meluzena
komentáře u částí děl
Vratislav nikdy neměl na růžích ustláno. Podle jedněch roste pro šibenici, podle druhých... snad ne. Dítě, které nemá nokoho, na koho by se mohl spolehnout, to má zatraceně těžké, ale o (sebe)lístosti tu nemůže být ani řeč. Klášterní sestra Isabela v něm ale uzří něco, co musí zůstat tajemstvím.
Zajímavý příběh kluka, který se naučil nedůvěřovat a postarat se sám o sebe, aniž kdy přestal toužit, aby ho aspoň někdo mě rád (čehož si ale není vědom a nikdy by si to nepřiznal).
První povídka z knihy. Spousta postav propletených různými vztahy, každá s větším či menším příběhem. Důležitý je však vztah mezi Zálešákem a myslivcem Machalou, protože mají dávné nevyřízené účty. A pak přijde vichřice a ti dva se neplánovaně potkají.
Těch potav je tu moc, příběhů za nimi taky a já si připadala jako když začnu sledovat film od půlky - spousta důležitých souvislostí mi zjevně unik(a)la. A to mi přijde velká škoda, protože atmosféru to mělo vynikající.
Kalvach po 25 manželství. Díky tělesné indispozici posledních dní a následném doporučení lékaře se vydává za starými přáteli do myslivny v křivoklátských lesích. Ve vlaku bilancuje svoje manželství s čistě účelnou Helou, srovnává ji se spolužákovou ženou Milenou, která „kolem sebe vysílala jakousi ustavičnou záři“ a kterou vlastně celý život miloval, aniž si to sám uvědomil a přiznal. Najednou vidí, jak ho úředničina a všichni ti zbyteční lidé a zbytečné starosti celý život ubíjeli, vidí všechnu tu marnost a najednou vše vnímá s lehkostí. Zatím si neuvědomuje, co znamená ta mlha kolem - že se mu nepodařilo z vlaku vyskočit šikovně a lehce - že už je po smrti.
Autorovo vůbec poslední dílo, které napsal měsíc před svou smrtí. V této povídce naplňuje poznámku ve svém sešitku „zamordovat Kalvacha.“
Povídka o neporozumění. Věrka ve třetím čtvrtletí kvinty reálného gymnázia přinese čtyřku z dějepisu a Kalvach tvrdě udeří - trvá na zlepšení a vhrožuje trvdými sankcemi. Nevnímá, co všechno tím ničí, neslyší na oprávněnost jejích pohnutek a místo aby dceru namotivoval, dokonale ji otráví, nutí ji ohnout hřbet - však on sám ho ohýbá celý život. Ani pak nic nepochopí. Nevidí, jak v dceři něco důležitého zabil. Stejně jako to nevidí ani u sebe.
Mrazivá ukázka otcovské zabedněnosti. Brrr!
Kalvach byl v šachu dobrý. Hodně dobrý. Naučil je svého syna, aby mohli hrát spolu. Karel se zlepšoval, dotahoval otce. A Kalvach to neuměl uznat, neuměl se radovat ze synových úspěchů, mnohem silněji než otcovskou pýchu cítil svou mužskou porážku.
---
„Děti přerůstají rodiče, stávají se silnějšími, zdatnějšími. (...) Děti nás předčí, zastiňují nás - ale to se dalo docela krásně obrátit v otcovskou pýchu. Jenže tenhle případ s šachy byl jiný. Zde šlo o otázku rozumu. Kalvach se z jakýchsi příčin domníval, že otázka lepšího šachového umění přímo souvisí s tím, zda má či nemá otec právo vládnout nad synem. Tak se vyvinulo nebezpečné soupeřství - kdo s koho? Ve věcech rozumu pokládal Kalvach za potřebné, aby byl nad syna. Nezdálo se, že by byl Karel tuto jeho samozřejmou převahu uznával.“
---
„Ne nepodlehne pokušení zkusit se znovu. Ode dneška bude pokorný. Bude docela takový jako jiní lidé, kteří jen jedí a spí a živí své rodiny, radují se z drobných úspěchů svých dětí.“
Kalvachovi s dcerkou Věruškou vyrazili na letní dovolenou na vesnici, ubytovali se v místním hostinci. Nejmladším dítětem hostinských je droboučká a plachá Květa a Věrka tak moc stojí o kamarádku. Po společně stráveném dni Květa onemocní. Záškrt. Letní hosté s dětmi chvatně hostinec opouští, Kalvachovi se přestěhují k cihlářům, kteří mají také malou dcerku. Věrka má novou kamarádku, ale situace se opakuje a rodina prchá zpět do Prahy. Ve vlaku se potkají se svými pražskými sousedy a Věrka najde zalíbení v Otíkovi, tukem zarostlém dobráčkovi, leč všeho do třetice. Ale jak to že Věruška nic?
Kalvach a jeho přítel Faustus si vyjdou na procházku dubnovým městem. Kalvach začne vyprávět, jak se kdysi nechat krátce, zato o to intenzivněji unést jarem, když vtom mu do toho Faustus necitlivě skočí svým zimním okouzlením, ještě silnějším a ještě šťavnatějším. Kalvach mu ten zážitek trochu nepřeje a trochu závidí, jenže nakonec se ukáže, že „duben je měsíc překypujících nálad a nestydatých lží, měsíc klamu a špatných šprýmů, nadějí a přeceňování. Měsíc slibující jaro – a připomínající zimu.“
Óda na krásu zimní přírody.
---
„Nemohu se vyjádřit, jako ty ses nemohl vyjádřit. Říci, že jsem byl opojen, to je málo. Jel jsem [na lyžích], myšlenky se střídaly jasně a bezpečně, nebylo mi do zpěvu, bylo mi do ticha. Nemusel jsem se zastavovat, abych se díval. Míjelo to pomalu okolo mne a nové se objvevovalo. Osamělé stromy jako skupiny poutníků v kápích, zapadané paseky, zvlněné vespod spícími smrčky, telegrafní tyče, oteklé sněhem, obloha nad samou hlavou v neustálém sesouvání, sníh na stromech, sníh na šatech, sníh na lyžích. Blaho novosti, dokonalé blaho novosti, nálada, která se nevrací podruhé. Domníval jsem se, že jsem jiným člověkem, než jakým jsem se doposud znal, chlapcem bez závazků, s nekonečnou svobodu před sebou.“
Kalvach s manželkou a synkem se vydají na tůru, výlet na zříceninu. Trochu (dost) delší, než je vhodné pro městské lidi. Žena se synkem chvíli odpočívají u cesty, což Kalvach využije, aby přinesl pár hub. Zabloudí a po nějaké době dojde k podivnému autu s dvěma svobodomyslnými/lehkomyslnými mladíky a jednou dívkou. Autor skoro až nelítostně vystavil Kalvacha konfrontaci těchto dvou světů, díky čemuž si uvědomí, jak je svázán a uvězněn ve svém upachtěném životě malého úředníčka.
Vánoce za dveřmi a Kalvachovi stůně synek. Těžce. Po třech bezesných nocích je on i jeho žena Hela vyčerpaný. Ráno musí vstávat, tak jej pošlou, ať jde spat. V noci ho vzbudí, že se synkovi přitížilo, ať dojde pro lékaře. Jenže Kalvach ve vánici zabloudí a potká tak neobyčejné postavy, že se mu ani nechce věřit, že to není sen - však je savtá noc a to se dějí zázraky.
Vynikající povídka a malosti malého, bezvýznamného člověka.
Třetí povídka v poředí. Už jsem ji nedočetla. Autor nemá své hrdiny rád a to já nechci číst.
Povídka o tísnivém pocitu bezmoci a strachu. Bezmoc místních obyvatel, kteří Kovandovic dvojčata znají od mala a nikdo s nimi nikdy moc nesvedl. Když jsou tihle hromotluci bez zábran po 9 letech propuštěni z vězení za dobré chování, místním nastávají zlé časy a nikdo neví, kdo z nich bude další na řadě. Policie nekoná, protože nemá důkazy a dokud neteče krev, hodně krve, nemůže zasáhnout. Tak se Jana, matka dospívající dcery, rozhodla, že tedy ta krev poteče.
Nepřišlo mi to ani věrohodné ani literární.
Hlavní hrdina už není nejmladší, už v životě stihl lecos zpackat a teď se vydal na skálu Samotář, aby ji sám zlezl. Zrovna tady se mu před lety zásadně změnil život. Při výstupu se mu hlavou honí různé okamžiky, různá selhání a na skále se mu vede podobně.
No, Stařec a moře to není, ač nějaká paralela tu je. Tohle je ale značně povrchnější. Je to víceméně jen popsaná skutečnost, bez vetšího přesahu. Chybí tomu to, co dělá z autorů klasiky.
Osvěžující povídka s bááječně vystiženým vztahem mezi babičkou a dospělým vnukem, který ji má sice rád, ale zavírá si uši před přívalem jejích slov. A to zrcátko od ní má dodnes.
---
„Jelikož si šetří veškerou konverzaci, kterou nemůže vést, když je sama a osamělá, mluví bez ustání.“
Mladý vypravěč navštíví svého přítele ze střední školy, který pracuje ve Washingtonu jako právník a je velmi zaneprázdněný (takže se skoro se nepotkávají). Vypravěč tedy sám zkoumá město a zemi, kde nikdy předtím nebyl, a dost si to užívá; nejdřív vyhledává turisticky atraktivní místa, později i zapadlé uličky a místa, která nikdo nezamýšlel ukazovat. Jednou narazí na kamenné divadlo těsně před demolicí a v něm plakát na mimořádný koncert vietnamských válečných veteránů a rozhodne se tam jít. Zprvu vše vypadá divně až odpudivě, ale s prvními tóny se vše mění. A ještě větší překvapení přichází po koncertě, při setkání se skladatelem.
Vynikající zamyšlení nad životem.
---
„Nenávidím to tady [v bance]. Nenávidím to, protože pokaždé, když sem přijdu, tak se mi tu líbí a málem tomu podlehnu. Je tu příjemně, teplo, lidé jsou tu milí a laskaví a víte, co se od vás očekává. Říkám si, měl by sis najít nějakou denní práci. Platí se tu dobře, rozhodně víc, než kolik bereš teď, pracoval bys mezi lidmi, nepředřel by ses, proč to nezkusit? A pak se zarazím. Tohle místo je nebezpečné a hrozně záludné. Pomalu a nenápadně se vám dostane pod krk. Zvyknete si na to, na všechnu tu rutinu. Začnete si myslet, že není nic jiného. A pak ani nemrknete a čtyřicet let života je v tahu. Někdy sem chodívám ve dne a dívám se výlohou dovnitř a ptám se sám sebe, proč všichni ti lidi nechtějí od života víc?“
Devět různých dopisů správce věznice matce odsouzeného, ve kterém na její žádost popisuje poslední hodiny jejího syna před popravou oběšním. Stejná výchozí situace, ale co dopis, to jiný lidský charakter. Drobná povídka mistrně rozkrývá, jak velký je náš vnos do toho, co a JAK se kolem nás bude dít.
---
„Doktor Lowe Kevina ujistil, že poprava bude bezbolestná, což je naprostá pravda. Kevin uchopil lékaře za paži a chvějícím se hlasem se ho otázal, jak to ví.“
S Paulem se seznámí na vysoké. On je v posledním ročníku, Paul v prváku a hned si padnou do oka. Začátkem druhého semestru ale vyjde najevo, že Paul má AIDS - před třemi lety po autonehodě na Jamajce dostal transfúzi od nějakého muže, který je už rok mrtvý.
Povídka v ich-formě líčí postupné chátrání Paulovy tělesné schránky, hoře jeho rodičů a sestry i jak to oba přátelé zvládají, vše podáno velice citlivě. Nápad s Roccamatiovými se ukáže být cestou, jak se z toho všeho nezbláznit: co den, to jedna událost 20. století a jeden příběh z rodiny Roccamatiových.
Mistrovská povídka. Skrze to, jakou historickou událost si kdo v daném okamžiku vybere, můžeme skoro přesně vytušit, v jakém rozpoložení se zrovna nachází.
Hluboce lidský příběh o neporozumění. Mlčenliví horalé milující své hory nade vše. Přesídlenci a zavržení všeho druhu (bývalí trestanci, Slováci, cikáni..). Měšťáci z různých důvodů přesazení do hor. Jsou jako různé živočišné druhy, jeden nikdy neporozumí druhému, a přece spolu musí žít, v horách, kde se musí spolehnout jeden na druhého.
45-letý Václav - fořt a horal jako poleno si coby čerstvý ženáč přiváží do hor svou 30-letou ženu z roviny Jižních Čech, i s vyženěným synkem. Ona se moc snaží si zvyknout a zamilovat si Václava i hory a místní lidi, jenže jeho svět je tak jiný a brzy přichází rozčarování. Díky němu si Václav poprvé uvědomí, že není nesmrtelný, že mu ubývají síly a upřednostní lásku k ženě před horami. Nebo ne?
---
„Žádná z písní života se nevrátí. Tím líp: písn je bezpočet. Škoda každé, na kterou se nedostane.”
Balada o neslučitelných světech cikánů a bílých. Sedláci a vesničani připoutaní ke svým loukám, kravám, pytlům s moukou a zlaťákům. Nespoutaní cikáni pohánění věčnou touhou jít dál. Připomnělo mi to Puškinovy Cikány, které jsou psány ve verších, ale paradoxně jsou skoro explicitnější. Tenhle Šmídův text je básnicky nedovyřčený, snový, evokoval mi zpívané příběhy starých bardů nebo texty poroctví, která rozhodně netrpí přehnanou doslovností :)
---
„Copak boha může něco urazit, copak mě urazí housenka, když se ke mně natočí zadkem?”
---
„Neboť cesta každého je kruhem; především pak toho, jehož kruh je tak rozlehlý, že jej krátkozraké oči považují za přímku.”
---
„Divoké zvíře v těle Katariny se postavilo na zadní a vznešeně si odfrklo. Kdo nemůže utéci, ještě se nemusí klanět.”
Pohádkovo-magický příběh psaný skoro až básnickým jazykem, který jen podtrhuje jeho celkovou atmosféru a který musíte číst jako básně, pomalu, pozvolna a domýšlet si nevyřčené. Moc povedené.
---
„A vy jste snad slyšeli o hrdost horalů? K smíchu, hrdostí se nenasytíš, ani tě nevyvede z močálu, neodežene vlčí smečku, neuchrání tě ve vichřici, ani ti neukáže cestu z pralesa. Co s ní? Kdepak hrdost, ta je pro pány.“
Mladý ruský šlechtic Olenin přijíždí jako kadet ruské armády na Kavkaz a je ubytován se svojí setninou ve stanici kozáků.
Nejdřív mu učaruje místní příroda, pak i svérázní kozáci a jejich ztepilé ženy. Oleninovi postupně dochází, jak prázdný život žil ve městě mezi muži zabývající se nesmysly a ženami se svými krajkami a plytkými řečmi. Kozákům se obdivuje, ale chápe, že mezi ně nikdy nezapadne. Zajmavé, že dochází k podobnému závěru jako Aleko v Puškinových Cikánech.