Izák Gellner
přečtené 148
Perspektiva naděje
1995,
Jolana Poláková
Výborná kniha, která je dostatečně složitá na to, aby se vyvarovala zjednodušujících klišé, ale přitom průzračně pronikavá. Jolana Poláková uvádí velice dobré důvody, proč bychom se neměli jako duchovně hledající lidé spokojit s myšlenkami a zkušenostními strukturami, které nalézají transcendenci - čili přesahující skutečnost - uvnitř tohoto konečného světa (či kosmu, chceme-li), a sugestivně přibližuje význam vztahu k absolutní transcendenci. Neboť jedině tam, kde dochází k přesahování všeho konečného a světského, a kde již tudíž nelze předvídat, kalkulovat ani poznáním uchopovat, je možná opravdová naděje. Idea absolutní transcendence, tj. přesahující skutečnosti vymykající se všem našim krátkozrakým horizontům i limitům všeho pozemského bytí, vede duchovně hledajícího člověka k celistvé obrodě jeho svobody - obrodě, která pramení z nového, kvalitativně proměněného prožitkového porozumění smyslu vlastního života i smrtelnosti. Vztah k Bohu - ať již primárně skrze druhého člověka v lévinasovsky etickém setkání, nebo v osamělosti modlitby a pouti, či v upřímně náboženské pospolitosti - není pouze dalším ubezpečením či uklidněním člověka uvnitř světa, není dalším rozšířením vědění či prohloubením určité mohoucnosti, a dokonce netkví primárně ani ve vědomí jakési mystické symbiózy věcí a bytostí. To vše lze ve větší či menší míře vysledovat právě tam, kde dochází k relativní transcendenci, tedy k "přesahu" světa uvnitř tohoto světa - ať už je dějištěm pouze sama lidská duše či mysl, nebo tajemná příroda kolem nás, vposled celý vesmír. Vztah k absolutní transcendenci znamená prožití Boží svobody, onoho biblického "Jsem, který jsem", vždy již překračujícího všechny dílčí, předjímající a zoufale konečné perspektivy. A tzv. postmoderní situace ve svých duchovně-kulturních aspektech, zahrnujících častou nedůvěru k tradičnímu institucionalizovanému náboženství a mechanickému fundamentalismu, může být paradoxně velkou příležitostí, neboť vyzývá duchovně hledajícího k tomu, aby za sebou nechal idoly i strnulé ideje a vydal se ve stopách Neviditelného.... celý text
Cizinec
2005,
Albert Camus
Albert Camus je výborný myslitel, schopný pronikavých úvah (pro mě zejména "Člověk revoltující"), a přesto svou prózu nezatěžuje rozvláčným teoretizováním a subtilními, jakoby do sebe uzavřenými úvahami. Jiní ano, a ještě si v tom libují a za vrchol prózy považují úmorné filosofování. Camus ale prózu respektuje a svému čtenáři nevnucuje žádné ideje. Je věcný, v jistém ohledu až strohý (ne však absolutně - jak o tom svědčí vnímavost ke krásám nebe a obyčejným radostem dne), ale právě díky tomu nás jeho Mersault oslovuje tak, jak nás rozervaní a věčně zadumaní protagonisté jiných románů nikdy neosloví. Mersault ví, že by v mnoha situacích nejspíš měl něco říci, podat "hlubší" zdůvodnění", projevit účast; jenže by tím šel sám proti sobě. Ctí svou přirozenost, což otevřeně vyjádří při závěrečné rozpravě s kaplanem - ví, kým je, a nehodlá od toho upouštět. Nepotřebuje lhát, ale ani přibarvovat. K velkým vizím je lhostejný, ale dovede se upřímně těšit z mořské pěny a z Mariiných pestrých šatů. Nechci být jako Mersault, pláč je pro mě očistný a i daleká, možná dokonce zásvětní budoucnost vyzývavá. Ale zároveň si myslím, že trocha mersaultovské bezprostřednosti i sebeprezentační syrovosti by nám všem prospěla.... celý text