zee komentáře u knih

Náhodný rychlý výběr v knihovně nakonec žádné zklamání nepřinesl. Naopak se kniha ukázala jako svižná, místy vtipná, místy dojemná a poučná. Hlavní myšlenku spatřuji zejména v tom, jak média (nejen internet) dokáží ovlivňovat až zcela překrucovat obraz jednotlivých lidí. Motivů k zamyšlení se ale nabízí více, přesto, že je kniha na poměry dnešních thrillerů (sic!) krátká. Téma by se dalo určitě rozpracovat šířeji, ale neměl jsem pocit, že by tomu tak mělo nutně být. Rozsah je tedy pro mě spíš plusem. Tím bylo i například střídání formy vyprávění a střídání časových rovin i když mě občas trvalo si uvědomit, v jaké se zrovna pohybuji.
Knihu tedy hodnotím kladně, přestože si myslím, že je vhodnější pro čtenářky než čtenáře. Nebo abych byl genderově korektní, je vhodnější pro lidi, co ocení vtipné popisy nakupování oblečení a dlouhé přípravy make-upu před party, pro lidi, kteří pochopí snílkovskou duši holky představující si v detailech komunikaci s fiktivními kluky a pro lidi s chápáním složitého vztahu dospívající dívky s matkou.

4 20.09.2018

Svrchovaně podmanivá kniha! Již jsem si zvykl, že odorující úryvky recenzí na zadních deskách knih je třeba brát s velkou rezervou, v případě Kouře však s jejich nadšením musím souhlasit. Narozdíl od některých komentářů zde. Byla by škoda, aby se potenciální čtenář nechal odradit kritikou, že kniha je příliš filozofická s chabým dějem. Ano, kniha určitě nutí k přemýšlení o tématech zla, elitářství, sociální spravedlnosti, přetvářky, ale činí to způsobem řekl bych dosti stravitelným. K dobré čitelnosti přispívá i členění na kratší podkapitoly a znamenité střídání tempa a formy. Dějově to možná není úplně masterpiece, ale ani po této stránce mě kniha určitě nezklamala. Je pravda, že v některých pasážích se vyprávění nějakou dobu jako těžký kouř převalovalo na místě, jako by autor psal a psal, čekaje na nápad, kterak s dějem pohnout dál. Důležité je, že to vše je vyplněno tak vytříbeným slovem, s živoucími popisy jak prostředí, tak atmosféry, že se na těchto místech s kouřem převalujete rádi. Příkladem budiž pasáž, kdy se "hrdinové" ukryjí v uhelném dole a čekají a čekají, než se jeden nich uzdraví. Jde o pasáž možná zbytečně roztáhlou, ale obsahující důležitý myšlenkový moment: vliv absence zraku na vnímání a hodnocení druhých lidí.
Na druhou stranu v některých pasážích, zejména ke konci, je akce a dobrodružství možná až moc. Děj se zde místy posunuje překotně a méně přehledně. Na škodu mi přišlo také to, že některé pro mě atraktivní a plodné motivy byly rozpracovány méně. Například v prostředí školy bych rád setrval čtenářsky déle. Tamnější elitářství, pravidla, rituály, učitelé včetně Renfrewa, jak vystřiženého z čapkovského románu, či pro mě nepochopeného Trouta, to vše nabízí dost potenciálu. A to nemluvím o nejtemnější literární postavě od dob Voldemorta, jejíž jednání bylo v některých místech také příliš upozaděno. Ale to už bychom se dostali na dvojnásobnou stopáž.
To, co však na knize musím, podobně jako většina recenzentů, vyzdvihnout, je motiv. Samotná myšlenka kouře. Jednoduchá věc, s obrovským potenciálem. Autor nejenom že tímto zasadil celou knihu do odlišně fungujícího světa, ale vlastně (možná neplánovaně) vynalezl bezprecedentně efektivní literární nástroj k vyjadřování emocí a duševních pohnutek postav. Jen těžko bychom hledali jinou knihu, která dokáže podobně jednoduše odhalovat duši protagonistů. Není třeba dlouhých slov a vět, stačí napsat, že osoba ta a ta udělala to a to, načež z ní začal stoupat tenký pramínek světle hnědého kouře. Nic víc není třeba napsat a pozorný čtenář si již intuitivně dovodí k příslušnému jednání postavy celou škálu emocí. Geniální. Geniální především v tom, že Vyleta tento nástroj vlastně nabízí čtenáři k používání. Spolu s postavami tak kouř vnímáme celistvě, zrakem i čichem, a dokážeme mu postupně přiřazovat náležitá svědectví. A právě toto byla pro mě ta nejzáživnější pastva, převalovat si kouř na jazyku, nechat ho hovořit a vyprávět.

4 11.09.2018

Skutečnost, že tuto knihu napsal Petr May lze poznat snad jen podle jeho schopnosti vždy vytáhnout z klobouku originálně barvitý a obrazný popis rozmarů počasí. I když na popis neustálých deštů na ostrově Lewis to samozřejmě nemá. A nejen na to. V případě Útěku si asi budou drbat hlavu lidi škatulkáři, protože je obtížno rozklíčovat, co to vlastně je za žánr, když ne detektivka. Nejblíže to má asi k road story, kdy hlavním poznatkem je asi to, že po Británii se nedá cestovat bez toho, aniž by vám někdo ukradl auto, peníze, nebo vás chtěl alespoň zabít. A je jedno, jestli dnes nebo v šedesátkách, jestli jste mladík nebo stařec. A musím přiznat, že tento přítlak na pilu dramatičnosti mi trochu vadil. Celková myšlenka knihy dobrá, způsob vyprávění, střídání dějů, postupné odkrývání informací skvělé. Ale proč prosím tolik dizastrů po cestě? Že by něco bylo pravdy na mém pocitu, že zápletka je vlastně poměrně jednoduchá a celou knihu čekáme, až příjde jedna z postav a odhalí nám i ostatním staré tajemství? Že by si toto uvědomoval i sám autor a snažil se proto knize uměle dodat víc napětí a dramatičnosti honičkami, krádežemi a podobně? Možná. A co teprv skutečnost, že během prvních dvou dnů v Londýně potkáte nejdřív Lenona (možná) a pak Dylana? Pěkná náhodička, ale nechci nařknout Maye z prvoplánu, hezky se to tam hodí, do té atmosféry šedesátých let. Ta, musím říct, mě bavila. Víc, než ta současná linka, která čpěla stářím, nostalgií a bilancováním. Ovšem měla v sobě i pozitivní prvek opětovné naděje a optimismu v podobě sociálního vzkříšení postavy Rickyho. Tato nenápadná postava vlastně zajímavým způsobem propojila obě roviny. Případný druhý díl by vlastně mohl být jen o něm. Shrnuto podtrženo kniha čtivá a doporučení hodná, nikoliv ale bezvýhradně skvostná.

4 03.08.2018

První přečtená věc od TRS a jistě ne poslední. Vypravěčsky zajímavé a formálně netradiční. Čas, v kterém matka podává svůj příběh synovi je vlastně takovým mezidobím. Hluchým místem mezi ději minulými a budoucími. Alespoň tak to od začátku vypadá. Hltáte její vyprávění a třesete se, jak bude konfrontováno po příjezdu otce. Trochu ke škodě mi pak přišlo, že právě tento motiv konfrontace byl trochu odfláknut. První, převážně retrospektivní část mi proti následnému přítomnému ději přišla prostě až příliš dlouhá. Ten přeskok času a formy byl po tří čtvrtinách knihy příliš zbrklý. Následující děj byl určitě napínavý, ale jako bych z něj cítil autorovu nedočkavost a netrpělivost, možná způsobenou časovým pressem z hlediska dodržení termínu vydání. Za tuto kompoziční nekonzistentnost a neproporcionalitu strhávám jednu hvězdu. Jinak z hlediska vykreslení psychologie postav a schopnosti udržet napětí mezi pojmy pravda a lež lze autorovi složit kompliment. Kniha je tedy napínavá, emotivně plná a překvapující. Na základě anotací na přebalu by se však dalo očekávat více hororu, tajemna a mytologie, která tam hraje sice určitou úlohu, nikoliv však tak ústřední. Z tohoto hlediska by se dalo možná hovořit o zklamání, či nenaplnění očekávání. Přijde mi tedy škoda, že mírně zavádějící či přehnaně thrillerovitě znějící popisy díla mohou, právě z důvodu nenaplnění očekávání, trochu zkazit dojem z jinak výborné knihy. To je ovšem možná výtka spíše k vydavatelům. Autorovi čest a chvála.

3 01.10.2018

Pokud bych měl knihu nějak žánrově charakterizovat, jde vlastně jen o jednoduchou povídku s přebujelými zhoubnými metastázemi po celém těle. Samotný děj je vskutku dostačující pouze na povídku. V přítomném čase se odehrává sice zajímavý, ale nepříliš větvený příběh. To co knihu dělá teprve zajímavou jsou právě ty metadějové metastáze tvořené vzpomínkami postav na časy minulé a popisem jejich duševních stavů. Podobně jako v případě trilogie Sibiřská výchova et al. nám Lilin servíruje především hluboký ponor do duše společensky neukotvených osob, zejména zločinců vypořádávajících se se změnami poměrů v zločineckém osvětí po pádu komunismu. Pro někoho, kdo předešlé knihy nečetl, může být tento vhled do kriminálního společenství nečekaný a zajímavý. Postavy se zde nedělí na dobré a zlé, zlo totiž prostupuje vším a každým a záleží jen na kontextu a úhlu pohledu, jak budou vnímány. Opět se také setkáváme s problematikou čečenské války, s jejími veterány a zejména s jejich válečnými syndromy, běsnými vzpomínkami a démony. Je vidět, že pro autora jsou tyto motivy mimořádně důležité, neboť na to, jak nepodstatné jsou pro děj knihy, je jim věnováno mnoho prostoru. A to jsou přesně ty výše zmiňované nádory knihy. Ale nejsou na škodu, pokud tedy od této knihy neočekáváme bohatý přítomný děj. Na škodu mi přišly možná až příliš naddimenzované superschopnosti Aljoši a jeho obrovské množství zážitků (rozuměj zabitých lidí). Knize by, podobně jako u předešlé trilogie, slušelo více realističnosti jak v ději, tak ve vykreslení postav. Obzvlášť pokud zde jsou probírány tak palčivé problémy novodobého Ruska i samotného lidství. A poslední poznámka: love story v názvu?? Prosím vás kde??

3 09.07.2018

Čtvrtý díl série byl v kontextu předešlých částí asi nejméně zajímavý co do obsahu a děje. Na pozadí osudů rodiny sledujeme částečně vývoj druhé světové války, vztah severských zemí k Německu, jejich angažovanost v konfliktu, politické a mocenské rozpory a vliv války na běžné obyvatelstvo i v nepostižených oblastech. Jakkoli klan Lauritzenů je tímto vlivem zasažen méně, či alespoň jinak, neshledal jsem ze strany autora žádné morální odsuzování za povýšenost a situačně nevhodné snobství a privilegia (např. v potravinových přísunech), což je v knihách jiných autorů popisujících toto období časté. Knize zásadně chybí nějaká hlavní nosná dějová linka, zajímavá zápletka či akce. Něco zajímavého alespoň způsobem jednání, subjektem jednání či jeho prostředím. Při absenci zajímavosti si kniha příliš často půjčuje z předchozích dílů, kde se děli věci více čtenářsky vzrušující. Příliš na škodu mi proto přišlo zaměření na Lauritzův život, když činnot některých členů rodiny (jeho dětí i bratrů) v tomto období by jistě nabízela akčnější počtení, byla-li by autorem šířeji rozpracována.
Přes tuto dějovou plytkost a sníženou dějovou zajímavost jsem knihu paradoxně přečetl rychle a s trvalým zájmem, což přičítám jednak jakési reziduální citové implementaci do rodu Lauritzenů z předchozích dílů a jednak i nespornému spisovatelskému umu psát svižne a čtivě. I proto na přečtení dálšího dílu jistě dojde.

3 02.07.2018

Výborný a vtipný vhled do duše kluka s Touretovým syndromem, který se svérázným humorem komentuje své vnímání světa, problematiky své nemoci, normálnosti a nenormálnosti, to vše okořeněné naivně vnímanou sexualitou a přístupem k pubertální partnerské problematice. Je to milé, je to vtipné, je to naučné.

2 28.08.2018

Vždy se zapřísahám, že pokud mě kniha nezačne do přečtení první třetiny bavit, tak jí dočítat nebudu. A vždy to nedodržím a skoro vždy lituji. Samota byla asi ten případ. Kladně na ní hodnotím především líčení náboženského zaujetí, možná až fanatismu londýnských farníků. Tato linka by však lépe vyzněla na pozadí jinak pojatého příběhu, kde by bylo více akcentováno provázání minulého děje (vývoj postavy otce Wilfreda) s dalšími dějovými rovinami (duchovní vývoj bratrů Smithových) a také s podobným fanatismem tamních venkovských obyvatel, u nichž je navíc bytostně propojen se starými pohanskými pověrami. V knize jsou však tyto plodné momenty potlačeny na úkor snahy o větší wow efekt, který se ovšem v mém případě nedostavil. Přebal knihy s popisky a komentáři slibuje víc, než čeho se čtenář dočká. Je zde celou knihu budována pošmourná deštivá atmosféra, kde se na pozadí výletu skupinky lidí odehrávají drobné události, které ovšem nakonec působí v lepším případě samoúčelně ale častěji zcela bezúčelně. Atmosféra vlastně nijak negraduje, máme špatný pojem o čase, o významnosti postav a skutků a nakonec zjišťujeme, že mnohé události byly začleněny spíše jen pro efekt, než pro dějovou logičnost. To, co se na Samotě nakonec přihodí, je sice znepokojivé, ale na tak obsáhlou knihu je to málo. Obzvláště, když nám pozadí a důvody zůstanou utajeny. Po této thrillerové či hororové stránce jsem tedy zůstal neukojen. Možná, kdybych mohl knihu přečíst rychleji, než za dva týdny, víc bych se do atmosféry ponořil a možná bych objevil nějakou informaci, která by mi celou "záhadu" více objasnila. Takto se mi kniha jeví jen jako směsice několika zajímavých materií, z nichž ani jedna není dobře rozpracována a propojena s druhou. Dojem nezlepšuje ani občas krkolomný překlad s množstvím překlepů.

2 23.07.2018

Tak takhle nějak by dopadlo, pokud bychom McGyvera předělali na ženu, přidali několik bodů charisma, spoustu cynismu, klackovitosti a pálkovitosti a poslali ho na výlet do měsíce. Nutno ale uznat, že tento literární mashup celkově baví. Baví přestože čtenář je někdy až bolestivě zavalován měsíčním prachem, měsíčními nerosty a jejich prvkovým složením. A baví i přes opakující se ironické narážky na skutečnost, že na měsíci je, fanfáry prosím, jiná gravitace. Je pravda ovšem, že právě opakující se vtipy, opakující se situace a jakási dějová zacyklenost jsou slabší stránkou ale vzhledem ke kratší stopáži se to ještě snese.
Musím přiznat, že jsem před četbou příliš nevěřil označení, že jde vlastně o noir detektivku. Ale jisté prvky tohoto žánru tam skutečně nacházím. Především v uštěpačné povaze a někdy až donebevolající zarputilosti hrdinky, jejím tahem na bránu a sklonem obludně hazardovat se svým životem, což je v hlubokém kontrastu s její schopností bleskurychlých vědecko-technických analýz a úsudků. Ostatní postavy jsou k smůle čtenářově povětšinou jen jakési figurky, málo vykreslené a nezřetelné.
Pokud jde o samotný děj a prostředí, v kterém se odehrává, tak trpí mnoha nelogičnostmi. Artemis je vlastně jen větší vesnice, pravda s mnoha turisty, kde by se měli všichni znát a život plynout v zajetých kolejích. Dějí se tam ovšem věci velkého světa. Průmyslová korporace, jaderný reaktor, těžaři, mafie, řemeslné cechy, laboratoře a další instituty, to vše se do naší malé vesnice vejde. Naproti tomu zde máme jen jednu lékařku, žádný operační sál a jen jednoho policistu (to asi aby to bylo pořádně noir). To co se v tomto prostředí odehraje není o nic víc uvěřitelné, ale budiž. Vývoj děje není nikterak zašmodrchaný, přestože několik drobných překvapení na nás číhá, na rozdíl od Marťana, jehož děj byl ještě víc předvídatelný a přímočarý. I zde by to ovšem chtělo víc včlenit do zápletky a rozuzlení ostatní postavy. Mnohé z nich nás totiž překvapí právě tím, že nás nakonec vůbec ničím nepřekvapí, a to asi záměr nebyl.
Co je však pro obě knihy a nejspíš i další budoucí knihy Weira typické, je záplava odborných informací, pro někoho výživná, pro někoho nudná, pro mě přinejmenším osvěžující i když někdy už nadbytečná a opakující se. Odborný obsah se točí především v oblastech anorganické a fyzikální chemie a laik (jako já) nejspíš často ani neví, co z toho je ještě reálné SCI a co už je FI. Ale právě ve vědecko-fantastickém žánru mi tato odbornost sedí. U jiných děl se mnohdy nedozvíme, jak je co přesně (např. ve vesmírné stanici) technicky zajištěno, jak probíhá výměna vzduchu, jak je zajištěn odvod tepla ve vakuu, jak se vyrábí kyslík a další palčivé otázky. Zde máme vše vysvětleno dopodrobna a pokud se nám některé konstrukty zdají být nereálné, lze je žánrově ospravedlnit.
Knihu Artemis bych závěrem shrnul jako trochu pohádkovou noir halucinaci pro pubertální dítka diplomované v oborech fyzika a chemie. Ač do takto definované cílovky nespadám ani dílkem, kniha mě zabavila a proto 4 hvězdy.

2 19.06.2018

Vezmu to od názvu. Nevím co přesně může vše znamenat obrat Poulet grilles, ale český překlad "lúzři" mi přijde trochu zavádějící. Totéž platí o přívlastku "humoristická detektivka". Ano, je to takové odlehčené, místy úsměvné, ale humorné? To úplně ne, pokud Vás tedy nedokáže rozřehtat skutečnost, že detektivy doprovází čivava, nebo představa policisty řítícího se městem v zametacím vozítku. Mě ne. Samotná detektivní zápletka je zajímavá a originální jen průměrně a napínavá spíše podprůměrně. Tento stav se snaží autorka napravit personální kulisou, která má originalitu díla zachraňovat. Způsob jak je s personáliemi zacházeno mi však nepříjde zcela impozantní, ba naopak. Úvod, který popisuje vznik tohoto prapodivného oddělení, je příliš kostrbatý a neuměle šablonovitý. Jednotlivé postavy se postupně začleňují jak pistolníci ve filmu sedm statečných. Autorka se snaží odhalovat kousky historie a smýšlení jednotlivých postav, ovšem zase způsobem pro mě ne příliš čtivým a trochu zmatečným. Postupem času se již zorientujeme a zjišťujeme, že popisovaná skupinka policistů je až absurdně vyprofilovaná, se zastoupením absolutně nesourodých povah a různých sociálních patologií. Nápad dobrý, pokud akceptujeme žánr humoristické detektivky, do které ta přehnaná profilace patří. Ale asi by to chtělo se v této lince více držet a zapracovat na motivech vyčleněnosti a lůzrovitosti (když už je to v názvu) a trochu více přitlačit v humornosti, potenciál k tomu tento sužet nabízí dost.
Skutečnost, že oddělení začíná řešit hned z počátku dva větší případy a jeden menší, mi přišla nešťastná. Trochu se mi oba případy motaly dohromady, doufal jsem, že jeden z nich se co nejdříve vyřeší, ale zároveň jsem se právem obával, že spolu naopak budou souviset. Říkal jsem si, že takové literární naivity by se autorka, byť prvopisatelka, snad nedopustila. A ona jo. Ale nutno říci, že si tento prohřešek částečně obhájila. Ale i tak mi tato prvoplánovitost dojem spíše pohoršila. Negativně nutno hodnotit i neuměle včleněné rušivé flashbacky. Z nich přímo čpí autorčina snaha psát moderní detektivku se vším všudy za každou cenu. Celková výstavba, kompozice díla je tedy neutěšená. K autorčinu stylu samotného psaní však nic nemám. Někdy popisuje děj velmi přímočaře, bez odskoků a zbytečných popisů. Dokáže ale i nacházet neotřelé metafory a přicházet se zajímavým způsobem popisu děje. Za to pochvala. Závěrem nutno zmínit, že knihu jsem z větší části četl velmi přerušovaně, po kratších úsecích. To mohlo rozhodit pozornost a vnímání děje, jinak bych možná hodnotil o něco kladněji. Celkově tedy zpočátku kniha nevalná, viditelně začátečnická, postupně o něco lepší. Věřím, že další díl, kde je již skupina zformována a odpadne ten nepovedený úvod, by mohl být o něco zábavnější. A nebo naopak. Nevím, jestli to chci zjišťovat, každopádně potenciál toto téma má.

1 02.09.2018

Bourdainovy Důvěrnosti z kuchyně byly syrovou sondou do kuchařského byznisu. Kost v krku si z této sondy půjčuje několik motivů pro postavení zajímavých kulis méně zajímavému ději. Zmíněné motivy, ať již drogová a sexuální náruživost kuchařů, jejich gastronacismus, způsob práce v kuchyni, noční hýření a neodvratné životní vyhoření, to vše však v příběhu působí někdy až moc střípkovitě, nic ze zmíněného není rozpracováno tak, aby to příběh dokázalo unést. Jako hlavní téma mi pak tedy vychází dobrovolné či vynucené udavačství. Člověk se ale ztrácí, kdo všechno komu donáší informace a z jakých motivací. Hlavní morální dilema Tommy Pagana, který je sous-chef nikoliv šéfkuchař, jak je uvedeno v popisku,spočívá v oscilaci mezi rodiným zlem (nezradit strýce mafiána) a policejním dobrem (udržet se na svobodě). Celé řešení situace však přináší zklamání v podobě vtíravého dojmu, že se vše vyvrbilo tak nějak samo a Tommy vlastně nemusel nic extra vynalézavě podnikat, jak bylo očekáváno a proklamováno. Dojem z celého děje a jeho kulminace je spíše tedy rozpačitý. Další věc, která mě dráždila jak kost v krku byl vztah Tommyho s jeho šéfkuchařem (jehož jméno se z nepochopitelných důvodů dovídáme až asi ve třetině knihy, načež ho v druhé třetině zase zapomínáme). Jejich foglarovské kamarádství mi přijde na tento typ knihy zcela nepatřičné, příliš bratrské a důvěrné. Ale kdo ví, možná autor čerpal jen z nějaké své přímé zkušenosti. Z mého pohledu to však knize trochu ubírá. A takových drobností by se asi našlo více.

03.11.2018