Metcheque komentáře u knih

François, úspěšný profesor na Sorbonně, nám coby vypravěč popisuje hypotetickou Francii nedaleké budoucnosti, kdy o post prezidenta republiky bojují muslimové s ultrapravicí a země stojí na prahu občanské války. Už zde by však měl čtenář zpozornět, protože vypravěč nás de facto tlačí tam, kde nás chce mít a sugeruje nám představu o zhýralém západoevropanovi bez morálních hodnot, jemuž vtiskuje smysl života až politický islám. A tak zatímco muslimové úzkostlivě střeží ghetta svých rodinných komunit, François ani neudržuje styky se svými rodiči. Zatímco ímámové apelují v mešitách na sexuální zdrženlivost muslimských žen, François se vyspí s prostitutkou, mezi jejíž oblíbené praktiky patří „gangbang na parkovišti“. Typický Francouz je tak vykreslen coby primitivní blbeček, který výměnou za děvky, chlast a starobní důchod ve čtyřiačtyřiceti velmi ochotně prodá svou vlastní zem.

Koho však François reprezentuje? S profilem univerzitního profesora, jehož život sestává toliko z rautů, četby, svádění studentek a bloudění v metaforách Huysmansovy literatury, nemůže představovat ani půl procenta populace. Do popředí se tak dere nepříjemná otázka, která se neobjevuje ani metatextově – neskrývá se pod pozlátkem saúdských petrodolarů otevřený klerofašistický režim? Jak by vypadalo Podvolení v případě, že by byl vypravěčem obyčejný Francouz nižší střední třídy? Není nutné počítat se zatýkáním levicových intelektuálů a občanských aktivistů? A co ty tisíce učitelek, vědkyň, socioložek či inženýrek, jejichž kariéra byla změnou politických poměrů násilně ukončena a jejich talent navždy pohřben?

Více v mé recenzi Volnost, rovnost a chlebíčky s kaviárem na webu La Cultura.

8 10.03.2016

Velmi komplexní téma, leč povrchně uchopeno. Aneb pro koho ta kniha vlastně je? Víc v mé recenzi.

1 09.03.2016

Na cestu do duše Čecha v období ČSSR jsem neměl žaludek, proto jsem odložil rozečtený Gottland a vrhnul se rovnou na Udělej si ráj, kterážto kniha pro mě byla tematicky mnohem zajímavější.

Fascinující pohled Poláka na současné Čechy je zcela brilantním literárním i faktickým počinem a titul doporučuji všem, kdo chce alespoň částečně pochopit českou náturu. Autor se chytl oblasti, která zřejmě Poláky zneklidňuje, rozzuřuje i fascinuje nejvíc - uvědomělý ateismus. Toto téma je rozebíráno hned v několika kapitolách, návštěvou papeže Benedikta počínaje snahou ušetřit za pohřeb konče.

Čemu v knize příliš nerozumím, je kapitola o Janu Saudkovi a Davidu Černém. Mariusz Sczygiel se netají svým záměrem - dobrat se k tomu, proč jsou Češi takoví, jací jsou. Volba výše zmíněných autorů je však dle mého krokem vedle, protože ani Saudek, ani Černý nijak nereprezentují ani český holubičí klídek, ani českou švejkovskou sebeironii. Místo nich bych spíše rozebral fenomén Járy Cimrmana; ten například v knize není zmíněný vůbec.

Život Jana Saudka je v jistém ohledu extrémní. Fotografa se osobně dotkla hrůza holocaustu, během normalizace nesměl umělecky tvořit. Tyto i další faktory se samozřejmě promítly do jeho tvorby a vznikl tak zajímavý příběh plný bohémství, ale i nejistoty. S česku náturou má však společného málo. David Černý je pro změnu reprezentant performačního umění. Ani tento obor však (i přes určité kořeny v undergroundu) není českou veřejností příliš adaptovaný a David Černý je českým publikem brán v lepším případě za vandala.

I přes nejasnou motivaci autora jsou však i tyto dvě kapitoly nesmírně zajímavé a kniha je tak mnohem plastičtější. Pět hvězdiček je tedy zcela zasloužených.

7 06.03.2016

Příjemná četba. Čtenář očekává duchařinu, téma se však točí spíše okolo menhirů a smírčích křízů. Místa popisovaná v knize jsou v tomto případě tajemná spíše svou atmosférou, než výskytem paranormálních jevů.

01.03.2016

Jeden z nejsložitějších českých básníků. Kdybychom Bolest nerozebírali na literárním semináři v rámci interpretace textu, je dost možné, že bych se k němu nedostal a skončil u plytkého veršování Nezvala, Seiferta a Hory (myšleno v kontextu Holana, samozřejmě).

1 01.03.2016

První asociace, která mě v souvislosti se Skutečnou událostí napadá, je nostalgický návrat do roku 2002, kdy jsem jak o duši pařil Return to castle Wolfenstein, kteroužto FPS střílečku tak bravurně popisuje hlavní hrdina knihy.

Ale konec srandy. Čím je Haklova próza tak jedinečná, že i porota Magnesky hledí s otevřenými ústy? Dle mého názoru originální prací s tématem. Teroristická skupina RAF je v románu uchopena skutečně jen útržkovitě. Autor jakoby nechal čtenáře jen krátce nahlédnout za oponu své narace a pak již odbíhá od tématu pryč. Čtenář si tak asociace propojuje sám a přestože takový postup vypadá jako postmoderní blouznění, četba není vůbec těžkopádná či nesouvislá.

Za největší lahůdku Haklovy tvorby však považuji jeho osobitý jazykový styl. Ta kakofonie v každé druhé větě! Ta šílená slovní spojení, které by nevymysleli ani Havránek s Mathesiem na LSD! Ta poetičnost každého odstavce, ten vzletný básnický rytmus!

Uf, ještěže Hakl nepíše poezii. To by tu vznikla nová avantgarda.

7 01.03.2016

Kdo si chce přečíst něco o životě Jaroslava Haška, nechť přejde do oddělení historie. Medvědí tanec si s tématem pohrává lehce fabulačně. Haškův osud mohl být přesně takový, jak píše Irena Dousková. Anebo taky nemusel.

Precizní psychologie hlavní postavy nám ukazuje genialitu, s níž Dousková ovládá spisovatelské řemeslo a postupné chřadnutí zdánlivě nesmrtelného humoristy, bohéma a rebela Haška dojímá čtenáře až k slzám.

I s přihlédnutím k faktu, že jsem od Douskové nic jiného nečetl, považuji Medvědí tanec za jednu z nejlepších současných próz.

11 01.03.2016

Druhé nebo třetí největší psycho, které jsem kdy četl. Tohle musíte zapíjet absinthem, nebo si ke čtení koupit alespoň basu piv.

Proč druhé nebo třetí? Holt, doba jde kupředu a soulož s mrtvolou, o jejíž trčící žebro si rozříznete břicho, je ve srovnání se současnou knižní produkcí už jen slabý odvar vyvanutého maté.

13 01.03.2016

Napíše-li student do testu z literatury, že Stephen King je autor pohádkových knížek, nebude až tak úplně vedle. Bratři Grimmové, H.Ch. Andersen i K. J. Erben jistě minimálně blednou závistí, protože Dračí oči jsou kouzelnou, laskavou a hřejivou báchorkou - jak mi již vzala ELMA z úst - na dlouhé zimní večery.

4 01.03.2016

Jeden z nejlepších kousků edice Moderní dějiny. Applebaum se vydala mezi národy, jejichž identita již stovky let osciluje jakoby ve vakuu. Litva, Lotyšsko, Estonsko, Podkarpatská Rus, Moldavsko, Podněstří a další. Je to součást Evropy, nebo oblast ruského zájmu?

Autorka ukazuje, že odpovědět na tuto otázku není vůbec jednoduché, protože v zemích, které navštívila, dochází ke střetu různých kultur, idejí, identit a přístupů. Politické řešení je tak na dlouhá léta zablokované a jen status quo je prozatím nejlepším receptem na udržení tamní křehké rovnováhy.

Za nejzajímavější kapitolu považuji tu o Moldavsku. Tam se doslova zastavil čas.

5 01.03.2016

Jedna z mála Žižekových knih, která má nějakou soudržnou vnitřní logiku (alespoň z pohledu čtenáře) a zároveň je poměrně srozumitelná. Autor zajímavě odpovídá na otázku, kde se v moderní společnosti bere násilí, a to jak násilí viditelné-fyzické, tak i to symbolické, zakódované v jazyce, který používáme.

O této knize jsem dva roky zpátky přednášel:

https://www.youtube.com/watch?v=sON20RLtSRg
https://www.youtube.com/watch?v=qvG9rIKE3P0

2 01.03.2016

Knihu jsem si půjčil v době, kdy jsem psal divadelní scénář a potřeboval jsem nějaké praktické rady, "jak na to". Publikace, ač se tváří jako učebnice, ve skutečnosti poradí jen v obecné rovině. Spíše než jako "dramaturgická kuchařka" je Úvod do kulturní dramaturgie esejistickým dílem bez nějakých odrážek, shrnutí či cvičení. Pro dramaturgy se tedy hodí jen jako sekundární zdroj.

1 01.03.2016

Ačkoli patřím do generace, která ve škole ještě jela dle normalizačních čítanek (a Němcovou do nás samozřejmě cpali), již tehdy mě dílo docela bavilo a i s odstupem času můžu říct, že jde o prózu, za níž se nemusíme v kontextu evropské literatury stydět.

Ano, je to kýč. Hodná kněžna, chudá babička, ofrklý úředník. Životní moudrost versus dětská bezstarostnost. Ale tento kýč se postupem času stal určitým literárním archetypem, který zase inspiroval desítky dalších autorů. Kdo z tvůrců venkovské či ruralistické prózy nepomyslel při psaní na Babičku?

Pominout nelze ani ducha doby, který autorku ovlivnil. Němcové její příběh můžeme věřit. Při psaní vycházela ze skutečných dobových poměrů a určitá sociální otázka byla prostě přirozeným rysem tehdejší literatury.

11 01.03.2016

Brožka Slasti a strasti si nedělá nároky vyrovnat se životopisným bichlím typu Havel či Steve Jobs, nicméně stručnou a čtivou formou dokáže přiblížit zajímavé osudy nositelů Nobelovy ceny. Myslím, že knížka by byla ideální coby příručka středoškolského učitele dějepisu. Může ozvláštnit výuku vtipnými perličkami.

01.03.2016

Konečně kuchařka, která nevnucuje obecně rozšířenou dietologickou mantru, že člověk potřebuje jíst pětkrát denně. Autorka správně poznamenává, že se to samozřejmě nedá stíhat (pokud děláte třeba dvanáctky u pásu).

Publikace je rozdělena do kategorií dle ročních období, v nichž nabízí recepty z bylin, které se v tu či onu dobu dají volně v přírodě sbírat. Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že Jana Vlková bydlí kdesi na svazích Kralického Sněžníku, opak je pravdou a autorka nám ukazuje, že i v Praze se dá v každém ročním období sehnat nepřeberné množství chutných a výživných bylin. Stačí znát ta správná místa.

Kuchařce dávám pět puntíků zejména za originalitu, protože květinové vaření zatím na knižním trhu neexistovalo. Držím palce do druhého dílu.

01.03.2016

Každé dítě mělo pod postelí nějakého bubáka inspirovaného reálnou předlohou. V mém případě šlo právě o smrt s královskou korunou na hlavě z Andersenovy pohádky o slavíkovi. Jiří Trnka zkrátka dokázal být jako kreslíř dokonalý.

14 29.02.2016

"Cestou jsme brali benzín," pravil v jedné z Cimrmanových her excelentní Miloň Čepelka a já, tenkrát čtrnáctiletý, s nechápavým pubertálním pohrdáním sledoval starší členy rodiny, kterak se s hýkavým smíchem sesypali k zemi a - otírajíce si slzy - nemohli rozdýchat genialitu tohoto vtipu. Dnes patřím mezi milovníky všech Svěrákovo-Smoljakových her a hýkavým kácením se k zemi doprovázím cimrmanovské inscenace i já.

Ne tak s Pratchettem. Dlouho mě iritovalo, že ačkoli se s literaturou denně setkávám v práci, můj žánrový rozsah je v určitých ohledech značně omezen. Přestože jsem v dětství nepařil Diabla ani nehrál Dračák, je pravdou, že Pratchetta louskali někteří mí spolužáci už v sedmé třídě - a to jinak mnohdy ani nebyli schopni zarecitovat ani jednu sloku Máchova Máje.

Řekl jsem si tedy, že tuto kulturní mezeru napravím a dlouho váhal, který autorův titul je nejvhodnější pro čtenáře, jenž je světem Ankh-Morporku zcela nepolíben. Úplně první díl je prý o ničem, takže jsem sáhl po Stráže! Stráže!, které mě upoutaly i obsahově.

Humor v díle mě však neoslovil, bohužel. Fantasy nečtu a přišlo mi, jako kdybych se díval na Žhavé výstřely a přitom neměl ponětí, kdo byl Rambo.

Pratchett tedy nedočten, na neurčito odložen. Asi jsem blbej...

1 27.02.2016

Úžasná sonda do psychologie vášnivého sběratele aneb zlatá (tedy zelená) horečka po česku. Všem čtenářům literárně úspěšných titulů jako Rybí krev či Selský baroko doporučuji ponor do hlubin duše mladšího Hájíčka (1998-2002), kteréžto období považuji za autorovo umělecky nejhodnotnější.

Jak se s psychologicky propracovanými rolemi Hájíčkova románu poperou herci na filmovém plátně se budeme moci přesvědčit už letos, kdy vznikne stejnojmenný film s Pavlem Liškou v hlavní roli.

Titul knihy, metaforicky laděné sousloví, napovídá něco o autorově formě psaní. Jak již zmiňuje Ladislav Muška, autor lektorského posudku: „každá báseň je autonomní celek, který vypovídá sám za sebe“. Tedy jakási kukla, obsahující zárodek větší a hlubší myšlenky.

Co se týče samotných veršů a jejich stylu, autor je důstojným pokračovatelem tradiční skácelovské miniatury vyznačující se úsporností verše i určitou motivickou sevřeností. Od tvorby současné básnické generace můžeme Bátora odlišit také regionálními motivy, které do řady básní silně pronikají. Bátorova tvorba je autentická, verše dýchají až surrealistickým proudem myšlenek, přesto je stavba textu promyšlená a logická. Mezi typické básnické prostředky autora patří metonymie, kontrast či synestézie. Básně jsou střední polohou mezi kakofonií Marka Vašuta a eufonií německých romantiků a kompromisem mezi přímočarou satirou Františka Gellnera a filozofickým rébusem Vladimíra Holana. Možná právě pro svou uchopitelnost jsou tak hřejivě uklidňující.

27.02.2016

Zajímavá studie, která odkrývá, kdo vlastně během divokých padesátých let v ČSR skutečně rozhodoval. Lze tím mj. vysvětlit i silný antisemitismus během politických čistek.

A kolik vlastně poradci stáli daňové poplatníky?

Běžně byli hodnoceni stejnou částkou, jakou dostávali měsíčně vysocí funkcionáři KSČ, je však ještě třeba připočítat úlevy na dopravu, stravování a ubytování. Nejnákladnější byl však pro československou ekonomiku poplatek za samotné „propůjčení“ poradců ze SSSR. Ročně to činilo 529 250 Kčs, souhrnem za všechny poradce zhruba 32 000 000 Kčs ročně!.

1 24.02.2016