meluzena
komentáře u částí děl
Strýček Jan dělal mládka ve mlýně a byl spokojený. Jenže se měl oženit s tetičkou Aloisií, proti vůli obou - Aloisie měla ráda zádumčivého truhláře se skleněným okem, Jan chtěl zůstat ve mlýně, ale kvůli ženění musel ze mlýna na poštu. Jan zesmutněl a nevedlo se mu dobře, pročež mu začali říkat Johan. Občas se chodil nadýchat svobody ke mlýnu, kde jednou uviděl maličkou droboučkou vílu.
Smutná, melancholická „pohádka“ o strýčku Johanovi, který mnoho štěstí v životě neužil - snad kromě těch pár prchavých okamžiků s vílou.
Povídka napsaná v roce 1942 a zjevně odráží autorovu frustraci z válečného vývoje...
---
„Nezdá se vám, děti, že to byla pohádka drobátko smutná? A já jsem se chystal, že vám budu vyprávět něco hodně veselého. Ale tak to dopadne vždycky, když si člověk zrovna nechce nic vymýšlet, když nechce nikomu nic nalhávat, když povídá o tom, jaké to v životě je, a ne, jak by to mělo nebo mohlo být.“
Pekař měl bílého koně. Když dosloužil, musel mít stůj co stůj zase bělouše, jenže tenhle bývalý vojenský bělouš byl pěkná podšívka, a tak si s ním pekař užil své.
SPOJLER:
I do téhle vzdoropohádky pan Havlíček navlékl to, že bohatí mají nasytit chudé, za což koníček přišel rovnou do nebe, zatímco pekař přišel nejen o koníčka, ale i o všechny pecny, pantofle, klobouk a dýmku. Pekař je tu značován jako lakomý, ale není jasné proč - že by jen proto, že chléb prodával a nikoli dával zdarma?
Pan Havlíček asi prožíval téma chudoby hodně těžce, z dnešního pohledu však tahle povídka působí trochu jako trochu divná pohádka naruby.
Vzdoropohádka o tom, že vládce nesmí podvádět. V ničem. A nejlépe, aby se bohatí rozdělili s chudými o svoje bohatství.
Trochu to zavání socialistickým převratem, což nám vzhledem k tomu, čím jsme si od konce války prošli, může být dost proti srsti. Nicméně pan Havlíček tuto povídku napsal v roce 1941 a v té době netušil, kam to povede. Poukázal mj. třeba na to, že král Osmahlých má být normální Osmahlý a nikoli bílý trpaslík (možná tím chtěl tím říct, že Hitler taky nebyl zrovna vzorový árijský modrooký blonďák).
---
„Pokud se mne týká, já nejsem ani trochu přecitlivělý, já přeji z celého srdce každému králi, který se upsal čertu, aby ho čert vzal.“
---
SPOJLER: Bílý trpaslík Vitanel byl spokojeným vládcem v království Osmahlých. Jenže pak se do toho vložil čert a začal lidem našeptávat, že nemůžou mít tak malého krále. Když se pod Vitanelem třásl trůn, spolčil se s hloupým obrem Moulou a čert je spojil do jednoho (za duši obou). Jenže Moula už nechtěl poslouchat trpaslíka a vládl svojí hlavou - pořádal veřejné hry a soutěže, v kterých s přehledem vítězil. Lid se bavil, jenže čert pak zařídil, že se neurodilo na polích a nebyla zvěř v lesích, a poddaní neměli co jíst. To v sousedním království měli dost obilí, v druhém dost zvěře, ve třetím dost vína a Moula postupně vyzýval krále na souboj a po svém vítězství si vždy přivlastnil jejich potraviny. Až čtvrtý král byl mazaný a zvítězil. A na to čert čekal, po „politickém“ pádu krále i Mouly si je odnesl. V království pak měli osmahlého krále a vládli si sami.
Honza věděl moc dobře co má dělat - však přečetl spoustu pohádek. Jenže přestože udělal všechno jak měl, nedopadlo to jak mělo. Asi to byl HLOUPÝ Honza. A někdo mu holt musel říct, jak se věci doopravdy mají. Třeba obyčejný tkadlec.
Pohádka o ztrátě iluzí a o tom, jak nepříjemné je podívat se pravdě do očí. Moc dobře to napsal, ten pan Havlíček.
Přelaskavý příběh o vypravěčově tatínkovi, který dával začátečnické hodiny houslí, aby přidal do rodinného rozpočtu něco peněz ke svému skrovnému učitelskému platu. Nevím, jak to pak Havlíček vykouzlil, ale napsal to tak krásně, že se pro čtení můžete cítit jako v náručí nejmilovanější babičky. Objímaní, hýčkaní, milovaní.
Povídka naplněná tísnivou atmosférou beznaděje pod jhem krutého šílence. A jak silná je potřeba naděje, že už přijde změna, už se to otočí. Dá se vůbec věřit, že se to někdy otočí...?
Silné podobenství o roce 1939, kdy byla povídka napsána.
Jedna z těch, které mě od autora zaujaly méně. Na můj vkus, a na Havlíčkovu vysokou laťku, je to příliš okaté. Ale budiž, v roce 1939, kdy byla povídka napsána, byla asi tíseň velká a touha po vyjádření ohromná.
Působivá alegorie o Hitlerově rozpínavosti. Mazaný a drzý hrubián řečený Dolfa-rváč brzy pochopí, že čím drzejší bude a s čím nehoráznějšími požadavky přijde, tím víc se mu budou všichni klidit z cesty. Naštěstí ale nejenže se s jídlem roste chuť, ale ani žádné stromy nerostou do nebe.
Povídka napsaná v roce 1939, kdy se Hitler teprve rozpínal a kdy se ještě nevědělo, jak to celé dopadne (toho už se autor nedožil). My už dnes víme, že ještě dlouhé roky vzrůstala Hitlerova drzost a hrůza, kterou rozséval, než se karta začala obracet. Jaroslav Havlíček si asi jako většina normálních lidí přál, aby zvítězilo dobro nad zlem, a tak do děje narouboval silného a spravedlivého kováře, Rusa Voloďu, zapomenutého bývalého zajatce, co bydlel ve vedlejší vsi. Vynikající je též podobenství o zpomaleném siláku Benetkovi (alegorie na Mussiliniho), řečeném Kráva, který se nechal navézt do spolku s Dolfou a který stejně jako s ním stoupal, tak ho pak následoval i v jeho pádu.
Mrazivá povídka o nadutém bohatci bez špetky svědomí, který obrátí naruby nebe i peklo, a kde (jak by řekli Cimrmani) odstrkovaný nakonec stejně ostrouhá. (Ne že by člověk po přečtení necítit beznaděj, brrr).
„Vasilij Osipovič Slovkin byl již od útlého dětství náchylný k bohumilé prostřednosti.“ Ze svého platu písaře charkovské banky si kupoval knihy, pak více knih. Pak se oženil a u domku pěstoval růže. Kupoval tedy růže, pak více růží. Později, s ženou, dvěma dětmi a domkem, už ale neměl dost rublíků na všechno, co by měl pořídit. A tak si začal psát seznamy. Pořídil si na ty seznamy notes. A pak další notes a další notesy. „Zabýval se Vasil Osipovič vymýšlením a zapisováním a v tom bylo celé jeho štěstí.“ Až došel k dvěma poznáním. Pak přišla válka a oba převraty a pak mu vzplanul dům. „Netřeba se dohadovat, proč vzplanul, zkrátka vzplanul, v oné pohnuté době nebylo vhodné ptát se po příčinách.“ Závěr, který z této tragédie Vasil Osipovič učinil, je ohromující a dojemný zároveň.
Vynikající povídka o příjemnostech hromadění majetku i o možném následném poznání.
„Zde končí naše povídka o Vasilu Osipoviči Slovkinu. Kdo si myslí, že nebyla zajímavá, velmi se mýlí.“ S tím rozhodně souhlasím.
Otec zemře a dostane se na známé místo, kde už na něj čekají jeho rodiče a přátelé. Vidí i své dosud žijící příbuzné a obava ze smrti se tak ukazuje jako lichá.
Vlídná povídka, která jemně rozpouští strach ze smrti.
SPOJLER je níže, řádně označený.
Mnohovrstevnatá povídka, která se tváří, že vypráví o hodinkách, ale mezi řádky nabízí zamyšlení o stárnutí, o nekalé konkurenci, pomluvách, vypočítavosti, vyžírkách...
Pan Balabán byl domácím toho zvláštního cizího hodináře a když mu nešly kšefty, chtěl si polepšit na nebesích dobrý skutkem a dal mu spravit staré hodinky na klíček, které už beztoho léta nejdou.
POZOR SPOJLER: Za týden se hodinář oběsil, nicméně hodinky spravil. Po svém. Šly pozpátku. A stejně se otočil i běh času pana Balabána, tehdy čtyřicetiletého, který od té doby začal mládnout. Po 20 letech, kdy mu bylo 20 a jeho ženě 60, odešel z městečka, protože měl úplně jiné zájmy a nedal o sobě vědět. Po další době se hodinky objevily v rukou nenechavce Matýska a lecos se tím vysvětlilo.
Bůh rozmlouvá s prvním mužem těsně před tím, než všemu vdechne život. Pak Adam nic nechápe a teprve bolestnými zkušenostmi na sklonku života pomalu, pomaloučku může zmoudřet.
Jemná alegorie o tom, že uvědomění nepřichází jen tak a že moudrost a pokora přichází až s uvědoměním.
---
„Netrap se nesmysly a hleď vpřed, nikoli vzad. Nač máš oči vpředu obličeje?“
Vypravěč vzpomíná na idylické okamžiky svého dětství a s hořkostí a smutkem je srovnává s přítomností, se světem dospělých, kde:
„Nadšení voní posměchem. Radost páchne zkázou. Klid a mlčení jsou všechno, ale nejsou ničím proti všeobecnému, neomezenému, šílenému právu... A tak jsem chudší než ubohý pes, chudší než poslední z bláznů. Nikam, v trosce bez naděje, pluji mořem pošetilých cílů, skrývám se za vlastní stín, osvětlován fosforečným svitem zoufalství.“
(povídka napsaná 1927)
Trochu melancholická povídka o snu, který vypráví o tom, že dětství je zdrojem radosti. (napsaná 1927)
Ve světe svého dětství se se svými dětmi z hadrů (ubohými sešívanými hračkami) prodírali skrze křoví a bylo to báječně dobrodružné. Jako dospělí na svou „cestu loutek“ zapomněli. A kdo ví, co je zas svedlo dohromady a vrátili se.
---
„Ten sen chtěl říct, že všechny cesty jsou mrtvé a všechny cesty holé, kterými chodíme po zemi. Ale ona stará cesta našeho štěstí, na niž pamatujeme ve svých vzpomínkách, ta že vždycky rozradostní, dáme-li se po ní kdykoli. A pak chtěl říct, že ocitneme-li se někdy příliš vzdáleni od starých, šťastných let, že nejlíp je jít ke staré zdi mládí a hledat tam vlídnou a zarostlou cestu, která vede do minulosti.“
Mrazivá povídka o dědovi, který překazí běžné hry čtyřem dětem a naučí je hrát "hry" na různé nespravedlnosti, které, jak se později ukáže, hrají všichni dospělí, co svět světem stojí. Hry, v kterých není ani spravedlnost ani soucit - na chytrého a hloupého, na bohatého a chudého atd.
Čtenáč si může podumat nad nevinnými dětskými hrami a nad "hrami" dospělých, v kterých jeden vítězí na úkor druhého.
---
„Nežli jste přišel,“ vyčítal mu odvážně Pepík, „hráli jsme si lépe. Všichni jsme se smáli a nikdo z nás neplakal.“
„Tím hůř, tím hůř,“ skuhral děda Čtverák na odchodu. „Jaká je to hra, v které nikdo nepláče? Ta moje hra se jmenuje na šťastného a nešťastného. Budete ji jednou taky rádi hrát.“
Těžký knihomol se po smrti dostane do nebe, kde ale ke svému ohromnému zklamání zjistí, že tam není ani jedna kniha! Pokud má být nebe nekonečnou blažeností, musí být přeci plné knih, hřímá biblioman, a pokud není, půjde radši do pekla. Bůh ale nemůže dopustit, že by v jeho nebi bylo něco nemožné a někdo v něm byl nespokojený.
Milá, miloučká povídečka o jednom skoro nesnesitelném knihomolském bručounovi.
Čang je pes a jeho pán bývalý námořní kapitán. Před šesti lety ho koupil od jednoho žebráka v Indii. Oba jsou to opilci (Čang dostává vodku do misky) a Čang už ani neumí rozlišit co je sen a co skutečnost. A tak čteme příběhy, které se možná staly a možná ne. A mezi řádky se dočteme mnohem víc o životě těch dvou.
Povídka/novelka o mladickém tápání, citovém, uměleckém.
Mladý hrdina Alexej se zamiluje do Liky, leč je to láska nezralá, nezdravá, jejím otcem neschvalovaná. Vztah se vyvíjí stejně jako jeho protagonisté.
Alexejův počáteční citový odezdikezdismu může leckoho iritovat, nicméně literárně je vystižen skvěle; s postupujícím věkem přicházející Alexejovo zklidnění je úlevné i pro čtenáře.