Balada o Katarině
Povídka od:
Zdeněk Šmíd
Z knihy:
Trojí čas hor, Tak hustě sněží čas
Příběh z období třicetileté války vypráví o mladé dceři Romů, krásné Katarině. Ta se společně s otcem a babičkou vydává do Zlatých Hor. Přístřejší jim v kruté zimě poskytne sedlák Alpin Horst, jehož vnuk Jáchym je smrtelně nemocen. Díky moci staré cikánky se mladík uzdraví. Ke své smůle se však do divoké, nespoutané a mladičké Katariny bezhlavě zamiluje...
Balada o neslučitelných světech cikánů a bílých. Sedláci a vesničani připoutaní ke svým loukám, kravám, pytlům s moukou a zlaťákům. Nespoutaní cikáni pohánění věčnou touhou jít dál. Připomnělo mi to Puškinovy Cikány, které jsou psány ve verších, ale paradoxně jsou skoro explicitnější. Tenhle Šmídův text je básnicky nedovyřčený, snový, evokoval mi zpívané příběhy starých bardů nebo texty poroctví, která rozhodně netrpí přehnanou doslovností :)
---
„Copak boha může něco urazit, copak mě urazí housenka, když se ke mně natočí zadkem?”
---
„Neboť cesta každého je kruhem; především pak toho, jehož kruh je tak rozlehlý, že jej krátkozraké oči považují za přímku.”
---
„Divoké zvíře v těle Katariny se postavilo na zadní a vznešeně si odfrklo. Kdo nemůže utéci, ještě se nemusí klanět.”