SlamLenka komentáře u knih

Dosud jsem si myslela, že v množství prolitých slz žádný jiný komiks nepřekoná Spiegelmanova Mause, ovšem spletla jsem se. Bezkonkurenčně ho předstihly Ukrajinské a ruské sešity z dílny italského výtvarníka a spisovatele Igora Tuveriho, který publikuje pod jménem Igort. A tohle si dejte, i když vás předem varuji, že je k tomu třeba mít pevné nervy a silný žaludek
Vlastně se mi o tom nepíše snadno. Zhltla jsem to během jednoho večera, přečteno už mám pěkných pár dní a pořád mi kniha doma leží a já přemýšlím, jak na to, jak to shrnout. Protože je to bolavé čtení a nedokážu si představit, jak bolavé muselo být pro Igorta vyslechnout si takové lidské osudy a pak o nich kreslit a psát. To nejhorší totiž je, že se něco takového skutečně dělo. (A že se někde něco podobného děje dosud, případně dít by se v budoucnu mohlo ne, o tom nehodlám ani přemýšlet!)
V první části najdete příběhy Ukrajinců o tom, jak se jim žilo za Sovětského svazu. V kontextu dnešního dění je to zajímavá a hlavně děsivý ilustrace toho, kam může dojít bezskrupulózní touha po moci z toho vážně mrazí, kam může bažení po moci zajít a jak se v tom všem potom ztrácí i poslední zbytky lidskosti.
Druhá část je o tom, jak těžké je z pozice novináře pravdivě vypovídat o dění v Rusku a že kvůli tomu můžete levou zadní přijít o život. Někdo vypadne z okna, někdo podlehne novičoku, Anna Politkovská byla prostě a jednoduše zastřelena. Jako novinářka přitom chtěla jen pochopit, co někoho vede k páchání takových zvěrstev, jaká byla odhalena v Čečensku. (A k tomu mimochodem doporučuji taky Kočku a Generála od Nino Haratischwili.)
Obrňte se, připravte si haldu kapesníků a mějte po ruce něco, do čeho můžete beztrestně vzteky uhodit, když bude nejhůř až se na to připravíte, zalistujte v Ukrajinských a ruských sešitech. Se zlomeným srdcem doporučuji.

05.07.2023

Pokud jste četli Mnicha i Ďáblův elixíe (Hoffmann) a nacházeli v nich jistou podobnost, není se čemu divit. Tento román Gregoryho Matthewa Lewise totiž byl inspirací Hoffmannovi a jeho Ďáblovu elixíru. A hlavním hrdinou je v obou případech hříšný mnich.
Opakovaně se tu v recenzích objevovalo označení knihy za příběh typu telenovel a já s tím přirovnáním souhlasím. Osudy hrdinů se tu vzájemně až neuvěřitelně prolínají, je tu tragická láska, tajemství, zcela jasný padouch s plánem na zničení neposkvrněné duše, nečekané rodinné vazby (i když tady jsem ji tušila od samého počátku) i dramatický závěr, který se předem taky dal docela očekávat.
Bála jsem se toho, obzvlášť když jsem u Hoffmannova románu tak trpěla, ale světe div se, já se docela bavila. Ano, mohlo to být kratší a tím i svižnější, ale jinak to bylo docela fajn čtení. Poe a Stevenson byli sice v tomhle kole jednoznačně nejlepší, ale Mnich byl pořád významně lepší čtení než zbytek titulů, ač byl zároveň nejstarší (vyjma Záhad Udolfa, které jsem nečetla).
Výtky pochopitelně mám, například básně, kterými je román proložen, mi vůbec nesedly, vývoj děje jen málokdy překvapil, ale v kontextu doby, kdy kniha vznikla, to je třeba brát s nadhledem.

2 05.07.2023

Čtení dosud nedokončených knižních sérií může být trápení, když jste odsouzeni k netrpělivému vyhlížení další knihy do řady. Kostičas se přehoupl přes polovinu, ale čekání na pátou knihu jsem si teď mohla zkrátit nově vydanou jednohubkou. Ovšem tyhle dvě novelky mi vystačily jen na dva dny a spíš mě navnadily na další plánované tři romány nedočkavé vyhlížení je zase zpět! =D
Ale teď krátce k oněm novelám:
Bledý snílek byl skvělý, dějově nás přenáší před první knihu, která dala sérii jméno, a ilustruje Paiginy začátky u Sedmi pečetí. Moc jsem si užila první její úkol pro Jaxona. Tady taky získává svou přezdívku Bledý snílek, za čímž jsem sice čekala nějakou větší pointu, ale i tak to byl docela podstatný moment. A Jax je prostě Jax. Já ji vlastně obdivuji, že pro něj Paige vůbec kdy začala dělat.
Píseň úsvitu je za mě trochu slabší, protože do jisté míry postihuje totéž, co se dočtete ve čtvrtém románu. Naštěstí jsou tu záblesky do minulosti, konkrétně do Prvního šeolu, kdy se Arcturus a Bledý snílek poznávají, aniž by věděli, jak se bude jejich vztah dále odvíjet. Ve střípcích se vracíme i k tomu, jak byla Paige později mučena, ovšem popis jejích prožitků v současnosti a jejího souboje s démony, které si s sebou z vězení přinesla, je bohužel tak moc shodný s tím, co mám načtené z Když spadne maska, že mě to moc nebavilo.
Jako celek to ale bylo super čtení a ze série jsem pořád stejně nadšená. Za mě je to parádní spojení fantasy a dystopie se silnou hrdinkou, která přitom není a priori superhrdinka, protože k dokonalosti má hodně daleko. O to je ale snazší si ji oblíbit.
Kéž by už byla celá heptalogie celá hotová. =D Ale ne, já si ráda počkám, jen když to bude stát za to!

2 05.07.2023

Tahle kniha má už teď jisté místo v mém výběru z nejlepšího letošního čtení. Tedy, já obecně moc romány, kde je tak moc v centru téma lásky, vlastně moc nečtu, ale Veronika Opatřilová si mě tímhle příběhem dokázala získat raz dva. A vlastně je úplně jedno, že je to o vztahu dvou chlapů, protože je to prostě o lásce, a to je něco velkého a mocného vždy, na podstatě těch, jichž se zmocní, vůbec nesejde.
Ale v jednom přece jen hraje roli, že jde o stejnopohlavní pár zasazení do doby 60. let, kdy nastavení společnosti bylo o dost jinačí. Relikty nepochopení samozřejmě přetrvávají do dneška, ale tabuizace a stigmatizace už se hroutí, pomalu, ale jistě. O trochu komplikovanější se to může jevit, že si do oka padli student (ze Švédska) a profesor (anglické literatury), jenže i to se prostě stává a tipla bych si, že mnoho z vás si stejně jako já vybaví ve svém okolí případ, kdy se do sebe student*ka a profesor*ka zamilovali
Ale zpět ke knize. Vztah oněch dvou protagonistů občas působil jako hra na kočku a myš, a když autorka z pozice mladšího ze zamilované dvojice popisuje pocity vůči svému milovanému, dokázala jsem se do něj naprosto vcítit a prožívala jsem to s ním. Oproti tomu profesor vlastně po celý román působí, jako by byl po jeho boku, ale zároveň stále mimo dosah.
Tohle jsem si fakt užívala a pravidelně jsem si na čtení nacházela čas i přes dovolenou ve Skotsku, ačkoli většinou u mě na cestách knihy bývají až daleko na xté koleji. Tady jsem se pravidelně vracela na jih Británie, abych se dozvěděla zase o kus více. A samozřejmě jsem si dohledala ostrov Wight (i švédský Tynningö) a na oba bych se jednou taky ráda koukla. Tak už to bývá: když čtu skvělou knihu, mívám chuť se vydat na místa, kudy (na papíře) chodili její hrdinové.

6 01.06.2023

V práci (knihovně) jsme dostali nabídku poslechnout si zdarma jednu audioknihu ze seznamu několika desítek titulů. Z výběru mi nakonec oko padlo na román Hora mezi námi. Ne, nebyla to úplně moje běžná četba (byť do uší), ne, Charles Martin se nestane mým novým oblíbeným spisovatelem, ale co už K poslechu při domácích pracích to bylo docela dobrý. =)
Tak nějak už od začátku, kdy se novinářka Ashley s doktorem Benem setká, tušíte, jak to s nimi dopadne. Já tajně doufala, že z toho nevzejde kýč, a mezitím jsem se snažila soustředit více na tu dramatickou a dobrodružnou část příběhu přesně to by totiž člověk od příběhu, jehož pointou je boj o přežití po havárii letadla v zasněžených horách čekal. Ale kdo by si tu chtěl vychutnávat popis krajiny, ten bude zklamán. A vlastně i to přežívání v divočině je tu tak nějak povrchně a technicistně popisováno. Ostatně brzy hrají prim především střípky vzpomínek ze života Bena, o tom, že se se svou ženou nepohodl, že se nevídají A mě ty jeho manželské peripetie vlastně moc nezajímaly, ale když pak nakonec vyšlo najevo, jak se věci mají, nebudu předstírat, že mě to nedostalo!
Ashley, která se chystala vrátit včas na svou svatbu, mi zase ve své nerozhodnosti trochu lezla na nervy a velmi brzy jsem měla pocit, že se jí do vdávání vlastně ani moc nechce. No, nakonec jsem měla nejradši asi toho psa, který tam s nimi celou dobu musel trpět. =)))
Jinak mám takové tušení, že Ben by skvěle zapadl do nějaké verneovky. Jestli mě u nich něco štvalo, byla to ta schopnost hrdinů obstát v každé situaci a poradit si s jakýmkoli teoretickým problémem. A Ben mě tím taky štval! A pak ten humor Ano, humor někdy člověka v blbé situaci fakt podrží, ale udržet si v takové prekérní situaci nejen smysl pro humor, ale taky takovou míru ironie a sarkasmu? Ne, tomu nevěřím. =))

4 27.05.2023

Aktuální klasikomilské kolo četby horrorů mi přineslo možnost dalšího rereadingu, tentokrát dnes už legendárního příběhu starého skoro 140 let. Podivný případ Doktora Jekylla a pana Hyda jsem si s sebou vzala do Edinburghu, kde se jeho autor, Robert Louis Stevenson, narodil. I když se děj knihy odehrává v Londýně, atmosféra hlavního města Skotska mi s tajemným příběhem nádherně ladila.
Opakované čtení mě sice připravilo o napětí, ale rozhodně jsem se i tak vezla na vlně tajemna a ponurosti, kterou Stevenson umí zprostředkovat mistrně a znát je můžete i z jeho dobrodružných románů. Horror si sice představuji jinak, v klidu vás to ale nenechá. Pro mě tu ale největší roli hraje ten nesvár odehrávající se u hlavního hrdiny, onen věčný souboj mezi dobrem a zlem, který si často člověk musí vybojovat sám v sobě, než snad může čelit něčemu podobnému v mezilidských vztazích.
Četla jsem vydání, které je obohacené o povídky Lupič mrtvol a Markheim, takže jsem s opakováním Jekyllova příběhu dostala i dva nové příběhy. Ty sice zdaleka nejsou tak tajemné, přesto jsou napínavé a jejich předností je navíc i svižnější vývoj děje. Lupič mrtvol si mě získal víc bylo to znepokojivé i lehce děsivé. Markheim měl překvapivější vyústění, ale pořád je to spíš kriminálka a ty já přece jen tak moc nemusím.

1 27.05.2023

Když jsem se do románu Nino Haratischwili pustila, věřila jsem, že s takovým kvalitním čtivem překonám stávající čtecí krizi. Kočka a Generál má ale docela pozvolný rozjezd, což spolu s počtem stran znamenalo i pomalé prolamování mé krize. Zhruba v polovině už jsem ale měla jasno hned o dvou věcech trable s čtením jsou fuč a tohle bude jedna z nej knih, které jsem letos četla!
Musí se nechat, že Haratischwili umí čtenáře docela dobře manipulovat. Je jako mazaná pavoučice, která před vámi pomalu splétá jednotlivé nitky, až se vám konečně spojí do celistvého mistrného kousku a vy zjistíte, že jste si v hlavě malovali jiný obrázek, než jaký měla celou dobu v plánu ona. A byť je to celé ponuré a bolestné, autorka (a je to jistě i značná zásluha překladatelky!) používá nádherný jazyk a četbu si prostě musíte užít.
A ten konec! Nejprve mě zarazil, ale nakonec si myslím, že to je asi ten nej závěr, jakým mohl být děj zakončen. Já mám tenhle typ finiše ráda, ale chápu, že ne každému musí vyhovovat.
V centru příběhu stojí jistý příšerný zločin, k němuž došlo před mnoha lety za války v Čečensku. Vlastně si říkám, že s ohledem na to, jak se dnes zase (nebo stále?) Rusko chová ke svým sousedům, je tohle velmi aktuální literatura. Jsem ráda, že jsou autoři, kteří podobné hrůzy připomínají, Haratischwili to přitom ilustruje na konkrétním zmařeném lidském životě, který se tu z pohledu ruské armády jeví jen jako nějaký opomenutelný vedlejší efekt
Už Osmý život (pro Brilku) byl naprosto jedinečným literárním zážitkem a po Kočce a Generálovi už se těším na další a další knihy z pera autorky pocházející z Gruzie. Své příběhy vystavuje na skutečných dějinách a nenásilně člověka učí, její hrdinové rozhodně nejsou černobílí a jejich osudy jsou silné.
Vřele román doporučuji a těm, kdo s ní ještě neměli tu čest, radím seznámit se i s Brilkou.

5 21.05.2023

Nemít příliš velká očekávání, to je asi to nejlepší, jak může čtenář ke knize přistupovat.
Na Rybářskou chatu jsem nejdřív zaregistrovala samé nadšené ovace, a tak jsem si ji pořídila. Pak se ale objevilo několik naopak velmi zklamaných ohlasů a já si nebyla jistá, jestli jsem s koupí neprohloupila. Byl každopádně jen jeden způsob, jak to zjistit, a tak jsem si románovou prvotinu norského hudebníka Steina Torleifa Bjelly přečetla.
Těšila jsem se rozhodně na skandinávskou přírodu, lesy, hory, jezera, jenže nakonec tu toho až tak moc nebylo. Všechny ty popisy přírody jsem si tu sice docela užila, jenže já bych tu toho chtěla mnohem víc. A potenciál by tu přitom byl dva chlapi sami v chatě u jezera, vydávají se na loďce na ryby, civilizace zdá se v nedohlednu.
Důraz je tu naopak kladen na vztah Ivara, starého mrzouta, který se snaží předávat dál svá moudra, a synovce Jona, který ho útrpně poslouchá, sem tam se pokouší o sebeobhajobu, když je strýc obzvlášť pichlavý ve svých poznámkách na jeho osobu, ale vlastně to moc nevypadá, že by věděl, co se sebou dělat.
Jestli chceš být rybář, musíš myslet jako ryba, říká Ivar Jonovi, ale v důsledku jde vlastně o to, že se ho ani nezeptal, zda o lov ryb vůbec stojí. Místo toho mu diktuje život a to doslova, vždyť Jon od něj dokonce vyfasoval sešit a pero, aby si to všechno zaznamenal a radši ho ani nenapadlo, aby si něco udělal po svém.
V důsledku jsem si z knihy mnoho neodnesla, což mě docela mrzí. Starého mrzouta bych si dokonce i dokázala oblíbit, ten byl aspoň autenticky podaný, i když byl direktivní a o životě plkal blbiny, aspoň snad tomu rybolovu rozuměl. Uteklo mi snad nějaké poselství, které jsem nedokázala přečíst mezi řádky?

1 14.04.2023

Už třetí přečtená kniha od Waltera Tevise a opět jsem nadmíru spokojená. Tenhle sci-fi román jsem měla vyhlídnutý velmi dlouho, vlastně ještě před boomem ohledně Dámského gambitu, ale určitě sami víte, jak se ten seznam knih k přečtení prodlužuje a jak se plány odkládají a tak Nakonec to vážně až Gambit rozsekl a po Muži, který spadl na Zemi se konečně dostalo i na Zpěv drozda.
Celý příběh, v němž roboti co do počtu (a někdy i co do schopností) převládají nad lidmi, kteří postupně stárnou, protože se nerodí žádné děti, se odehrává ve 25. století. Já sama mám sice vážné pochybnosti o tom, že se lidstvo vůbec do takové daleké budoucnosti s nynějším přístupem ke své planetě doškrábe, ale tady to ještě zvládla. Vlastní pohodlností a vštěpovaným důrazem na individualismus a soukromí se ovšem společnost dostala do bodu, kdy pod vlivem marihuany a narkotik jen pasivně dožívá. Cítíš se nepříjemně? Vezmi si narkokapsli. Nemůžeš spát? Pomůže narkokapsle Když už nemůžeš dál, zabiješ se. Na budoucnost se nemyslí a inteligence či jakýkoli seberozvoj (v tom smyslu, jak je vnímáme dnes) je dávnou minulostí. Je to depresivní, ale naštěstí je tu Paul Bentley, který snad jako jediný vládne dávno ztracenou schopností umí číst. Když pak potká Mary Lou, přeci jen se v tom temném světě možná něco pohne.
Ačkoli mám pár výhrad, které směřují vůči drobným nelogičnostem ve fungování onoho fiktivního budoucího světa, naprosto jsem si to užívala. Pozdě večer mi sice padala víčka, ale touha vědět, jak to bude dál, většinou vyhrála. Takže román vám vřele doporučuji k přečtení, a to i těm, kteří sci-fi běžně nečtou. Není to nijak přetechnizované a v důsledku jde hlavně o lidský příběh. A taky je tam Bif a kočky vždycky dokáží příběh prosvětlit. =)

13 13.04.2023

Tohle je moje první pětihvězdičková beletrie roku 2023! Tomuto románu už je sice skoro 100 let, ale kdyby mi někdo tvrdil, že jde o dílo současného autora, vůbec bych se nedivila! Barevný závoj je neskutečně čtivý a za celé století neztratil nic na své aktuálnosti a síle, byť nás svým dějem vrací do časů minulých, konkrétně do koloniální Číny 20. let minulého století.
To prostředí samo o sobě nemá nijak zásadní roli, ač silně koresponduje s odcizeností, která je charakteristická i pro dvojici hlavních hrdinů manžele Kitty a Waltera. Vztah tohoto anglického páru, který je podstatou románu, je nevyvážený a asi nejlépe by se dal vyjádřit jako neláska (především ze strany Kitty) nikoli nenávist, kdepak, jen prostá absence lásky. Žijí spolu na jednom místě, ale nějak tomu chybí společné prožívání, sdílení, prostě to, co by ve zdravém svazku dvou milujících se osob mělo být, jenže Walter už nemiluje Kitty a Kitty nikdy nemilovala Waltera. A odcizení spolu s epidemií cholery spoluvytvářejí temnou atmosféru příběhu i vztahu manželů poté, co se provalí, že Walterovi byly už nějakou dobu nasazovány parohy. Kitty přišla o své falešné naděje, když její milenec konečně vybarvil, ale její prozření manželství stejně nepomůže, celé je to jen o to více komplikované Vypjaté situace pak mohou vést ke změnám a důležitým životním rozhodnutím, ale také k tragédiím. Takže jak to dopadne tentokrát?
Kitty je dokonalý příklad postavy, k níž z počátku cítíte spíše despekt, ale nakonec si vás přece jen získá. Asi jsem to ani nečekala, ale ta kniha mě fakt dostala a navíc ta obálka!

1 15.03.2023

Z aktuálního kola #klasikomilove jsem si vybrala jen Karla Klostermanna, konkrétně jeho román Mlhy na Blatech, ale obávám se, že to nebylo přesně to pravé pro mě, minimálně tedy v mém nynějším rozpoložení. Bylo to hutné a těžké čtení, které se mi vleklo a místy jsem se nachytala, že už si přeji, aby to bylo za mnou
Těšila jsem se na přírodu, ale dostala jsem spíš sondu do duše venkovského lidu počátku minulého století, kdy byly společenské poměry samozřejmě diametrálně odlišné od těch dnešních, a tak jsem si k hrdinům románu hledala jen velmi těžko cestu.
Můžu se jen domnívat, jak bych se bavila, kdybych na to byla lépe naladěná, ale takhle mi Klostermannova mravokárnost strašně lezla na nervy (a já vím, že on za to nemůže, prostě je to věrné své době), stejně jako jsem protáčela oči nad tou hrůzou, že dívka odhalí kotníček a nedejbože se zamiluje do někoho pod svou úroveň A pak je tu jeden napravený chlapec, který se na správnou cestu vydal poté, co se zamiloval a vyslechl si panímámino vypravování o regionální historii a sebeobětování hrdinného Kubaty pro blaho kraje a v něm žijících bohabojných a tvrdě pracujících sedláků.
Jihočeský kraj plný rybníků, v němž se příběh odehrává, mi vlastně taky moc nesedl, popravdě jsem čekala větší blízkost Šumavy, kterou mám ve svém srdci za jeden z nejkrásnějších koutů naší země. Za to ale pochopitelně nemůže Klostermann, to je mou vlastní vinou, že jsem si sama nezjistila, jak vzdálena budu na Blatech šumavským hvůzdům.
To nejzajímavější, co si z knihy odnáším, je fakt, že Jakub Kubata byl podle všeho skutečnou historickou osobností, byť zřejmě trochu lidovým vyprávěním zidealizovanou, a nedaleko Zbudova najdete jeho pomník i popravčí kámen.

1 12.03.2023

Že ne každé přátelství mezi dívkami je zdravé, to mi ukázala nejen vlastní zkušenost, ale nedávno třeba i román Kočičí oko. O toxickém vztahu dvou dívek vypráví taky Lana Bastašić ve svém debutu Chyť toho králíka, na rozdíl od Atwoodové ale ukazuje, že nemusí jít jen o fenomén vyskytující se mezi školačkami, ale může se nakrásně přenést do manipulativního chování mezi dospělými. Ať tak či onak, nechávají takové nevyvážené lidské vztahy rány, které je pak docela těžké zahladit.
Po 12 letech Saře zavolá Lejla, která je přesně ten typ kamarádky, bez níž by jí bylo lépe. Jenže ona se zmíní o Arminovi, svém bratrovi, který je už od války nezvěstný, a to je neodolatelná zpráva – Sara by ho zase mohla vidět! Proto se z Dublinu vrací nejen do své rodné země na Balkáně, ale i do spárů toxické kamarádky, a uklidňuje se tím, že je to jen dočasné. Prostě spolu zajedou do Vídně, kde by měl Armin být, a pak se jejich cesty zase mohou rozejít. Co by se mohlo stát? A třeba si Armin ještě vzpomene, jak Saře pod třešní kdysi rozpustil vlasy…
Měla jsem své teorie, kam jejich podivné putování povede, ale minula jsem. Nakonec mám ale pocit, že více než o cíl tu šlo o onu cestu jako takovou. Optikou Sařiných vzpomínek se tu Balkán jeví jako místo, kde jsou temné noci i dny a v němž je poválečná krajina podobně zdeformována jako bolavá duše plná vzpomínek na nezdravé dětské přátelství, které se ale ani dlouholetým odloučením nijak nezměnilo. Jedna udává směr i tempo, druhá je jen loutkou, jež ztrácí vládu nad sebou samou.
Bylo to silné, drásavé a podivné a na konci mě to vyplivlo jako v pěsti zmačkaný papír. Být Sarou, já už bych do stejné řeky znovu nevstoupila, ale čtení to bylo hodně dobré!

5 01.03.2023

Když mě Iva Kokinopulosová oslovila, jestli bych si na recenzi nevzala její knihu, koukla jsem na Pointu a našla si ukázku – a ta se mi moc líbila, tak jsem na to kývla. =)
Sídliště Svět nabízí mozaiku příběhů, které se zlehka prolínají – je tu Marie, která má u sebe často vnuka na hlídání, David a Vanda, kteří potřebují více času sami pro sebe, a pak ještě Roman a Václav, kteří spolu jezdí sbírat papír, aby měli aspoň na jídlo a taky smočili hrdlo. A v tom kolotoči osobních příběhů stojí tak trochu jako v oku hurikánu Sára. Ostatním se straní, moc se o ní neví a jí to tak vyhovuje.
Všechno jsou to vlastně docela obyčejné lidské příběhy a určitě byste si vzpomněli na někoho ve svém okolí, kdo to má podobně jako hrdinové z téhle novely (tedy s výjimkou Sáry, takových osudů asi mnoho není), ale jsou tu tak pěkně podané, že vás to i tak bude bavit. Dokonce bych řekla, že na prvotinu je to skvělá práce, i když mám samozřejmě i pár výtek. Na prvním místě je to jistá naivita, nikoli však nutně v negativním slova smyslu. Je tu však možná až moc náhod a všichni se zdají být v jádru dobrými lidmi, což je (bohužel!) v reálu nereálné.
A co bych bývala uvítala, to je více poznat Sářin svět – ráda bych jejímu uzavřenému životu porozuměla, nahlédla více do jejích myšlenek. Vlastně mám pocit, že jsem víc poznala ty dva kluky z ulice, přitom středobodem novely by měla být Sára. Měla jsem pochopení pro její kroky v minulosti, ale tu „dnešní“ Sáru asi úplně neznám. I když… zná ona samu sebe?
Shrnu to tím, že je to jako prvotina velmi dobrá práce a jazykově velmi bohatá a chytlavá. Doporučuji všem, kteří si chtějí přečíst něco oddychovějšího, ač na pozadí najdete i témata nelehká.

3 01.03.2023

Nemám nejmenších pochyb, že za přežití adventního času v roce 2022 vděčím právě Vánočnímu bestiáři – knize, v níž jsem den po dni poznávala příšery spojené v různých kulturách (hlavně v těch severských) s časem vánočním. Zároveň jsem se naučila, jak jim bezpečně uniknout a dočkat se Vánoc. A to se povedlo, takže dánskému autorovi Bennimu Bodkerovi děkuji! Kniha je zároveň parádně ilustrovaná a za veškerá vyobrazení těch příšerných stvoření je zodpovědný výtvarník John Kenn Mortensen.
Musím se přiznat, že jsem na sebe pyšná, neboť jsem odolala předbíhání a každý den jsem si zodpovědně přečetla skutečně jen jediný příspěvek, čímž jsem překvapila i samu sebe, neboť se považuji za krajně netrpělivou osobu.

1 10.02.2023

Leonard a Hladový Paul je poslední knihou, kterou jsem přečetla ještě v minulém roce. S jejím dočtením jsem si splnila zase jeden restík, protože jsem si ji přivezla z posledního Světa knihy. Sama bych po ní nesáhla, ale u stánku mého oblíbeného nakladatelství Host mi ji doporučila jedna z obsluhujících holčin a mluvila o ní moc hezky, tak jsem neodolala.
Prvotina irského autora Rónana Hessiona přináší příběh o dvou přátelích, kteří jsou ve společnosti docela jasnými outsidery, ale vlastně jim to ani tak moc nevadí. Třicátník Hladový Paul stále žije s rodiči a s pracovním trhem si podá ruku maximálně jednou za týden, zdá se ale, že jediným člověkem, kterému to přijde divné, je jeho sestra Grace. Jeho cca stejně starý kamarád Leonard se živí psaním encyklopedií, i když na jejich obálkách byste jeho jméno nenašli. Donedávna žil se svou matkou, ale po její smrti je najednou sám a společnost nachází u Hladového Paula a v jejich společném hraní deskových her.
Je to vlastně velmi jednoduše psaný román o velkých věcech – o přátelství, lásce a hledání smyslu života. Pro mě to byla ale „jen“ další z knih, která nenadchne, ale ani neurazí. Najdete tu pár zajímavých momentů, občas vás to nutí zamyslet se nad společností – třeba že jak stále nutí fungovat a komunikovat podle nějakých pravidel, i když se v nich vůbec necítíme komfortně, a že jejich neznalost, jak se zdá, nikoho neomlouvá.
I když mi oba hrdinové byli v jistých svých jednotlivostech sympatičtí, stejně jsem si k nim ale cestu moc nenašla. Je to prostě takové pohodové čtení, i když jedna věc mě na tom pořád dost dráždí: Proč to není prostě Paul? Proč Hladový Paul? A to jsem se bohužel nedozvěděla...

3 10.02.2023

O neskutečné rozmanitosti ptačí říše asi nejde pochybovat. Částečně je to zřejmé už z toho, jak jsou šaceni – srovnejte třeba komorní čerň obleku krkavců a honosný paví šat. Ptačí různorodost se však zdaleka neomezuje jen na vnější vzhled a také o tom je kniha Jennifer Ackermanové Ptačí způsoby.
Po Genialitě ptáků jde už o druhou autorčinu knihu, kterou nakladatelství Kazda přineslo českým čtenářům, a musím říct, že jde o dílo stejně nadherné jako první, ale k tomu je zároveň o něco uspořádanější a hlavně jde trochu více do hloubky jednotlivých projevů ptačího chování. Mohla bych se tu opět rozplývat na spoustu řádků (a asi i postů) o tom, jak jsou ti opeřenci úchvatní tvorové, ale to bych vás připravila o vlastní zážitek z četby. Je navíc třeba mít na paměti, že autorka jen trochu poodhrnuje oponu, aby nás do toho kouzelného světa nechala nakouknout, ale spousta fascinujících informací o avifauně zůstává nadále skryta nejen nám (tedy laickým čtenářům) ale i ornitologům, kteří výzkumu života a chování ptáků věnují takřka veškerý svůj čas.
Poznáte tu různé výchovné strategie (a že není kukačka jako kukačka), zjistíte, jak skvěle dokáží medozvěstky spolupracovat s člověkem, a budete ohromeni existencí ptáka, který během života skoro nikdy nespatří denní světlo. A pak jsou tu ještě nenechaví nestoři kea nebo mravenčíci, kteří jsou závislí na jistých mravenčích společenstvech a jejich způsobu lovu.
Já jsem světem ptactva fascinovaná už delší dobu, a to i těmi „obyčejnými“ sýkorami a dalšími ptáky, kteří žijí u nás. Nechte se jimi unést i vy, třeba právě s touhle skvělou knihou.
A ještě jedno upozornění: po přečtení knihy už se na tučňáky nikdy nebudete dívat jako na roztomilé nelétavé ptáky, opravdu nikdy! =D

3 10.02.2023

Nejspíš nebudu sama, ale musím přiznat, že jako dítě jsem se Muminků bála – ta ponurá a depresivní pohádka, která občas v televizi běžela, mě sice svým způsobem i fascinovala, ale taky jsem se jí dost bála. A jak jsem tak oscilovala mezi nákloností a strachem, nakonec převážil spíš ten strach, za což určitě značnou měrou mohou hatifnati!
Po mnoha letech se mi teď do ruky dostal Muminek Omnibus (kniha první) jako soubor původních kreslených stripů a najednou jako by byl ten komiks něčím úplně jiným. Zároveň ale zpětně chápu, proč jsem muminkům nepropadla už jako dítě, protože některá témata vysloveně pro děti vhodná nejsou, navíc v příbězích často panuje i nevlídná a temná atmosféra a postavičky se ocitají v nepříjemných situacích, které ve mně i při jisté míře úsměvnosti jejich mnohdy absurdních okolností vyvolávaly dokonce i mírnou úzkost (to je třeba případ příběhu s kometou).
Tove Jansson stvořila originální svět fiktivních tvorů, kteří byť nejsou lidmi, nesou v sobě mnohé z lidských vlastností a hlavně neřestí. Promítají se sem i některé stereotypy, které sami známe – pečující maminka se stará hlavně o to, aby byli všichni a pořád syti, tatínek plánuje velké věci a i přes dospělost je pořád malým dobrodruhem, Ferka je slečinka, která se snadno nadchne pro každou tretku i každého nového příchozího chlapa…
Tohle byl pro mě ten nejpodivnější návrat do dětství, protože z mých původních vzpomínek na televizní Muminky po přečtení knihy skoro nic nezbylo. Skoro jako by to byla úplně jiná „pohádka“ – a ty uvozovky jsou záměr, protože ona to vlastně pohádka až tak moc není. Zkuste to sami a uvidíte!

2 10.02.2023

„Své vlastní já přece člověk nenajde, jak na něj někde čeká – musí si ho vyrobit sám. Musí stvořit osobu, jíž chce být.“
Přesně to je asi základní myšlenkou americké autorky Brit Bennett v knize Polovina tebe.
Stella a Desiree jsou dvojčata z černošské komunity, v níž se po dlouhé generace „pěstuje“ světlá kůže, která je za určitých podmínek snadno zaměnitelná s opálenou pletí bělochů. Na útěku z rodné vesnice se nakonec jejich cesty rozejdou a stanou se každá někým úplně jiným. Obě pak přivedou na svět dcery, o nichž by od pohledu sotva někdo mohl uvažovat jako o sestřenicích. Světe div se, jejich cesty se však protnou.
Při četbě mě napadaly spousty myšlenek, které se s hlavním tématem knihy pojí: je to jen o tom, jaký obraz o sobě vytvářím v očích ostatních? Nebo jde hlavně o mé vnitřní já a nezáleží tak úplně na tom, jak si to přeberou ostatní? Připouští se vliv spolutvůrců mé osobnosti, případně i vliv okolí, nebo bych vůči němu měla být rezistentní a být sebevědomým autorem sebe sama jen a pouze svým vlastním rozhodnutím?
Právě tím, jak moc mě kniha nutila přemýšlet nad takovými otázkami, si mě docela získala. Na dějové lince pak vlastně ani tak moc nezáleželo, protože byla hlavně rámcem a katalyzátorem mých úvah. Přesto bych v ní asi klidně vypustila osobnost Reese, který sice řeší totéž jako hlavní hrdinky, přesto ta jeho linka působí trochu kostrbatě a nadbytečně.
Zásadní výtku mám ale hlavně k té hnusné bestsellerové pečeti, která dokáže zhyzdit jakoukoli knižní obálku. Nejradši bych spustila petici za odsunutí těchto vad na kráse hezkých přebalů na jejich zadní stranu. Vsadím se, že by hnedle nashromáždila spoustu podpisů!

1 10.02.2023

Marně jsem se snažila vzpomenout, jak se mi dostal na TBR list, ale po jeho přečtení mohu konstatovat, že to asi nebylo čtení úplně pro mě.
Knize přesto nelze upřít velkou jazykovou rozmanitost a skvělou práci se slovem, aspoň co se týče slovních hříček a neobvyklých přirovnání. Horší to pro mě bylo s příběhem, v němž jsem občas nebyla schopna zcela odlišit alegorii a fantazii od skutečného děje. Jezabel byla jako hlavní hrdinka místy až nesnesitelná, ač byla zjevně typickou reprezentantkou společnosti, z níž pocházela, tedy z Konvence. Jak se ale protloukala tím podivným postmoderním světem v jakési vzdálené budoucnosti, trochu sympatií jsem k ní přece jen našla.
Jak jsem už zmínila, pochází Bel z Konvence – povýšené části světa, v níž vládne řád a lidé netrpí nedostatkem. Jejím opakem je tu naopak Dekadence, do jejíhož chaosu a špíny je člověk z Konvence poslán za trest, poruší-li pravidla. Nutno ovšem říct, že navzdory názvu je Dekadence krajem méně dekadentním… Tyhle dva protipóly působí skoro jako kasty – dolů je snadné se dostat, ale vyškrábat se nahoru už se jeví skoro nemožné. A pak je tu ještě Válečný ostrov – právě tam se Jezabelin příběh pořádně začne rozjíždět...

10.02.2023

Nedokázala jsem si představit, že by mohla existovat kniha, která mě moc neosloví, i když v ní významnou roli hraje kočka nebo někdo s láskou ke knihám. A pak se objevil Kocour, který zachraňoval knihy a s ním i spousta nadšených ohlasů. Ta kombinace (kocour + knihy) byla neodolatelná, a tak bylo neskutečně jednoduché nechat se tou vlnou hypu unést a román Sósuke Nacukawy jsem si koupila, ale prostě mi to nesedlo.
Sirotek Rintaró Nacuki žil s dědečkem v domě, kde provozoval knihkupectví-antikvariát, jenže po jeho smrti se tu ocitl sám a bude muset podnik zavřít a žít s tetou. To je pro něj jako pro knihomola těžké, tak s tou změnou zatím otálí, nechodí do školy a dny tráví mezi regály knih, které tak moc miluje. A pak přijde mluvící kocour Tygr a potom taky Juzuko a věci vezmou docela jiný směr. Především je tedy třeba zachránit knihy!
Aby bylo jasno, kocour Tygr si mě získal – choval se důležitě a zároveň dost odtažitě, prostě splňoval všechny atributy, jaké kočky musí nést, ač se zároveň vymykal tím, že byl snad až moc angažovaný pro dobro věci (na kočku dost netypické!). Já bych mu to i odpustila, ale nakonec to vlastně nestojí na něm, protože Tygr je v románu nakonec dost upozaděný a plní spíš úlohu spojovacího článku mezi reálným a (jak jen to nazvat?) řekněme alegorickým světem. Ani Tygr to tedy pro mě nakonec nezachránil (a Juzuko či sám Rintaró se o to přitom ani nepokusili!) a já vlastně knihu zavřela s tím, že mi moc nedala. Ano, jsou tam docela pěkné myšlenky, ale asi pro mě vyznívají spíš do prázdna. Ano, je to miloučké čtení, jenže zároveň asi až moc oddechové.
Za mě tedy zklamání, snad za to mohl ten obrovský hype a tím i moje vlastní velká očekávání, ale prostě mi to moc nedalo. S většinou myšlenek o knihách a správném přístupu lidí k nim se sice s autorem shodnu, ale bohužel mi to podání přišlo asi moc tuctové.

6 20.12.2022