balboreta
přečtené 132
Navrátilka
2018,
Donatella di Pietrantonio
Navrátilka znamená ta, která se vrátila. Člověk knihu zhltne jako malinu za jedno odpoledne. Tok děje je rychlý, jazyk úsporný, strohý, až syrový. Přesto je román myšlenkově bohatý a hlavu zaměstná na delší dobu. Nedávno jsem četla Vlak pro děti, který se rovněž zabývá tematikou dětí odtržených od rodiny a přesazených do jiné. Zdá se, že to byl v Itálii poměrně častý jev. Z ekonomických důvodů se děti dostávaly k bohatším příbuzným, nebo dokonce k cizím lidem do bohatších regionů. Takovému dítěti se říkalo figlio d´anima, dítě duše. Vztah s novou rodinou se nijak právně nespecifikoval, a tak mohlo dojít i k takové situaci jako v románu Navrátilka. Přesto nás to docela překvapí, protože se nepohybujeme v nějakém dávnověku, ale v 70. letech 20. století v italském kraji Abruzzo. Itálie má za sebou ekonomický rozmach 60. let, ale v 70. letech se opět vrací do ekonomické krize a politické nestability. Autorka Donatella Di Pietrantonio se ve své tvorbě soustředí na téma mateřství a vztah matky k dětem. Navrátilka je její jedinou knihou přeloženou do češtiny. Román je vylíčen z pohledu dcery, již dospělé ženy. Vypráví o složitém a neradostném dětství, kdy je hrdinka vyrvána z milujícího prostředí a přesazena do drsná reality chudé rodiny k autoritativní matce, která "se s dětmi moc nepáře". Navrátilka se ocitá v "bandě", kde vládne zákon silnějšího. Navíc nechápe, proč byla odvržena. Jako jediné jistoty se drží školních úspěchů. Jinak je nováčkem zasvěcovaným svou mladší sestrou do tajů boje o přežití. Plně je rozehrána linie ženských postav. Muži zůstávají fragmentální a tak trochu málo podstatní. Jeden z bratrů ani nemá jméno, zkrátka je ten další. Kniha je smutná, protože hovoří o mnoha ztrátách, přesto je v ní i světlo, protože mezi ztrátami jsou i nově nalezené či částečně obnovené vztahy. Nebojuje však jen Navrátilka, bojují matky, bojují sourozenci. Každý má jinou škálu prostředků. Matky nejsou zlé či zákeřné, ale nedokáží být oporou, protože jedné chybí odvaha a emoční stabilita, druhá zase nikdy nedokáže vylézt ze kulturně a emočně zaostalé ulity. Venkov žije v rytmu pověr, ve směsi pohansko-katolických rituálů. Velmi zajímavé je vnímání dialektu vedle spisovné italštiny. Jedná se o téměř nesrozumitelnou hatmatilku a je s podivem, že se vlastně ještě tak dlouho udržela živá. Román naturalistického charakteru věrohodně a znepokojivě předkládá čtenáři pocity a projevy psychické deprivace a jejich celoživotní následky. Jak už jsem se ale zmínila, je i cestou hledaní naděje a setkání s nečekanými objevy. Je o vykořenění, bolesti, nočních můrách, rozpolcení, nepochopení až nenávisti, ale taky o lásce, která dokáže přinést úlevu. Zdá se, že se jedná o tematickou linii hojně zastoupenou v současné italské literatuře, takže jsem napjatá a čekám na další tituly.... celý text
Vlak pro děti
2020,
Viola Ardone
K této čtivé knize jsem se dostala na doporučení v Italském kulturním institutu. V dnešní době získala nečekanou aktuálnost. Téma vlaku, který děti přemístí a nabídne jim život ve svobodě a naději, je jako vytržený ze současných událostí. Pro hrdinu příběhu jde však o odrazový můstek k celoživotnímu vnitřnímu sváru. Na jedné straně dostane materiální zajištění, bezpodmínečnou lásku, komunistické ideje a šanci na lepší buducnost, na druhé zanechává své kořeny, tajemství a navenek tvrdou matku. Motiv cesty, úzce spjatý s motivem bot, je hnacím motorem příběhu. I v dospělosti je hrdina díky svému povolání neustále na cestách. Boty jsou nástrojem pohybu a pohodlí při pohybu. Jejich kvalita a stav je ukazatelem společenského žebříčku, ale také impulzem k hrdinově počtářské hře a zájmu o čísla. Když je českému čtenáři předložen hrdinův pobyt v komunistické společnosti severní Itálie, určitě nás začnou zajímat tamější politické souvislosti. Italové nezažili komunismus na vlastní kůži, tak jako my socialismus, a proto zde tyto myšlenky mohly žít a přežívat vlastním životem. V tomto ohledu mi chybělo, že ke knize není připojen doslov, který by objasnil reálný základ projektu. Začala jsem tedy pátrat a zjistila jsem, že v rámci této aktivity se z jihu na sever Itálie dostalo okolo 70.000 dětí. Ani sami Italové o tom příliš nevědí, ale zdá se, že právě tento román zásadně toto povědomí zvyšuje. Aktéry příběhu jsou z velké části děti, a proto není vynecháno líčení školních poměrů. Na jihu panuje teror a rákoska, zatímco na severu se učí bez tělesných trestů, předsudků a v rovnostářském duchu plném pochopení dětských emocí a vývoje osobnosti. Kniha se čte dobře také díky výborné psychologii dětských postav, což mi dost připomnělo českou autorku Petru Soukupovou. V tomto ohledu se jedná o věrohodné vypravování plné milých a humorných okamžiků. „Ricotta... Ricotta." Mariuccia mě vzbudí křikem. „Amerigo!.. Vzbuď se, všude je spoustu ricotty. Na zemi, na stromech, na horách! Prší ricotta!" „Mariú, ale jaká ricotta? To je sníh." „Slečno, že nám tyhle lidi ze severu nedali starý jídlo? Tady má šunka bílý fleky a na sýru je plíseň," řekne Mariuccia. „Určitě nás chtějí otrávit," pronese kluk se žlutýma vlasama. ...Maddalena si strčí plátek flekatý šunky do pusy a řekne, že si musíme zvyknout na nový speciality: mortadelu, parmazán, gorgonzolu... Nechte se překvapit, jak to dopadne, když přijde „partizánská Befana" (víla, která v Itálii supluje Ježíška)... Jako zdařilý hodnotím i překlad, který se často uchyluje k obecné češtině nahrazující pravděpodobně dialekt, dětskou mluvu a zároveň výrazy chudé spodiny na jihu Itálie.... celý text
Tetička Julie a zneuznaný génius
1984,
Mario Vargas Llosa
Další setkání s Vargasem Llosou dopadlo výborně. Přestože se jedná o humorný román, nese v sobě toto dílo i řadu hlubších aspektů. Střídání autobiografické linie o rozhlasu a Tetičce s fantaziemi Psavce vytváří hnací motor románu. Psavcovy příběhy mají obvykle otevřený, ale vlastně velmi promyšlený konec. Právě otevřenost umožňuje pozdější propletenost, provázanost až sloučení postav a příběhů vrcholících zdánlivě v galimatyáši Psavcovy poblázněné mysli, která cvrnká do magického realismu a klepe na dveře postmodernismu. Román na mě dýchal svěžestí a lehkostí. Obdivuhodně vtahoval čtenáře do dobové atmosféry rozhlasu, kam bylo možné bez obtíží vejít a žádat o autogram oblíbenou hvězdu pořadů. Zprávy se dělaly na koleně obšlehnutím z denního tisku. Stěžejní je však tvorba rozhlasových seriálů, které byly jistě předobrazem pozdějšího úspěchu latino-amerických telenovel. Vargas Llosa zde rozehrává také intimní implicitní rovinu lásky k rozhlasovému vysílání, která čtenáře strhne svou upřímností, opravdovostí a vřelostí. V některých aspektech mi toto dílo připomnělo Sólokapra Evelyn Waugh, kde ovšem dominuje ironický pohled. Nelze opomenout autorův obdiv k evropské kultuře a jeho "renesanční" záběr vědomostí, které na nás nenápadně vykukují. Zdá se velmi humorné, když psychiatrička vybídne pacienta k pravidelné ranní konzumaci sušených švestek. Odhaluje se však staro-nová moudrost o spojitosti psychiky s trávícím traktem a především střevní mikroflórou. Třebaže kniha obsahuje i násilné dějové momenty a zvraty, celkově pohladí po duši a je příjemným zážitkem pro běžného čtenáře, knihomola i literárního vědce.... celý text
