Metcheque komentáře u knih

Velice vtipné, nápadité, originální a graficky vymakané. Velkým mínusem je žel autorův dnes již překonaný ekonomický přístup bezhlavých škrtů. Z tohoto důvodu kniha nemůže posloužit jako učebnice, protože některá čísla jsou poněkud vytržená z kontextu.

2 02.01.2016

Představa, že ze své vlastní disertačky (Politicky motivovaná volební neúčast) udělám beletristický kus, mě vždycky lákala. Nikdy jsem se ale k takovému kočkopsu neodhodlal, protože jsem předpokládal, že z toho vyjde slátanina, kterou mi nikdo nevydá, natož aby ji někdo četl.

Avšak Michalu Horáčkovi se to podařilo, ba co víc, skvěle to funguje! Čtenář se pobaví, poučí a navíc získá základní informace o hazardní subkultuře, jejíž literární zpracování v současné české literatuře nemá obdoby. Horáček tedy opět potvrdil, že originalita je jeho esenciální vlastností.

2 02.01.2016

Jak pozná muž, že stárne?
???
Když se mu oblíbená pornoherečka přesune z kategorie teens do kategorie MILF.

Ale ne, nyní vážně. Literární pokus Martiny Mrakviů alias Bílé Tarry byl bezesporu marketingově správným tahem. Každý, kdo měl kdy tu čest hodnotit Tařiny doslova oscarové filmové role, musel při pohledu na obálku knihy pocítit osten zvědavosti a nahlédnout do hereččina soukromí. Připomeňme třeba psychologický kus Lesbian Prison popisující spletité vztahy v ženském vězení či exotickou letní komedii Ibiza Fucking Island. Stejně jako Zázvorková, Šafránková či Geislerová, i Mrakviová popisuje zajímavé dětství a dospívání. Ostatně vzpomeňme si na prodejnost životopisných knih Dany Čermákové, takový typ literatury zkrátka letí.

Avšak již při prvních stránkách přichází poněkud studená sprcha. I literárního laika zarazí poněkud pubescentní styl, jakým je příběh popisován. Smajlíky, plevelná slova, chyby. Zpověď je však syrová a upřímná a Tarra své životní eskapády chrlí samospádem. V této situaci samozřejmě čtenář oceňuje autenticitu a literárně poněkud pokleslejší vyjadřování autorce odpouští.

Ale chyba mostku, vážení. Určitě nebude velkým spoilerem, když prozradím, že Tarra v poslední kapitole přizná, že knihu vlastně psal její literárně zběhlejší kamarád a ona to spíše tak nějak dala obsahově do kupy (přitom přemnožené smajly zůstaly). A toto považuju za neomluvitelný cheat na čtenáře(ku), jelikož Tarra je na obálce uvedena coby autorka! Čtenář-zákazník tak vlastně zaplatí za autentickou zpověď a doma zjistí, že koupil králíka v igelitce.

Je velká škoda, že Tarra nereagovala na pozvánku k literární besedě, která se měla konat v její rodné Ostravě. Třeba by některé skutečnosti okolo knihy vysvětlila osobně. Takto jsem nucen dát jednu plesnivou hvězdičku.

4 01.01.2016

Abych parafrázoval profesorku historie Ninu Pavelčíkovou, "zatímco Benito Mussolini byl intelektuál, Hitlerův Meinf Kampf byl opsanou snůškou článků z dobových antisemitských brožur".

Na tom samozřejmě nic nemění fakt, že kniha dokázala tak obratně podat fakta, že jí ve své době nelze upřít neoddiskutovatelnou přesvědčovací schopnost.

Viz moje recenze To by se mi nemohlo stát na Knihcentrum revue.

01.01.2016

Kdyby napsala Ratner tuto knihu ve stylu "Utekla jsem z KLDR", rozhodně by neměla takovou přesvědčovací sílu. Koncept, který autorka zvolila, je naprosto originální a zatím jsem se s ním v souvislosti s podobným tématem nesetkal.

Svědectví o jedné z nejhorších genocid 20. století je podáno politicky neutrálníma očima nezletilé členky khmerské královské rodiny a veškeré brutality jsou líčeny s až morbidním básnickým nádechem. Dětská duše reaguje na zabíjení únikem do fantazie a obdivováním přírodních krás, přičemž svůj podíl hraje i nevědomost, do níž se jí snaží rodiče zastřít.

Kladně hodnotím také faktickou objektivitu. Autorka nepopírá, že svůj díl viny měly na kambodžské tragédii i Spojené státy a zároveň poznamenává, že s Rudými Khmery zcela logicky zpočátku spolupracovala i královská rodina, protože je spojoval společný nepřítel.

5 23.12.2015

Budu hrubě neobjektivní, ale já i Stephen King jsme velkými fanoušky kapely Ramones a Řbitov zviřátek je prostě s touto punkovou grupou neodmyslitelně spjat. Zatímco knižní podoba je prošpikována částmi jejich písní, ta filmová (zprzněná, samozřejmě) se může pochlubit songem Pet Sematary při závěrečných titulcích, kterou Ramones napsali přímo v souvislosti s knihou. Kombinoval jsem tedy četbu a poslech a dojem je tím jednoznačně umocněn.

Odmyslíme-li však tento fetiš, Řbitov zviřátek je parádní i kompozičně. Děs a hrůza přichází po malých krůčcích, ale později se začíná stupňovat, až dospěje do velkého finále. Úžasné jsou také dialogy. Ty dlouhé rozpravy mezi Creedem a jeho postarším sousedem u plechovkového piva na verandě mě budou pronásledovat ještě hodně dlouho!

22 23.12.2015

Ano, jak píší kolegové, už to není takový sci-fi klenot jako wyndhamovská klasika (podobně nemůžeme vyčítat Lagercrantzovi rezervy ve srovnání s Larssonem), nicméně Noc trifidů můžeme označit důstojným pokračováním. Přestože se občas při čtení vkrádá do mysli pocit, jak by asi kniha fungovala na filmovém plátně v čele s Brucem Willisem či Arnoldem Schwarzeneggerem (akční scény plné přestřelek a výbuchů nechybí), kniha má spád a o zvraty není nouze.

11 22.12.2015

Román pro muže je pozoruhodný příklad toho, kdy ze špatné knihy udělají dobrý film.

Ano, Román pro muže je béčko k odreagování, letní pohodovka na lehátko, literární rychlovka do vlaku... jeho umělecká hodnota spočívá jinde.

Ukazuje totiž ve své dokonalé nahotě, jak funguje česká politika. Málo autorů má odvahu (či um) se do takových témat pouštět. Viewegh se o to (ač bez fanfár vybroušené vysoké literatury) pokouší a mi se jeví jeho snažení jako úspěšné. Zkorumpovaný soudce, lidový antikomunismus, rozdílné životní úspěchy sourozenců. Do toho nevěra, okázalý přepych, ženy-zlatokopky. Všechno to jsou motivy či témata, která ve společnosti rezonují a Viewegh z nich dokázal poskládat poměrně smysluplný a věrohodný příběh. Kniha tak - i přes prvoplánovou vulgaritu - může čtenáře donutit zamyslet se nad současnou společností a třeba i motivovat k vlastní aktivitě.

4 22.12.2015

Ideální knížka pro studenty bohemistiky, literatury či třeba jen učitelství češtiny. Milan Uhde dělá v podstatě totéž, co mnozí z nás. Vrací se ke klasickým dílům české literatury, z nichž jsme mnohé četli jako povinné kusy během hodin češtiny na základní škole. Učitelé často neuměli látku podat tak, aby byla zajímavá, takže budoucí pedagogové si mohou z četby odnést zajímavé poznatky.

Třeba o tom, že osobnost Boženy Němcové je snad ještě zajímavější, než její tvorba či o tom, že i proletářští básníci mnohdy ve svých verších řešili hluboké vnitřní rozpory.

Od pěti hvězdiček dělí knížku toliko fakt, že autor smáznul druhou polovinu 20. století Havlem, zatímco Uhdeho interpretace Kundery, Hrabala, Škvoreckého Fukse či Lustiga mohla být neméně zajímavá, než interpretace chronologicky starších děl.

2 22.12.2015

Nechápe-li někdo, proč bolševici neustále viděli v Jiráskovi průkopníka socialistického realismu, nechť sáhne po této knize. Až naturalisticky zobrazený boj mezi proletáři a vykořisťovateli (pardon, tedy mezi selským lidem a šlechtou) je tak autentický, že i čtenář neznalý historických faktů má místy chutě popadnout vidle a připojit se k osvobozeneckým bojům hlavních hrdinů.

4 22.12.2015

Úžasná literární laboratoř, v níž Kundera namíchal základní lektvary pro svou pozdější tvorbu. Stopy povídek ze Směšných lásek lze vystopovat v Nesmrtelnosti, Žertu i Knize smíchu a zapomnění.

Skvělá kombinace tragédie a komiky. Pro nešťastně zamilované útěcha, pro ty šťastnější pobavení.

9 22.12.2015

Tato publikace je nesmírně důležitá ve své informativní rovině. Měl jsem tu čest se s autorkou setkat a o jejím boji se šmejdy si podrobně popovídat. Kniha obsahuje nejen poučný příběh o lidské blbosti (tu můžeme vidět hned v několika rovinách), ale i třeba seznam podvodných firem.

Složitější je ovšem hodnocení v rovině literární. Spíše než beletrie je kniha spíše návodem, jak se vyhnout problémům. Jak uspořádat demonstraci. Jak založit nevládku. Pokud by byla kniha napsaná v odrážkách, její forma by se možná ještě lépe přizpůsobila obsahu. Konceptu odpovídá i jazyk autorky, který je úsporný, stručný a jde k jádru věci.

Jako člověk veřejně aktivní však mohu knihu bez okolků doporučit.

4 22.12.2015

Žítkovské bohyně umístily laťku hodně vysoko, proto bylo možná mé hodnocení Utrpení Gerty Schnirch neobjektivní, nicméně faktem je, že zatímco začátek knihy má obrovský spád a hlavní hrdinové jsou vystaveni osudovým dramatickým situacím, postupně se děj stává stále rozvleklejším.

Zůstane Gerta v pohraničí? Anebo uprchne? Zastanou se jí sousedé? Chystá se jí někdo ublížit? Takové pointování situace by mělo smysl v jedné, maximálně dvou kapitolách. Když se však dlouho nic neděje, čtenáře to otupí a má tendenci přát hlavní hrdince cokoli, hlavně ať už dojde k nějakému dějovému zvratu.

Trošku jsem si u čtení vzpomněl na Kafkův Zámek. Dostane se tam ten zeměměřič, nebo nedostane...?

5 22.12.2015

Pokračování brilantního Metra 2033 by bylo dokonalé... nebýt dvou dějových linií, pro které se autor rozhodl. Absolutně nefungovalo, čtenář se musí neustále přepínat na různé polohy, listovat dozadu (a poté, co mu dojde trpělivost, i dopředu) a ztrácí pozornost.

Ne že bych byl odpůrce množení dějových linek. Takovému Kunderovi to třeba fungovalo bezvadně. K Metru se to ale nehodí.

5 22.12.2015