Rybářská chata
Stein Torleif Bjella
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/510968/bmid_rybarska-chata-63e9f775bc589.jpg
4
47
15
„Jestli chceš bejt rybář, musíš myslet jako ryba,“ vykládá starý obchodník a houslista Ivar svému synovci Jonovi. Podobných rad má bezednou zásobu. Ivar se chystá darovat Jonovi vlastnické právo na studené horské jezero, člun s inventářem, sítě a rybářskou chatu. Má to jeden háček: muzikant a celoživotní zápecník Jon rád cestuje a užívá si volnosti, zatímco převzetí takového dědictví znamená dřinu a odpovědnost. Ale co když se stane součástí něčeho, co ho přesahuje? V zářivém podzimním dni se oba muži vydávají do rybářské chaty strávit společný týden: Jon vybavený novým sešitem na poznámky a Ivar s odhodláním naučit svého nemotorného, ale ne úplně beznadějného synovce vše, co potřebuje vědět – o rybaření a životě. Román se silnými autobiografickými prvky o jednom původně nechtěném dědictví a mužském dozrávání.... celý text
Přidat komentář
Citlivě napsaný příběh. Střet dvou generací, Moudrost stáří i trochu drzost mládí.
Dobrou knihu poznam tak že dlouho ve mně rezonuje a myšlenky na ni se mi vraceji tu a tam i v nečekaných chvikach. Toto je přesně tato kniha. K tomu zažitek s času straveného v rybařské chatě - přiroda, obrovské prostory, jezero a chata, člun a ryby. A libilo se mi jak Jon to ustal, i když starý pan ho nešetřil.
Kniha s velmi velmi velmi pozvolným dějem. Hlavní hrdina je zde obdařen neobyčejně dobrým sebeovládáním a pravděpodobně ocelovými nervy -Ivarovu kritiku a neustále hodnocení by nesnesl jen tak někdo. Autorovi se mě povedlo tak vtáhnout náladou a atmosférou místa,že jsem skoro cítila chlad, teplo z kamen, vítr ... prostě jsem místy byla u jezera taky :) Každopádně to, co si z knihy odnáším především, je děsná chuť na pstruha. A to jakože fakt moc.
Kladu si otázku, proč něco takového vzniklo, a proč to máme číst.
Týden dvou příbuzných u jezera, které slouží jenom jako kulisa.
Ale čeho?
Na střet dvou generací je to příliš plytké (OK, chápeme, starší generace nám tvrdí, že něco se má dělat nějak, ale my si to chceme dělat po svém - ale to není nic nového).
Na to, abych sympatizovala s kterýmkoliv protagonistou je to opět příliš plytké (starší v jednom kuse rejpe a prudí, mladší je poněkud sebelítostivý a trochu životní "lůzr").
Hvězdičky dávám za zásadní moudro celé knihy: "Jestli chceš být rybář, musíš myslet jako ryba." (ale kvůli tomu to číst nemusíte), za prostředí, kde se to odehrává, a za to překvapení na konci.
Jinak je to prakticky deníček hudebníka, o kterém jsem v životě neslyšela, a který se zřejmě z některých věcí potřeboval vypsat.
Nenadchlo, neurazí.
Zkusit to můžete a uvidíte. Já už ji znova neotevřu.
Knihu jsem objevil díky recenzi v časopise Host. Nelituji, že jsem si ji přečetl. Novela, která Vás vtáhne na studený Sever ke stejně studeným lidským vztahům. Nejprve k autorově stylu (překladu!): oceňuji velmi čtivý sloh překladatelky. Věřím, že přeložit některá slova bylo velmi obtížné. Myslím, že se to překladatelce povedlo.
K příběhu...výše jsem uvedl, že příběh vyprávěl o studených vztazích mezi příbuznými...přesto bych při této příležitosti využil metaforu ledu, který je tak studený na dotek, až hřeje.
Pedantská postava Ivara ve čtenáři vyvolává často pocit bezmoci a smutku. Zamýšlí se, proč asi hlavní postava nechává na sobě dříví štípat, proč ignoruje neustálé nepříjemné narážky všeho druhu: od toho, jak je "neschopný", až po smůlu v lásce. Důvod je nevyřčen na konci, přesto ho každý čtenář pochopí. Ryby zde hrají jen "druhé housle", kulisu, na níž je příběh vystavěn.
Kniha také částečně odráží severskou pospolitost, kterou obdivuji.
Novela je jakousi ledovou sondou do studených severských duší.
Doporučuji!
Tragikomický příběh o střetů dvou generací a životních názorů. Kniha sice nemá nějakou dramatickou dějovou linku, odložit jsem ji i tak nemohl... Příběh dvou zcela odlišných osobností (a 120 kg pstruhů), které jsem jsem si vždy dokázal pěkně vizualizovat v představách. A nakonec velké big bang...
Nemít příliš velká očekávání, to je asi to nejlepší, jak může čtenář ke knize přistupovat.
Na Rybářskou chatu jsem nejdřív zaregistrovala samé nadšené ovace, a tak jsem si ji pořídila. Pak se ale objevilo několik naopak velmi zklamaných ohlasů a já si nebyla jistá, jestli jsem s koupí neprohloupila. Byl každopádně jen jeden způsob, jak to zjistit, a tak jsem si románovou prvotinu norského hudebníka Steina Torleifa Bjelly přečetla.
Těšila jsem se rozhodně na skandinávskou přírodu, lesy, hory, jezera, jenže nakonec tu toho až tak moc nebylo. Všechny ty popisy přírody jsem si tu sice docela užila, jenže já bych tu toho chtěla mnohem víc. A potenciál by tu přitom byl dva chlapi sami v chatě u jezera, vydávají se na loďce na ryby, civilizace zdá se v nedohlednu.
Důraz je tu naopak kladen na vztah Ivara, starého mrzouta, který se snaží předávat dál svá moudra, a synovce Jona, který ho útrpně poslouchá, sem tam se pokouší o sebeobhajobu, když je strýc obzvlášť pichlavý ve svých poznámkách na jeho osobu, ale vlastně to moc nevypadá, že by věděl, co se sebou dělat.
Jestli chceš být rybář, musíš myslet jako ryba, říká Ivar Jonovi, ale v důsledku jde vlastně o to, že se ho ani nezeptal, zda o lov ryb vůbec stojí. Místo toho mu diktuje život a to doslova, vždyť Jon od něj dokonce vyfasoval sešit a pero, aby si to všechno zaznamenal a radši ho ani nenapadlo, aby si něco udělal po svém.
V důsledku jsem si z knihy mnoho neodnesla, což mě docela mrzí. Starého mrzouta bych si dokonce i dokázala oblíbit, ten byl aspoň autenticky podaný, i když byl direktivní a o životě plkal blbiny, aspoň snad tomu rybolovu rozuměl. Uteklo mi snad nějaké poselství, které jsem nedokázala přečíst mezi řádky?
Generační střet je zde popsán tak bolestivě a tak přesvědčivě, že se mi chtělo bít hlavou do zdi. Jen těžko může starý a zkušený rybář předat své zkušenosti mladému synovci. Jako by to bylo nemožné. Ten pocit zná asi spousta z nás. Někteří dokonce z obou stran. Nejprve z mládí z pohledu rebela...proti starším, potom po čase, ve fázi znoudření, z pohledu vědoucího,. Na takový motiv byla napsána řada knih.Tuto považuji za hodně povedenou. Skvělé dialogy.
Nejsem fanoušek (naopak) českého rybářství ve smyslu narvat bahňáček co nejvíce kapry, abychom ho mohli se slávou na podzim masu těl vylovit. Možná je to tím, že jsem poznala soukromé rybaření ve fjordech a jezeře v Norsku. A to pod dohledem farmáře, který jakoby postavě Ivara z huby vypadl.
Tohle pomalé čtení a jednoduché filozofování o všem a o ničem nebo prostě jen popis žití u horského jezera jsem si opravdu užila. Dýchá z něj sever a prostor.
Pokud nemáte trpělivost rybáře, možná se s touto knihou nepotkáte, tak jako jsem se s ní úplně nepotkala já.
Autorovi se podařilo vytvořit fajn komorní atmosféru, ale jinak mě osud Ivara a jeho synovce, přiznám se, příliš nezajímal.
Nebylo tam nic, co by mě nutilo číst dál. Rady do života byly takové jaké jsme všichni slyšeli už několikrát. Popisy přírody se povedly, stejně tak mě bavil autorův jazyk, ale k nadšení to bohužel nestačilo.
Každopádně jestli jste duší rybáři, třeba vám Rybářská chata přesně sedne.
Ivar, starý mrzoutský strýc vyráží s Jonem do Rybářské chaty k horskému jezeru, které už po generace patří do rodiny. Právě nyní by ho měl převzít Jon. Ten však rád cestuje a užívá si volnosti. Společný týden na samotě u jezera přinese každému z nich možná i něco nového. Jon je vybavený sešitem na poznámky a Ivar má odhodlání naučit synovce vše, co zná. Vzhůru k jezeru!
Tak toto bylo opět pohlazení na duši. Knihy z nakladatelství PROSTOR jsou pro mě sázka na jistotu krásného zážitku.
Ponořila jsem se do příběhu, užívala si krásy finské přírody, která je tu vylíčena úchvatně a potají jsem poslouchala ty dva, kteří se snaží najít společnou řeč (anebo možná taky vůbec ne). Kromě přírody je to hlavně příběh jedné rodiny a spousta krásných životních mouder. To vše na pár stránkách, ale nic v příběhu nechybí, všeho tam je tak akorát.
Ivar je takový morous, ale ty jeho rady kolikrát jsem se musela usmát a najít si podobný moment i v mém životě. Ať jste v Čechách, nebo ve Finsku, lidé jsou všude stejní.
Je zde ukázaný střet dvou generací a neustálý koloběh, kdy starším nevěříme, dokud si něco sami neprožijeme.
I díky jednomu překvapení v závěru už teď vím, že si knihu potřebuji přečíst znovu a podívat se na příběh trošku jinýma očima.
Nádherná kniha o rybaření, o hudbě, o přírodě a o životě.
Norská novela o strýci Ivarovi a synovci Jonovi. Ivar chce Jonovi odkázat rybářskou chatu u jezera, a tak tam spolu stráví týden, aby se Jon naučil, co a jak má dělat, především jak lovit ryby a jak je zpracovávat.
Bohužel, s touhle knihou jsme se vůbec nepotkaly. Její příběh mě nějak úplně minul, nic hlubšího ve mně nezanechal, myslím, že za pár dní nebudu skoro vědět, o čem byl. Vůbec nemám pocit, že bych si z hovorů dvou mužů odnesla nějaké zásadní poselství, na konci se ani nedostavila nějaká očekávaná katarze, jediné, co mě jakž takž zaujalo, byly popisy přírody a jezera, vytvoření atmosféry jednoho podzimního týdne.
Hodnocení: 2,5* z 5*
Štítky knihy
přátelství norská literatura člověk a příroda rybolov, rybářství, rybaření hudebníci, muzikanti přátelé rady do života příbuzní
Rybářská chataKniha Rybářská chata je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 51x |
| Čtenářské výzvě | 8x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 50x |
| Chystám se číst | 45x |
| Chci si koupit | 6x |
Nostalgický příběh dvou mužů. Strejda Ivar a synovec Jon. Střet dvou generací. Týden spolu na jezeře Storsenn. Ivar předává vyžádané i nevyžádané rady ohledně rybolovu, starání se o sítě, chytání ryb, spotřebě ryb, plavení po jezeře, ale i rady o podnikání, o muzice, o politice, o životě, o partnerství,...
Spousta toho prochází Jonovi jedním uchem dovnitř a druhým ven. Bere to jen jako kritiku své osoby, peskování starého člověka k mladému. Mnohdy to tak je i doopravdy. Ale nedělají to tak všichni? Vždyť stáří lidé už něco zažili, prožili, mají právo radit mladším
Jon má zdědit firmu i jezero. Aby se naučil o něj starat, musí být týden se strýcem být na ostrově. Už po prvním dni se to zdá nemožné a dlouhé. Nakonec tam ale zůstane. Někdy se pohádají, naštvou se na sebe, ale mají i chvíle kdy si rozumí i beze slov.
Jon se naučí všechny potřebné věci, popřemýšlí o životě, uzná, že v něčem měl i Ivar pravdu. Konec je trochu dojemný a já mám takovéhle filozofování nad životem ráda.