zerafel komentáře u knih

Pátý Malaz, zatím nejlepší Malaz.
Dost mi sedl reset děje – máme zde nový kontinent, nové postavy, novou zápletku, která má sice přesah do předešlých dílů, ale nijak se to tím zas moc nekomplikuje.  Staré postavy mi už totiž, většinou, přijdou ohrané a znásilňované pro účely nového děje, tedy ve výsledku jsou nijaké. Co se zde ale komplikuje, tak je magie – přichází nový pojem, držby, které jsou ve vztahu k chodbám poměrně nejasně podané, takže si autor opět nechává prostor pro deux ex machina, kdy může z rukávu tahat nová pravidla podle toho, jak potřebuje. Takže jeho mlžení je vlastně záměrné – ulehčuje mu práci.
 
Spor dvou civilizací byl fajn, jenom Edurové byly trošku málo popsaní – pořád nechápu, kde se vzalo tak strašně moc Edurů, když bylo popsáno jen pár vesnic. A u Džheků jsem se taky divil, kde se jich tolik vzalo. Taktika Ledeřanů v boji (mělo jich být víc než Edurů, mnohem víc) byla absolutně strašná – to jako nevěděli, že když se do boje zapojí magie, tak nemá smysl se držet středověkých taktik? Proč posílat do pole vojáky chcípat, když stačí poslat mágy, aby se poprali navzájem? Stejně je tam každý voják jen potravou pro magii. Nejvíc je to vidět v poslední bitvě, kde Lederští vojáci prakticky nic nezmohou, jen chcípají – taktika nula, žádná snaha protivníka obejít a napadnout ze zálohy, prostě jen čelní srážky, ať vyhraje silnější magie.
 
Opět zde máme několik zbytečných postav a linií, ačkoliv zde to už není tak strašné jako v předešlých dílech. Udinaas, Péřová čarodějka a Seren Pedak – vůbec zde nemuseli být, Udinaasův úkol zachránit Silchase Zmara mohl být dán někomu jinému, beztak si tam autor tuto postavu dal jenom proto, že chtěl (nudně a plytce) filozofovat o sto šest. Líbila se mi dvojka Tehol a Bugg, pak mě však napůl zklamalo, co se z toho Bugga nakonec vyklubalo. Erikson prostě neumí napsat postavu, která je normální, nebožská a nekůl.
 
Co se slohu týče, to je kapitola sama pro sebe. Přijde mi, že autor začal chodit do kroužku psaní a zrovna v tomto díle probírali vypouštění přísudku z vět. Ovšem asi si nezapsal do notýsku, že tohle sice funguje, ale už ne tak moc v případech, kde vzápětí čtenáře utopí v dlouhém souvětí. Celá kniha je zaplevelená větami bez přísudků – žádná předešlá kniha tímto netrpí. Psaní postav se u autora trochu zlepšuje, už to nejsou jen účelově mluvící Eriksonovi minioni, ačkoliv pořád autor není schopen to, co o postavách na začátku nastíní, udržet celou knihu – spousta z nich ankonec sklouzne do nějaké archetypální šablony, což je škoda. Co se týče emocí plynoucích z jednání postav, osudovosti etc., zde se Erikson snaží víc než v předešlých dílech. Scény jsou pěkné, s dobrým nápadem, ovšem kdyby je popsal někdo jiný, kdo umí psát líp, naplnily by plně svůj potenciál.
 
Líbil se mi konec – oproti předešlému dílu, kde se vše vyřešilo bez účasti postav (duchové, bububu), tak zde jednání postav mělo smysl. Trochu jsem se bál, že celou válku vyřeší duchové, bohové a jánevímco, ale zde byli bohové tak nějak v pozadí (Chromý bůh, Bloud), což se mi líbilo. Závěrečné scény a pointy byly pěkné (Kuru Quan, Brys Beddikt a smrt krále, past na démona), ale jak jsem psal výše, mohly být ještě lepší. Mrzí mě, že některé linky byly prostě utnuté (Teholovy akce ve městě byly prakticky pro děj zbytečné, Gerun Eberikt byl taky zbytečná postava etc.).
 
Jo a ta pseudopoezie v úvodech kapitol? To je absolutně nepovedený vtip.
 
I tak ale, srovnávací metodou a faktem, že jako mladší čtenář jsem hodnotil mnohem horší knihy více hvězdami a Erikson by měl tudíž smůlu, že jej čtu až jako starší a kritičtější, dávám této knize 5 hvězd.

6 01.04.2016

Na této knize je cítit roztříštěnost děje. Jakby také ne, když ji autor psal s přestávkami 12 let a během psaní každé části byl momentálně ovlivněn pokaždé něčím jiným. Z toho důvodu zde najdeme opravdu až guláš mnoha motivů: duchové, mutanti, sci-fi, western, fantasy minulost, čarodějové apod. Nejhorší, ale zároveň nejpodivnější pak je, že autor (jak sám v doslovu knihy přiznává) neměl nic vymyšlené a vše improvizoval a ačkoliv tvrdí, že je většina motivů uzavřena, tak není uzavřen téměř žádný. Což mě dost zklamalo. Otravné také byly (nedostatečně) vysvětlující dialogy, kdy se něco jen tak nakousne a logika dialogu vede k vysvětlení a dořešení problému, ale ne, dialog je utnut nebo sveden jinam. Když vím, že autor třeba ani nevěděl, co chtěl čím říct, pak se nedivím ani těmto dialogům. Roztříštěnost, kupa prolínajících se motivů, neuzavřenost téměř ničeho. K tomu bych přidal, že se autor nedrží ani svých zásad psaní, zvěřejněných v knize O psaní. Najdeme zde kupu příslovcí a jiných zbytečných slov.

Abych však jen nehaněl, tak kniha mě nenudila - možná právě z toho důvodu, že jsem chtěl vědět víc; smutné je, že autor vlastně tehdy nevěděl, jak to je. Sice úvod byl takový slabší, ale v rámci každého povídkového motivu a zápletky (jeskyně, poušť, kluk a jeho pád, rozhovor s mužem v černém, pistolníkova minulost...) to bylo zajímavé a autor už tehdy prokázal, že má představivost a talent působit na čtenáře silou slov, i když celek tak nějak nedává smysl.

Dávám za čtyři a čtení pokračování si ještě rozmyslím. Na stole mi leží jiné knihy, na které se těším víc.

3 12.12.2017

Komentář bude obsahovat spoilery.
Na rozdíl od dílu předešlého jsem měl potíž se do knihy ponořit. Děj byl rozbit do mnoha linií, které spolu začaly souviset až na posledních 100 stranách knihy. Opět jsem měl problémy s chabě popsanými charaktery. Z charakterů obecně se mi na prvních asi 200 stranách líbila Felisín (na rozdíl od většiny fanoušků), protože na rozdíl od ostatních neuměla nic neobvyklého, byla protivná, ale ze svého pohledu měla svou holčičí obhajobu svých činů. Šlo by tedy říct, že měla i jakous-takous hloubku a vývoj. Alespoň tedy do doby, než nasedli na Silanas (ta pasáž mě moc nebavila, přišla mi čistě účelně jen na efekt, vůbec tam nemusela být). Ostatní postavy byly plytké - obzvláště duo Mappo a Icarium - těm dvěma jsem to jejich přátelství prostě nežral. Až do posledních 100 stran pro mě oba byli bez duše, a to i navzdory tomu, že Mappo měl hodně dialogů. Ovšem všechny sloužily jen posunu v ději, nikoliv rozvoji charakteru. Krom Iskarala Pusta všechny postavy mluvily stejně, čistě z řeči, volby slov, zabarvením emocemi bych nikoho od sebe nerozeznal.
Hodně špatné po dějové stránce bylo ovšem i zavedení Sluhy = Relloka jakožto Apsalařina otce. WTF? Tohle fakt nesedlo a vůbec tam nemuselo být. Autor pak zřejmě nevěděl, co s tím, tak Rellok skoro vůbec nemluvil a neměl absolutně žádný přínos ani charakter. Ostatně i Kvítko a samotná Apsalar tam byli navíc. i scéna s Kimlokem vůbec nemusela být... no a třeba na úvodní scéně, kdy Šumař rozstřelil netvora na moři - to bylo jako z RPG hry.
Knize by prospělo prostříhat od zbytečných kapitol a scén.
Coltainovo tažení bylo průměrné na prvních 600 stranách. Lidi obdivují jeho genialitu, ale já žádnou nespatřil. Charakterově na mě velitel působil lépe než ostatní postavy. Avšak jeho genialita utrpěla mnoha deux-ex-machina či štěstěnou (pouštní klan, co se k nim přidal, celá taktika postavená na obětování koně, aby ostatní koně mohli běžet do kopce mi přišla také ujetá a vůbec nevypovídala o nějaké genialitě, jednotky Sedmé byly prostě neporazitelné, vždy stačil jeden tah velitele a ten byl prostě úspěšný - Coltain se nemusel ve svém taktizování skoro ani zapotit, neboť jeho protivníci byli strašně slabí a hned utíkali). Smrt Sorma byla určitě pěknou scénou, avšak v celé kapitole tak nějak zapadla a nezanechala hluboký dojem.
Celkově mi kniha přišla zajímavá a nadupaná až na posledních 100 stranách. Zde došlo k vyvrcholení Psího řetězu a následné kapitoly snaha Kalouse super. Mappo a Icarium také měli jakýsi reset. Kalam konečně začal být taktéž zábavný až na lodi a dál, Aptorian konečně začala mít smysl v ději, vynořivší se Perel taktéž. Jakoby to začal psát náhle jiný autor. 500-600 stran zbytečně rozplizlých a 100 stran strašně krátkých.
Dávám 2 hvězdy.

3 15.03.2015

Dokázal bych si představit lepší situace třeba z říše kvantové fyziky nebo OTR. Pro fyzika to není. Fyzik si domyslí konec už na začátku, protože ví, co který uvedený jev dělá. No a nefyzik, aby pochopil, si raději přečte něco jiného.

3 28.02.2012

//Následuje spoileroidní úryvek z knihy//

"Mohl bych ti protáhnout komín, Aleku z Kery?" zašeptal Seregil plný naděje, když spolu leželi v posteli.
"Cože, jaký komín?" zrudnul Alek. "Myslíš ten v Kohoutkovi?"
"Nech to plavat," zamumlal Seregil a otočil se k němu zády. Ten kluk je fakt úplně nevinný. Kéž by protáhnul komín aspoň on mně.

//konec úryvku//

Už když jsem viděl ten obrázek Aleka na obalu první knihy, tak jsem si říkal, že rozhodně nevypadá normálně. Za mě je tahle druhá kniha (nejen kvůli lepší obálce) rozhodně lepší než předešlá. Děj není tolik roztříštěn, netrpí zpomalením díky hledání zrádce ve městě jako poslední kniha. Konec je zde naopak velmi pěkně a temně popsaný. Některé scény, obzvláště pak ty týkající se mnou zvoleného úryvku, jsou strašný ale patos (například běžící Alek a Seregil naproti sobě, na pobřeží, z záři vycházejícího slunce... a jejich první polibek. Nebo Seregilův útěk na konci... ).

2 18.12.2015

Druhá kniha démonské trilogie začíná podobně jako ta první pomalým rozjezdem, kde nás zavede do minulosti jedné z nových POV charakterů, Jardira, který byl nastíněn v první knize jako "nepřítel". Tento tah důkladně nahlédnout pod povrch jiné kultuře a zjistit tím, že Jardir sám vlastně tak špatný není, mi opět velmi sednul. Přátelství s Abbanem, Ineveřin vliv na úspěch a neúspěch, všechno bylo uvěřitelné. Autor zde zasadil i Par'china z pohledu Krasijců, což beru také jako plus.
Těchto prvních 200 stran mě bavilo, vtáhlo do děje. Této kapitole ještě předcházel prolog, kde autor ukázal mozkové démony, jimiž vysvětlil dodatečně mou otázku u první knihy ohledně inteligence a nebezpečnosti démonů.
Další část, celá kapitola, pak sleduje osudy starých známých v Osvoboditelově kotlině. Tato kapitola byla pro mě zbytečným zvolněním - staré charaktery sami o sobě nemají moc co dělat, a tak se autor zabývá až příliš jejich vzájemnými vztahy, což na mě trochu působilo jako, řečeno nadneseně, telenovela. Pokud píšu příběh, jenž je řízen charaktery a jejich jednáním, pak by se měly tyto charaktery nějak vyvíjet a ne stagnovat. V této kapitole mi přišlo, že všichni tak trochu stagnovali. Navíc mi ani příliš nesedla Araine a dění v Angiers. Silné ženské postavy (babky) jsou v tomto světě snad všude, proto bych jich ubral. To, že autor fandí ženám, je vidět i v Milnu, kde ženy Arlena vítají každá vždy v celé kapitole, kdežto Ragen jen v pár větách. Araine se mi dost překrývala se Selií o kapitolu později. Prakticky byla natáhnuta na příliš mnoho stránek myšlenka, že Araine všechny ovládá. Nic víc.
Další kapitola už byla lepší - Arlen se vrátil do Milnu a pak to říčky, Jardir přichází do Kotliny. Příběh dostává konečně zase drive a člověk neví, komu fandit dřív. Nová postava Renny i její úvod byly také fajn, mnohem víc mi pak sedl ale její vývoj v zabijáka démonů s dýkou a pláštěm. Je to jakási mild verze Arlena a zrcadlí se v ní to, co jsme se o něm v první knize nedověděli - jeho postupný vývoj v Tetovaného.
Celé kapitoly kolem Jardirových námluv byly super. Osobně jsem se dost smál Rojerově situaci s jeho dvěma snoubenkami.
Závěrečné souboje s mozkouny (autor ukázal hlavní zlo v prologu) byly dost dobré oba. Ten s Jardirem bych jen o chlup prodloužil. Líbilo se mi, že nebýt vnějších hybatelů jako Arlenova koně či Ineveřina blesku, tak by své souboje Jardir i Arlen prohráli. Dělá to z nich opět zranitelné bytosti a ne polobohy.
Knihu hodnotím za 5 a těším se na další díl.

2 09.08.2015

Jednoznačně za 5.
Nebudu zde hodnotit svět, ten zde chválí ostatní. Já bych jen používal stejná slova v jiných větách. Svět působí nejprve jako skvělá kulisa osobních příběhů, kterým tímto dává skutečně pohlcující atmosféru. Ovšem se světem se mi i vybavily nějaké otázky, na které jsem v průběhu knihy nedostal odpověď, ačkoliv se logicky nabízejí: Démoni mohou zapálit dům a nemagický oheň může přeskočit na chraněný dům a ten zapálit také. Dále platí, že pokud bláto zakryje chrany, tak ty nefungují. Proč tedy démoni neházejí bláto na chrany? Proč skální démoni nehodí kámen třeba na lidi v cestovním kruhu? Podle logiky by kámen, podobně jako oheň, měl projít. Lze to vysvětlit nedostatečnou inteligencí jadrnců, ale přesto si myslím, že třeba skalní démon, který svým běsněním shodí strom, který spadne na chraněné místo, může být nebezpečný i jako nedostatečně inteligentní tvor. Takže bych se jako posel mnohem více bál těchto možností, což postavy nedělají. Otázkou je, jestli toto má autor vymyšlené.
Celá první třetina knihy - úvody postav a následná pokračování, kde je vše ještě popsáno celkem postupně detailně tak, že si člověk plně domyslí dopad událostí na charaktery postav, byla pro mě úžasným zážitkem. Byl jsem plně pohlcen v charakterech a hltal jsem stranu za stranou. Když to porovnám s Malazskou knihou padlých, kterou jsem četl předtím a kde jsem se v průběhu kapitol neustále díval, kdy bude konec, tak zde jsem vždy trpěl, jak už jsem daleko. Pomalý rozjezd, důraz na charakter i démonská kulisa mi absolutně sedli.
Druhá třetina knihy, kdy *SPOILER* Arlen přichází do Krasie, nachází kopí, až do setkání všech tří aktérů, mi přišla strašně osekaná, byly tam velké časové skoky, autor zřejmě potřeboval posunout děj. Líbila se mi ale logika Krasijského jazyka, nápady s chytáním démonů do jam se zakrytými chranami. V této části jsem se ale odpoutal od Arlena a přestal jsem mu rozumět, začínal se z něj stávat prostě archetypální "hrdina", což se mi tolik nelíbilo. A Leesha na můj vkus až příliš častokrát otevírala slzné kanálky.
Ve třetí třetině knihy, kdy se postavy setkávají, jsem byl nejprve zděšen scénou příchodu Tetovaného a neustálým popisem jeho svalů. Začal být prostě příliš cool a já se začal bát, že to jde do kopru. Pak se to však vyjasnilo. Autor v prostřední části upustil od Arlena, aby jej pak mohl vhodit do děje znovu a my jej museli znovu pochopit, podobně jako Leesha a Rojer. Poznáváme, že za cool obálkou se skrývá pořád ta bytost ze začátku knihy a tam, kde by jiní fantasy autoři byli s vývojem charakteru spokojeni a začali by Tetovaného znásilňovat dalšími bezduchými cool scénami, zde další "cool scény" rozvíjí děj i charaktery. Bitva o Drvoštěpskou kotlinu je pak opět skvělým orchestrem charakterů, zde už ta interakce mezi třemi úhlavními postavami je supr. Jen mi trochu vadil přehršel slz, opět. *KONEC SPOILERU*
Rozhodně se těším, až si koupím pokračování a ponořím se do něj.
Můžu doporučit všem, co mají rádi hry na hrdiny a roleplaying.

2 05.07.2015

Knize dávám opět za pět. Opět neuvěřitelně čtivá kniha. Vůbec nevím jak, ale naráz jsem byl na konci. Tentokrát zde ale zase byla pasáž, kde jsem se trochu nudil – druhá třetina knihy, jako u druhého dílu.

Úvodní část nás zanese do děje přesně tam, kde třetí kniha končila – následky střetu Ahmana a Arlena. Ti dva se spolu dokáží neuvěřitelně hašteřit, někdy jsem měl pocit, že přehnaně moc je brán důraz na to, jak jsou rozdílní. Když jsou ti dva u sebe, tak vždycky chybí málo, aby se jeden nezačal snažit rozbít hubu tomu druhému. Jejich vztah v tomhle trochu stagnuje a osobně bych si představoval v tomhle nějaký vývoj, který zde moc nebyl.

Takové menší vyvrcholení byl SPOILER souboj s démonským chotěm, jenž byl na konci zajat KONEC SPOILERU. Tento souboj taky skvěle posloužil k vývoji charakteru Renny, která zde během střetu s měňavcem získala nové schopnosti. Její vztah s Šanvou mě také bavil. Součástí těchto kapitol také bylo představení Ašie a jejích šarúm’ting, kde Brett opět ukazuje, že vyprávění z minulosti postav mu prostě jde na jedničku.

Další část knihy se pak věnovala událostem v Kotlině. V téhle části mi vadil téměř nulový děj, avšak alespoň se zde neřešila žádná telenovela (i když někomu tak může připadat vztah Leesha – Thamos, ačkoliv já si zase myslím, že ten vztah je celkem dost smutný, vzhledem k následným událostem). Dokud SPOILER neodjedou do Angiers KONEC SPOILERU, tak je to celkem nudná pasáž. Víc mě rozhodně bavilo číst o Everamově štědrotě a Abbanovi, jak se loudí do přízně druhých.

No a pak jde do tuhého, SPOILER Jayan dobývá Dokov, v Angiers kují Zlatohlásek se strýcem pikle a hrabě je poslán bratrem na výpravu k Dokovu. KONEC SPOILERU

No a pak začnou umírat postavy. Kniha nabírá spád, pěkně pozvolně. Začínají se objevovat emoce i strašně cool momenty (Sikva je prostě nejlepší), smrt některých postav je nečekaná, jiná zase nezbytná. Abban konečně pochopí, že není nezranitelný, protože je zde muž, který už dlouho čekal na příležitost se pomstít. A čtenář (podobně jako dvacet tisíc šarúmů u bran města) pozná, co skrývá tajemství ohně a proč je nebezpečné jej svěřit do rukou mužů...

V celé knize zemřou jen dvě ženy a hromada mužů. Ženy jsou v této sérii obecně mnohem silnější než muži (šarusakhem i osobností), někdy to bylo až otravné, ale zvykl jsem si. Těším se na další díl, kde, jak doufám, bude rozebírána hlavně linie kolem cesty do jádra, kterou zde autor nechtěl zbytečně rvát zkrácenou, což mi nevadilo a schvaluji to.

1 08.02.2016

Oproti předešlým knihám tato poslední trpí několika neduhy:
1) Chybí zde záporák. Netvrdím, že je potřeba ho mít, ale předešlé dvě knihy měly dva celkem silné záporáky. V téhle knize je pak bez těchhle záporáků celý Plenimar jakýsi bezzubý, slabý a vůbec z něj náhle nejde respekt. A i ti elfové, pardon, Aurënfaieové, většinou jen spadají do šablon (kirnari Khatme = zapšklé tradice, Ulan = ten co tahá za nitky, sestry Seregila jsou prostě a jen dobré a hodné). I ten "vrah" je vlastně vrahem jen "náhodou".
2) Mnohem větší problém ale vidím v první polovině knihy, která je úplně o ničem. Prakticky nic se tam neděje. Jen se seznamujeme s postavama faieů a jejich kulturou, což nemuselo být na 200 stránek. Prostřihy na dění s Phorií tam také nemusely vůbec být, neboť ve výsledku vůbec k ničemu neslouží. Dít se skutečně něco začne až od doby, kdy otráví Kliu.
3) Absolutně, ale absolutně vůbec mi tam nesedí homo-vztah mezi Alekem a Seregilem. Ale to je asi jen můj problém. Tento vztah v mých očích z obou mužů dělá ženy, neboť se v mnoha situacích jako ženy chovají (možná je to tím, že je napsala žena).

1 14.01.2016

Po dočtení musím konstatovat, že se mi tento díl četl ze všech tří doposud vydaných nejlíp. Pasáže o Ineveře a jejích pohnutkách nebyly tak dlouhé jako o Jardirovi, což je moudrá volba, protože podruhé by to nemuselo fungovat jako v případě druhé knihy. Také byly proloženy kapitolami o jiných postavách. V případě Jardirovi minulosti byla jeho vina v očích čtenáře přenesena na Ineveru, v případě pasáží o Ineveře pak zase na kostky (alespoň zčásti).

Proč si myslím, že je díl asi nejlepší? Nemá slabé místo (předešlé dvě knihy ztráceli tempo zhruba v začátku druhé poloviny). Tato kniha má dvě vyvrcholení - bitva s mozkouny a jejich armádou - to jsem prostě přečetl jedním dechem, a souboj dvou hlavních postav, jejichž vztah je hnacím motorem údálostí celé série (zde to mohlo být i delší).

Celá kniha je navíc více detailní, takže svět pak vypadá větší (díky menším scénám "na cestě"). Úvodní pasáž o Arlenovi a Renně strašně připomínala Zaklínače, scéna s vesničany - za mě super - obě postavy dostávají nový rozměr. Arlen konečně dospívá, učí se nové schopnosti a hlavně o nich hovoří. Všeobecně se mi zdá, že autor konečně domyslel většinu mechanik fungování světa, s nimiž nyní plnohodnotně pracuje (a to třeba i během bitvy) - čerpání magie, odhmotnění, regenerace. Je jenom škoda, že (myslím si) neměl všechno takhle vymyšlené už před první knihou.

I postavy Rojera a Leeshi díky "novým zápletkám" dostávají novou úroveň. Scéna, kdy naštvaný Rojer začne hrát Píseň ubývání, čímž poprvé zabije skalního démona, je strašně cool. Postava Leeshi by potřebovala (kromě toho, co má nově) dostat do vínku něco víc, protože Arlen (a snad i Renna) nyní umí léčit líp než ona. Zatímco Jardir díky svému intru získal mé sympatie, to stejné se nekonalo s Ineverou, která je u mě pořád stejná mrcha. Renna je obrazem toho, čím si prošel Tetovaný a o čem se v první knize nemluvilo. Pěkně se její postavou dovysvětluje spousta dalších informací o Arlenovi. Jejich dvojice mě bavila asi nejvíc v průběhu celé knihy.

Text je poutavě napsán, kniha je strašně čtivá, nic nemusím číst dvakrát, abych pochopil a udělal si plnohodnotný obraz. Něco čtu dvakrát, ale to hlavně proto, abych si zopakoval, jak dobře je to napsané.

1 12.09.2015

Lepší než přechozí dvě knihy. Po prvních asi 200 stranách jsem žasnul, že si autor dal záležet i na charakterech a jejich odlišení (což mi přijde jako jedna velká slabina zatím všech přečtených knih série). Skvěle vyčnívala paní Závist - a celkově její část mi přišla hodně dobrá díky zajímavým a hlavně vtipným interakcím mezi Segulehy, Tollarem a Tocem. Taktéž úvodní kapitoli o Paličích mostů byly fajn a i příjezd Kruppeho a jeho kluzké vykrucování byly přesvědčivé. Charakterově byl dobře nastíněn i Honec (rozhovor s Křovákem, který je bohužel jen dalším převtělením Šumaře). U zbytku mi ale prostě přišlo, že mluví autor sám se sebou a dialog nevedou postavy, ale autor účelově.
Potom však přibyly zbytečné kapitoly. Dilemata Mhybe šla odbýt dvěma kapitolama a ne po 100 stranách textu mít stejné myšlenkové pochody bez posunu. Střed knihy trpí zbytečným zvolněním tempa. Díky tomu mi pak i bitva o Capustan přišla strašně dlouhá. V ní je navíc cítit opět strašně vliv RPG předlohy. Tenescowri byli určitě úrovně nula - a hrdinové je kosili po desítkách jakoby nic. A přitom tuhá realita by zde neškodila - čiliže stačí tak čtyři spolupracující a naskákají na kohokoliv a sundají ho. Ale tak chápu, ona přesila je v RPG soubojácích (systémech) strašně podceňována.
Vadilo mi opět přílišné tlačení na pilu epiky. Proč psát (bitva o Korál), že Moranthové umírali po desetitisících, když jich bylo sotva dvacet tisíc? Takhle popsaný výjev si pak představuju, že prostě za dva okamžiky bylo po Moranthech. Boj však trval celkem dlouho a Moranthů přežilo dost. Na přehánění jsem si ale zvyknul z předešlých knih (viz věk některých hrdinů). Ovšem dojem to kazí stále.
Stojím si za tím, že kdyby autor psal pomaleji a přečetl si po sobě, co napsal, mohl by být text na mnohem vyšší úrovni. Absolutně mi chybí slovní zásoba (samé "řekl" a "odtušil" a "trhl sebou" - emoce není jen, že sebou někdo trhne).
Celkově dávám knize 4* - o jedna více než předešlým. Avšak zároveň jsem dost zklamán, neboť zjišťuji, že série mě zas tolik nebaví díky chudosti jazyka a plytkosti charakterů. Vysoké hodnocení knihy je, myslím si, pouze relativní. Dost potenciálních čtenářů, co by hodnotili níže, se totiž nedostalo přes první knihu, a tak zde hodnotí jen fandové, co dočetli sem. Reálná hodnota je někde okolo hodnoty první knihy, bohůmžel.

1 07.06.2015

Největší slabinou knihy je paradoxně text - tam, kde grafika jde stranou (například deník hlavní postavy) - tam to moc nešlape. Dokonce jsem se přistihl, že se nudím. Grafické zpracování celé dílo posunuje minimálně o level výše.

První asi třetina knihy je fakt dobrá - krásně se propojuje obraz a text - obojí je plné nápadů (unipedie). Jak kniha plyne dál, přestává se plně využívat tohoto potenciálu a ke konci jsem měl pocit, že zpočátku vynikající forma je spíše překážkou. Jakby ne, když se autoři museli poprat s překombinovanou zápletkou. I když, i ke konci byly v tomto ohledu perly (souboj lodí).

Zápletka, sama o sobě, je celkem meh. Zombíci a HAL, pardon SPIRO, a lovestory k tomu. Z tohoto jsem paradoxně žral nejvíc asi tu poslední část, neboť forma přepisu z chatů je k tomuto jako zrozená.

Na knize mě iritovala neschopnost autorů zabít jakoukoliv (alespoň trochu hlavní) postavu, a to ani tu neživou. SPIRO zpočátku působil uvěřitelně, avšak později už to byla jen snůška úvah obou autorů bez jakékoliv duše či osobnosti. SPIRO tak působil až moc organicky a živě, což je u AI pěkný průser. Někdy jsem měl navíc pocit (hlavně zpočátku), že autoři ani nevědí, jestli píší parodii - chování některých postav bylo ulítlé a scény tak trochu humorně, až absurdně laděné.

Knize dávám 4*. Grafické zpracování mě přesvědčilo, abych nedbal na plytkost textu.

30.10.2017

Velice zajímavý svět, fungování ascendentů a je zřejmé, že jde o výsledek kampaně v DnD (RPG hry). Z toho ovšem vyplývá i poněkud zploštění většiny postav - možná je chybou, že jsem těsně předtím četl Píseň ledu a ohně, kde jsou postavy prostě mnohem živější a komplexnější a díky jednání v téměř reálném světě působí hrozně živě. Postavy Malazu jsou určitě též skvělé, pokud se na ně dívám optikou RPG, ale každá z nich je prostě jistým způsobem "cool" a není tam zatím žádná, která by byla zajímavá třeba pouze svým charakterem. Je to dáno právě povahou světa, jeho magičností a epikou, nejde předvídat děj, protože vždy do něj může vstoupit ascendent či něco nepředvídatelného.
Knize dávám 3 hvězdy, protože si je určitě zaslouží. Svět je rozsáhlý a mě jakožto Pje a tvůrce strašně baví v náznacích skládat tvář světa, mytologii a zájmy všech stran. Avšak také si uvědomuju, že to není kniha perfektní. Ze začátku jsem měl problém s některými popisy, které na mě působily poněkud krkolomně (pak už jsem si buď zvykl nebo se autor zlepšil). Podobně se mi nelíbil náznak milostné scény mezi Besanou a Paranem - nějak to tam nepatřilo, byla to špatně uvedená scéna. Závěrečné vyvrcholení taktéž obsahuje na můj vkus až příliš postav, je to o chlup rychlejší, než se mi líbí, některá rozhodnutí postav pak působí jako hrozně unáhlená a nepromyšlená. Anomander (a Kruppe také) ale válí. Ovšem i třeba na něm zde je vidět, že je prostě příliš cool, ale jak říkám, musím si upravit optiku, kterou se na postavy dívám.

07.02.2015

Jednoduché, ničím neuchvacující čtení. Samotnou zápletku jsem po 50 stranách odhadl celkem dobře. Vadilo mi, že téměř všichni muži jsou tam popsáni jako velcí, rozložití a modroocí - to měl autor úchylku na modré oči nebo na muskulaturní muže? Taktéž mi absolutně chyběl popis některých (dokonce hlavních) postav... dávám 1*

18.01.2014

Kniha se nemůže rozhodnout, jestli bude plnohodnotnou učebnicí či jen zajímavým čtením. Na učebnici příliš obdoček, zdlouhavých popisů a krasopisů; na zábavnou knihu zase příliš odborná tématika - vzorce, občas definice.
Pro plnohodnotný prožitek je třeba být zasvěceným v oboru, za kohož se považuji, tedy ode mě 5*

28.02.2012

Kniha je špatně členěna do odstavců - jde o téměř souvislý text, což spolu s komplikovaností rozebírané látky a jejím nedostatečným vysvětlením neumožňuje čtenáři zažít takovou tu rozkoš z pochopení, jak je fyzika krásná.
Navís jsem měl pocit, že některé věci zde byly dost nepřesné nebo tak strašně zamotaně popsány, že šly vyložit více možnými způsoby.

28.02.2012