Ishmael
přečtené 133
Zahrada: Sféra
2013,
Jana Richterová
Kniha mě příjemně překvapila. Je napsána poutavě, pečlivě vybranými slovy a autorka umí navodit tu správně mystickou atmosféru, která mi místy připomínala Twin Peaks. Pár věcmi se mi netrefila do vkusu - detailní a časté popisy šatníku všech hrdinů, možná až příliš zamotané "milostné" n-úhelníky, které postrádaly logiku, a velmi pomalé tempo. Co se ale nelíbilo mně, ostatním může sednout a sám jsem zvědav co se ze zprvu všedního příběhu o obyčejných lidech (kteří, jak zjistíte, až tak obyčejní nejsou) nakonec vyklube. V hodnocení si nechávám rezervu pro druhý díl kde, jak doufám, i děj zařadí druhý rychlostní stupeň.... celý text
Cestami bohů - Rokhorm z Aron 2
1999,
Piotr Witold Lech
Z mého pohledu je Cestami bohů povídková kniha přivedena téměř k dokonalosti. Všechny příběhy tu mají svou cenu a zapadají do knihy jako celku. Rokhorm, který byl v prvním díle představen jako protagonista, je v druhé knize postrkován cestou plnou strastí a bezpráví, ale i soucitu a naděje. Přiznám se, že obě knihy Rokhorm z ARON mi přijdou o něco sympatičtější než Sapkowskeho Zaklínač, právě díky té Rokhormově lidskosti. A to podotýkám, že Zaklínače mám moc rád. Bravo.... celý text
Rokhorm z Aron
1998,
Piotr Witold Lech
Na první pohled tradiční, na druhý velmi nevšední. Příběhy Poutníka a Lovce Rokhorma z ARON je pro mě jedno z největších překvapení, k jakým jsem se v poslední době v žánru fantasy dostal. P.W. Lech se, podobně jako jeho krajan - A. Sapkowski (ve svých povídkových knihách) - zabývá spíše morální stránkou jednotlivých příběhů a problémy každodenního života, než-li válkami a hrozbou o konci světa. Nejvíc mě ale zaujalo pojetí celé knihy, kde se Rokhorm dostává, díky své magii do různých časoprostorových a snových sfér, kde získává znalosti, díky kterým potom může rozřešit daný problém (Lechův fantasy svět má na to, jak je kniha krátká, docela promyšlená pravidla, včetně systému magie). Většina všech příběhů má díky tomu takovou zvláštní atmosféru, někde mezi realitou a snem. Sám Rokhorm je skvěle podaná postava. To, že se nejedná o bezchybného hrdinu vás přesvědčí hned na začátku a způsob, jakým řeší jednotlivé problémy je další zajímavou složkou všech povídek. Ty dávají v konečném výsledku dohromady vcelku ucelený výtvor, což není u povídkových knih často zvykem.... celý text
Dóm řetězů
2005,
Steven Erikson (p)
První část, tedy mini-kniha čistě z pohledu Karsy Orlonga, je s přehledem vůbec nejlepší část celé knihy. Když se na Dóm řetězů podívám jako na celek, považuju ho za zatím nejvyrovnanější díl s nejmenším počtem hluchých míst, ale zároveň nejobtížněji zapamatovatelný, jelikož neměl tak silné momentky jako Dům mrtvých nebo Vzpomínky ledu. Nakonec mě opravdu zklamalo jen to, jak málo scén dostala Felisín starší na úkor některých, poněkud zbytečných, postav, třebaže byla prakticky hlavní hrdinkou druhé knihy. V tomto díle, aspoň z mého pohledu, už mi trocha začal vadit ten obrovský počet postav, jejichž nárůst se ne a ne zastavit. A i proto mi přišla jednoduchost kapitoly "Tváře ve skále" s Karsou v hl. roli, jako vítaná změna. Původně jsem si myslel, že s postupem času bude otazníků ubývat, ale to by nebyl Erikson, kdyby se na místě jedné vyřešené záhady neobjevily 2 nové. Neberu to vyloženě jako mínus, jako spíš znamení, abych čtení Malazské ságy proložil něčím "jednodušším". Přečtení prvních čtyř dílů mě totiž docela vyčerpalo. :)... celý text
Tvůrčí psaní v otázkách a odpovědích
2014,
Markéta Dočekalová
Stručné a jasné. Na většinu otázek si člověk sic odpoví selským rozumem, ale i tak je kniha velmi užitečným rádcem.
Vzpomínky ledu
2004,
Steven Erikson (p)
Přiznám se, že má očekávání byla po Domu mrtvých až příliš velká a nejspíš se to i podepsalo na mém mírném zklamání. Některé pasáže mi přišly přespříliš natahované a často se zabývaly postavami, které jsem si zrovna moc neoblíbil. Což je asi má hlavní výtka, jakkoli může být neobjektivní. Dům mrtvých je můj zatím nejoblíbenější díl především díky tak skvěle zvolené kombinaci POV postav. Ve Vzpomínkách ledu mi tato kreativita chyběla a když přišla na řadu nějká neoblíbená postava, čtení jsem často odkládal. I přes mé mírné zklamání to ale byla výtečná kniha, ve které Erikson předvedl své umění v tvoření světů a deskripci scén v plné síle. Především bych vypíchnul 2 scény: bitvu o Capustan a pohřeb (ti co už mají knihu za sebou, ví...). A taky tu je Itkovian, jeden z nejpovedenějších charakterů celé Malazské knihy padlých.... celý text
