SlamLenka komentáře u knih

Do tvorby Lucie Hlavinkové už jsem chtěla nahlédnout delší dobu a podařilo se to, když mi do knihovny neplánovaně (to se stává často) přibyl román Kdo šije u Podolské? A že jsem zrovna dočetla pěknou bichli, tahle úzká knížka mi sedla do noty a já se do ní pustila.
Kniha nás zavádí do doby, kdy u nás mělo začít platit, že všechno patří všem a všichni se mají stejně dobře. Jenže jak všichni víme, ani jednoho z toho pak nikdy neplatilo. Naopak lidé, kteří si léta budovali jméno a podniky, jež díky jejich píli a zapálení pro věc vzkvétaly, ti najednou o všechno prakticky přišli. Tak to bylo i s úspěšnou Hanou Podolskou, která oblékala významné ženy tehdejší doby. A ohledně toho, že se všichni mají stejně dobře... to snad ani není třeba komentovat.
I když kniha vlastně ohledně fungování tehdejší společnosti nepřináší nic nového, autorka vedle reálných postav Hany Podolské a Marty Gottwaldové vytváří zajímavé fiktivní hrdiny a staví je do morálně komplikovaných situací. Vše se sice točí kolem módního salonu, který by si lidé nejspíš spojovali hlavně s pestrými barvami, krásou a elegancí, ale pozadí příběhu je naopak plné šedi, ponuré chladné nálady a jakési strnulosti ve společnosti, v níž bylo třeba dávat si pozor na to, s kým se stýkám, co (a komu či před kým) říkám, vzpomínání na lepší včerejšky a doufání v lepší zítřky.
Motivy tedy nijak překvapivé, přesto jejich zajímavá kombinace vytváří živoucí obraz toho, jak blaze se tehdy žilo. Když překonáte poněkud tísnivou atmosféru románu (těch světlých okamžiků tam příliš mnoho nenajdete), je to svižné a příjemné čtení.

6 13.12.2022

Dlouho vyhlížená devátá kniha Cizinky vyšla na počátku listopadu a já ji měla v ruce hned následující den – přes rozpačité začátky série mám pro ni nakonec docela slabost, i když asi vybočuje z mého běžného typu čtiva. Claire si mě prostě nakonec získala, nejspíš tím, s jakým odhodláním se pouští do zachraňování kolem sebe a zároveň vzdoruje předsudkům, které v 18. století společnost ovládají. Teď už tedy k devátému příspěvku do série, Pověz včelám, že se nevrátím.
K mému zklamání se příběh tentokrát mnohem více točí kolem Williama, Brianny s Rogerem a Iana, a tak jsem si Claire užívala sotva na půlce z těch 1 400 stran. Na druhou stranu tu ale její léčitelské schopnosti začínají dosahovat opravdu závratných výšin. (A taky tam bylo strašně málo Adsa!)
Přiznávám, že obzvlášť Williamovy kapitoly mě notně nebavily, což se projevilo i na celkové délce četby knihy – strávila jsem s ní dlouhé čtyři týdny, během nichž jsem si ještě odskočila k několika komiksovým jednohubkám.
Asi je ale logické, že jak Claire a Jamie v knihách stárnou, Diana Gabaldon si připravuje půdu na práci s jinými postavami v případných dalších knihách. V květnu ostatně uváděla, že v desátém dílu se nejspíš s Jamiem a Claire rozloučíme. Za sebe mohu říct, že s koncem téhle dvojice pro mě asi závislost na Cizince taky skončí, nečetla jsem ani knihy o lordu Johnovi, ani mě žádná z ostatních postav nenadchla tak, aby mě zajímaly její další osudy. Tak to aspoň cítím teď, později uvidíme, jak to bude ve skutečnosti.
Na desítku se ovšem těším (i když bůhví, za kolik let se jí asi dočkáme), ostatně i ten závěr, který zřejmě dvě příběhové linky spojí v jednu, mě na pokračování dost nalákal.
.
Hodnotím 5* už jen proto, abych vykompenzovala ty odpady, jimiž jistí trolové knihu hodnotili den po vydání, aniž by ji kdy četli či hodlali číst. =*

5 11.12.2022

Některé spolupráce se neodmítají a mezi takové patřila i nabídka k přečtení recenzního výtisku knihy ukrajinského výsadkáře, kterou vydalo Familium. Stopy na cestě ale zdaleka nejsou jen knihou o armádě a válce, je to hutný příběh Valerije Markuse od jeho dětství, přes dospívání a zapsání se do armády, až po vypuknutí rusko-ukrajinské války. A aby bylo jasno, boj pro Valerije rozhodně nezačal až touto válkou, protože ani před ní neměl rozhodně život jako v bavlnce, a to počínaje už jeho otcem.
Valerij si mě získal, a ne, není to tím, že je to fešák! Kladné body mu připisuji hlavně za jeho přístup k životu a za to, že sám sebe neidealizuje. Střídmě popisuje své přešlapy a pomalu se stává silnou osobností, mužem s charakterem, který rád čte, odmítá alkohol a jedná s maximálně možnou mírou osobní odpovědnosti.
Kniha je unikátní nejen tím, o čem vypráví, ale i formou. Postupně má až podobu deníkových zápisků, ale především je doplněna mnoha QR kódy, které vás doslova přenesou „na místo činu“, a to pomocí fotek i videí.
Pokud čekáte příběh o tom, jak se na Ukrajině válčí od února letošního roku, budete zklamáni, protože tohle je návrat k situaci v roce 2014. Aktuální boj ale můžete sledovat očima reportérů takřka online, takže tohle je vlastně tak trochu prolog k letošním událostem. A musím se přiznat, že jsem neměla zdání, že už tehdy to bylo takové, snad že jsme to neměli sdílené tak intenzivně jako dnes… Valerij sám uvádí, že vynechal některé násilné situace, přesto jich tu pár popisuje. Nehledě na ně vás však zamrazí, protože válka je prostě svinstvo. A jak se postupně od popisu skoro švejkovského vojenského prostředí propracováváte na stránkách k samotnému válečnému konfliktu, dochází vám to stále víc a víc. Nu, nezbývá nám nic jiného, než dál podporovat Ukrajinu v jejím odhodlání ochránit svou zemi před barbarským uzurpátorem.

1 11.12.2022

Druhý román z nakladatelství Gnóm!, který jsem dostala k recenzi, a druhé potěšení. Stopa blesku je vícežánrovou románovou prvotinou Rebeccy Roanhorse a je kombinací post-apo a fantasy s prvky snové navažské mytologie.
Maggie se živí zabíjením netvorů a jako jedna z mála má klanové schopnosti. Ty se jí hodí při práci a musím říct, že je to místy dost krvavé čtení, za mě ale ještě v únosné míře. Hůř jsem nesla jen to, jak dopadlo první setkání s netvorem, pak už to nebylo tak zlé. (Mimo komfortní zónu se dostávám, když čtu o krutosti vůči bezbranným, hlavně tedy vůči dětem a zvířatům.)
Mám ráda hrdiny, kteří nejsou černobílí, takže mi Maggie sedla, ale ještě víc jsem si oblíbila Kaie. Bez něj by to asi navíc dopadlo úplně jinak, takže díky za něj. =D I když mi pointa došla přece jen o něco dříve než samotné hrdince, příběh byl jinak zajímavě vystavěný a udržoval mě v napětí.
Líbilo se mi i to pozadí s postapokalyptickým světem po velké potopě, které působilo dost realisticky, dokreslovalo to onu temnou atmosféru. Nedostatek řady zdrojů, vyschlá a rozpálená krajina… A každý tu víceméně kope jen sám za sebe, protože jinak to v takové situaci asi ani nejde.
Docela ráda bych si přečetla další příběh ze světa Dinétah, tak doufám, že nám ho Gnóm! dopřeje.

2 03.11.2022

Že by se příběh čtyř generací jedné rodiny dal vypovědět na pouhých 140 stranách? Miguel Bonnefoy v Dědictví ukazuje nejen to, že to je možné, ale také že to jde vymalovat v sytých barvách (rozuměj poutavým jazykem) a tak, že si jednotlivé členy rodu Lonsonierů dokážete živě představit.
Hlavní postavy příběhu jsou tři a každá z nich je naprosto jedinečná a svým způsobem trochu na hlavu, jenže o to bližší mi jako čtenářce byli. Oblíbila jsem si je, obzvlášť ty dvě ženy – Terezu a Margot, jedna milovnice ptactva (až jsem si vzpomněla na Ptačí domek, i když tam šlo o něco úplně jiného) a druhá vášnivá pilotka. Vlastně by mi vůbec nevadilo strávit s Lonsonierovými mnohem více času. Takové zvláštní a milé postavy by si zasloužily více prostoru, ač i tak to byl celistvý a vrstevnatý příběh.
Vedle odvíjející se historie francouzské rodiny, která na stránkách knihy začíná odjezdem vinaře z rodné země a jeho usídlením se v Chile, sledujeme na pozadí i historii skutečnou – obě světové války, politický vývoj v Jižní Americe. Najdeme tu i řadu odkazů na místní kulturu, z nichž některé věci bylo zajímavé si dohled na webu. To vše je ještě okořeněno špetkou magického realismu, který tu byl prostě perfektní! Je to krásně napsané, ač se tu vyskytlo hned několik situací, při nichž jsem uronila slzu.
Bonnefoyův styl vyprávění mi sedl, takže zvažuji, že si dám na seznam i jeho román Černý cukr.
Dědictví mi tu přitom leželo už od letošního Světa knihy a ani nevím, proč jsem ho doteď odkládala. V podzimních mlhách spojených s dočasným odloučením od mé lásky to ale bylo moc milé čtení, možná to tak tedy mělo být – právě teď na něj nastal ten pravý čas.

4 26.10.2022

Už je to dlouho, co jsem překládala video na TEDu, v němž Andri Snær Magnason mluví mj. i o básni, kterou napsal jako památku na zaniklý islandský ledovec. Tehdy jsem ještě nevěděla, že O času a vodě je i kniha, ale když v Argu vyšla, věděla jsem, že ji musím mít.
Po delší době tak přicházím s nebeletristickou knihou, ovšem příběh tu i tak najdete. Zatím se sice nevyvíjí vůbec dobře, ale výhodou je, že ještě není dopsán. Dopíšeme ho totiž my – lidé. Je na nás, jak tohle dopadne, ale jednat je třeba hned.
Ano, kniha je apelem na nutnost jednat, jinak naše planeta prakticky shoří. Samozřejmě jsem se při čtení neubránila myšlence, že to nejsem já, kdo by si o tom měl číst. Vždyť já si tu naléhavost situace uvědomuji, to jiní by se měli trochu dovzdělat! I pro mě tu ale bylo dost nových informací, navíc docela pěkně a lidsky podaných. I když jejich význam tak hezký samozřejmě není.
Magnason tu servíruje data a fakta, která bídný stav naší planety ilustrují, a doplňuje je rodinným příběhem, na němž si rychlost proměny člověk dokáže velmi dobře představit. Zdaleka ale nezůstává jen u Islandu, pouští se i za krokodýli, vydává se za Dalajlamou.
Doporučuji taky kouknout na TED.com na video On Time and Water (má jen 3,5 minuty). V knize jsou sice historické fotografie a další doprovodný obrazový materiál, video ovšem nabízí pohled i na nynější ledovcovou krásu na Islandu. A když to člověk vidí, je si ještě o fous jistější, že o tohle přece nesmíme přijít. Země nesmí přijít o žádný další přírodní unikát, žádný další živočišný nebo rostlinný druh.
Moc doporučuji si knihu přečíst. A mysleme prosím na to, že Zemi máme jen jednu.

4 18.10.2022

Nepatřím k těm, které by vyhledávaly čistě ženské kolektivy, a to z prostého důvodu – ženy na sebe občas umí být pěkně hnusné! A co hůř, děvčata jsou v tom dokonce ještě větší mistryně. Není výjimkou, že v převleku za nejlepší kamarádku plní v reálu spíše roli největší nepřítelkyně – někoho, kdo ví, jak zranit, jak využít vaší bezmocnosti a také touhy po tom mít nějakou blízkou duši, svou nejlepší kamarádku. Jestli jste žena a nic podobného jste nezažily, moc vám to přeji, ale já k těm šťastným v době školní docházky rozhodně nepatřila. A snad i proto mě Kočičí oko tak zasáhlo.
Nemůžu si pomoci a stále přemýšlím, nakolik je pravděpodobné, že tuto zkušenost má ze svého dětství i sama Margaret Atwood. Víme, že jisté podobnosti mezi její rodinou a rodinou hrdinky Elaine, tu jsou – obě měli otce entomologa, obě v prvních letech stály mimo systém školního vzdělávání, obě byly v prvním efemérním manželství nešťastné… Především mě ale oslovila ona výpověď hrdinky – celé to chování ve skupince spřátelených dívek působí neskutečně opravdově a z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké prozřít a pochopit, že z takového vztahu těží jen jedna strana, zatímco ta druhá si odnáší pouze rány.
Elaine sice nakonec do jisté míry nakonec prozře, přesto se toho toxického vztahu (i přes snahu mozku vytěsnit nepříjemné vzpomínky) nikdy tak úplně nevzdá a i v dospělosti při jistých událostech uvažuje o tom, co by na to řekla Cordelie, její nejlepší kamarádka i největší nepřítelkyně v jedné osobě, Cordelie, která „má tendenci existovat“…
Atwood je skvělou ilustrátorkou mezilidských vztahů a tady si to můžete vychutnat hned v několika rovinách. Je to bolavé a docela intenzivní čtení a já vám ho z celého srdce doporučuji.

11 10.10.2022

Strohá informace někdy dokáže vybičovat představivost k tomu, aby nám příběh sama dovyprávěla. A to je i případ Tituby, o níž se v rámci salemských čarodějnických procesů dochovala jen jedna jediná věta. Pro soudce a historiky prostě tehdy nebyla významná, měla pro ně asi takovou hodnotu jako bláto na jejich vyleštěných botách. Domoci se spravedlnosti v 17. století, kdy právní systém i společnost jako takovou ovládaly pověry a náboženská dogmata, bylo pro ni obtížné hned ze třech důvodů – byla to 1. žena, 2. černoška a 3 otrokyně. Maryse Condé se ale podařilo vrátit jí hlas! Posbírala drobty historických fakt a doplnila je vlastní fantazií, výsledkem toho je výborný čtenářský zážitek, který sice vypráví o minulosti, přesto v tom najdete prvky nespravedlnosti, s nimiž se setkáváme i dnes, o více než 300 let později…
Osobně mám téma čarodějnictví ráda, a to v obou rovinách, v nichž se v literatuře obvykle vyskytuje: užívám si jej u „skutečných“ čarodějů a čarodějek ve fantasy a ráda taky pláču nad lidskou zabedněností v případě honů na údajné čarodějnice. Logicky se nabízí otázka: Kam v těchto dvou rovinách patří Tituba? Jenže já na ni hodlám reagovat další otázkou: Záleží na tom? V důsledku je totiž stejně nejdůležitější jen to, čemu věřila ona sama – to už se ale bohužel nedozvíme.
Najdeme tu určité prvky nadpřirozena a dozvíme se, že Tituba snad praktikovala húdú (ano, to existuje a není to patvar slova vúdú, dokonce je prý mezi húdú a vúdú i nějaký rozdíl). Poznáme hřejivý Barbados i chladný a odtažitý svět bílých, převážně v Bostonu a Salemu.
Tituba dostala příležitost dát o sobě vědět, i když „jen“ v beletrizované podobě. Dejte jí šanci, já knihu rozhodně doporučuji!

6 08.10.2022

Když jsem v lednu dočetla Andělin popel, byla jsem jím tak nadšená, že jsem si ihned na seznam knih k přečtení přidala i návazný román Franka McCourta. A než jsem se k němu dostala, stalo se, že Andělina země nově vyšla u Prostoru, v kabátě velmi podobném románu předchozímu. Tak teď už je mám oba – doma a přečtené.
I přes to, o čem McCourt psal (a především ač to vše skutečně zažil), byl obdařen schopností podat to čtenáři s lehkostí a humorem. První kniha byla navíc o to krásnější, že je vyprávěna z perspektivy Franka-dítěte, tedy s určitou naivitou pro děti typickou. To už tu sice chybí, ale Frank-dospělák to poměrně umě nahradil jistou dávkou sebeironie. A i když se mu ten vysněný americký život asi zase tak moc nedaří, vypráví svůj příběh zábavně a s nadhledem – to mě moc bavilo!
Vzhledem k tomu, že jde o autobiografický román, asi sotva mohu kritizovat děj, ale občas jsem si říkala, kéž by se mu to vyvíjelo lépe. Jasně, v několika chvilkách jsem měla chuť ho trochu popostrčit, nebo s ním dokonce i zatřást. Oproti tomu vcelku bezbrannému dítěti z Andělina popela už to tentokrát je přece jen dospělý chlap, který si řídí vlastní život. Ne vždy se ale dospěle choval… Musím vlastně přiznat, že jsem od něj čekala trochu větší odhodlání a větší úsilí o splnění toho amerického snu. To sice na těchto stránkách moc nenajdeme, ale nakonec víme, že se jako spisovatel proslavil, a dokonce získal i Pulitzerovu cenu. To však přišlo o dost později, než kde jeho příběh v románu končí.
A pak je tu Anděla – měla jsem ji po první knize za takovou irskou popelku, ale tady jsem ji skoro nepoznávala. Zato se tu však dozvíte, jak to bylo s jejím popelem.
Doporučuju!

5 21.09.2022

Určitě jsem už několikrát zmínila, jak moc mám ráda Kazua Ishigura. A taky jsem uváděla, že nejvíc si mě zatím získal jeho Pohřbený obr, i když hned v těsném závěsu byste našli Soumrak dne. Jenže pak přišla Klára, oba tyhle mé oblíbené tituly z pomyslného piedestalu lehce vyšoupla a teď se na výsluní v mém srdci hřeje ona.
I když je tu upozaděno pro Ishiguru typické téma paměti, je tu naopak k dokonalosti vybroušený jeho styl psaní, s kterým vám bez sentimentu podává po jednotlivých soustech docela velkou porci silného příběhu. Je to román plný skutečné i symbolické hry světla, při které sledujeme stíny přelévající se městskou i venkovskou krajinou, pokojem i tvářemi a dušemi lidí. A pak je tu robotka Klára, která se hned v několika okamžicích jeví být o dost lidštější než dospělí hrdinové – je oddaná, neobvykle vnímavá, touží po pochopení a náklonosti, a především se nevzdává naděje. I když se stará o dívenku, jež pozbývá zdraví, Klára se s veškerou naději upíná k tomu, co si zbožšťuje a v čem vidí jedinou možnou spásu – ke Slunci.
Ishiguro dal Kláře nejen hlas a plné, takřka až lidské vědomí, ale především ji zde postavil do role vypravěčky. Její ochota sloužit a být oddána svému úkolu není nepodobná smýšlení Stevense ze Soumraku dne. A na pozadí onoho boje za Josiin život, do kterého se Klára pouští s veškerou možnou urputností, se odehrávají ještě další malé a velké příběhy světa, který je technologicky vyspělejší, ale rozhodně ne lidštější než ten náš dnešní.
Až se mě zase někdo zeptá, jakou knihu od Ishigura mám nejradši, řeknu určitě, že je to Klára a Slunce.

6 13.09.2022

Továrna je moje už několikátá přečtená čapkovina a je to opět úplně jiný literární zážitek, byť ze stejného pera.
První stránky zastihnou G. H. Bondyho nad Lidovými novinami, které pročte a odloží. Jeho pohled je však přitahován třemi písmeny -LEZ, tedy koncem slova, z něhož zbytek je skryt. Ta neúplnost ho dráždí tak, že je nucen vzít noviny zpět do ruky a přečíst si, o co jde. A tak se dozví o vynálezu inženýra Marka, který je vlastně středobodem celého toho vyprávění.
Kromě toho, že Markův Karburátor produkuje za nízkých vstupních nákladů obrovskou spoustu energie, ale jeho vedlejším výstupem je také Absolutno – cosi nehmotného, co na člověka působí zvláštním způsobem, snad cosi božského… Každá stávající církev si jej pak přivlastňuje a zároveň vznikají nová náboženství, až se začne bortit společenský řád a problém je na světě.
Čapek Továrnu psal na pokračování a z textu je to rozhodně znát. Prvních dvanáct kapitol zvládl skoro na jeden zátah během několika deštivých dní, ty si tedy drží větší kompaktnost. Ale pak byl příběh rozvíjen po malých částech a už to tak moc nedrží při sobě. Je to ovšem docela zábavné a čtivé a za chvilku jste na konci. Není to to nejlepší, co jsem od Čapka četla, ale není to ani propadák.
Ještě si dovolím stručnou rekapitulaci mé zkušenosti s KČ: na pomyslné zlaté příčce mám už od gymplu R.U.R. (byť dramatu jinak moc nefandím), v závěsu jsou „kapesní“ a další povídky (a samozřejmě Dášeňka) … a jako nejslabší zatím hodnotím Krakatit, který byl pro mě podivnou a ne zrovna snadno stravitelnou knihou.

5 07.09.2022

Díky H. G. Wellsovi získávám třetí zářez ve stávajícím kole #klasikomilove – a rovnou dvojitý, neb jsem přečetla dva romány v jedné knize, oba poprvé vydané na samém konci 19. století. Spojuje je nejen žánr sci-fi, ale také styl vyprávění. V prvním hrdina vypráví skupině posluchačů, co prožil na cestě časem, v druhém se příběh hrdiny dozvídáme ze zápisků, které byly součástí jeho pozůstalosti. Děj už je tedy hotový a my ho poznáváme skrze zpětné vyprávění.
Stroj času se zabývá dnes už typickým sci-fi fenoménem, tedy cestováním napříč čtvrtým rozměrem – časem. Ovšem na rozdíl od vyprávění, kdy se typicky dostáváme dopředu jen o několik desítek či stovek let, tady se spisovatel nebál ani milionů. Fantaskní příběh, který pak svým posluchačům Poutník předkládá, pro mě skoro hraničil s pohádkou, byť možná s hororovými prvky.
Ostrov Dr. Moreaua se pak vrhl na pole možností poněkud jiného oboru, konkrétně šlo o vědecké experimenty se zvířaty a opět jsou tu popsané v dosti hororovém duchu, tentokrát o dost drsnějším. Na rovinu musím přiznat, že jsem narazila kvůli své obvyklé neochotě přečíst si anotaci, protože znát tohle téma, skončím jen u Stroje času – tohle prostě není nic pro mě… Já prostě nesnesu, když při své hře na Boha člověk ubližuje zvířatům!
Když to shrnu, tematicky zajímavější byl rozhodně první román, ale styl mi zase více sedl u Ostrova, protože Poutníkovo vypravování mi prostě nepřišlo tak záživné, jak by si příběh určitě zasloužil. Snad to bude i tím, že to vlastně byla Wellsova prvotina.
Kdybyste se ale mezi těmi dvěma romány rozhodovaly, stejně vám doporučím spíš Stroj času. =) Na mě byl Ostrov prostě moc krvavý a tyhle řezničiny já opravdu moc nemusím…

1 07.09.2022

Jestli mě na starší literatuře něco baví, tak jsou to představy spisovatelů o tom, jakými možnostmi budou disponovat budoucí civilizace. Isaac Asimov vydal knižně povídky Já, Robot v roce 1950 a děj jeho příběhů se odehrává někdy v průběhu první poloviny 21. století. Přijde mi vtipné, jak tu můžete narazit třeba na taxivrtulníky nebo získávání nerostů na jiných planetách a osidlování vesmíru, ale když se ztratí robot, jste v koncích (jasně že dnes by měl nainstalované sledování polohy, ale o GPS prostě Asimov ještě neměl tucha), nebo vše stále řešíte na papírech (dokonce i roboti čtou!), přitom všechny informace jdou dnes už víceméně jen přes internet a papírové máme maximálně diplomky, úřední lejstra a staromilci jako já ještě knihy… =)))
Hodně povídek se odehrává mimo Zemi, ale nosným tématem jsou samozřejmě především roboti, o nichž nám zpětně vypráví robopsycholožka Susan Calvin. A přátelé #klasikomilove, já si to užila!
Bylo skvělé sledovat, jak se lidští hrdinové nechtějí srovnat s tím, nakolik se roboti, tedy vlastně jejich výtvory, přibližují jejich podobě. Přiznávat, že mohou mít city? Že jsou schopni zpochybňovat své vlastní stvořitele? A že když je postavíte před neřešitelné dilema, může jim z toho prostě puknout hlava? Je to všechno na robota moc lidské? A to ani nemluvím o tom, jak mohou člověka potrápit i tím, že prostě až příliš oddaně plní, co je jim nařízeno!
Vážně jsem to nečekala, ale neskutečně jsem se bavila a moc doporučuji k přečtení všem, nejen klasikomilům a milovníkům žánru sci-fi. Tohle bylo prostě skvělé! Nejvíc jsem si zamilovala Robbieho, Chytrouška a taky malého ztraceného robota.

11 07.09.2022

Monika Helfer je sice cenami ověnčená rakouská spisovatelka, která má na kontě řadu děl, v Česku však dosud vyšla jen jediná její próza – Pakáž. Ani nevím, čím přesně mě kniha nalákala, ale bylo to moc příjemné čtení, i když sem tam mě tedy docela bodlo u srdce…
Autorka se vrací k historii své vlastní rodiny, tedy do jisté míry rekonstruuje a literárně zpracovává její skutečný příběh, který se vesměs točí hlavně kolem její překrásné babičky Marie. Moc se mi líbilo vylíčení venkovského prostředí a vesničky, na jejímž samém konci žijí Moosbruggerovi: Maria s manželem Josefem (ano, takhle krásně biblicky se jmenovali) a jejich dětmi, jichž během let docela přibývá. Koncem příběhu se mezi ně rodí i Greta, spisovatelčina vlastní maminka. A jejich rodině v oné nejmenované rakouské vesničce říkají prozaicky pakáž – odtud tedy název románu.
Asi nemusím ani zmiňovat, že to rodina samozřejmě vůbec neměla jednoduché (ostatně o čem by pak Monika Helfer psala, že?), ale zmíním v krátkosti, že dostane hned několik ran: Josef musí narukovat, protože zrovna začala první světová válka, a Maria tam musí čelit logickým těžkostem, když tak přichází o živitele rodiny. Jenže nutnost zajistit rodinu nakonec není to jediné, s čím se musí vypořádávat…
Je to moc zajímavé vypravování, z něhož vás místy až mrazí, obzvlášť z pohledu dnešní doby, kdy si takový příběh můžeme vychutnávat z tepla a pohodlí bezpečných domovů. Snad jen sled některých epizod mi přišel občas takový trhavý a uvítala bych jej trochu učesanější, ale to asi s ohledem na to, po jakých střípcích spisovatelka historii skládala dohromady, asi úplně nejde, takže jí to mile ráda odpouštím. =)
Pokud jsem tomu dobře porozuměla, navazuje na knihu ještě román Vati a Löwenherz, tak uvidíme, zda se s nimi budeme moci potkat i v českém vydání.

3 07.09.2022

V minulosti jsem četla už Vernův Tajuplný ostrov a letos jsem si dala Dva roky prázdnin… No, vlastně jsem měla taky pocit, že to čtu už dva roky. =D Ale abych byla upřímná, to bylo spíš rozpoložením a menším blokem, nikoli samotnou knihou.
Představte si patnáct kluků, kteří ztroskotají na ostrově, kde přežívají bez pomoci jediného dospěláka, přitom nejmladším je 8 a nejstarším 14 let. A víte co? Oni to zvládají skoro levou zadní, vlastně v tom neudělají jednu jedinou chybičku – když se něco nepovede, je to spíš problém okolností. Jasně, odehrává se to na konci 19. století a tehdy byly děti vedeny k trochu jiným znalostem a dovednostem, ale i tak – myslíte, že by dnes za takových okolností přežily? Možná bych si vsadila na skauty, ale jinak asi ne. Chápu ale, že to má být i trochu výchovné, ostatně i to, jak byli ti chlapci ctnostní jako Mirek Dušín, na to sedí. =)
Dobrodružný příběh vás postupně provádí rozvojem jejich kolonie a seznamováním se s ostrovem, na němž loď Chrt ztroskotala, je v tom značná dávka dobrodružství i technických detailů jejich přežívání, ale stejně mi jedna informace chyběla – kam ti kluci chodili na záchod a jak nakládali s odpadem? =D
Nemám nejmenších pochybností o tom, že octnout se v takové situaci jako těch patnáct dětských hrdinů, nepřežila bych – nejen že bych si nebyla schopná sehnat potravu (obzvlášť jako vegetariánka, protože jak bych si mohla být jista jedlostí místních rostlin?), ale asi bych si nezajistila ani další své potřeby. A možná bych umřela při pokusu o pomazlení některé z místních šelem. =)))

7 01.09.2022

Patřila jsem k těm, kdo byli nadšení, když bylo oznámeno, že v novém kole budou #klasikomilove číst sci-fi, ale nakonec jsem se k prvnímu dílu dostala až po celém měsíci, a to ještě k opáčku z dřívějška. Poslechla jsem si Den trifidů, což je snad první sci-fi, které jsem v životě přečetla. Přivedl mě k tomu tenkrát můj drahý manžel a vlastně jsem k tomu byla hrozně skeptická, ale má očekávání byla nakonec velmi překonána a já si to vychutnala do posledního písmene. A jak se tu začaly objevovat ohlasy, říkala jsem si, že bych si to mohla zopakovat, ovšem tentokrát jsem si to dala do uší (pro mě velmi nezvyklé!).
Musím říct, že jsem si z tohohle dnes už takřka legendárního románu Johna Wyndhama zdaleka nepamatovala vše. Utkvěla mi samozřejmě hlavní dějová linka a taky atmosféra, ovšem na co jsem už od minula zapomněla, to jsou ony rozvleklé Billovy úvahy, které mi teď místy trochu lezly na nervy… Ale to hlavní je, že mi to pořád přijde strašně chytlavé a napínavé čtení.
Skvělé jsou popisy strategií, které se po oné katastrofě hned začaly objevovat – a s tím i to, jak tu má tolik lidí tak typicky potřebu obhajovat svůj vlastní náhled na věc jako jediný možný přípustný. A pak tu samozřejmě nesmí chybět oportunisté, kteří ze situace chtějí sobecky vytřískat co nejvíce pro sebe samé – to je v celém tomhle sci-fi románu asi nejrealističtější a pro člověka nejtypičtější rys…
Tohle bylo milé znovushledání!

Četla jsem už pěkných pár (nejen) amerických knih, které se věnují tématu rasismu, ale vlastně téměř vždy se jednalo o nenávist bílých vůči černochům. Pět Číňanů oběšených v Idahu je ovšem příběhem, který se zaobírá osudem čínských přistěhovalců v USA na konci 19. století, díky Jenny Tinghui Zhang tak máme možnost seznámit se s trochu jinou vlnou neopodstatněné nenávisti vůči lidem jiného původu… a přeci je to opět stejně kruté a zavrženíhodné!
Byť je to román o docela temných dějinách, v němž autorka pracuje se skutečnými a opravdu drsnými historickými událostmi, je to zároveň kniha plná nadějných vyhlídek do budoucnosti a také poetičnosti čínské kaligrafie. K ní se ostatně odkazuje i originální anglický název – Four Treasures of the Sky (tedy „Čtyři poklady z nebes“) – tedy na to, co ke své práci potřebuje každý kaligraf: štětec, tuš, třecí kámen a papír.
A právě ke kaligrafii se naše mladinká hrdinka ve svém životě opakovaně utíká ve snaze porozumět skrze ni nevlídnému světu kolem. Vývojem okolností je nucena vzdát se náhle svého dětského života a vydává se na nečekanou a hlavně nechtěnou pouť přes oceán. Opouští tak nejen svůj dosavadní docela bezpečný život, ale odkládá zároveň své jméno a s ním se snaží zbavit i osudu, který je se jménem Daiyu spojen. Nesla jej totiž tragická hrdinka čínského románu, jenže naše malá Daiyu si pro sebe přeje jiný život. Na své pouti si tak postupně nechává říkat jinými jmény, pořád k ní však promlouvá románová Lin Daiyu – jako by jí dávala najevo, že tak snadno svému osudu dívka utéci nemůže…
Bylo to silné vyprávění a já se tak logicky taky vezla na mocné vlně emocí: vztekala jsem se, truchlila, ochala, dokonce i ta slza ukápla. A můžu vám jen doporučit, abyste se do téhle nádhery taky začetli!

5 03.08.2022

Agónie… kniha, kterou není snadné hodnotit. Vznikla díky crowdfundingu na Pointě, kde se o ní píše jako o filozofické novele „o hledání odpuštění, o touze být součástí velkého příběhu, o průchodu vagínou ven do světa, který přestává držet pohromadě.“ Sám autor, který jinak pracuje pro Člověka v tísni, o sobě píše, že „texty dopředu nepromýšlí“ a „jeho novely jsou zatím krátké a zahuštěné, aby se vešly do našeho času.“
Hledám slova, jimiž bych nejlépe postihla své dojmy, a stále se mi vrací myšlenka na logiku snu. Přičtěte k tomu ještě ten fakt, že Jan Mrkvička své příběhy nebuduje dopředu – proto novela působí spíše jako koláž neucelených střípků, jež občas (podobně jako ten svět v první citaci) dohromady tak úplně nedrží a spíš se čtenáři před očima drolí.
Bylo vidět i zjevnou snahu postihnout tu řadu velmi závažných a důležitých problémů, s nimiž se náš svět potýká. Narazíte tu na katastrofický stav naší planety, vědomí vlastní konečnosti, sociální vyloučení a obchod s chudobou, úskalí náboženského fanatismu i zneužitelnosti dat, které o sobě vypouštíme do online prostoru. Obsáhnout to vše na necelé stovce stran je podle mě nemožné a tady to navíc pluje v oné snové atmosféře, čímž se to vše stává spíš jen jakousi satirou nebo karikaturou oněch reálných a opravdu tíživých problémů.
Nějak se mi to nedařilo dobře čtenářsky uchopit a nepomohla tomu ani spisovatelská obratnost Jana Mrkvičky, který mě občas překvapil velmi nečekaným a zároveň opravdu zajímavým slovním obratem. Je to velmi podivné čtení a onu podivnost ještě podtrhují temné ilustrace samotného autora. A přiznám se, že mě taky napadlo, co asi vzniklo dřív, jestli samotný příběh, nebo ony temné ilustrace? Já osobně sázím spíš na tu druhou možnost…

2 03.08.2022

Taky se o historických událostech dozvídáte mnohem více z beletristické tvorby, než kolik jste se toho o dějinách naučili ve škole? Třeba o tom, že Československo po druhé světové válce přijalo tisíce řeckých uprchlíků, jsem se dozvěděla jen díky Až uvidíš moře (respektive manžel říkal, že je o tom zmínka i ve Vyhnání Gerty Schnirch, ale to jsem bohužel v paměti neudržela…). No a fakt, že v mnoha případech šlo o děti bez rodičů, je sám o sobě děsivý… A celé vyprávění se odehrává z 90 % v komunistickém Československu, takže je v tom samozřejmě i trochu temnoty oné doby.
Scarlett Wilková dlouhodobě mapovala osudy řeckých imigrantů pro Paměť národa, a tak má jistě dost jasnou představu o tom, s jakými pocity sem tehdy přicházeli a jak si na tak markantní změnu zvykali. Díky tomu je její vyprávění velmi autentické a sdělné.
Hrozně mě bavilo, jak často hrdinové řešili, že české jídlo je oproti řecké kuchyni bez chuti a že si Češi myslí, že když je někdo z Řecka, žil nutně u moře.
Román ale zdaleka není jen o řeckých uprchlících, je také o rodinných vztazích a nutnosti komunikace, která je pro jejich zdraví a pevnost tak moc důležitá. To je téma, které zdaleka překračuje hranice nějakých národností a stále zůstává v literatuře velmi důležitým a aktuálním tématem.
Co je nutné vypíchnout, to jsou i charaktery postav, protože mezi hlavními hrdiny nenajdete jediného, kdo by byl čistě kladný (i když možná nějaký ten čistě záporný by se našel…). A ač se s mnohými z nich určitě v jistých okamžicích neshodnete, protože mají prostě trochu jiné morální hodnoty a podobně, budete jim do určité míry stále rozumět. Umět tak hezky postihnout motivaci postav, když se dopouštějí něčeho, co se nám protiví, je přitom podle mého vážně umění.
Za mě je to jedno velké doporučení!

14 03.08.2022

Pobřežní cesta mě nadchla, proto jsem s Raynor Winn a jejím manželem Mothem ráda strávila další čas a přečetla si Bouřlivé ticho.
Román tentokrát postrádá onu atmosféru osobního neštěstí (byť Moth samozřejmě stále bojuje se svou degenerativní nemocí) v kontrastu s vychutnáváním dobrodružné a nabíjející cesty, což prvotině dodávalo silný náboj, ale když překonáte poněkud pomalejší rozjezd, je to opět velmi dobré čtení.
Čtenář tu má možnost zjistit, jaká byla Rayina cesta k vydání předchozí knihy, a zároveň sleduje další osud nezdolného manželského páru na jeho další životní cestě, která se díky náhodnému setkání posune zase úplně jinam.
A nebyli by to Winnovi, kdyby si zase někam nevyrazili na vandr! Oproti South West Coast Path sice jejich další cesta není nijak zvlášť dlouhá, ovšem o to je náročnější. Cestují na Island (což jim moc závidím, protože sama bych se tam strašně moc chtěla vydat!) a zdolávají Laugavegur trail. Nepochybuji, že to musela být cesta překrásnou přírodní scenérií, i když musím říct, že oproti Pobřežní cestě se tentokrát Ray při psaní více soustředila na popis strastí při jejich putování a méně na přírodní krásy. Když si ale na googlu najdete obrázky z míst, jimiž procházeli, jejich cesta se vám tak překrásně vybarví.
V září by měla autorce vyjít třetí kniha s názvem Landlines, kde se s manželem vydává na další trail, a to do Skotska. A protože Skotsko je moje další láska, moc doufám, že román opět vyjde i v češtině! =)

3 03.08.2022