Dámaskloboukem přečtené 219

Skautská pátrání po tom, jak u nás vládli komunisté 2021, Michal Klíma

Knizka mi byla hned podezřelá. Objevila se u nás a nikdo neví jak. Nevyžádané informace mi zavání sektářstvím. Přišla pravděpodobně poštou spolu se skautskym časopisem. Považovala jsem ji za tendenční a podrobila přísné cenzuře. A výsledek? Obstála velmi dobře. Na muj vkus trosku moc dramatická, ale třeba to malým čtenářům přidá na čtivosti. FLASHBACK aneb vzpomínky jedné maminky… Nechci se zastávat komunistů, ale nemam pocit, ze se v té době nedalo dýchat. Dalo. Asi tím, jak mi od malička vymývali mozek, považuji své dětství za velmi šťastné. A jestli jsem byla diskriminována? No jasně. Byla. Ve třetí třídě mi vlastní rodiče rezolutně zakázali zřídit si v pokojíčku nástěnku a já jsem nechápala proč. A tak jsem ji chtěla. Ve školce jsme jednou měli za úkol nakreslit kde pracují naši rodiče. Já jsem pojišťovnu kreslit neuměla, tak jsem vzala štětec, namočila do řvavé červené a obtiskla na papír. Vznikl jakysi rudy čtvereček. Nová technika mne zaujala a tak jsem poctvereckovala skoro cely výkres. Bála jsem se, ze dostanu vynadáno, ale ucitelka v tom poznala ruda okna velké továrny. Mé dílo přihlásila do meziskolkove soutěže a v krajském kole vyhrálo 4.cenu. Jen mi bylo divné, proč z mého úspěchu nemají radost rodiče. Co bych určitě dopřála dnešním žákům, bylo branné cvičení. Jednak se promeškalo vyučování, ale hlavně ta legrace, dorozumívat se přes chobot plynové masky! To byla bžunda. Nejlepší část bylo projít uměle zadýmenou částí lesa s igelitovými pytlíky na rukách a nohách připevněných gumičkami. Na konci úseku učitelka sečetla chybějící sáčky a strhla body. Závěrem ředitel vyhlásil nejlépe obranyschopnou=opytlíkovanou třídu :o) Nebo to období jak jeden za druhým umírali ruští prezidenti. Školní síň slávy se proměnila v pietní místo, kde vyvěsili portrét zemřelého a my jsme drželi, místo vyučování, čestnou stráž. Taky se tam shromáždila celá škola na pietní akci. Při ní se daly provádět různé taškařice, jen si toho nesměli všimnout učitelé. Než stačila odkvést smuteční vazba, tak umřel další. Vyměnili fotku v rámečku a jelo se znovu. Tak se to otočilo minimálně třikrát. Nebo prvomájový průvod. Kluci nesli obrovský transparent a jak procházeli kolem dopravní značky, každý z jedné strany, tak se ozval páravý zvuk a z jednoho transparentu vznikly dva prapory… Na střední nás málem nezakousl kamaradčin taťka, když se dozvěděl, ze nám z Volá Londýn poslali gramofonovou desku, o kterou jsme si napsali. V posledním ročníku gymnázia se řešilo kam dál? Hitem bylo stát se učitelkou. Mne vysvětlili, ze to nepůjde, protože táta vystoupil v roce 1968 z KSČ. Výchovná poradkyně si lámala hlavu co se mnou, když se dobre učím. Nakonec navrhla zkusit technickou VŠ nebo ještě jedna menší medicína vloni vzala všechny, kteří se přihlásili. Dodnes nevím, proč jsme se jejích rad drželi, protože přihlášku jsem podávala těsně po revoluci. Možná rodiče nevěřili, ze je Sametová revoluce nezvratná. Když jsem přijela domu, zdrcena prvním cvičením z anatomie a brečela jsem jak krokodýl, ze to nezvládnu, čekala jsem útěchu a porozumění ze strany rodičů. Moje máma mi nekompromisně sdělila - tu medinu dostuduji nebo mě zliská, ze jsem to neviděla. Tak jsem ji dostudovala. Milí komunisté, mám díky vám ( a díky svým nekompromisním rodičům) báječné povolání a jsem za to opravdu vděčná!! Kdyby vás nebylo, tak je ze mě učitelka.. Nedávno se mě jedenáctiletý syn zeptal, jestli v té době bylo něco, co teď není a chybí mi to. To jsem se zapotila. Ale nakonec jsem to vymyslela. Kubánské pomeranče! Jestli někdo víte, proč už teď v obchodech nejsou, dejte mi, prosím vědět. Hned bych kilo koupila, abych si připomněla, že se opravdu nedaly jist, jak jsou HNUSNÉ.... celý text

Anna Karenina 2014, Lev Nikolajevič Tolstoj

Ve 14-ti jsem ji četla poprvé. Zdála se mi strašně rozvleklá, archaický jazyk mi nevyhovoval a komunisticko-zemědělské myšlenky iritovaly. V té době byly pro mne knihy hlavně zdrojem poučení. Tady jsem žádné neviděla. Doufala jsem, že v milostném románu by mohlo na více než devítistech stranách dojít aspoň k jedné vášnivé scéně, kterou by autor popsal s pečlivostí jemu vlastní. Bohužel, nedočkala jsem se. Tenkrát jsem to četla dobrovolně. Za což zpětně blahořečím všechny češtinářky mého života. Zařadit toto dílo mezi povinnou četbu by zcela jistě “čtenářsky zabilo” celou třídu. Teď po letech, jsem hledala něco utrápeného a bezvýchodného, tak jsem ji otevřela podruhé. Hned na začátku mě zaujalo mistrné vedení příběhu. Začne se odvíjet nit osudu Stivy Oblonskeho a k ni se pomalu přimotávají a zase vzdalují životní poutě dalších hrdinů. Tak pomalu vzniká věrohodná kompozice ruské společnosti. Pro mě v časech její největší noblesy. Zastaralý jazyk dodává plastičnosti celé doby. V mém vydání taky zastírá četné hrubky a chyby korektury. Autor je v roli nezávislého pozorovatele, který svým hrdinům nestraní, nelituje je, nekritizuje. Autenticky líčí jejich myšlenky, pohnutky, reakce na různé životní situace. A čtenář s překvapením zjišťuje, že sice čte o ruské aristokracii, ale vzorce lidského chování jsou neustále aktuální a stejné. V tom vidím nadčasovou hodnotu tohoto románu. A již plně chápu jeho proslulost. Lev Nikolajevič mne dostal svým vzděláním, hlubokými znalostmi v nejrůznějších oborech, jazykovou vybaveností a psychologickým pozorovacím talentem. Tenkrát velmi aktuální komunisticko- zemědělské názory, ukázala historie jako liché… Když budu úplně upřímná, tak minimálně polovina všech filozofických myšlenek se mi odrazila od čela, protože nemám na to, pochopit jejich hloubku. Zkusím si knihu po pár letech přečíst potřetí, jestli dojde je zlepšení. ? :) Co jsem ovšem bezpečně poznala, je neadekvátní chování hlavní hrdinky ke konci knihy. Změny nálady, zvýšená podrážděnost, nespavost, úzkost, občasná zmatenost, vidiny až sebevražedné sklony. To jsou známky narkomanie. Vážně. Annu Kareninu nezabila její žárlivost, ani to, že vystoupila ze svého zaběhnutého, morálkou sešněrovaného života a vydala se za mladším důstojníkem. Dokonce ani to, že nevěděla, jak rozdělit lásku mezi syna a milence. Ne. Annu Kareninu zabil morfin. Kdyby to věděl Vronský, mohl by jí pomoci a i kdyby ne, určitě by to zmenšilo jeho smutek. Tolstoj to nevěděl určitě. A to je dobře. Spíš věřil, že za její smrt může nějaká vyšší neprozkoumaná dimenze lásky.... celý text

Vánoční svátky o století zpátky aneb Tradice Vánoc v české kuchyni 2007, Kamila Skopová

Vánočnímu televiznímu programu, který se mi dostal před svátky do ruky, předcházela dvoustrana našich předních celebrit a jejich vánočních zvyků. Všichni se neodolatelně usmívali, tak jsem se začetla... a neměla jsem to dělat, protože mi záhy zmrzl můj vlastní úsměv na rtech. Nejvíce mne znechutil nový zvyk - snídaně na Štedrý den, kde dotyčná (předpokládám seriálová) herečka, píše, jak podává svým přátelům samé obyčejné pokrmy - pražskou šunku, kaviár a šampaňské... a chlubí se, že tato nová tradice se těší čím dál větší oblibě, vzhledem k narůstajícímu počtu účastníků. Pokud jsou podobné směry v naší společnosti trendy, tak já jsem těžké retro a jsem za to ráda. Šunku opravdu na Štedrý den nejím, jediné maso je kapr u večeře. Zato házím botou, pouštím lodičky z ořechových skořápek, krájím jablko a lijem olovo. Jen bezem ( třesu, třesu bez, pověz ty mi pes, kde můj milý jest..) jsem letos netřásla, protože než bych se sněhem dobrodila k nejbližšímu, který je až u splavu, a zatřásla, byla bych jak sněhulák. Za svůj nejlepší vánoční zvyk považuji dělání Štědrého dne zvířátkům. Všechny je obejdeme, letos jsem dokonce i králíkům zpívala koledy, popřejeme jim pěkné Vánoce, dáme jim něco dobrého a přidáme smrkovou větvičku z našeho stromečku. Kočka sice na smrk kouká dost divně, koza ji ihned sežere a co na to sýkorky v krmítku nevím, ale já mám z toho radost. Od mala mne učili, že na Štědrý den se nesmí zabít žádný živý tvor, tak dokonce i pastičky na myši na tento svátek sklapujeme. Ale jinak jsme docela normální. Nejkrásnější svátek v roce končí i u nás hromadou pomačkaného balícího papíru. Pravda před tím musíme obejít hřbitov, kostelík na návsi a zazpívat koledy. Pro mne je opravdovou vánoční celebritou autorka této nenápadné knížečky, kterou nejen napsala, ale i doplnila moc pěknými ilustracemi. Po rozmrzelém dojmu z novin mi za dvě hodinky, než jsem ji přečetla, spravila náladu a vnukla několik nápadů na příští rok. Kéž by kouzelných českých svátečních zvyků v naší společnosti neubývalo, když už jich nepřibývá.... celý text

Ne tak úplně soukromé e-maily Coco Pinchardové 2021, Robert Bryndza

Vtipná, lehce sarkastická koláž, jejíž stavebním kamenem je mail. Tak vzniká originální a docela čtivý příběh. Autorův humor bych označila za neagresivní, společensky přijatelný. Nejvíc jsem se nasmála, jak Coco odpojovala tchýni od umělé plicní ventilace! To se opravdu povedlo. Hlavně ze to dobře dopadlo! I s Coco i s odpojenou tchýní :D... celý text

V klubíčku štěstí 2019, Anna McPartlin

Zaujala mne obálka a podle názvu jsem předpokládala, že půjde o dívčí romanci protkanou štěstím. Autorka hned z kraje nastíní, jak kniha skončí a poté postupně odkrývá jednotlivé charaktery a tím pomalu, ale jistě vtahuje čtenáře do příběhu. Navzdory předeslanému konci, kniha nevyznívá pesimisticky. Všechny postavy jsou neuvěřitelně plasticky vylíčeny a téměř každá z nich vzbudí určité čtenářské sympatie. Protože nechci “ spoilerovat”, napíšu jen, že je až neuvěřitelné, kolik se toho vleze do jednoho lidského života, ať už v dobrém nebo ve zlém. Mně se moc líbilo, jak se Maisie i ostatní s úctou starali o dementní babičku. Kdoví, jestli tento rys je lidem vrozený nebo se získává až během života? Tato obdivuhodná schopnost posouvá jejího majitele na vyšší vývojový stupeň člověka. Vždyť přeci žádný zástupce zvířecí říše se o staré a nemocné jedince nestará. Ale příběh není o poruchách paměti. Je spis o tom, ze každý člověk by měl mít právo na lásku. Na opětovanou lásku. Protože tady na DK si užívám svou anonymitu přidám na závěr dva vzkazy pro lidi z mého okolí. Míši, je mi Tě moc líto. Zasloužíš si láskyplný vztah a i když já Ti ho nemůžu dát, nevzdávej to a hledej, určitě najdeš … Peťo, třeba jednou přestane platit, ze si nemůžeš dovolit komplikace ve svém životě a přestaneš se schovávat za různá klišé a svou manželku. Ti rozumní to pochopí a na těch ostatních nezáleží... celý text

Láska na jedno kliknutí 2019, Cyril Massarotto

Když jsem po dočteni přemýšlela, co napsat, prošlo mi hlavou…. sněhová trubička… Bezpochyby vliv všudypřítomného adventu:D Jak ji posvátně zvedám z talířku, kde zůstává poprašek moučkového cukru, předníma zubama opatrně ulamuji první závit a ta křehkost se mi začíná rozpadat v drobných lístcích na jazyku. Pak přijde sníh, nejlépe tak, jak mě ho učila dělat moje kmotřenka - cukrářka, povznesený z přízemní sladké chuti pár kapkami citronové šťávy … Jednou jsem si ji dala v Lošticích v tvarůžkové cukrárně. Trosku mne udivilo, že není pocukrovaná, korpus byl víc slaný a místo sněhu - tvarůžková náplň. :C Nevím, jak člověk vypadá když se mu bouří chuťové pohárky, rozpadá nacvičený Pavlovův reflex a centrum chuti v mozku vyhlašuje revoluci, předpokládám, ze nic moc. Dostala jsem něco úplně jiného, než jsem čekala. Od tohoto veskrze francouzského svazku jsem chtěla dívčí román. Toho se mi dostalo a až na malé nesrovnalosti (kdo věší záclony u otevřeného okna?? Už jste někdy viděli plakat doktora (a ještě kardiochirurga) v nemocnici společně s pozůstalým??…) tak do poloviny příběhu. Pak přišel flashback a jedna nelogická náhoda střídala druhou a muj celkový dojem je dost rozpačitý. Mezi řádky jsem navíc cítila francouzskou afektovanost nebo možná nadměrnou sociální přecitlivělost ( hlavní hrdinku nikdo nepustil sednout v autobuse a to chudinka celou noc uklízela !!!!! nebo největší kamarádky z naprosto odlišných třídních skupin se opakovaně objímaly a jinak zdůrazňovaly jak skvěle souzní…) Knížka mne přiměla upéct na Vánoce kremrole minimálně ze tří dávek! Autor by byl jistě překvapen. Francouzi, kteří dali světu makronky, naše sněhové trubičky oceňují. Ač žádného z nich o svátcích nečekáme, chci podporovat tradiční české kulinářství. Když si budu vánoční sněhovou trubičku užívat, budu spokojena, že nás jako národ spíše charakterizují kremrole místo afektovanosti.... celý text

Jak se vařívalo dříve a jak dnes, A-Ž 2016, Jaroslav Vašák

Jako zdroj zajímavých informací ze staročeské kuchyně je to fajn. Ale vařit podle toho nebudu. Jednak by to asi nikdo moc nejedl a pak ty suroviny…. Holt máme ve výběhu jen 8 slepic (zachráněných před likvidací z místní drůbežárny, kde po roce dosloužily) namísto želv, které v té době údajně naši předkové běžně doma chovali a bez skrupulí konzumovali. :-/... celý text

Dáma s kaméliemi 1965, Alexandre Dumas, ml.

Autorem nejproslulejšího komentáře k Dámě s kaméliemi je bezpochyby Vivian. ???? No, Vivian Wardová. ????? Přeci ta od Edwarda Lewise. ??????? Tuto dvojici zná určitě každý… Pamatujete si tu scénu, kdy se Vivian Wardová ( Julia Roberts) bojí, že nebude rozumět, když ji chce Edward Lewis ( Richard Gere) vzít na La Traviatu do divadla v San Francisku? A on ji ujišťuje, že bude stržena příběhem a děj určitě pochopí. Při závěrečném obrovském potlesku stojí dojatá Pretty Woman v loži a po tvářích se jí koulí slzy dojetí… a její partner se při pohledu na ni potutelně usmívá. Měl pravdu. Tento hluboký příběh nestačí pouze přečíst nebo vidět, je potřeba nechat se strhnout dějem a prožít jej spolu s hlavní hrdinkou.... celý text

Idol 2021, Kristen Callihan

Moooc pěkně se to četlo! I love you and I always will ️ …

Na západní frontě klid 1975, Erich Maria Remarque (p)

Jestli existuje něco jako mlsný čtenář, tak jsem to já. Čtu různě - staré knihy, novinky, snad všechny žánry, ani autory si nevybírám. Když mne naposledy “honila mlsná” v tom pravém slova smyslu, přinesla jsem si domu tvrdý kozí sýr s koriandrem. Delikátní záležitost. A když jsem včera hledala podobnou knižní delikatesu, tak jsem si z rodičovské knihovny vytáhla tento úzký svazek. Přirovnávat Na západní frontě klid ke kozímu sýru je možná barbarství…. Rozhodně by bylo spis na místě zmínit třeba to, co jsem se biflovala k maturitě …autor tohoto světoznámého díla poukazuje na absurditu války…. Nebo něco podobného. Včera jsem úzkou knížku otevřela poprvé, teď jsem ji dočetla. Buší mi srdce. Když jsem se v noci probudila, tak než jsem si uvědomila kde vlastně jsem, před očima mi běžela zákopová válka. Dlouho si budu v hlavě rovnat myšlenky, dlouho bude příběh dvacetiletého Pavla ve mně rezonovat. Děj je neuvěřitelně působivý. Mojí kozí specialitě přišel na chuť některý z členů domácnosti, protože z ničeho nic zmizela z lednice. Možná, že stejný osud potká i toto Remarqueho dílo a záhadně se ztratí z mého nočního stolku. Tak, jak dopředu neodhadnu, komu co bude chutnat, tak si ani u této literární delikatesy nedovolím předpovědět na koho dokáže zapůsobit v celé své syrové kráse.... celý text

Velká láska malých rozměrů 2018, Colin Falconer (p)

Krásný výlet několik set kilometru jihozápadně a několik set let zpátky. Zaujal mě obrázek na obalu a teď tipuji, komu to oko asi patří? Menicii? Catalině? Žádné z nich? Ono je to asi jedno, hlavně, že to dobre dopadlo.:)... celý text

Když šeptá listí – Příběh stromů a mého života 2017, Hope Jahren

Mám zvláštní úchylku. Zbožňuji podzim. Ty dlouhé stíny, měkké sluneční paprsky, nejopravdověji modrou oblohu, paletu teplých barev všude okolo a hlavně vrstvu spadaného listí na zemi. Když se nikdo nedívá, tak se snažím špičkou boty vyhodit tu křehkou krásu znovu do vzduchu a sleduji, jak ladně klesá k zemi… Nad knihou o šeptajícím listí, jsem doufala, že si užiji velkolepou podzimní romanci i v knižním světě. Kniha, s originálním nazvem Lab girl, je opravdu spíše autobiografií, pro mě doposud neznámé přírodovědkyně. Děj pomalu a příjemně plyne. Moc se mi líbil respekt a téměř posvátná úcta autorky ke stromům. Z jejích širokých znalostí se při čtení dá i poučit. V tom nejdůležitějším mne ale nepřesvědčila. Já osobně za největší zázrak na Zemi považuji hlínu. Ano zeminu, hlínu, půdu… Bez jejích životadárných schopností by nebyly rostliny, živočichové ani my lidé.... celý text

Holka, kterou kdysi znal 2020, Tracey Garvis Graves

Matoucí název stejně jako nešikovně zvolena obálka knihy. Kdyby se to jmenovalo “Holka s autismem” nebo podobně výstižně, tak je z toho bestseller. Kouzlo příběhu nespočívá v tuctové love story, kterých najdeme plné regály v sekci - romantika - v každé knihovně. To, co mne na příběhu uchvátilo, je naprosto věrné líčení životních postojů, strasti, pocitu a sociálních neúspěchů člověka uvězněného v těle, nebo chcete-li, v životě vysoce funkčního autisty. Zvýšené sklony k úzkosti, sebevražedné úmysly, zvýšená znavitelnost, extrémní citlivost na čichové a hmatové podněty…. Annika měla obrovské štěstí, ze ve svém životě našla hned dva lidi (nejlepší kamarádku a Jonathana), kteří se k ní chovali tak, jak si tito lidé zaslouží. Většina lidí s PAS ( porucha autistickeho spektra ) bohužel, nemá ve svém životě ani jednoho takového anděla strážného. I když informací v tomto směru přibývá, buď tyto lidi nepoznáme anebo nevíme, jak se k nim správně chovat. Proto jsem moc rada za další knihu s touto tematikou! PS: výskyt PAS je asi 1:7 v poměru ženy:muži. Takže je spíš nepravděpodobné, ze holka trpí PAS a její bratr ne. Ale tu krásu, tu autorce veřme. Autisté jsou opravdu velmi hezcí. Kdoví, proč tomu tak je? Možná, ze fyzická krása má být jakási malá kompenzace za všechno to složité, co na ně život naložil.... celý text

Aplikace lásky 2020, Tash Skilton

Příjemné překvapení. Za měkkou vazbou a neatraktivním obrázkem na obalu se skrývá klasická enemies-to-lovers story. Bonusem je prvotřídní překlad. Což u literatury na teto úrovni snad už ani nečekáme. Tak a teď bych mohla s komentářem skončit… Ale jak se blíží konec roku a mám tendenci bilancovat, tak za mě je to nejaktuálnější kniha roku. Původní název je Ghosting. Dva protagonisté mají své tělo a k tomu cizi mozek. Úžasná internetová vymoženost. Aby uspěli v milostném vztahu, nechají za sebe na síti jednat profíka. Samozřejmě za poplatek. Jedna se o peníze, tak je tu obrovský tlak na výkon ghostwriteru ze strany zaměstnavatelů. ( nezapomínejte, ze jsme v Americe) Tento placeny podvod nikomu nepřipadá nenormální. Ani autorkám, ani čtenáři. Hlavní hrdinka první dva měsíce po přestěhování do New Yorku komunikuje s okolím pouze on-line, když nepočítám osobní objednávku u servírky v kavárně. A dokonce ani to nikomu nepřijde zvláštní. Proboha lidi, kam jsme se to dostali? Už dávno jsem pochopila, ze muj sen - seznámit se s princem jako Popelka, pomoci střevíčku- asi nevyjde. Lodičky nosím výjimečně, kdybych někde odložila svou běžnou botu, tak ji každý nálezce nejspíš kopne do škarpy a navíc mám nejběžnější velikost 40. Filmy pro pamětníky taky nevyužiji, protože upouštět nenapadne krajkový kapesníček na zem v dnešní covidove době… no nevím. Romantika je krásná věc, ale daleko s ni nedojdeme. Zvlášť v dnešní civilizované době. Naše nejbazalnejsi potřeba není sehnat něco k jídlu, ale neustále mít u sebe nabitý (aspoň) mobil a jenom nemít Éčka! Minula doba kamenná, bronzová i železná … nastává doba internetová Napadá mě známe pořekadlo o ohni, který je dobrý sluha, ale špatný pán. O internetu to platí dvojnásob.... celý text

Pohádkový dědeček 1977, Eduard Petiška

Mně přečtené mockrát. Mnou přečtené opakovaně. Chystám se číst zas a znova. Včera jsem krmila umňoukanou mourovatou kočku, která k nám přišla bůhví odkud. Jak hladově polykala granule určené pro “naši” mourovanou kočku (teď už jsou asi obě naše), tak jsem jí vysvětlila, jaké má štěstí, ze narazila na mě a ne na pana Šnofouse. Tato asociace podtrhuje hluboký dojem, který z knížky od malička mám. Perličkou navíc jsou nádherné obrázky. Vždycky jsem si chtěla pomuchlovat štěňátko z košíku na obalu. Asi moje nejoblíbenější dětská knížka. A Šnofouse mám vpodstatě od malička rada. Sympaticky nekladný knižní hrdina.... celý text

Nebýt mého muže, byla bych šťastně vdaná 2019, Monika Bittl

Němce jsem považovala trošku za suchary - až do této knihy. Musím si opravit názor. Už název je vlastně vtipem. Podtitulek je Terapie pro osvícené ženy, ale kniha má daleko větší přesah. I muži si přijdou na své a je celkem jedno, v jaké fázi partnerského vztahu zrovna jste, pobaví vás. Autorka má slušný všeobecný přehled. Svým humorným vyprávěním neuráží ani sebe ani svého partnera. Není to žádný hluboký literární počin, kapitoly na sebe nenavazují a neobdržíte žádné zaručené rady na spokojené partnerské soužití. Určitě si ale vylepšíte náladu. Jak může mít nějaká mnichovanka úplně stejné pocity jako já? U nás kniha vypěstovala jakysi podmíněný reflex. Jakmile jsem vzala do ruky tento růžový svazek, s oduševnělým párem slepic na obálce, všichni členové naší domácnosti ode mě začali zdrhat do bezpečné vzdálenosti. Měla jsem při čtení nutkavou potřebu předčítat svému okolí úryvky nahlas, eventuálně z ničeho nic vykviknout smíchem. A to běžné nedělám. Ovšem dá se i přiučit: Netušila jsem že O. Wilde je autorem myšlenky: Ke šťastnému manželství patří obvykle více než dvě osoby. ( …??…. :( ? Zajímavé je pojetí Trump x Macron, z hlediska věku manželek. V tomto případě -24 x +24…. jasné vítězství Francie Při hledání lásky svého života ( str. 127) počítáme kvocienty: bicepsy, příjem a potenciál zdvořilého chování; zjišťujeme volnočasové aktivity, radost z práce a jestli se rád přitulí; poměření délky penisu v proporci s uměním vařit. Tak, tak nějak …... celý text

Láska z deníku 2018, Sarah Jio

Mám rada normální knižní hrdiny, prosté nadpřirozených vlastností či roztodivných deviací. Hlavní hrdinka si mne získala už v první kapitole svým prohlášením: “Můj život je oproti tomu nuda. Nikdo mi neumřel. Nemám žádné trauma. Nepřišla jsem ani o kočku. Máminu kocourovi je dvaadvacet. Věř mi, v mém životě není nic, co by stálo za vyprávění; už jsem o tom přemýšlela.” Taková normální Emm. Děj příběhu odvíjí dvě linky. Ta historická je obestřena tajemstvím a napětí zvyšuje čtivost. I když nás autorka zavede do Ameriky na ostrov v oceánu, tak ze čtení jsem měla téměř domácí přirozený pocit. Kdyby vedle v Leštině bylo místo řepkového pole moře, mohl by se klidně příběh odehrávat tam. Knížka je o lásce. O tom, ze ti nejšťastnější najdou tu opravdovou hned, jiní až na x-tý pokus a některým za celý život není dopřána. Hledání té opravdové lásky je hlavním smyslem lidského bytí. A to je mottem knihy od Sarah Jio. : „Láska není skleníková květina, neochotně přinucená ke květu. Láska je plevel, který nečekaně vyraší na okraji silnice.”... celý text

Poslední píseň 2010, Nicholas Sparks

Tak já úplně nevím..... asi jsem nesáhla po správném kousku od N. Sparkse. Ne, že by to bylo špatné, to určitě ne. Ale od tak vynášeného autora jsem čekala víc. Líbilo se mi, jak byla každá kapitola líčena z pohledu jiné postavy a kvalitní překlad. Začátek se mi zdál hodně čtivý, uprostřed je to takové uondané a závěrečný přextremizovaný gejzír emocí můj názor nevylepšil. Ted si prohlížím vzadu na přebalu knihy fotku autora, kde se profesionálně usmívá v elegantní kožené bundě s bezchybnou havraní hřívou nad vysokým čelem a nějak mu tu dokonalost nemůžu uvěřit.... celý text

Lyceum 2021, Lukáš Malý

V jednom z rozhovorů autor uvádí, ze knihy píše slovo od slova. Každé pečlivě vybírá. Tato titěrná hodinářská práce je určitě na textu poznat. Autor má za ni ode mne velký obdiv! Určitě vyžaduje obrovskou časovou investici. Opravdu brilantní I ostatní naši přední spisovatele by se tu mohli lecčemu naučit. Nevím jaké emoce má příběh ve čtenáři vyvolat? Já jsem ihned po dočtení prohlásila, ze to bylo takové milé… Oceňuji zajímavé téma (hned jsem si googlila jestli existuje prezidentské lyceum) a věnování dědovi. V první půlce mi trosku chyběla čtivost, takové to, když mě příběh chytí a musím otáčet pořad dál a dál. V druhé půlce příběh graduje, takže nutí číst a číst ALE trosku mi tam chyběla uvěřitelnost a reálnost příběhu. Co třeba vedlo najednou Báru k otočení o 180 stupňů … Mezi řádky jsem cítila extrémní snahu mladého kluka navodit společenské drama. To mi připada opravdu milé. Časem se autor určitě ke špetce skutečného napětí propracuje. Máme se do budoucna na co těšit. Vychází nová česká spisovatelská hvězda. HURÁ!... celý text

Sladké poklady české a moravské kuchyně 2019, Roman Vaněk

Krásně zpracovaná kuchařka. Neobsahuje žádné kulinářské zázraky, všechny recepty jsou známé, ale názorná, logická. Pro začátečníky ideální. Oceňuji na konci vysvětlení chyb při pečení. Jako první zkusím zázvorový sirup - ideální do tohoto období. Jedna z knížek, kterou doufám ocení i další generace, až ji po mne podědí. Já chovám ke zděděným kuchařkám téměř posvátnou úctu. Tuto jsem dostala jako dárek k narozeninám od sestřenice.... celý text