Ydisara komentáře u knih

Někdy se mi stává, že se knížka dobře rozjede, a pak autorka udělá takovou botu, že bych knihu nejraději přepsala sama... Pokud by Adama nutil můj bratr se zbraní v ruce, aby se zachoval správně a vzal si mě, buďto bych si taky došla pro zbraň (na ranči by jistě nějaká byla) a vyhodila bych je z domu, a nebo řekla při obřadu ne (kněz by je tak neoddal)... Odešla od bratrů, protože chtěla žít po svém, a pak se nechá přinutit, aby udělala, co chtějí oni... Prostě konec byl na houby...

09.05.2018

Čtvrtá kniha ze série (i když by měla být spíš prohozena s pátou), která má spoustu společných znaků s předchozími díly. Kladu si otázku, proč spolu manželé po svatbě nespí, když se do manželství - byť vynuceného okolnostmi - dostali díky nezřízené vášni jeden pro druhého...

09.05.2018

Po příjemném a vtipném konverzačním začátku, se kniha strmě a zkratkovitě řítí dolů...

1 06.05.2018

Jedna z těch rozumnějších romancí. Žádné nesmyslné zvraty určené k tomu, aby se hodily do děje...

06.05.2018

První půlka knihy mi připomínala francouzský horor Noc s nabroušenou břitvou a pořád jsem čekala, kdy se ukáže, že hlavní hrdinka je rozdvojená osobnost a ty vraždy a únos páchá ona...

1 20.11.2017

Tahle knížka nemohla dopadnout dobře. I kdyby Šárka Benovi řekla, co se jí stalo, on se svou megažárlivou povahou by jí nikdy nebyl oporou, jen by se snažil na to nemyslet a dělal by, že se to nestalo... stejně jako nechtěl slyšet, že by nebyl její první...

1 20.11.2017

Miluju ruskou literaturu, společnost, kterou popisuje i tu dobu, ale zvládnu jí jen omezené množství v určitém času. Idiota jsem sice přečetla, ale ty dlouhé promluvy knížete Myškina mě nebavily (stejně jako monology Švejka)...

5 20.11.2017

Zdá se mi to nebo Lanczová s postupem času (své pisatelské kariéry) píše hlavně o prsatých holkách, co se zamilují do těch nejhezčích kluků, kolem kterých se holky jenom houfují? Trochu mi to zavání červenou knihovnou typu Harlequin.
A přitom právě Lanczová bývala v 90. letech celkem originální a její postavy měli chyby charakteru i vzhledu jako každý jiný člověk.
Nemohu se zbavit dojmu, že celkem známé a často zpracovávané téma náhradního kluka, by autorka v 90. letech napsala úplně jinak... mě osobně by se víc líbilo, kdyby se Jana dala dohromady s Kazimem, který mi přišel jako docela fajn chlap (než z něj autorka v knížce Letní něžnosti udělala úplnýho debila)...

20.09.2017

Název je krásně zavádějící, ale třeba se kvůli kniha tomu lépe prodávala. Knihu jsem objevila v Levných knihách a za těch 30,- mi stála... Nejsem biolog ani vědecky založená, ale zvídavá určitě, a tady jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí...

2 06.02.2017

Miluju Máchův styl psaní, tak lahodný do pusy, a jen mě mrzí, že toho nestihl napsat víc...

3 06.02.2017

Tohle byla moje první kniha, kterou jsem musela dát do lednice (kdo se dívá na Přátele, pochopí), samozřejmě pouze na první přečtení. A všem radím, nekoukejte se na film, je to hrůza, hrůza, hrůza...

3 03.02.2017

Tahle kniha je podle mě nejlepší dílo autorky... Četla jsem ji několikrát, dokud jsem knihu nepůjčila a nevrátila se mi... U žádné pasáže jsem se nenudila a styl psaní je velmi čtivý a poetický...

3 04.12.2016

Tahle kniha mě úplně rozsekala. A nešlo o hlavní dějovou linii vyšetřování zmizení dítěte a toho všeho okolo (i když i to mě zaujalo a byla jsem napnutá, jak to dopadne), ale o neustálé Cafferyho pátrání, co se stalo s jeho bratrem. Už v prvním díle jsem si říkala, že existují jen dvě možnosti, jak to může dopadnout - bratr tehdy před lety zemřel a Caffery na to přijde nebo bratr žije a Caffery ho najde...
Ale Mo Hayder vymyslela třetí možnost, kterou bych si byla nikdy neuměla představit. Po dočtení jsem byla překvapená, naštvaná, smutná, znechucená, frustrovaná, chtělo se mi brečet nebo křičet a třeba něco rozbít...
Samozřejmě oceňuji tohle autorčino vysoce originální řešení a už dlouho na mě něco tak silně nezapůsobilo... A jsem ráda, že i v dnešní době se najde autor, který něco takového dokáže...

7 03.12.2016

Od autora jsem četla jen tuto knihu a nenavnadila mě, abych se poohlížela po dalších. Předem upozorňuji, že nejsem žádná nanynka, která čte jen Danielle Stellovou. Skandinávské detektivky a kriminálky mám ráda, ať už třeba Stiega Larssona, Jussi Adler-Olsena nebo Jo Nesbø.
Hypnotizéra jsem si přečetla na podnět několika svých známých, kteří mi ho vřele doporučovali... po přečtení jsem jenom nevěděla proč... Nejen, že v jejich podání vypadá Švédsko jako Gotham City, kde děti mohou úplně všechno (což vzhledem k jejich politice, co si smíte a hlavně nesmíte k dítěti dovolit, není zas tak úplně od věci), ale příběh byl roztrhaný a nesouvislý, nevyrovnaný. Hlavní osnova příběhu, tedy vyvraždění rodiny, inzerovaná na obálce se vlastně vyřeší velmi brzy po začátku knihy, a i když vím, že vrah z nemocnice utekl, tak jsem si už měsíc po přečtení knihy nemohla vzpomenout, co se s ním potom stalo...
Postupně se dozvídáme malé kousky Erikovi minulosti, aby jsme pak při jeho jízdě autem byli zatáhnuti do více jak 100 stran vzpomínek, kde nám naservírovali v jednom nepřetržitém sledu všechno, co jsme podle autorů potřebovali vědět. Namísto postupného vedení k pochopení jeho minulosti na nás svrhli bombu a vyrovnejte se s tím, jak libo... mě teda velmi nelibo...
Pak zjistíte, že hlavním dějem knihy je linie, kterou jste považovali za zcela vedlejší a syn který musí brát kvůli ředění krve každý den injekce, se najednou bez nich po nějakou dobu obejde a klidně může chodit... Co chodit - utíkat! A neříkejte mi, že kdyby jste měli od narození nemocné dítě, neudělali byste ani jedinou jeho fotografii, protože by na to nebyl čas. Snad každý by si právě kvůli té nemoci nějaké fotky pořídil, právě pro ten nejhorší případ. Tohle nesmyslné zdůvodnění by se hodilo tak akorát do románku typu Harlequin, kde jsou čtenářky snad zvyklé na podobné nelogické jednání...
Úplně jiná stránka byl styl psaní, který mě naprosto nezaujal. Dialogy byly holé, strohé a občas nesmyslné. To nemusí být nutně na škodu, ale v tomhle případě spolu s absencí jakéhokoliv popisu vnitřního rozpoložení postav, nebo jejich vnějšího chování při rozhovoru, zbyly pouze holé věty, při kterých jsem měla problém pochopit, co kdo cítí nebo proč dělá to, co dělá a co mě přišlo úplně nesmyslné... Říkám si, že by to mohlo být v tom, že autor není autor, ale jsou to autoři-manželé. Představuji si to tak, že dva lidé, kteří spolu píší knihu, spolu samozřejmě rozebírají děj i motivaci postav, píší dialogy, přepisují, vylepšují, popř. i zjednodušují, a po nějakém třetím, čtvrtém přepisu jim vznikne to, co se nakonec objevilo v knize. Oni vědí pozadí, znají důvody a proto jim ten rozhovor dává smysl. Já jako čtenář pak tápu, rozčiluji se a nechápu proč se děje, to co čtu...
Koneckonců, možná to byl jejich záměr (i když o tom pochybuji), aby si lidé domýšleli, spekulovali, rozčilovali se... za jiných okolností bych to i uvítala, ale ne u téhle knihy.
A nakonec... po nějakém čase určitě zkusím i nějakou jinou knihu od této autorské dvojice, protože vzdávat se po prvním neúspěchu není můj styl...

Moje první kniha od tohoto autora, ale rozhodně ne poslední. Přečetla jsem ji za den a od té doby už několikrát. Pro mě jeho nejlepší dílo...

2 02.12.2016

Velmi vtipná kniha od začátku do konce... myslím, že by z ní byla skvělá divadelní hra, protože se odehrává celá v podstatě na jednom místě... jediné, co bych vytkla je sbližování hlavních hrdinů, nějak mi uniklo, jak se do sebe zamilovávají, ale jinak byla skvělá a pan Motoki, včetně konečného odhalení, byl naprosto perfektní...

02.12.2016

Pro mě jedna z nejlepších Harlequinek... Zajímavé prostředí za polárním kruhem, překonávání předsudků k ženě-policistce, přirozené sbližování dvou lidí a žádné násilné zvraty v ději... problémy s gangstery bych klidně vynechala, ale i tak se mi to moc líbilo a vřele doporučuji...

4 02.12.2016

On jí řekne, že ji miluje, ale ona si to asi nepamatuje nebo co? Později, místo aby řekla, že ho miluje, se rozhodne, že mu to řekne druhý den... Přece neexistuje žádná správná chvíle, kdy říct miluji tě, každá chvíle, kdy se rozhodnu to vyslovit, je ta správná...
A úplně mě vytočilo, když na otázku "Mohla bys být se mnou šťastná?", namísto jednoduchého "ano, mohla" nebo "já už jsem šťastná", zašeptá otázku "co tím chceš naznačit?" Tyhle nesmyslně hloupé zvraty v konverzaci ubírají nejen téhle knížce na přitažlivosti...

02.12.2016

Úplná blbost, kterou jsem prostě nedokázala dočíst do konce... Vím, že Harlequinky z "jihu" jsou plné rodinných a přátelských ochránců hlavní hrdinky, ale jsem ráda, když ta žena má svou hlavu a rozum a řídí se srdcem a ne, že s sebou nechá vorat...

Pro mě naprosto nezáživná kniha, která se vůbec nehodí do série Superromance... Příběh je tak sladký, až mě z toho bolí zuby a měl vyjít spíše v sérii Romance... tam jsou na cukrové řeči zvyklí...