to ale i kniha o naději a přerodu v něco lepšího, když jste vlastně na samém osobním i společenském dně. Raskolnikov je protivná postava a musí se hnusit jak čtenáři, tak sama sobě, autor navíc tuhle zavrženihodnost hlavního hrdiny neustále umocňuje, a navíc kolem něho staví z pravidla kladné a srdečné postavy, které Rodeon emočně ždímá. Je to trýznivé čtení, spousta viny a bezmohoucnosti, je to zkátka zrcadlo ztrápeného ambiciózního člověka, jenž je v jádru dobrý, ale okolnostmi dohnán k šíleným činům. Myslím, že bychom si všichni měli na Raskolnikova vzpomenou, ocitneme-li se v finanční svízeli, či bez domova nebo blízkých, protože cesta dolů je potom strmá. Doplněk: Krásné na knize je, že jak se pomaličku, velmi pomaličku Raskolnikov smiřuje s lidmi a přijímá je, tak dělá něco podobného i samotný čtenář. No řekněte sami, nepřáli jste mu alespoň malý okamžik, aby do té Něvy skočil a ulehčil sobě i ostatním? Ale při čtení epilogu si myslím každý z nás přál jedno jediné, aby trest sloužil jako očistec a Raskolnikov se Soňou dostali druhou šanci.... celý text
Bouře
1970,
Alexandr Nikolajevič Ostrovskij
Ruská literatura je vskutku studnicí tragických příběhů. Tohle je generační svár, který čtenáři dává najevo, jaké postoje a ctnosti měli různé věkové skupiny a jak popudlivost a zlost starších, neomylných postihne mentální rozum a zdraví mladého člověka. Kniha pro ty, co se rozhodují zda-li je už načase vyletět z rodinného hnízdo. Škoda Káti.... celý text
Anna Karenina
2008,
Lev Nikolajevič Tolstoj
"Kde končí láska, začíná nenávist" Pokořeno, takřka 900 stránková bible lidských vztahů, která mě nutila svoji čtivostí dopustit se spánkového mačismu. Obraz Tolstého nám visí ve škole v ruském centru nad hlavami a nikdo si netroufne zpochybňovat proč. Proč, ptáte se? Jelikož je to architekt lidských osudů, které dokázal tak bravůrně provázat, že i trouba čtenář jako já porozumí všem absurdním, irracionálním pohnutkám všech protagonistů a v šíři kontextu je nebude mít chuť odsuzovat, nebo obhajovat, ale prostě je přijme jako možné. Existuje krásný citát "everyone fights a battle you know nothing about, be kind, always", který se mi při tom vybaví. Je zde znát velký prostor pro postavy. I ty nejvedlejší typu Vronského matka, nebo malý Serjóža s vámi žijí a dýchají. Takže, když se stane byť jen zdánlivá maličkost, funguje zde domino effect, který způsobí, že ona událost ovlivní životy mnoha mnoha dalších. Cítím tady poselství, přes psyche až po filozofii života. Přesah jež se sune až k mé generaci Z, a je stále aktuální, je fascinující. Vše je udivující ještě více, vezme-li v potaz fakt, že je vše zkonstruováno tímto pedagogickým fousáčem z 19.století, jež byl na tu dobu nanejvýš rafinovaný a progresivní. Inu, jsem rád, že ruský realizmus tak moc prorazil, no a že naturální škola zplodila takovou grupu romanopisců, protože tohle je úplně jinčí level. Tohle jsou oblaka, tak vysoko položená, že ani nedokážeme z výšiny dohlédnout na všechny přízemní rádoby blata, jež se snaží o něco podobného. Popis vnitřního rozporu před onou scénou je srdcervoucí. Proměna radostné ženy, jež by samou láskou k životu zulíbala svět, v mstivou a rozpolcenou ohavu, jenž podléhá zlobě, by takhle nikdo nezpracoval. Tuším, že Tolstoj si v tomto vnitřním boji, (který vede do jisté míry každý z nás) musel projít svým. Čtěte už na středních, kapesníky povinné!!! Шедевр .... dušičky 2021... celý text
Sir Gawain a zelený rytíř
2012,
Anna Valentová
Pokud člověk začne více hloubat v nejstarší anglické literatuře, tak brzy pochopí, z čeho všeho měl možnost čerpat nejen Tolkien, ale i další velicí spisovatelé a badatelé. Taková kratičká knížka, přesto rozbor vám může zabrat dlouhé hodiny. Je to více hloubavý než poutavý příběh plný morálních zásad a postojů, dilema, chrabrosti a neustálých zkoušek, které musí Gawain (keltské jméno) podstoupit, aby se vlastně trochu vyprostil od statusu outsidera. Jako jediný vystoupí z řad rytířů kulatého stolu a byť zkouškou neprošel, vedl si myslím důstojně. V tváří tvář smrti se ukáží naši instinkty přežít, stejně tak jako se bezbožní dají na modlení, když jsou na smrtelné posteli. Kouzlo knihy umocňují záhady, které nejsme schopni rozluštit. Neznáme autora, nevíme proč je zde charakteristická zelená barva, ani si nemůžeme být jisti postavami. Víme však, že autoři tehdejší doby mysleli a psali jinak než současníci, a fakt zachování takovéhoto pokladu je nesmírně cenné. Myslím, že politici by si zde mohli objasnit pojmy jako pokora, čest, integrita a loajálnost.... celý text
Jiná Británie
2018,
Jiří Hošek
Jirka Hošek je zkrátka odborník na slovo vzatý a moje krevní skupina. Byť je fanoušek kohoutů, kteří nikdy nic nevyhráli (a nikdy patrně nevyhrají) má pro globální politiku jednak cit, ale hlavně zkušenosti. Je to člověk z praxe, který rád čte v kontextu díla a myslím, že jeho zcestovalost nám pomáhá představit si v čem nad Británií zaostáváme, ale i v čem nad ní máme navrch. Protože Británie, to není jenom bezchybné pozlátko, je to také země, která má svoje skeletons in the closet.... celý text
Aluminiová královna
2005,
Petra Procházková
Petra Procházková je objev a její poselství je do očí bijící. Byť vám tato knížka zabere jen den dva na přečtení, garantuji vám, že její znění se vám z hlavy nevykouří ani kdyby na nás dopadla válka podobného kalibru jako na Kavkaze. Prostřednictvím krátkých rozhovorů začnete více pronikat do propletenosti čečno-ruských vztahů, pochopíte jak moc zásadoví a hrdý národ Čečenci jsou, jaké tradice jimi hýbají, co představuje v jejich kultuře pojem žena a muž a jak se jejich role a důležitost v době války prohodili, no a pozorovat strastiplnou cestu běženců do naší vlasti , to by si už měl přečíst každý volič SPD a dalších xenofóbních stran. Otevřelo mně to v lecčem oči, od Dudajeva až po momentální rádoby obnovu maniaka Kadyrova, z Čečny se stalo bizární polituhodné místo, málokdo si toho tolik vytrpěl, každopádně je zde cítit i menší dávka retardace, která je k místu svazuje. Člověku je do breku, už jen proto, že je to skutečnost. Mě trochu konejší skutečnost, že od doby válek a pobytu Petry v Grozném uplynulo pár let a situace je trochu jiná, každopádně zahojit šrámy na rukách a na srdci už nedokáže nikdo - no a ti, co přežili první válku a náhodou jim nesrazila hřebínek ta druhá, žijí v neustálém strachu, že pro ně ďábel ještě něco přichystal. Jak těžké je číst rozhovor, kde už není naděje a korespondenti bez poslední špetky city vyřknou, že "pro mě už život skončil"... celý text