Elevant
přečtené 456
Amáliina nehybnost
2021,
Kateřina Rudčenková
Amáliina nehybnost, první rozsáhlá próza Kateřiny Rudčenkové, není dějová v pravém slova smyslu - to neznamená, že by byla rozvláčná nebo snad prázdná, ale příběh, který se tu rozvíjí, spočívá spíše ve fragmentech každodenní banality, obracených ze strany na stranu, aby si je bylo možno prohlédnout ze všech úhlů, v prchavých lyrických asociacích a ve smyslovém prožívání, které jako by bylo jediné, co ještě drží Amálii pohromadě s okolním světem: doteky těla, doteky pohledů. Forma knihy klade důraz na její jazykovou stránku, kde se setkává básnířka a prozaička v jednom díle. Neruší tu žádné zbytečné extravagance, kde je třeba, tam se jazyk pokorně sehne pod tokem vyprávění, jinde sám nese význam sdělovaného střídmě a s všudypřítomnou ironií: "V erotickém oparu jejich rozloučení visela kachna nadívaná mnoha přísliby." Nicméně se tu přeci jen přihodí kýč anebo klišé, a únavné je pro čtenáře vysvětlování, které je buď přímo tautalogické, nebo nebo jen podráží nohy basnickému vyznění - sem spadají slova jako "absurdní", který by měl býl nahrazen (a byl by) dojmem absurdity, věty typu "neboť žádný jiný než disfunkční model rodiny nikdy nepoznala" anebo tak častý výraz "podvědomý", před kterým by se měli všichni autoři dát na úprk. Pod drobnými vjemy se odehrává příběh, který vlastně nijak nehybný není: Amálie cestuje, Amálie spí s muži, Amálie se potýká s rodinnými traumaty. Ale většina z těchto sedmi let, o kterých kniha pojednává, se odbývá ve zkratce, protože jsou pro básníka nezajímavé, jen moře, které je třeba, aby byly ostrovy, které může, roztroušené, obývat. Nakonec spíše než román máme před sebou jakýsi traktát, který však není naporcován římskými číslicemi - anebo zlomky starověkého eposu, v němž však Odysseus nikdy nevypluje - alespoň si to nepřipustí. Skutečné plynutí času se nakonec dozvídáme především z hrozivé číslovky hrdinčina věku. Hrozivé proto, že ona, jistě lépe než čtenář, slyší toto plynutí, vidí, jak se svět kolem odehrává, zatímco sama stojí stranou, zdánlivě zapojená, ve skutečnosti nehybná. To je leitmotiv knihy. Pojednává o specifické existenciální situaci, příbuzné těm, které prožívají Gregor Samsa, Mersault, Holden Caulfield anebo Vladimír a Estragon, kteří spolu nehnutě stojí pod stromem čekajíce na Godota, a je zde pojmenována Nehybnost. Jedná se o vnitřní stav, o způsob vnímání sebe sama ve světě, které může ovlivnit zase jen člověk sám. Zdá se zbytečné na to vůbec poukazovat, nicméně chceme-li hodnotit i etický rozměr Amáliina příběhu (a neznám důvod, proč by měl být vedle estetického upozaďován, sám jistě nejsem kvalifikovaný hodnotit ani jedno, ani druhé, takže se směle vydávám vpřed), zjistíme, že jakmile si tento fakt uvědomíme, dochází munice všem čtenářům, kteří se nejspíš pohybují mimo cílovou skupinu knihy a banalizují její témata. Vyvrátit jejich námitky není snažší než vyvrátit tvrzení, že existenciální frustrace je banalitou ve srovnání s frustrací existenční. Jistě, Amálie má vlastní, komfortní byt, a přesto se stěhuje do dražšího, úplně zbytečně. Jenže byt nebyl docela její, patřil rodině předkům,jako by z nějáké zestrčené zásuvky stále vedla pupeční šnůra, která Amálii trvale spojovala s její matkou, od které se chtěla osvobodit. Tatáž matka se snažila bagatelizovat utrpení své dcery, když popisovala své tělesné bolesti, které zakoušela v dětství, když ji otec nutil běhat bosou mrazem. Amálie zřejmě dobré finanční zajištění, cestuje Japonska - ale že si může takové cesty dovolit neznamená, že by ji mohly učinit spokojenou, byť na to sama nejistě spoléhá, místo toho zjišťuje, že ji nemůžou proměnit, nanejvýš jí poskytnou odklad, ale nikdy se nestanou životní náplní, ne, dokud se bude jednat o útěky. Stejnými útěky jsou i muži, kterých se na 160 stranách vystřídá šest, přičemž stále nové známosti jsou v jistých chvílích (na konci jedné kapitoly, kdy je nový muž zmíněn zřejmě jen proto, aby tam byl, bez dalšího rozvíjení, a my obracíme stránku s nadějí a obavami, aniž bychom jistě věděli, co je co) na hraně čtenářské snesitelnosti. Amálie přežívá podobným způsobem, jako se učí Japonsky: "neví proč, (...) jako by ji pořád něco táhlo a říkalo: jednou se dozvíš proč." Jenže do života ji nic netáhne, a ve chvílích, kdy ji přepadne - nezvěme to například uvědomění - , se nevzmůže na víc než na to, zůstat ležet v posteli. Důležitým motivem knihy je mateřství - v podobě Amáliina zápasu s její matkou a její touhou po mateřství. To by mělo uvést život do pohybu a konečně Amálii začlenit do světa - jenže v tomto ohledu ji sužují mnohonásobné pochybnosti: o genderové roli žen, o tom, jestli by byla dobrou matkou vzhledem k příkladům, jaké má v rodině, ale především o samotném smyslu toho, mít ďítě - vždyť množením se nic nevyřeší, přazdnota života se zaplní prázdnotou nového života a v každém dítěti Amálie vidí "jen dalšího nešťastnìka vykopnutého na svou cestu směrem k zániku." Zápas s matkou je zásadní, neboť vydobytí si svobody na rodičích je prvním krokem k tomu, vydobýt si svobodu ve světě a především se s touto svobodou vyrovnat, neodhazovat ji marně v její nesmírnosti jako nesnesitelné břemeno. Usilovat o nehybnost je marné, protože naše svoboda nám nedovoluje spočinout, nejsme dost pevní, abychom vzdorovali vlnobytí světa, jehož jsme součástí, a nehybnost není nic jiného než smrt. Taková existenciální úzkost, symptom naší existenčně zajištěné společnosti, je v tomto románu vyobrazena autenticky, unikátně a rozpohnatelně.... celý text
