Stammel komentáře u knih

Jedna z mých nejoblíbenějších Mahenových her. Konec knců také jedna z nejživějších. Obraz ideového útlaku lidského společenství, které láme charaktery a žene jednotlivce / kolaboranty do zrady, ožíval v tak klíčových momentech české historie, jako byla invaze sovětských okupačních vojsk. Žhnoucí duch Mahen rozehrál působivý boj za právo (obzvláště slabšího) hájit pravdu a pravdivý život proti síle a brutalitě. Působivý díky tomu, co bylo Mahenovi nejvlastnější: šťavnatým živoucím postavám.

Oproti jiným dílům je zde také Mahen věcnější a pokornější ve výrazu, což dělá Mrtvé moře čitelnější a pevnější v kramflecích. To oceňuji též.

1 30.11.-0001

Herdek filek, jak tak koukám do zdejší anotace kolik paralel se vším a odkazů na všechno ta kniha obsahuje, tak si až musím dát facku, že jsem si jich nevšimnul...

1 30.11.-0001

Třeskutá sranda, a to hlavně díky vypečené záplatce a celé plejádě karikovaných lidských typů. Velmi nadčasový výsměch lidské blbosti ve stu a jedné podobě. Potěší také existenciální rozměr - monolog hlavního hrdiny před smrtí je jedna z nejlepších studií umírání, co v literatuře znám. Nečekaně hořká pointa též posouvá vyznění celé taškařice k dost vážným polohám. V tradici ruské grotesky plnohodnotné dílo. Ovšem "díky" stalinské cenzuře trochu pozapomenuté.

20.01.2012

Jedna z her, na které se podepsala Brechtova ukecanost (podobně jako u Dobrého člověka ze Sečuanu, který to ale přežil v lepším zdraví). Kdyby uměl Brecht škrtat a zbavil se vší vaty, možná by Puntila nebyl dramatem tak podivně mlhavým, dějově nezacíleným a myšlenkově kostrbatým. I ty hlavní charaktery jsou poněkud hůře čitelné. Smysl a sdělení díla se nakonec jakž takž vyjeví, ale bohužel je též spíše provokativní - balada o neslučitelnosti světa bohatých a chudých se mi zdá torchu moc jednoduchá. Právě tím asi Dobrý člověk ze Sečuanu na Puntilou vede svojí o dost důmyslnější, rozporuplnější a pronikavější výpovědí o světě.

09.01.2012

Přečteny mám sice jen rané hry, ale minimálně kvůli nim jsem rád, že sbírka vyšla. Steigerwaldovy analýzy ničivé čecháčkovské bezpáteřnosti jsou až překvapivě hluboko sahajícími sondami do lidských charakterů. Nejde přitom o barvotiskové morality: konkrétní příběhy a postavy nejsou mnohdy vůbec jednoduché a jednoznačné. Ta tíživá rozporuplnost ale dobře odráží život sám, ve kterém rozpoznat dobro bývá mnohem těžší než rozpoznat zlo.

Hodně mě baví, že dějištěm her jsou různé historické okamžiky z našich dějin, ať již revoluční bouře 1848 v Dobových tancích nebo období prní republiky a následující války ve Foxtrotu. Portrét češství má tak zajímavý časový rozptyl i barvitost. Lepších sebereflexí národního charakteru a dějin jsem zatím mnoho nepotkal. Je smutný paradox, že Steigerwaldovy hry po revoluci zapadly.

Baví mě také nedoslovnost, náznakovost Steigerwaldova stylu, postupné odkrývání indicií. Četba pro pořádný efekt vyžaduje velkou a neustále připravenou obraznost. Zážitek z ní je díky tomu příjemně říznutý jistou lyričností. Ze čtení ale člověk neodnese moc veselou náladu. Je to hořké, hořké, hořké. Přesto to není samoúčelná deprese, ale poctivý boj proti bídě lidského ducha.

08.06.2011

No vida, konečně jsem od Langera našel také dobrou komedii. Ty známější, například Obrácení Ferdyše Pištory, se mi nezdají překračovat dobový průměr. Jiskra v popelu má ale velkou výhodu v tom, že je jakousi Langerovou divadelní zpovědí. Empaticky a s přirozeným humorem vylíčený svět zestárlých herců potýkajících se svojí sešlostí a zapoměnutostí, je v Langerově podání okouzlující. Postavy jsou skvěle vykreslené, dialogy tradičně šťavnaté a jazykově bohaté. Všudypřítomná ironie, dělající si přátelskou srandu z divadla jako takového, též patří mezi velké klady.

Jde o další Langerovu hru, u níž je k nepochopení, že se nehraje. Troufám si tvrdit, že je divadelně zcela funkční a navíc inteligentnější než většina současného "lehčího" repertoáru.

15.04.2011

Není to tak hladké, přirozené a vitální jako Ondina. Což je zřejmě dáno hlavně tím, že touto hrou Giraudoux reagoval na tíživou světovou situaci. Pořád je to ale jeden velký magický rej básnických obrazů, metafor, důvtipných postřehů, duchaplných dialogů, ironických šlehanců a postaviček, které jsou výsostně originální, i když je dobře známe z trojského mýtu (tato apokryfní rovina také dodává na svěžesti). A zase se pod těmi výtrysky básnické inspirace odehrává složitá disputace, tentokrát o lidech a válce. Snad jen intelektuálně až trochu moc překombinovaná...

15.04.2011

Hledání styčných míst v paralele mezi Hamletem a banální lovestory z předměstské zahrádkářské kolonie. Aneb jak moc je svět a jeho význam záležitostí interpretace.

I když by bylo možno najít asi sto důvodů, proč Exnera nařknout z intelektuálské exhibice a manýrismu, je na něm cosi upřímného a uvěřitelného, co tomu brání a motivuje mě k tomu, abych se jeho myšlenkovými výlety zabýval. Snad za to může to, jak si rozumí s jazykem: používá ho sebejistě a trefně, má spoustu přiléhavých nazvání a metafor, dokáže načrtnout příběh tak, že pro něj zaujme. Je dokonce myšlenkově zajímavý, neomezuje se jen na líbivá klišé či rychlokvasné fráze jako 100% současných spisovatelů, ale jeho postřehy, byť visí ve vzduchu a nejsou nijak ukotvené, působí i přes občasnou unáhlenost poctivě.

Kapitolou pro sebe jsou také rozbory Shakespearova Hamleta, velmi hloubkové a zajímavé.

Všechna důvěra ale postupně vyprchává kvůli zvolenému stylu. Ten je tříštivý, chaotický, asociativní, upadající k otravné Becketovské absurditě. Motivy, příběhy i myšlenky se postupně rozpadají a rozbředají. Začíná výrazně převládat zmatek a nechuť slepovat si ty střepy dohromady (včetně ztráty důvěry v možnost to seskládat v ucelený obraz).

Takže ten manýrismus na konec možná zase tak nepřiléhavý nebude.

Každopádně by mě zajímalo, jak by vypadalo, kdyby napsal něco celistvého; vzhledem k ne právě průměrnému talentu autora myslím, že by to mohla být velká pecka.

21.02.2011

Na této knížce je dobře vidět omezení autobiografické látky. Příběh sám o sobě totiž nemá žádnou pointu. Dějový zvrat, který se za ni vydává, je jednak předvídatelný od začátku, jednak si s ním sám autor neví rady, protože se nikdy nedostal a nemohl dostat k potřebnému zdroji informací, kterým byl hrdina Vypravěče. Okatě tak natahuje a nafukuje vyprávění rozkecáváním různých (byť zajímavých) odboček a vyprávěním indiánských legend. Dost rozpačitě obchází zápletku prázdnou ne tím, že by byla špatná, ale že sám autor o ní paradoxně nic moc neví a v nejlepším případě o ní jen stydlivě u upejpavě fabuluje.
Na druhou stranu moc hezky popisuje život peruánských indiánů (Mačigengové jsou navíc kmen neskutečně sympatický a dojemný) a přirozeně, decentně (tj. ne nijak jednostranně aktivisticky) rozkresluje problematiku střetu odlišných kultur.
Knížka tedy sice místy nudila a celkově působí pocit nedostatku pramenící z nedotaženosti, ale za špatnou bych ji rozhodně nepovažoval.

19.01.2011

Kdesi v hloubi snad to mělo slušný nápad: hra s jazyky, zjevení minulosti... Ale hra je to nakonec prabídně prázdná. Autorka pouze představuje události, ale nenechává postavy se s ním nějak pořádně a zajímavě potýkat.
Velká část hry spočívá jen v planém kafrání čtyř looserů, které má zřejmě ukázat, jak jsou dnešní lidé hloupí a nicotní. Jenže také nezábavní a neispirativní a tudíž nevhodní za hrdiny "dramatu". Nejhorší (ale typické) je, že většina postav vnímá kdejaké odpolední okouzlení z nudy za bůhvíjakou lásku - valná část děje je pak motivovaná s prominutím hov*y.
Těžkopádnost je znát i ve scénických poznámkách, kdy předepisuje autorka pro každou blbinu silné emocionální znaky typu "křičí". Autorka moc nezvládá emoce vyvolat dějem a slovy a dodává je tedy zvnějšku. Stejně jako myšlenky skrze projekci "slov, která jsou zpochybňována" - to spíš než cokoli jiného vytvoří pocit trapnosti nad takto zoufalou berličkou. Myslitelskou i dramatickou.

Pár vtipných a napínavých momentů nic nezachrání, protože přijdou vniveč. Jako celý děj, který spíše přestává než že by skutečně končil. Smutný příklad absence talentu v českém dramatu.

21.12.2010

Z anotace to působí jako děsivý a laciný kýč. Což by ovšem autorově poetice docela odpovídalo...

Ono je to dobré a chytré a zručné. I když Frisch používá modelové postavy, tvoří je díky své preciznosti jako živé. Díky tomu se z Čínské zdi neztrácí dramatičnost a emocionální naléhavost. Navíc jako dobrý intelektuál nabízí mnoho cenných postřehů k principům fungování moci i k důvodům pro hledání trochu jiných konceptů organizování společnosti.

Jenže výsledek je přesto trochu upovídaný, množstvím motivů a postav rozbíhavý a ve výsledku přes všechny kvality tezovitý. Nemám rád, když se zaměňuje žánr dramatu se žánrem filosofické eseje či traktátu (byť by byl sebekvalitnější, jako je tomu zde). Oba mají svá specifika, svůj smysl a tedy své místo.

Navzdory všem pozitivům mi to nepřipadá jako úplně funkční divadelní hra.

Frischova Andorra, která se s podobnou vervou věnuje svému tématu v menší obecnosti (rozuměj skrze konkrétní lidské bytosti a jejich příběh) a přitom s mnohem větší silou, to potvrzuje.

06.12.2010

Tradičně neskutečně ofenzívní Bernhardova hra. Jeho schopnost vyfabulovat děj a situace bizarně komické a přitom ve své podstatě děsivé, je jedinečná. Postavičky ortodoxních nácků, kterými se hemží Rakouská společnost a jejich podivuhodně vyšinuté myšlení jsou fascinující. Není to ovšem pro slabé povahy, jak už to tak s příběhy o deviantech bývá.

25.11.2010

Odlehčená, vzdušná, nenáročná a nesmírně příjemná hra. Byť dojde v ději i na dramatické chvilky, lidská prozření a nápravy křivd, celý zážitek je nesmírně utěšený. Jako by zde Bjornson říkal, že život za všechny ty problémy zatraceně stojí.

Myslím, že až zestárnu, tak se k ní budu rád vracet.

30.11.-0001

Emocionálně nejsilnější Mahenova hra, co jsem četl. Nejen proto, že linie zaměřená na prožívání hladového, zraněného a čím dál divočejšího štvance je mrazivým, skoro surrealistickým vhledem do nitra člověka na pokraji sil duševních i tělesných, ale stále ze všech sil bojujícího. Ale i díky tomu, jak Mahen opět nekompromisně zkouší, nakolik jeho postavy obstojí v mravně náročných situacích. V Mahenově podávní jsou takové exameny cenným svědectvím o člověku.
V neposlední řadě ovšem nelze vynechat Mahenův cit pro dramatické napětí. Scéna, kdy četníci po tmě číhají na hrdinu v domku jeho matky je geniální. U málokteré hry mne orosil tak chladný pot...

30.11.-0001

Přesto, že jde vlastně o zběsilé romantistické dobrodrůžo, do jisté míry hrozně papundeklové a průhledné, má Hernani přeci jen do sebe i cosi víc. Přes všechnu expresivitu jejich jednáních je v postavách (však Hugo byl znalec života) zakódované jakési živoucí jádro. Přes všechnu akčnost děje, je v něm i myšlenková síla (královy rozvahy o smyslu moci a odpovědnosti z ní plynoucí jsou krásné). Přes všemožné efekty je v situacích kus cituplného dramatického napětí.
Existuje asi dost důvodů, proč je to drama dnes nehratelné. Číst se ale dá (obzvláště ve Vrchlického překladu) s velkým potěšením.

30.11.-0001