tomasblazek komentáře u knih

Zápisky čtenáře. :: :: :: Soubor deseti povídek Rváč od Jakuba Arbesa (vydáno v sebraných spisech v roce 1944) představuje pěkný průřez jeho tvorbou z let 1890 až 1900. Rozptylem motivů a použitých prostředí je ta knížka široce rozevřena, takřka vždy však hraje klíčovou úlou - jak je u Arbesa typické - motiv osudové nebo velmi fantastické až neuvěřitelné náhody či zvratu, který převrací životy lidí naruby, ať v dobrém nebo špatném slova smyslu. Protože Arbesova díla obecně stojí často nejen na sugestivním líčení, ale stejně tak na velmi silné pointě, nelze z děje mnoho prozrazovat. Snad s jedinou výjimkou mírně slabší žvatlavé "hermannovské" hříčky Hospodyňka jsou to velmi dobré práce. - - Titulní Rváč je drsná sociální story o netuctovém lidském typu životního ztroskotance, ovšem opět po arbesovsku vykontrastovaná. - - Mezi první a třetím zazvoněním - to je vlastně nečekaný horror z nádraží. - - Odveta - venkovská tragická balada na deset stran. Malinko křečovitá. - - Připij si, bratříčku! - Jako výše, jen bez té křeče. To by byl film podle těch padesáti stran! - - Honba na přítele - psychologické detektivní mikrodrama s krimizápletkou, které se snad muselo opravdu stát, jak je absurdním a jemně humorným příběhem - v dobrém smyslu slova - jednoho divného trapasu. Samovrah - totéž. To psal život. (Dobře to dopadne, nebojte.) - - O první kavalkádě - tady se Arbes poněkud výrazným slátáním svých nepravděpodobností lidských setkání dopustil příběhu až brakového, ale vše odpuštěno. - - Tys mne srazila! Selanka, přervaná autorem surově, jak struna klavíru, když partutura předepisuje sforzando. - - Vedle Rváče druhým vrcholem souboru je závěrečná Moderní Magdaléna - to je asi právě ta obskurní poloha, v níž zatím já mám Arbesa nejraději - zde tedy krátká obdoba romaneta, napínavý a pochmurný příběh, kde se vyskytuje domnělé strašidlo, podivínští obyvatelé opuštěné hájenky, vyjící psi, a - samozřejmě - ve finálním okamžiku nečekané setkání, kterým všechny události dostávají jiný charakter a tajuplné jevy jsou vysvětleny a - doslova - prosvětleny. - Hutné, přístupné. Čtěte.

1 13.04.2021

Politickopornografický pamflet Fortinbras od Františka Zavřela je dílo pozoruhodné snad pouze svým politickým vizionářstvím. První díl (a první verze) Fortinbrase vyšel v roce 1930. Autorův jazyk je křečovitě jednoduchý až neumělý, snažící se marně o expresivnost. Jak napsal ve své disertaci o Františku Zavřelovi v roce 2013 Eduard Burget, dnes bychom zřejmě o tomto "románu" nic nevěděli, kdyby jej neproslavila jednak tragická postava jeho autora, kolaborujícího s fašisty a marně se snažícího prosadit se jako dramatik, a jednak zběsilá reakce tehdejších politiků a cenzury. Zavřel totiž - jak to chápali patrně správně cenzoři - ve Fortinbrasovi v postavě mocného oligarchy Viléma Claudyho vylíčil tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše. Claudy je monstrum, stvůra, hlava chobotnice, kterou je nutno ostranit pro blaho Československa, píše ve svém spisu Zavřel. Pavel Dan, hlavní postava románu a Claudyho nevlastní syn svého otčíma zavraždí s pomocí Claudyho ženy a své milenky Felicity. "Felicita, Pavel a komorná, předstírajíce úžas, stanuli ve dveřích ložnice. "Co se tu stalo?" vykřikla Felicita spěchajíc k mrtvému těla. "Sebevražda," řekl tajemník dotýkaje se revolveru pevně zasazeného do pravice Claudyovy. "Vražda," zasykl Rosenkranz. "Zavolejte policii!" řekla neznámá osobnost sluhovi, který se objevil ve dveřích." - - - Kostrbatý a přitom emotivně zcela plochý a chudý sloh Fortinbrase, jeho šablonovité postavy a prostoduchý děj svádí k otázce, zda by se stal román svým způsobem vůbec kdy tak kultovním, kdyby jej neproslavily cenzurní zásahy a z nich zpětně plynoucí reklama kterou zavřel sám sobě dělal. První vydání románu bylo z větší části zabaveno, Zavřel pak knihu v duchu československé a později i protektorátní cenzury upravoval, dopisoval a vydával stále znovu. Pouhý první díl Fortinbrase vyšel v roce 1939 už v 8. vydání - alespoň podle údaje na obálce, což ale mohl být jednak reklamní tah a jednak to nemuselo svědčit o velkém nákladu knihy, jejíž každý další tisíc výtisků autor s vydavatelem označovali jako další vydání. Literárně je to nezajímavé, ba svou prázdnotou až odporné, atraktivní možná byly ve své době časté erotické scény a náznaky a příchuť skandálu. Cenzurní štvanice proti Zavřelovi prozrazuje možná nejvíce o paranoii a malé sebejistotě politické reprezentace první republiky, když se tímto žlučovitým pamfletem zabývala. Jak píšu výše, pozoruhodné je však Zavřelovo politické vizionářství. Předpověděl vzestup Mussoliniho, ruský nacionalismus a ve Fortinbrasu I. v roce 1930 především to, co se stalo Československu dne 15. března 1939. Zavřel do svého předčasného penzionování - právě kvůli vydání skandálního románu Fortinbras - pracoval na ministerstvu zahraničí. Zřejmě viděl více pod pokličku a své myšlenky nijak necenzuroval. "Pavel Dan, zavěšen do krásné Felicity, díval se do bouřících ulic. Zdálo se mu, že jejich útočný rytmus se zhušťuje… Pohlédl na kousek papíru, který mu vypadl z novin koupených na rohu ulice. Byla to mapa Budoucího Německa. Rakousko, samozřejmě už připojené k Německu, obklopovalo Čechy ze tří stran. Německé kraje Čech a Moravy byly zakresleny stejnou barvou jako Německo. Zbývala malá ploška uprostřed s pěti šesti městy a potupným názvem: Tschechien." - Zavřelův Fortinbras (tak se jmenoval kníže Norvežský ze Shakespearova Hamleta) je z literárního hlediska bezcenný salát, ale jeho kontexty jsou zajímavé. Proto má smysl jej číst. Četl jsem 1. vydání I. dílu z roku 1930. Vydal L. Mazáč v Praze, knížka má 208 stran. (Pro zájemce odkazuji na výše zmíněnou skvělou dizertaci Eduarda Burgeta, dostupnou na internetu.)

1 25.03.2021

Ve svazku Ukřižovaná jsem si přečetl kromě titulního romaneta také příběh Poslední škamna - příběh svou ireálností až cimrmanovsky komický, ale velmi čtivý; svazek dále doplňují vynikající drobnokresebné povídky v souboru Ze Staré Prahy a Smíchova. Arbes, žák Nerudův, zde nezapřel dobrý vzor svého učitele, kterého však nekopíroval. - Ukřižovaná i Škamna obsahují už víše zmíněné Arbesovy figury: vyšinutá a mýlící se lidská psychika, přírodní živly - bouře - které ji ochromují a mění, série podivných fatálních setkání, defilé postav, které jsou vylíčeny zprvu jako takřka lidští ďábli, ale pak se jejich osvícení blesky běsnící bouře mění a mění se i ony samy - až se čtenář nestačí divit. Já se ovšem takto divím rád (píšu to a směju se, netuše, kým já sám budu zítra). - "A přece každý z nás ví, že dřevěné tělo Kristovo na kříži necítí, jako jest bez citu tento nůž zde na stole. Poté uchopil (páter) Schneider nůž na stole ležící a přistoupiv kvapně až ku kříži na stěně dodal: "Kdyby tomu bylo jinak, musila by vystříknout krev!!" A prudce jednou ranou zarazil nůž do prsou Kristových... Po ráně následoval dutý zvuk jako temné, přidušené zaúpění. Nůž trčel z prsou Kristových a škaredý páter stál bez pohnutí vedle kříže dívaje se na mne upřeně a přísně jako člověk, jenž byl právě provedl nezvratný důkaz. "Nuže, proč nevystřikla krev?" pravil po malé chvíli a obrátiv se ku stěně, uchopil nůž a několikrát jím prudce zalomcoval, jakoby jej ještě prudčeji vrážel do prsou Kristových. Nemohl jsem odvrátiti zraků svých z kříže. Nůž trčel v prsou Kristových dosud; ale zdálo se mi - buď to byl klam smyslů nebo skutečnost - jako bych pod nožem na Kristově zažloutlém těle pozoroval několik kapek čerstvé krve." - Ještě postřeh: Arbes se opakovaně vrací ke svému prožitku událostí roku 1848, především k požáru staropražských mlýnů po Windischgrätzově ostřelování, který byl zřejmě velmi traumatizujícím zážitkem, který nejen on nikdy nedokázal vymazat z mysli. Bouřlivý rok osmačtyřicátý vůbec nelíčí Arbes jako nijakou selanku, jak by se nám dnes mohl snad zdát, ale jako čas, kdy se svět (za jeho dětství) prvně otřásl ve svých základech.

1 06.03.2021

:: :: :: Vrátil jsem se ke knížce, kterou jsem četl v dětství: sovětskému sci-fi románu Borise Fradkina Zajatci hlubin. Tehdy v dětství mi ta knížka přišla chmurná a skličující. Při druhém čtení jsem si přece jenom nemohl nevšimnout, že nezbytný heroismus sovětského člověka v ní je též obsažen, ale i tak je to velmi dobré čtení. Zajatci hlubin jsou futuristickým příběhem týmu vědců, který se vydává pomocí geoskafu zkoumat hlubiny Země. Geoskaf je fikcí autora - jedná se obdobu batyskafu, jenomže geoskaf má podobu rakety, která se spouští do Země, již provrtává vrtákem na termonukleární pohon. Původně se mají výzkumníci s geoskafem zavrtat pouze do hloubky 40 kilometrů pod povrch, provést měření a vrátit se zpět; cesta jim neměla zabrat více než několik dnů. Jenže mezi vědci v geoskafu převládne badatelská vášeň a i přes neshody ve svém týmu se rozhodnou porušit původní plán a svévolně pokračovat v cestě do nitra planety. Protože proč ne? Geoskaf zjevně skvěle funguje, jeho bezpečnostní limity a ochranný plášť mají ještě zdánlivě tisícinásobnou rezervu... tedy vzhůru dolů! V hloubce 290 kilometrů geoskaf narazí na pásmo vibrací, které posádku málem usmrtí. Po překonání tohoto pásma vědci zhodnocují riziko, rozhodují se stroj zastavit a vrátit se zpět. Jenže ouha... Geoskaf vzdor předpokladům není schopen změnit svůj směr a místo pozvolného otáčení dál směřuje do středu Země. Vědců se zmocní panika... Začnou kontrolovat části stroje, zda fungují správně. Přichází však první katastrofa. Jeden z vědců pro kontrole sběrače výfukových plynů jaderného motoru umírá na nemoc z ozáření. "Michejev zemřel, aniž ještě přišel k sobě. Tělo zabalili do prostěradla. Ponechat je v kabině bylo nemožné. Po krátké době se rozhodli pro zvláštní kremaci. Andrej otevřel dveře do prostoru vrtačky. Tělo vložili do sací roury a na okamžik spustili motor..." Vědci však konečně zjišťují, proč geoskaf nelze otočit zpět na cestu k povrchu Země. Je to však hrůzné zjištění. "Jak, to ještě nevím, ale fakt je naprosto zřejmý. A teď - co z toho - na jedné straně tu je nesmírně mohutné magneticko-plazmové pole s neobyčejnou hustotou silokřivek a na druhé straně ještě mohutnějí záření. Záření má směrovou orientaci, jeho paprsky jsou naprosto přímé jako paprsky světla a vycházejí ze středu Země. Nevím, k čemu bych to přirovnal... No, dejme tomu, že se náš geoskaf podobá ocelové tyči, spuštěné do cívkového magnetu. Prostě se nám nepodaří odbočit ze svislého směru, na to bychom potřebovali tisíckrát výkonnější motor! Rozumíte mi?" "Ano," vymáčkl ze sebe Vadim, "zdá se mi, že už rozumím..." Valentin Makarovič znovu klesl do křesla a svěsil zdrceně hlavu. - Magnetický střed Země přitahuje geoskaf dál k sobě... Jedinou možností tedy je probít se skrznaskrz celou Zemí, jiná možnost neexistuje. Posádka opět startuje geoskaf... Vědci o několik dnů dochází k paradoxnímu zjištění: diskutovaná teorie přechlazení (autorova fikce) je potvrzena: v jádru Země panuje mráz mnohonásobně nižší, než je konvečně známá teplota absolutní nuly. Uklidním vás, tahle knížka nemá výrazný happyend, ale to si případně už přečtěte sami. "Konečně byl u stěny. Nyní bylo zapotřebí se dostat zpět. Nikolaj Nikolajevič dlouho pozoroval slábnoucím zrakem křeslo a vybíral si patřičný směr. Posléze se odhodlal a odrazil se hlavou Třebaže vynaložil jen nepatrné úsilí a rána byla velmi slabá, rozlila se mu hlavou nesnesitelná bolest. Geolog se zakuckal, jakoby si lokl nezředěné kyseliny octové. Stálo ho nesmírnou námahu zůstat při vědomí, třebaže k tomu potřeboval jen sebrat poslední zbytky sil vůle a soustředit se na jedno jediné přání - totiž jak se dostat k pultu." Knížku doprovázejí krásné ilustrace Jana Javorského. Vydalo česky SNDK v roce 1961, rusky vyšlo v roce 1959. Ano, je to oficiálně vydaný sovětský román, tím jsou dané jeho limity, dokonce byl určen pro děti od 13 let (!), ale příběh je to poměrně dost ponurý. Stylově lze porovnat s verneovkami, tedy bez jejich všeobjímajících konců. Slušný thriller z budoucnosti, který se dobře čte i dnes. :: :: ::

1 27.02.2021

Edice klasických horrorů či temných literárních děl v nakladatelství Volvox Globator vychází v elegantní černé vazbě, doplněné specificky barevnou nálepkou s titulem. Pokud vydavatelství zvolila v roce 2012 pro vydání Románů tří mágů od Jiřího Karáska ze Lvovic nálepku růžovou, je to dokonalá volba. Kontrast černé a růžové je pro toto Karáskovo opus magnum dokonale vystihující. Otevřená homosexualita a submisivita versus podmanění je tmelem a činidlem všech tří románů. Svazek se skládá z knih Román Manfreda Mcmillena (vydán poprvé 1907), Scarabeus (1908) a Ganymedes (1925). Neměl by se nikdo nechat odradit, kdo - jako třeba já - není nijakým konzumentem kultury s tzv. queer tematikou. Už proto, že v případě Karáskových románů se jednalo o dílo v české literatuře průkopnické, v němž je jaksi "tvrdá" homosexualita postavena jako prostě jako danost a hrdý životní styl, o kterém se nediskutuje, který nepolitizuje, ale který je osobou autora stvrzen (Jiří Karásek psal o homoerotice a potřebě sexuální reformy už do jím spoluzaložené Moderní revue a pak do dalších novin podobného zaměření) jako základní prostředí, v němž se tato literatura odehrává. Ber, nebo nech být. Nuže: Romány tří mágů jsou skvělé dílo, které není pro každého. Dekadence. Okouzlující - byt umělý - archaický jazyk. Podivné rituály, na jejichž konci nepovstává nový život, ale velkolepý požár tragédie a zmaru, který vznícený vášní po nedosažitelném - milovaný a nedostupný muž a symbolika alchymické svatby anděla s Luciferem (nebo dvou ďáblů?) zde splývají v jedno; opakuje se motiv vědomého otočení se bokem k životu městských bulvárů a lidské společnosti vůbec, protože jen v rozpadajícím se kamení gotických chrámů mohou osamělé postavy z Karáskových románů najít útěchu ve svých pocitech, ve své na odiv stavěné tragičnosti a životního zmaru. Neboť: "...proto pohrdám lidmi a jejich malým uměním. Proto neuznávám nikoho, kdo se mi blíží, za rovného sobě. Jest pošetilé věřiti v rovnost lidí: jako bych měl se spokojiti, abych měl svou nepravděpodobnost míti společnou s kýmkoli! Raději chci mít hrdé srdce plné hořkosti. Raději se odlomím docela od života jako mrtvý květ od živého stvolu. Rozumíte nyní mému posměchu? Není to póza. Vidíte, jak jde z nitra to, co jiní lidé pokládají za povrchní dandysmus. Nemiluji lidí. Dávám jim přecházeti jako oblakům. Když zmizejí, nemyslím na ně. Všichni jsou mně lhostejní." Tak hovoří hrabě Manfred k Francisovi, který je jím samozřejmě fascinován a - jak to dopadne, si přečtěte; červená knihovna to není, toto je dokonale černá knihovna na růžovém papíře. Samozřejmě: je to literární hra, je to póza, narcistní tanec v kruhu, ale je to tanec dokonalé formy. Karásek odehrává své tři příběhy v zásadě podobně: jejich hlavním oživovatelem je vždy šlechtic ze starého a poněkud záhadného rodu, žijící osaměle a mimo starosti všedního světa a dokonce i mimo jeho stěny a ulice; muž-magnet, který se zabývá velkým magickým úkolem, nebo se na něm podílí. Tento úkol se jeho rukám vždy vymyká, extáze - propletená zcela s extází lásky muže k muži - jej pohltí a zničí. Zničí? Může mrtvé zemřít? - Dokonce i "obyčejní" lidé jsou v románech vždy jen v rolích statistů, přes něž coby mátohy všednosti je jak reflektorem teprve kontrastně nasvícena tvář šílených a šílejících milenců téhož pohlaví - ať už je to Manfred a Francis, Gaston a Oreste, či Radovan a Adrian. Pozor, nikdy však nejde o románek lásky, neboť na konci této lásky - zvrácené, ale nikoli proto zvrácené, že homoerotické - nikdy není cesta vpřed k blankytu, ale cesta do černého světla půlnoci... - U Karáska je jazyk a forma totalitou - být jeho romány psány češtinou bez příkras, věty zbaveny přívlastků, děj přenesen třeba ze staré pražské čtvrti na sídliště paneláků, ztratil by svou krásu a možná i smysl - právě pro tu krásu břečťanem porostlého zrušeného hřbitova kdesi ve starém ghettu... "Vejdětež na Bílou horu a cítíte, že jste nebyli nikde blíže smrti, než zde. Zdáli vidíte umírající město, tragickou královnu, Prahu. Hyne vysílením, a agonie, jež ji po tři věky tíží, jest ranou, jež nemůže nikdy býti vyléčena. Když zde na Bílé hoře melancholicky a dlouze krvácejí šarlatové západy, a dole, v modré, v soumračné hloubi Praha se rozezvučí všemi svými zvony, je to, jako byste byli přítomni grandiosnímu rekviem. Pohleďte jen: noc se zvolna rozkládá, temnota se vzmáhá, ale západ, jenž hoří, osvětluje ještě linii stromořadí, vrhá rudé odlesky do ambitů bělohorského kostela a zachycuje se na vrchole šestihranného letohrádku ve Hvězdě. Neprýští krví zase klášterní studánka Vojtěška? A nepotřísňují se zdi obory a letohrádku krví Moravanů, posledních, kteří se tu bili pod Šlikem proti hordám Neapolských? Kraj krve, pole krve... Hakeldama... Ale již vyplývá houstnoucí soumrak, obora je tmavší a cesty bělejší. Všechna tratoliště pohasla, veliký, mlčící smutek padá v pustou silnici. Tichnou osamělé dvorce, jen sem tam zavyje pes, jemuž je teskno. Poutní kapličky se rysují v polích jako přízraky, opuštěny, truchlící, jako by k nim byla připoutána marnost modliteb, jež se skláněly před nimi." - - - Jeden z příběhů se odehrává zčásti v Benátkách, nemohl mi nepřipomenout povídku Thomase Manna (a geniální film stejného názvu) Smrt v Benátkách, nevím, zda tam mohla být inspirace jednoho druhým?

1 26.02.2021

a zde ještě II. část mé pozdní recenze:
Dvě z jisker z první části: "... strávil celý týden, čekaje na návrat té chvíle před sedmi dny; a čekat znamená předbíhat, nepociťovat čas a přítomnost jako dar, nýbrž jako překážku, popírat a ničit její vlastní hodnotu, v duchu ji přeskočit." A o několik stránek dále: "Co je tedy život? (...) Je to jsoucno čehosi, co vlastně nemůže existovat, a co v tomto zkříženém horečnatém procesu rozkladu a obnovy v slastně-bolestně-přesné tísni na bodu bytí pouze balancuje. Není hmotný a není to duch. Je to něco mezi tím, jen nesený hmotou, jako duha na vodopádu." - První vrchol románu pro mne přichází ve chvíli, kdy se Castorp účastní s přítelem Settembrinim filosofické diskuse s geniálním cynikem jezuitou Naphtou. Tam tuhne krev v žilách. "Dualismus dobra a zla, onoho a tohoto světa , ducha a moci musí být, má-li tato říše (boží stá) přijít, na čas zrušen a přejít v jediný princip, který spojí askesi a moc. A tady je to, čemu říkám nutnost teroru." dí Naphta. Jeho fascinující, podmanivým zlem přitahující osoba se postará ještě jednou, před závěrem, o naprostý hrot románu Kouzelný vrch. Ten však nebudu čtenáři vyzrazovat. - Ke skvělým částem románu patří kapitola Sníh, která líčí již zmíněný boj Castorpa s horskou vánicí, kdy se v poblouznění dotýká hranic svého bytí, kdy už je blízek protnout závoj svého času. Ale ještě se vrací zpět. - Výtečnou postavou je "podivný rytíř" Pieter Peeperkorn, směšný ve své kráse a krásný ve ve směšnosti. Muž bizarní řeči, který tou řečí neříkal vlastně vůbec nic, ale říkal to tak významně a vážně a tak vážně a upřímně to myslel, že byl za to milován. I mnou. Ten člověk, s nímž byste se chtěli setkat v zapadlé krčmě a popít vína i pochybné kvality - pohovořit krkolomně a směšnovážně o významném ničem... - Sedmi roky života Hanse Castorpa v sanatoriu Berghof prochází i odchází lidé, lékaři a ošetřovatelky, pacienti a venkované, někteří se uzdravují, jiní umírají - a Hans Castorp si náhle uvědomuje, že svět dole pod horami už pro něj neexistuje, jeho život je zde v horách, kam se přišel posílit a kde se paradoxně teprve projevila - a byla diagnostikována - jeho nemoc. Už se odtud nechtěl vrátit. Jeho čas se na Berghofu zastavil a jeho touha odumřela. "Nechali ho na pokoji - tak trochu jako školáka, který požívá té podivuhodné a komické výsady. že se ho nikdo už na nic neptá, že nemusí nic dělat, neboť je nabíledni, že zůstane sedět, a už s ním nikdo nepočítá - je to vlastně orgaistická forma svobody, dodáváme a ptáme se sami, může-li mít svoboda vůbec jinou formu než tuto." Leč - tu zahřmělo, píše Mann - "...historický úder hromu, který otřásl samými základy země, pro nás však úder hromu, který rozmetá kouzelný vrch a našeho spáče nemilosrdně vysadí před jeho brány." - Každý řádek píšu jako svůj řádek poslední a každou knížku jako tu poslední čtu - Kouzelný vrch by si však nezasloužil být čten jen jednou.; zaslouží si svůj čas. A tak jsem jej naposledy nečetl - a to mě napadlo hned, když jsem obrátil jeho poslední stránku. - Vjem snad editorský: člověk logicky srovnává své nedávné prožitky do jedné řady. Pokud mohu porovnat s nedávným čtením, podobně situovaný Solženicynův román Rakovina (z prostředí onkologické kliniky) je sevřenější a čtenářsky přívětivější, bez odboček, z nichž se některé u Manna nejeví jako nezbytné. - Jděte na Kouzelný vrch! Možná se vám nebude chtít zpět, ale stejní se do nížiny určitě nevrátíte. Je vám v těchto dnech zima? Na pokojích sanatoria Berghof je běžná teplota pět stupňů Celsia... léčba chladem, chtělo by se říct. Ale Kouzelný vrch hoří vášní. Vášní myslet.

1 17.02.2021

Hledám Arkádii. Bájnou starořeckou zemi lesů a pastvin, krajinu pastýřů, kde na píšťalu hrává zarostlý bůh Pan, kde tančí nymfy, kde se bílými skalisky a svěží trávou prodírají potoky s průzračnou vodou, jejíž vlnky hrají píseň, která se neomrzí. - Traduje se, že nejznámějším básníkem veršů Arkádie je Vergilius, ale Vergiliovým předchůdcem a zakladatelelem idylické pouzie byl Theokritos (asi 300-260 př. n .l.). Hledal jsem tedy Arkádii ve výboru Řečtí idylikové, kde jsou kromě veršů Theokritových také zlomky básní jeho následovníků Moscha a Biona. Hledal jsem Arkádii... ale Arkádie v těch starých verších není. Kdo porozumí? - Proniknout do Theokritových bukolik se mi - přiznávám - na první čtení nepodařilo. Bez bohatého poznámkového aparátu je ta poezie laikovi prakticky neproniknutelná; přeplněná antickými symboly, slavnými místy, postavy Bohů a odkazů na události. Lze se jen nechat unášet krásným jazykem - zde v překladu Rudolfa Kuthana - a pozorovat, jak ta Arkádie opět uniká mezi písmeny jak zurčivý proud arkádských říček, jako vůně věčného léta jejích luk, té vůně, která je vždy současně tak prchavá... "...dcera Bereničina, svou krásou Heleně rovná, Arsinoa, jak mohla, ti zkrášlila Adonida. U něho leží plody, dar ovocných stromů všech druhů, u něho stříbrné koše jsou plné něžného kvítí, z pozlacených pak váz se šíří líbezná vůně. Všude pečivo kolem, jež na plátech dělaly ženy z bílé pšeničné mouky a s příměsky rostlinné šťávy, aby je upekly na čistém oleji, slazeném medem - všude je tady pro něj: má podoby ptáků a zvířat." - Rozsahově menší ukázky z Moscha a Biona mi snad pro svou větší jednoduchost byly bližší; měl jsem vlastně pocit, že v té křehké kráse, podobné snášejícím se vločkám sněhu, čtu staré čínské básně. - Zajímavost: sborník obsahuje také Moschovu báseň Europa, mytologickém příběhu o únosu dcery týrského krále Agénora; motiv přeneseně použil mj. i Milan Kundera ve svém slavném eseji Únos Západu aneb tragédie střední Evropy. - Výbor řečtí idylikové vyšel v nakladatelství Toužimský a Morvec v roce 1946 s krásnými ilustracemi Prokopa Laichtera; pokud vím, nikdy nedošlo k jeho dalšímu vydání. Získal jsem exemplář nikdy nečtený s nerozřezanými stránkami; zvláštní osudy knih, bezprizorných sirotků. Čtěte. - "Pastýři, buď tak laskav, a nauč mi Erota zpívat!" Hledal jsem Arkádii a hledám dál... kdo porozumí? - - -

1 30.01.2021

Čtenářský deníček. Útlý román Maurice Constantina-Weyera V Boží dlani se mi - jako řada už zmíněných knížek - dostal do ruky náhodou. Líbila se mi potrhaná obálka i název. Autora jsem neznal vůbec. C.-W. je francouzský spisovatel (1881-1964), který měl dobrodružný život: byl kovbojem, dřevorubcem, traperem, novinářem i obchodníkem s kožešinami, v první světové válce utrpěl 53 (!) zranění. Jako invalida začal po válce sepisovat své prožitky. Jedním z plodů tohoto jeho bědného vydělávání si na obživu je právě román V Boží dlani, který zpracovává jeho prožitky a vjemy z Kanady, kam byl nucen se Constantin-Weyer vystěhovat z Evropy z existenčních důvodů. Tyto okolnosti však V Boží dlani najdeme. - Text sám je možná vymezit někam do půdorysu děl Thoreaua, Turgeněvových Zápisků lovce, knih Setonových či líčení přírody v podání Biankiho. Sledujeme autora-vypravěče, jak se uchyluje do samoty severokanadských lesů, kde žije ve srubu a živí se lovem. Je hlubokým a bystrým pozorovatelem a glosátorem přírody, jeho styl psaní působí až anticky hluboce - elipsa od země k bohům - ale bez pathosu. - V knize jsou nelítostná místa: autor líčí, jak zabil medvědici, aby si mohl odvést její mládě, rozplývá se nad životem ondater a pak na ně líčí pasti. Ale - nebyl salonním intelektuálem roku 2021, živil se prodejem živých i mrtvých zvířat či jejich částí. - Je úctyhodné, kolik samonosných epizod od hovorů s Indiány po úvahu nad sonetem o říji jelenů dokázal vtěsnat do 140 stran vyprávění. - Nakonec musí vypravěč ze své lesní samoty odejít. Požívá zde už tehdy výrazu "squatter" - první majitel s přednostním právem - ale z pustiny přesto kvůli tlaku zástupů nových kolonistů odchází; konstatuje, co znamená výraz "civilisace: "Kolektivní obrana proti bídě a smrti." - Román z roku 1928 získal ve Francii Goncourtovu cenu. Drobný klenot. Čtěte. - PS. Další knížka z mé knihovny, která byla původně vlastnictvím malíře Otto Stritzka. Koupil jsem ji za dvě koruny, prosím. Takovou láci si nezaslouží ani Stritzko, ani Constantin-Weyer. Vydalo v roce 1947 nakladatelství Symposion.

1 22.01.2021

Balzac: Venkované. Pro mě jeden z lépe čtivějších, živějších a přitom nezaslouženě méně známých Balzacových románů, zasazený do problémů venkova, s vykreslením do hloubky pokřivených (jak jinak) charakterů venkovské aristokracie i sedláků, sedlaček. Další z knih, v nichž nenajdete jedinou jednoznačně pozitivní postavu. Vlastně mám takové knížky rád, jsou mi uvěřitelné. Trochu mě překvapila stylová rozbitost díla: chvíli působí jako vtipná a až selankovitá satira z venkova s postavami bodrých a sympatických vesničanů, pak přejde do líčení až cestopisného, následně přes Balzacem oblíbenou suchou analýzu majetkových a společenských vztahů (to je u B. pro mě vždy dost nezáživné) se dostanete k překvapujícímu, ale velmi ústrojně působícímu syrovému a temnému finále. Je to dobré, jen trochu slepenec. (Tradičně dementní a po bolševicku zpolitizovaný doslov v jinak standardně pěkném odeonském vydání z roku 1952 nechávám bez komentáře.)

1 26.11.2020

Velmi věcné, nepodbízivé, poněkud hůře čtivé. Pro mě trochu překvapivě přínosné ve zjištění, co všechno se keltským dnes rádo nazývá, ale přitom s historickými Kelty vlastně nic společného nemá.

1 29.10.2020

To je přesně ta útlá a hutná kniha, ke které se vyplatí vypít sedmičku vína a u svíčky číst... dopisy delší i telegrafické, kde lze někdy i číst víc mezi řádky než v řádcích samotných.

1 05.10.2020

Kniha, kterou by si měl přečíst každý gramotný a soudný obyvatel planetky naší. No a dodávám, že se to i velmi dobře čte. Bez ropy by byl náš svět zcela jiný a od toho se odvíjí zásadní věci.

1 27.07.2020

Skvělé proti nostalgii po první republice. Skvělé proti nostalgii krás prvorepublikového trampingu. Skvělé proti optimismu, že svět je přese všechno lepší než býval. Kromě toho je to literatura par excellence. Sociální a cestopisné reportáže, strhující syrovou barvitostí, i kousky nerudovsky úsměvné. Vydání z roku 1941, řada pozdějších vydání je prý údajně poznamená tím, že se z autora stal režimem protežovaný tramp-předvoj socialistické avantgardy a Géza Včelička, aby se ještě více zavděčil, své starší práce přepisoval v duchu uvědomělého boje s kapitalismem. Nevím, nesrovnával jsem, toto vydání mohu ale doporučit stoprocentně. A jen se ptám, jaktože třeba tento krystalický soubor povídek ještě nevyšel v reedici? Kdo milujete Včeličkovy písně, těm doporučuji Poutníkův návrat ke čtení o to více.

1 21.06.2020

Výborné. Hutné, věcné. Čteno za časů pandemie - a až mrazí z toho, kolik podobných situací zažíváme i v době jen zdánlivě pokročilejší, tedy v roce 2020. V knížce jsou mraky skvělých a skvěle reprodukovaných fotek. Uvítal bych i výrazně větší rozsah textu a více pohledu na španělskou chřipku ze současnosti, ale i tak dávám plný počet.

1 04.05.2020

Když jsem byl ve dvou třetinách této knížky, měl jsem chuť napsat, že je to dryáčnický pamflet, se spoustou zbytečné vaty a autorova exhibicionismu, konec to trochu napravil. V tragikomickém protipólu je zde vypjatá autorova teze, že Silicon Valley je chřtán Satanův a na druhé straně jeho postoj svazáckého nadšení důvěřivého technooptimisty. Čekal jsem poněkud jiný obsah, širší záběr o tom, co všechno s námi dělá síť a co se s tím dá nebo mělo by dělat. Rozhodně jsem čekal méně odstavců o tom, co si kde s kým důležitým autor dal k obědu. Jako kniha dost mizerné, ale přece jenom v něčem podnětné. Nemám rád užvaněné narcisy a trochu podezírám Andrew Keena, že k tomu nemá daleko.

1 13.01.2020

Pět hvězd. Skvělé. Očekávání naplněno. A vůbec nevadí, když jste dřív viděli stejnojmenný film. Obě díla jsou rovnocenná a jedno neshazuje druhé.

1 20.09.2019

Suchým věcným stylem letem světem sepsaný souhrn dobových znalostí o Mezopotámii z pera asi největšího experta na tuto oblast starověkých dějin. Je tam i dost velmi
pěkných kreseb a víceméně mizerně nebo průměrně reprodukovaných fotek - jak to bylo v době vydání roku 1963 asi technickým standardem. Stále znovu touto knížkou listuju. Hutné, moc solidní.

1 14.08.2019

Nemám úplně rád Bradburyho styl s přemírou metafor, zbytnělou obrazností, neustálým odbíháním. Tuhle knížku se ale přesto vyplatilo dočíst do konce - závěr vše napravil. Slušná porce (skoro) bezvýchodné temnoty.

1 11.07.2018

Snad svým způsobem esence z Demlova života i psaní - záblesky světla tváří v tvář zániku. Dost neveselé čtení a současně pro mne velký čtenářský zážitek. Možná i pro mne zatím to nejlepší z Demla - vzdor tomu, co si o vydání tohoto výboru dopisů myslel jeden z Demlových vykladačů a vydavatelů Vladimír Binar: že je to vytrženo z kontextu a takto vydáno být vůbec nemělo. Nemyslím si to. Pět hvězd.

1 22.03.2018

Vynikající. Doporučuji všem, kteří věří že komunisté měli v padesátých letech v Československu nějaké dobré úmysly s venkovem. Nejsmutnější kniha z mých posledních čtenářských let.

1 21.02.2018