Sisssi komentáře u knih

St Aubyn opět nezklamal. Prohnilé zákulisní praktiky v udílení literárních cen jsou platné i pro fungování jiných podniků, nejen kulturních. Všeobecné zhnusení a nuda, rodiče, zanedbávající a ničící své děti z kariérních důvodů, zhrzené děti, které jim to oplácí, z nudy se opouštějící milenci, u nichž konec vztahu ovlivní jen jejich literární tvorbu, aniž by se skutečně dotkl jejich nitra a citů, apely na ochranu životního prostředí ze stran, které se na jeho destrukci značnou měrou podílí a v neposlední řadě bestseller, který vznikl omylem. To vše zabalené do celofánu sarkasmu a ironie, který by byl k popukání, kdyby to všechno nebylo tak realistické (nebo právě proto?). Obzvlášť mě bavily pomstičky zhrzených a odkopnutých postaviček - Nicola, která práskne na slavnou maminku, že se o ni nikdy pořádně nestarala, Didier, slibující si napsat něco tak velkolepého, že na to Katherine v životě nezapomene - jak výstižné, jak naivní, jak malé a lidské... Roztomilá kniha.

Francouzská lolitka, která si své zneužívání užívala do chvíle, než jí okolí vtlouklo do hlavy, že by se měla cítit jako oběť.

Opět kniha plná infantilního pseudojungiánství a nesmyslných plků o tom, jak nám chybí přechodové rituály (nechybí, máme je pořád, jenže forma, kterou v naší době mají, není většině uživatelů dost nóbl). Autorce chybí odstup, protože člověk, co sám bojuje s anorexií, by se sám neměl pokoušet stejnou poruchu uzdravovat u druhých. Sympatické je alespoň to, že Woodmanová nemá k archetypům onen nekritický a 100% obdivný vztah, jak to v podobných textech zpravidla bývá, ale přiznává, že archetyp může i škodit. V každém případě, jungiánské škatulkování je dnes již dávno překonané, bohužel je teprve nyní začíná spousta naivních lidí (ke své vlastní škodě) objevovat a věří tomu.

Naivní feministické plky o ničem, o posvátné prostituci jsem se vlastně nic nedozvěděla.

Žen, které tvrdí, že jim tato kniha "otevřela oči", je mi hluboce líto. Kniha není o tom, jaká byla naše historie, ale jakou by si ji autorka přála mít. Podle předmluvy autorka "odmítá neutralitu bádání jako předsudek a přiznává praktickou intenci" (!). Už to by mělo být varovně vztyčeným prstem pro čtenáře. Ideologická angažovanost z knihy přímo čiší. Už jen úvod je k popukání, například demagogické formulace typu "je nanejvýš pochopitelné, je logické,...", náledované něčím, co rozhodně není logické či pochopitelné. Černobílá teorie o dominančním a partnerském modelu společnosti neobstojí a snaha zneužívat historii při úvahách o budoucím směřování lidstva na mě působí dost odpudivě. Poslední kapitola je obzvlášť úsměvná. Zvláštní, že podobné škváry milují právě lidé, co jsou jinak velkými demokraty a odpůrci komunismu a spol. Podobnost asi nevidí.

Potěšilo, pobavilo, zaujalo. Povídky od starých autorek sci-fi, navíc i spousta informací o dalších autorkách, podobných námětech v jiných dílech a navíc pěkné zpracování. Jen víc podobných knih.

Zneužívání a účelové interpretování historie či mytologie pro účely politiky vadí skoro všem. Zajímavé je, že u (rádoby)psychologických textů to nevadí skoro nikomu, lidé je hltají a věří, že najdou cestu k sobě, k pochopení svých problémů,... Naivní a primitivní femismus, hledání spojnic tam, kde nejsou a opomíjení těch, které existují, vytržení z kontextu a ignorování vývoje dějin (politických, náboženských, kulturních,...) - to je v kostce asi tak vše, co kniha nabízí.
Ne, znásilnění v mytologii není vyjádřením vítězství "patriarchátu", je to častý motiv, který se objevuje v mnoha mytologických příbězích a daleko víc spojnic má s Gaiou než s Persefonou (když už chceme hledat antické analogie).
Místy jde o opravdu zcestné čtivo. Ztracená a zoufalá žena (str. 61), která není schopna se zavděčit otci má nalézt úlevu ve feministickém náhledu na věc: celé ženské pokolení je přece utlačováno, což z ní snímá břímě vlastní nedostatečnosti - to je rada psychologa, vážně? Nahradit jeden komplex komplexem jiným? Od podobných "odborníků" ruce pryč.
Muže asi autorka viděla jen z rychlíku, protože jak jinak si vysvětlit černobílé a jednoduché soudy typu: mužům se dostávalo podpory od vnějšího světa a nezažívali vnitřní konflikt. Rovněž zkratkovité myšlení typu "věřící - inkvizitor - upalování nevinných žen" mi připomíná zjednodušování, jakých se dopouštíme, když se nás malé dítě zeptá na fungování nějkého složitého technického stroje.
Autorka je toho názoru, že jen po přijetí a procítění temných aspektů ženství budou moci muži a ženy prožít opravdový, hlubký, citový vztah. Já myslím, že lidé by spíš měli používat zdravý rozum, lásku, toleranci - a hlavně by sebou neměli nechat manipulovat podobnými nesmysly.

Pohled na ženy a jejich postavení ve starověku přes růžové brýle. Příliš ženské, příliš idealistické, ale jako oddechovka dostačující - do chvíle, než se Dína zamiluje, protože příběhem její lásky k šekemskému princi se kniha začíná řadit k rychlospotřební a nezajímavé červené knihovně.

Hloupý, do sebe zahleděný Peer, který ale přece jen poskytne matkce krásný odchod ze světa v podobě snu o cestě do krásného zámku na bál, je jedním z vyrcholů Ibsenova díla. Zdařile kloubí dohromady typické prvky 19. století (exotické kulisy, fascinace nově objeveným cestováním) s noderními (ego, být sám sebou, důraz na výjimečnost jednice, potlačení role celku, z něhož vychází nebo do kterého patří).

Budu tě čekat; když se nedočkám
tady na světě, sejdeme se tam!

Budu tě kolébat, budu bdít;
spi, ty můj chlapče, spi a sni!

Rozkošná kniha.

04.09.2021

Proč dnes tolik autorů zasazuje děj svých příběhů na venkov, když o něm nic neví? Představa, že kdo žije na venkově prauje v prasečáku/v kravíně a nezná nic než zbytečnou práci (aby náhodou neměl něco takového, jako je volný čas), hospodu a televizi, je dost zcestná. Uvědomují si vůbec tito autoři, jak setřené jsou dnes rozdíly mezi městem a vesnicí?
Vložit do textu úryvky z pohádek a nahlížet na příběh z perspektiv různých postav by byl celkem povedný nápad, ale realizace je jaksi kostrbatá, neohrabaná. Vzhledem k tomu, že má autorka vystudovanou bohemistiku a působí v AVČR, čekala bych vyšší kvalitu.

Podívat se i na jiné obdoby lidových léčitelek, než jsou ty kopanické? Proč ne, jenže to by tam o nich něco muselo být. Rovněž všudypřítomné ezoterní hlody jsou dost příšerné. Autorův náhled na Kelty (a nejen na ně) je dost naivní.

Je až neuvěřitelné, kolika lidem po vydání této knihy Hannelore Viertailová a Laura Janowitzová zamotaly hlavu. Hanka a Linda neexistovali. Hanka a Linda existovaly. Vlastně se divím, že tento vtípek někoho nenapadl dřív.

"Nemysli, že jsi jediný vypravěč příběhů na tomto světě. Dříve či později jej někdo, ještě větší lhář než sám Baudolino, určitě začne vyprávět."

Poslední věta je zároveň krásným závěrečným vtipem "většího lháře než sám Baudolino", Umberta Eca. Kouzelné putování za chymérou, která neexistuje, kouzlo nedosažitelného poháru a neméně nedosažitelné lásky, to vše v obyčejném a lidském hávu (grál jako nejobyčejnější miska ubohého starce - a není vlastně památka na zemřelého blízkého naším nejvzácnějším pokladem? Pak je její umístění do sochařské výzdoby městského chrámu krásnou poctou). Vše vrcholí v kontrastu ubohosti života uvězněného jáhna-vládce a v idylické lásce, která se odehrává na nejkrásnějším místě pod korunami stromů (kde se vše v okamžiku zvrhne ve frašku, když zjistíte, že Hypatie je od pasu dolů koza, abyste vzápětí zjistili, že ve skutečnosti nejde o frašku, ale o lásku - naivní, hloupou, sentimentální, kýčovitou, ale takovou, po které vlastně všichni touží). Závěr, kde hlavní hrdina nakonec zjišťuje, kdo zabil milovaného císaře, je roztomilým rozuzlením tohoto oddechového opusu.

6 14.08.2021

Zaměření pozornosti na Ludvíka Viktora u nás dosud chybělo. Autorka v úvodu lituje, že jí Karel Habsburský nepovolil přístup do pozůstalosti arcivévodkyně Žofie, protože se ve své předchozí knize kriticky vyjádřila o Karlovi I.

Ačkoli autorka není zcela objektivní, přesto se jedná o zatím nejlepší práci o tomto profláklém žítkovském fenoménu. Pro milovníky Kateřiny Tučkové by to měla být povinná četba, aby nevěřili románovým smyšlenkám.

Autorka v šestačtyřiceti málem u lékaře údivem spadne z lehátka, když se dozví, že její schopnost prožívat orgasmus neovlivňuje výchova, Freud nebo patriarchální společenské normy, ale že s tím má také co do činění její nervová soustava - to je snad vtip, ne? Vážně je někdo tak naivní, nebo si opravdu někdo nechá tak vymýt mozek, aby mu taková celkem normální věc připadala jako cenná a objevná informace? Autorka mi připadá poněkud hysterická a přecitlivělá. Pocit "prošla jsem si peklem a vyšla z něj posílená, schopná nahlížet vyšší pravdu, tudíž musím návod na správný život sdělit i vám" je velkou bolestí dnešní doby, zadělávající některým jedincům na další problémy.

Nejpřínosnější ke přetisk Hoferových povídek. Postřehy autora jsou však slabé a dost často mimo.

Takové... naivní, černobílé, za ten humbuk a řadu cen to rozhodně nestojí. Rozhovor dvou vědkyň etnografek v závěru byl skutečně úsměvný. Jako lehká oddechovka dostačující.

Těšila jsem se na rozbor zajímavých postav z Bible a místo toho čtu o ezoterních škatulkách a neexistujících ideálech. Neustálé mnohomluvné opakování jednoho a téhož v malých obměnách. Úprava knihy je však opět lákavá.