dedliipf dedliipf přečtené 137

☰ menu

Jak rozpoznat odpadkový koš. Eseje o stereotypech ve vizualní kultuře

Jak rozpoznat odpadkový koš. Eseje o stereotypech ve vizualní kultuře 2011, Václav Hájek
2 z 5

Jako studentka FHS jsem si prošla mnoha Hájkovými přednáškami. Některé z nich se věnovaly přímo tématům načrtnutým v této knize. Přednášky mě bavily, protože mě vedly sledovat reklamy, obrazy, filmy i hřbitovní kameny (jednou vzal třídu do terénu na dušičky a obcházeli jsme hroby) jinak. Vše ještě doplňoval Hajkův podvratný humor, kdy jste si nemohli být úplně jistí, jestli své dotazy a poznámky míní vážně. Slyšela jsem jednu legendu, že celou hodinu prvákům vysvětloval, jak se fotí duchové (viz esej v této knize o spiritistické fotografii) - technický postup, jakoby šlo o skutečné zachycení zbytkové energie duše. A všichni postupně zapisovali poznámky, aniž by zpochybnili pravdivost výkladu. V psaném projevu mě ale Hájek nebaví. Myslím, že by mu skvěle seděl krátký formát v podobě tweetu. V delším formátu blogpostů (či velmi krátkých esejí), se řízné sdělení nějak ztrácí v hromadě složitých větných konstrukcí (které zase vtipně komentuje v jedné z eseji uvnitř knihy). Stále mě baví, co vše Hájek dokáže ve vizuálních artefaktech najít. Je to skvělá inspirace a nakopnutí začít se dívat jinak na to, co je všude okolo nás. Ale tak půlka textů mě vyloženě nebavila po druhém odstavci... A naživo je prostě lepší.... celý text


Typografický manuál

Typografický manuál 2000, kolektiv autorů
4 z 5

Úvod typografie k prolítnutí. A spousta nových slovíček a takové nakopnutí inspirace. Na to, že jsem jen editor na webu se mi manuál taky hodil - ujasnit si, co dělám správně a co špatně... a jak to dělat chci, aby se četlo dobře :-)... celý text


Druhý sešit směšných lásek

Druhý sešit směšných lásek 1965, Milan Kundera
5 z 5

Byla to hlavně poslední láska, která mě přesvědčila o pětihvězdičkové hodnotě. Ale každá z nich mohla být skutečná, nejen ta třetí, co mě tak zasáhla. Bez ohledu na lehkost to ve mně ještě dlouho zůstane.... celý text


Tajemná růže

Tajemná růže 1915, William Butler Yeats
5 z 5

Četla jsem výtisk z edice Atlantis, kde byly ještě tři povídky Rosa Alchemica - ty mě příliš nezaujaly. Hvězdičky se vztahují pouze na Tajemnou růži. Tu tvoří několik krátkých povídek inspirovaných irskými legendami, mystikou, romantikou a trochou křesťanské tématiky. Text je krásný, myslím, že i skvěle do češtiny přeloženy (překládal Jaroslav Skalický). Děje povídek jsou zasazeny porůznu do doby rytířské i moderní (podle zbraní), ale ve všech případech evokují dobu zmizelou, možná nikdy neexistující nebo jen někde paralelně - a nedosažitelnou - i pro postavy příběhů... Je to taková zvláštní, příjemná pachuť melancholie. Tři povídky Rosa Alchemica mezi s sebou mají spojitost a jsou čistě mystické. Text je hutnější a matoucí. Množství nejasných informací snad má vyvolávat drobnou úzkost. Možná na přelomu století okultní kroužky a největší osobnosti skutečně působili takhle zvláštně, možná to bylo jen množstvím opia, které se tehdy běžně užívalo. A je fakt, že kadidlo dokáže člověka omámit taky. Obsah mě ale tolik nezaujal. Oproti výborným povídkám Tajemné růže byl slabý.... celý text


Poslední kontinent

Poslední kontinent 1999, Terry Pratchett
4 z 5

Možná jsem to kdysi četla, nebo mi o ní táta vyprávěl tak moc často, že to bylo jako bych ji četla, ale každopádně teď jsem ji dočetla fakticky a líbilo se mi to. Je ještě více konverzační než jiné Zeměplochy. Mágy mám ráda, protože jsou kombinací profesorů a korporátu — tzn. moje společenské okolí v kostce. Mělo to rychlý vyvážený spád (Pratchett, co jsem poznala, se většinou velmi zrychlí až posledních 100 stran, ale teď mi přišla rychlá a plná celá kniha). Monoostrov zní skvěle a Bohové mile. Tentokrát tedy. Už se těším na nevídané akademiky! A hele Mrakoplaš je hodný kluk.... celý text


Úkol naší doby

Úkol naší doby 1969, José Ortega y Gasset
3 z 5

Středně těžká filosofie zaměřená proti racionalismu (chce to aspoň znalost Descartovy Metody). Troška vitalismu (ale sám Ortega y Gasset upozorňuje, že true filosofický vitalismus je pouze ten Bergsonův). tl;dr verze zní: žijte život pro život a nenahrazujte tenhle smysl ničím jiným Nepříjemné (ale dobové) mi přijdou esencialistické poznámky o etniku a národech: Španělsko je etnikum méně inteligentní, Číňané nemohou udělat nic, co nemají v přirozenosti svého národa... To má v dnešní době pachuť nepříjemnou, ovšem autor zemřel v roce 1955 a zde jsou 3 texty na základě jeho přednášek, podle Google prvně vydané (nebo napsané?) v roce 1938. Odkazy na Nietzscheho obsaženy a text dle mého názoru příjemný; polovinu jsem přečetla za jednu jízdu vlakem Olomouc - Praha.... celý text


Šest hvězdiček

Šest hvězdiček 2005, Joost Zwagerman
2 z 5

Jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka, kterého obdivujete? Jak pracovat s jeho odkazem? Postupně se v příběhu vynořuje odvrácená stránka toho stejného muže. Šest hvězdiček je právě o tomhle nasvícení dobrého i zlého; mírnou variací Paní Bovaryové, která je ale mrtvá už na začátku děje. Líbil se mi sarkasmus vypravěče a cynismus byznysu magazínu Dobré ráno. Kniha se mi ale četla krkolomně. Neřekla bych, že je text špatný, ale ve mně to drhlo... 4 dny čtení mi přišly spíš jako 2 týdny. A podezřívám, že nepřispívá ani typografie této edice. Rozčilovala mě samotná písmenka. K zážitku prostě přispívá cokoliv...... celý text


Hašiš a jasnozřivost

Hašiš a jasnozřivost 1993, Gustav Meyrink (p)
4 z 5

Anekdoty s absurdní pointou a subverzivním humorem, co už pro hlavní proud moc vyčpěl, ale s trochou zájmu o okultismus, alchemii a spiritismus to pořád zásah má. A zároveň jsou to takové milostné dopisy Praze a jejím čarám, atmosféře a podivným postavičkám.... celý text


Američtí bohové

Američtí bohové 2001, Neil Gaiman
4 z 5

Mám problém s Gaimanem, že mi jeho jazyk neplyne hlavou až tak plynule. Začíst jsem se prakticky nutila. Motivoval mě příběh, postavy. Věděla jsem, že mě to baví, ale ten jazyk mi prostě drhne. Ale tak je to prostě u každé jeho knihy. Pokud tenhle dojem z počátku sdílíte, zkuste to fakt překousnout a vydržet. Tenhle koncept božství je mi blízký. Napadá mě, že Gaiman ví dost o západní magii od 70. let. Jinak se pozastavím jen nad hlavním hrdinou, Stínem. Líbí se mi, že je skutečně hodný. Komplikovaný, ale skrz naskrz hodný. A další je jeho pasivita. Nebojuje z osudem. Naopak se mu snaží podlehnout. Dokončit svůj život. Nemá plán, tak může přijmout to, co se namane, nebo přikáže. Přitom není jen figurkou, má i vlastní rozhodnutí. Prostě jen nejsou lepší varianty. Cítím z jeho osobnosti smír a svobodu v tom, že nebojuje se svou nesvobodou. Při čtení mě to nějak vedlo k letmým úvahám nad egocentrismem a ambicemi dnešních lidí... A taky se už konečně mohu začít dívat na seriál!... celý text


Metropolis

Metropolis 2007, Thomas Elsaesser
4 z 5

Hezké (svižné) info o vzniku a zákulisí kultovního filmu Metropolis. Esteticky mě uchvátil někdy v pubertě, o jeho nešťastném příběhu a zajímavých inspiračních zdrojích jsem neměla ani potuchy. Moc se mi líbí přístup autora, že na film nahlíží jako zrcadlo 20. let 20. století a jeho nevyčerpatelné interpretace jako barometr jednotlivých dob - proměnu konotací během doby... Já třeba po prvním shlédnutí (někdy v roce 2007) vnímala poselství filmu jako socialistické...... celý text


Čarodějnice a déšť

Čarodějnice a déšť 2006, Jurga Ivanauskaitė
3 z 5

Můj komentář neobsahuje spoilery, ale interpretaci ano. Text je svižný. Začetla jsem se vlastně omylem. Nevěděla jsem, kterou knihu vzít do ruky a chtěla jsem jen zkusit, zda se tato dobře čte a pak ji hned odložit. To nešlo. Přitom je plná stupidních umělých metafor a kudrlinek, co hlavní postavy (postava?) chrlí a nejednou jsem protočila panenky. Každopádně vás to nebude bavit, pokud se štítíte křesťanství a hlavně Nového zákona, který se tu hojně cituje a jehož příběh zčásti převypráví. Celou dobu jsem hledala, jaká je mezi dějovými linkami spojitost, jaký je klíč téhle šifry. Cyklus, opakování, souboj pohlaví, ženství, vina a hřích, vše se tak prolíná a zpočátku je opakování důsledné, pak se rozmělňuje, opět vynoří a nakonec pokulhává. Ne, můj (její) osud není úplně stejný jako osud všech zástupkyň ženského pokolení. Pak mi došlo: Všechny linky mají nespolehlivého vypravěče. Příběh Marie Magdaleny vypráví žena před smrtí a po dlouhém mučení inkvizitorem, která tvrdí, že zná deník Marie Magdaleny nazpaměť. Druhý příběh vypráví žena (také dost možná před smrtí) jiné ženě, kterou vůbec nezná, a dlouho věří, že je možná v samotném pekle. Současný příběh vypráví žena své psychoterapeutce či zpovědníkovi. Logicky by tyto příležitosti měly vytvářet prostor pro upřímnost, ale tomu nevěřím. Právě tyhle chvíle jsou podle mě možností, jak vyprávět svůj příběh tak, jak chci, aby zněl - jak chci, aby mě soudili ti, co poslouchají/čtou. Jak se ospravedlnit. Jak ukázat, že trpím a že trpím z toho nejčistšího důvodu; pro lásku. Je možné, že kdybych Čarodějnici a déšť četla jindy, vnímala bych ji jinak? Třeba podle fáze vztahu? Jinak bych vnímala lásku bláznivou a jinak zhrzenou? Tak tedy při tomto únorovém čtení v roce 2019 vidím postavy negativně. Nemohu vstřebat, jak se podvolují rozkazům mužů, jak snadno ztrácí hlavu, jak vzhlíží k nedosažitelnému. Sex je zde vždy znásilnění. Sex je tu jen hrubý, anebo plný rozkazů mužů, což je zřejmě ideál. Někdy s tím ženy souhlasí, většinou řeknou ne a stejně se to stane a z toho část racionalizují, že to vlastně chtěly. Nedělalo mi to dobře. Nechápu, co se zde prohlašuje za lásku. Možná i proto sahám po vysvětlení pomocí nedůvěryhodných vypravěček. Snad chtěla autorka vyvolat trochu jiný dojem, ale takhle jsem to četla já a dost mi to o sobě říká. Kniha jako zrcadlo. Ale pak se to dá vykládat i jinak: - jako příběhy o cestě ke svobodě - jako příběhy o tom, proč nenávidět ženy - jako příběhy o tom, proč nenávidět muže - jako příběh o stávání se ženou - nebo že láska všechno zkazí, nebo že láska je hřích, že láska je trest - možná je výkladů tolik, kolik kape kapek na parapet... celý text


Slova, pojmy, situace

Slova, pojmy, situace 2014, Milan Kundera
4 z 5

Bylo by nesprávné nechat se zlákat krátkostí knihy a pokusit se ji přečíst v rychlosti a najednou. Nabízí zastavení, ve kterém je krásné chvíli setrvat. Vidím to tak: Kundera nám nabízí nahlédnout do jeho světa. Spisovatel zkoumá svět, situace a charaktery přes knihy - své i cizí. V textech nám ukazuje, jak na to, pokud se chceme připojit. Po dočtení to už zvládneme sami. Získali jsme nástroj, jak vidět svět z dalších hledisek (to je vždy cenné). Nejoblíbenější slova: Litanie (Opakování), Transparence... celý text


Poslední báseň

Poslední báseň 1961, Rabíndranáth Thákur
4 z 5

Je to zvláštní kombinace: Příběh náhlé lásky, které dělají společnost básně a obklopují ironické poznámky - o vyšší vrstvě pozápadnělé indické omladiny, o mužích, o stylu, o jednání a vrtoších různých lidí... Na to, jak je knížka útlá, nezdá se mi příběh plochý. Ani postavy ne (především - ani ženské postavy nejsou ploché!). Některé plní jen epizodní roli, ale každá je svá a má svou historii. Dokonce i když se chovají excentricky, nebo snad zabedněně, mají city a znají strach. Chovají se tak nějak skutečně. Jejich rozhodnutí a nedorozumění mi dávají smysl. Po dočtení mě napadá, že mi atmosféra připomínala Vianovu Pěnu dní. Je to zřejmě hlavní postavou, která se potácí mezi fantazií a realitou...... celý text


Motelové kroniky

Motelové kroniky 2009, Sam Shepard
3 z 5

Asi půl knihy mi vrtalo, proč vůbec vznikla. Proč je v pevné vazbě. Co si mám odnést. Vlastně je to blog. Ale z osmdesátek a tehdy lidi blogy nepsali. Ale blogy jsou plné věcí, co se mě nedotknou, které ani kvůli titulku neotevřu. A pak je tam spousta věcí, co mě zaujmou svou poetikou, nebo místem, kterého se dotýkají, nebo protože jsou o nějaké zvláštní osobě, nebo jako jeden z těch posledních zápisů, který byl o smrtelnosti a nemoci, o tom, jak se nehodou blízké osoby vyrovnává rodina, a to je velké téma, co mě trápí, do kterého se umím dobře vcítit a chvíli jsem si říkala, jak se má teď asi babička, jestli už spí, a kdy tohle potká mě... moje rodiče... moje sestry... a zvládneme to? Takže jsem rozpolcená. Motelové kroniky mi nevyrazily dech. Nebudu je číst znova. Nejspíš na ně zapomenu. Nejvíc by jim slušelo, kdybych je našla někde odhozené náhodou. Ve stolu v nějakém motelu. Nebo na benzínce mezi městečky. Nebo zapadlou v kupé mezi sedadly. Nečekaně a přitom na místech, kterých se tyhle texty týkají. To by dodalo kouzlo. Takhle z knihkupectví musela mít kniha kouzlo v sobě a to měla jen tak čtvrtina. Ale špatně napsané to není.... celý text


Čas je ta nejjednodušší věc

Čas je ta nejjednodušší věc 1992, Clifford D. Simak
4 z 5

V útlé knize se toho děje docela hodně. Příběh a zvraty někdy připadají trochu kýčovité a zkratkovité. Chvíli jsem si říkala, jestli tohle už není moc deus ex machina, protože Simak nevěděl, jak to rozplést. Na druhou stranu to vyrovnává fakt, že hlavní postava projde skutečným vývojem. Proměna protagonisty je docela uvěřitelná, i když se potýká s něčím, co je pro běžného člověka neuchopitelné. Příběh má několik rovin. Do života postav pronikají ideologie, technologie, lidskost (a co je podstata lidství?) a ekonomie. Je to hezká ilustrace, jak do společnosti může zasáhnout 1) strach z neznámého a změna a 2) monopol (ekonomický i informační). Simak mi prostě znovu (prvně jsem četla Město) dal nejen čtivý prostý text a skvělé sci-fi, ale i dobrou filosofii. Nevyužitý potenciál vidím tam, kde se dala použít ještě hlubší introspekce. Popis pochodů hlavní postavy, trochu se popitvat v jeho schopnostech by možná vůbec nevadilo... ale načrtnuté myšlenky jsou i tak dobrý návod, aby se čtenář popitval sám :-)... celý text


Pohyblivé obrázky

Pohyblivé obrázky 1996, Terry Pratchett
3 z 5

Hodně se mi líbila pointa, ale do děje a postav se mi dostávalo dost pomalu. Utvářela jsem si pouze útržkovité představy. Možná se toho dělo až moc, nebo naopak málo. Četla jsem spíš z radosti, že čtu zase Pratchetta, než z knihy samotné - protože jsem očekávala zajímavé myšlenky a nápady. Těch tu bylo méně. Humor byl ale příjemný a Gaspodu potkávám vždy ráda. Člověk se naučí i něco o kvalitním vyjednávání!... celý text


Nepřemožitelný

Nepřemožitelný 1976, Stanisław Lem
5 z 5

Doporučila bych nejen každému, kdo má rád sci-fi, dobrodrůžo ve vesmíru, napětí, mysteria atd., ale také tomu, kdo chce v úvahách vykročit z antropocentrismu. Lem zde podobně jako v Solaris nabízí cesty, jak uvažovat o místě člověka ve vesmíru jinak... Začátek je pomalý. Tak nějak se nic neděje. Dalo by se říci ticho před bouří. Postupně přibývají perfektní dialogy a popisy a atmosféra houstne. Podle mě lépe než v Solarisu. Zde je popisů méně (akorát), dialogů také (přesto je velmi snadné utvořit si představu o charakteru různých postav a co víc - dokonce jim rozumět!) a atmosféra je temnější a děsivější. Ani špetka absurdity. Ke konci jsem už sama očekávala za rohem horší situace, než jsem vždy dostala. Ale to mě až do konce neuklidňovalo. Neklid zůstával ještě po dočtení. Musela jsem knihu "zajíst" a otevřít novou, kde napětí nahrazuje humor. Prostě utéct. Síla Nepřemožitelného tkví v obrazotvornosti. Nepamatuji si slova. Co postavy říkaly, na čem se dohodly... vidím stovku obrazů. Jeden vypadá reálněji než druhý. Mnoho slov v textu bylo složitých a vůbec jsem nevěděla, co si za nimi představit. Prostě sci-fi. Dělala jsem, jakoby nic. Podobně jako když ve Star Treku připravují loď pro boj a hlásí stavy přístrojů; nevím, co se děje, ale věřím, že postavy ví, co dělají. Tak mi cizí pojmy brzo přestaly vadit a plula jsem knihou přirozeně - prohlížela si obrázky v hlavě. Chápu, že to ale může rušit. Vizuální stránka, která se ve mně vytvořila, vypadá jako svět ve snech. Je neuchopitelný, ale přesto se zdá jako hmatatelný. Zřejmě je to výsledek skvělého vypravěčského stylu a výborného překladu Pavla Weigela. Nebo možná schopností knihy přivézt mě do meditativního stavu, při kterém jsem od druhé poloviny nevnímala vůbec nic mimo slova, čárky a tečky...... celý text


Planeta opic

Planeta opic 2000, Pierre Boulle
4 z 5

Celou jsem viděla pouze první Planetu opic. Zaprvé mě táta furt opravoval, že to nejsou opice, ale lidoopové (takže s Boullem by měl asi při), zadruhé to pro mě byl horor. Neděsilo mě ani tak, že lidstvo už není, ale že spolu zde všichni špatně komunikují a že je tu nějaká hierarchie, která je temná, strnulá a připomínající rasismus. Šimpanzice Zira byla pro mě vzor. Přišla mi krásná a roztomilá a nesmírně inteligentní. Narozdíl od člověka a tý modelky. Vtipné, že jeden z mých dámských vzorů vlastně nebyl člověk. Jenže co dělá člověka člověkem? Vědomí, kultura, duše, vyrábění nástrojů, nebo zvědavost? V knize mi byl vypravěč nesympatický. Má staré uvažování. Takový kolonialismus. Lidskou samičku posuzuje podle vzhledu a všechno ji chce naučit, přitom si nebyl schopen v džungli obstarat jídlo a postarat se musela ona. Postupně část svých předsudků překonává, ale Nova je pro něj pořád "nižší", i když partnerkou. To určitě žádné ženě současnosti nezní povědomě... Hodně se mi líbilo, kolik prostoru zde dostávala věda, vědecký duch a zvědavost. Nejednou jsem si vzpomněla na Strukturu vědeckých revolucí od Thomase Kuhna. Planeta opic je lehká ilustrace Kuhnovy teorie. A vůbec jsem to nakonec četla jedním dechem, i když mi zpočátku přišel jazyk krkolomný (ale seděl k žánru). Popisy byly velmi dobré. --- HIC SUNT SPOILERS --- Co mě nejvíc zaujalo, je možnost nahlížet na celý příběh v nějakém metanarativu. Dva šimpanzi ve vesmíru objeví vzkaz v láhvi. V něm je vypravěčem člověk a píše o tom jak se vydal jak se vydal do vesmíru a našel Planetu opic, pak se vrátil na Planetu lidí a i tam najednou vládly opice. Na druhou stranu ale víme, že přežil, protože podal zprávu o tomto zážitku. Mohla to ale napsat opice (a třeba autor zemřel, ale ona si vyslechla jeho příběh), protože i opice mají své nápady - člověk, nebo opice - v tom příběhu psal o tom, že někteří malují abstraktní díla. Proč by nemohli lidoopové psát bajky a sci-fi? Proč by nemohli přemýšlet o tom, zda lidé nemohli být jako oni? Když o tom na planetě lidí přemýšlí i člověk jménem Boulle? Tahle možná zacyklenost závěru se mi líbí.... celý text


Exorcista – souboj s ďáblem

Exorcista – souboj s ďáblem 1992, William P. Blatty
5 z 5

Není divu, že Vymítač ďábla je tak dobrý film, když ten, kdo pro něj dělal předlohu, ji také upravil do scénáře. Zatímco film klade větší důraz na šok, hnus a strach, v knize má velký prostor racionální versus ??? totiž nechci psát iracionální, protože s vírou se zde zachází vcelku logicky. Kněží nejsou karikatury, vlastně ani nejsou až tolik věřící, jak by si je člověk mohl představovat. Jsou to lidé. A ateisté jsou tu stejnými lidmi. Kniha také na konci umožňuje víc výkladů než film. Důležité momenty a myšlenky jsou v něm také, o tom žádná, ale vizuální složka má sílu v tom, že v divákovi vytvoří pocit, že určitě ví, jak to tedy je - vždyť to vidím na vlastní oči! Naopak text je plný tápání, nejistoty postav... Ty nejjasnější z nich, které ví přesně, co chtějí udělat a rázně odpovídají, těm nikdy pořádně do hlavy nevidíme. A ta která se nejvíce vyhýbá přímému hovoru, detektiv, pro něj je to zase (jen, nebo také?) pracovní strategie (mimochodem, kdykoliv mluvil, hlavou mi zněl hlas vyšetřovatele Columba!). Autorův styl je velmi čtivý a podle mě... prostě perfektní. Neviděla jsem žádná slova navíc. Některé zmínky se o 200 stránek později vrátí zase jen v podobě zmínky. To z knihy dělá příběh uprostřed většího světa. Jeden dům na jedné ulici, kde se dějí hrůzy, je však uprostřed města, kde se žijí životy. Přitom zmínky neodváděly pozornost. Ne vše bylo vysvětleno (prostor pro čtenáře). Děj v textu ubíhal různým tempem podle scén. Výborný příklad pro každého, kdo chce dobře psát. A nakonec myšlenky. Nejsem věřící. Našla jsem, že autor měl silný názor proti potratům, a tak bychom si asi v těchto věcech nerozuměli. Ale problesky náboženství v textu mi připadají nenásilné a dokonce hodnotné, k zamyšlení. Citace o tom, jaký má smysl posedlost, se dá například brát jako zamyšlení nad zlem, co z nás zlo může udělat, z čeho plyne... Odkládám jako příklad: "Já si myslím, že cílem je vyvolat v nás zoufalství, zavrhnout vlastní lidskost, Damiene, vidět sama sebe v nejzazší podobě zvířeckosti, hnusu a rozkladu, bez důstojnosti, odporné, bezcenné. A v tom možná spočívá jádro toho všeho: v bezcennosti. Neboť já si myslím, že víra v Boha vůbec není záležitostí rozumu. Myslím, že je to především otázka lásky: přijetí možnosti, že Bůh by mohl milovat nás..."... celý text


Skleněný pokoj

Skleněný pokoj 2009, Simon Mawer
3 z 5

[poslech přes Rozhlasovou četbu; momentálně na Vltavě ] Já na ty promiskuitní příběhy nejsem, nezajímají mě sexuální životy lidí ani literárních postav. Abych mohla doposlouchat, začala jsem vnímat skleněný pokoj ve Skleněném pokoji jako metaforu - že soukromé je náhle veřejné, že je vše vidět a že právě to měla být myšlenka knihy, ne pouze jasný odkaz na vilu Tugendhat. Chápu, že rodina není spokojena s obrazem, který o ní autor podává. Já se zas cukala při zmínkách o české historii. Dvacáté století je citlivé místo, já zažila pouze jeho zlomek a on ho zažil zas v jiné zemi. Nemám ráda, když o naší historii píše, hodnotí ji a zdejší lidi, a bere si z ní, co se hodí, ten, kdo nebyl přímo u toho. Nemohu mu věřit. Samozřejmě se nedá věřit žádnému spisovateli, ale tohle je jeden z případů, které neodpouštím. TEĎ TO POZITIVNÍ: Rozhlasové zpracování je příjemné, s hezkou atmosférou a hudbou. Autor má skvělý cit pro estetiku a architekturu a umí je předat, nenásilně, tak nějak zasunout do podvědomí a tím ovlivnit vaše vnímání okolí. Víc jsem si všímala světla, skla, hladkých ploch. To je um, kterého si vážím. Věřím, že dobré umění by mělo své příjemce měnit, i třeba jen na omezený čas. Většina mění náladu, ale ty lepší mění vnímání smyslů. Hezké bylo také citlivé zpracování přátelství mezi ženami, které v knize dostalo docela dost prostoru. Ženské postavy nebyly vůbec ploché, každá zažívala jiné strasti, někdy si navzájem ubližovaly, ale byly v tom jakoby spolu. Tahle linka vznikla až v průběhu a postupně sílila. To bylo osvěžující a navíc na mě působilo přirozeně (rozhodně oproti až roubovaným historickým okamžikům, jako třeba příchod sovětské armády).... celý text