Čínská zeď
Max Frisch
Experimentální divadelní hra, mísící několik rovin vyprávění, obzvláště časových. Jádro děje se odehrává v Číně za císaře ***, který svůj stát dovedl k vrcholu moci a zbývá mu jen vypořádat se s posledním protivníkem – disidentem, skrývajícím se pod pseudonymem Hlas lidu a zesměšňujícím tyrana satirickými verši. Hra s mírnými rysy publicistiky a výraznými zcizovacími efekty se vymezuje vůči „starému“ způsobu tvoření dějin (vrcholícímu druhou světovou válkou) spočívajícímu v agresivním uzurpování moci. Vzhledem k množství úvahových dialogů a vstupů postav z různých dob (průvodcem dějem je současný intelektuál) i literárních děl (Don Juan, Brutus...) má drama částečně podobu agitujícího eseje. Byť dramatickou rovinu neztrácí. Název hry poukazuje na jev provázející mocenské tvoření dějin, a to potřebu konzervovat dosažený stav, zamezovat dalšímu vývoji a uchovat si „své jisté“. Frisch čínskou zeď (coby symbol) ironizuje jako marný pokus oportunisticky zastavit čas.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1964 , DiliaOriginální název:
Die Chinesische Mauer , 1947
více info...
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1967 |  Homo Faber |
| 1964 | Andorra |
| 1970 | Stiller |
| 1969 | Pan Biedermann a žháři |
| 1967 |  Mé jméno budiž Gantenbein |
Kniha Čínská zeď je v
| Přečtených | 1x |
| Knihotéce | 1x |
| Chystám se číst | 1x |
Ono je to dobré a chytré a zručné. I když Frisch používá modelové postavy, tvoří je díky své preciznosti jako živé. Díky tomu se z Čínské zdi neztrácí dramatičnost a emocionální naléhavost. Navíc jako dobrý intelektuál nabízí mnoho cenných postřehů k principům fungování moci i k důvodům pro hledání trochu jiných konceptů organizování společnosti.
Jenže výsledek je přesto trochu upovídaný, množstvím motivů a postav rozbíhavý a ve výsledku přes všechny kvality tezovitý. Nemám rád, když se zaměňuje žánr dramatu se žánrem filosofické eseje či traktátu (byť by byl sebekvalitnější, jako je tomu zde). Oba mají svá specifika, svůj smysl a tedy své místo.
Navzdory všem pozitivům mi to nepřipadá jako úplně funkční divadelní hra.
Frischova Andorra, která se s podobnou vervou věnuje svému tématu v menší obecnosti (rozuměj skrze konkrétní lidské bytosti a jejich příběh) a přitom s mnohem větší silou, to potvrzuje.