siena komentáře u knih

Brala jsem tuto knihu jako oddechovou, lehčího žánru, a proto by mne nezlobily jisté historické "nepřesnosti" (jen pro doplnění, byla opominuta i druhá dcera, Klaudie Francouzská). Mínění jsem změnila po přečtení Epilogu a hlavně autorčina Doslovu. Do té doby to je čtivý román jakési "alternativní" historie (zde si neodpustím poznámku - po úpravě kategorií se i tato kniha ocitla v Historii...) Čtenáři se v něm totiž dostane vysvětlení, že citované horoskopy, "nebeská znamení", se tak opravdu mohla udát. Jako kdyby to bylo to jediné, na co ho měla autorka zapotřebí upozornit, co by si měl o Kateřině Medicejské a době, v které žila a kterou ovlivňovala, odnést (?!?).

Autorka na románu začala pracovat na žádost spolku Jahrfeier Völkerschlacht bei Leipzig 1813, a byl vydán k 200. výročí Bitvy národů, bitvy u Lipska. S. Ebertová sepsala velmi obsáhlé dílo, na základě studia historické literatury, kronik a novinových zpráv. Příběh vypráví prostřednictvím smyšlených hrdinů, jejichž životy však propojila s reálnými, historickými postavami. Setkáme se v něm i s malým chlapcem v davu, s Richardem Wagnerem:)
V románu se střídají pohledy na dění ze všech čtyř "válečných stanů", a právě možnost srovnání uvažování a strategie jejich vůdců, činí čtení velmi zajímavým a podnětným. Není to poprvé v poslední době, kdy jsem si uvědomila, že ač nás dělí od tohoto "Armagedonu" již více než 200 let, mnoho jsme se jako lidé nezměnili, bohužel.
Součástí knihy jsou mapky, soupisy jednotlivých aktérů, dle jejich národnosti, či příslušné strany, za kterou bojovali. Nakonec autorka připojila i seznam doporučené literatury.

"Koho v tomto okamžiku zajímají dny naplněné hrůzou, mrtví a potoky krve v ulicích, hlad a bída, která je nevyhnutelně ještě čeká?
Bonaparte je poražen, bitva skončila a jejich město ještě existuje. Všechno bude už jen dobré.
Mír. Svoboda. Bratrství.
Osvobozená, sjednocená vlast.
Nikoho z jásajících lidí na lipském náměstí ani nenapadlo, že nic z toho nebude pravda. Že nejspíš jen vyměnili jedno zlo za druhé. A hlad a tyfus budou brzy v jejich městě řádit ještě hůř než dosud. ...."

30 16.12.2016

Po přečtení několika stránek jsem si vzpomněla na naši paní knihovnici, která nás zdárně provedla přijímacími zkouškami na střední školu, tak posléze maturitou. Vyprávěla nám, že když se jí konečně splnil sen a mohla se podívat do Věčného města, do Říma, vystačila si se svou milovanou knihou Quo vadis. Stejný pocit mám já po přečtení Spící Venuše. Román je nejenom průvodcem životem a dílem malíře Giorgioneho, Zorziho, ale i renesančními Benátkami, jejich historií. Prostřednictvím obrazové přílohy, dokonale zpracovanými poznámkami, ke kterým připsala vysvětlivky a upřesnění, autorka doslovu Giorgionovské záhady, V. Laudová, je také průvodcem po světových galériích a pinotékách. Zbývá už jen vyrazit...

"...Venku šeptal v révovém listí noční vítr.
Viděl černého pěvce, který se ohlíží po štěstí...Prsty na spinetu ještě nejsou dokončeny...Tizian je asi dodělá...
Ležel se zvrácenou hlavou a cítil, jako by se nad ním otvírala záplava světla. Slyšel zpěv vlámského pěvce; potom ještě výše a ještě vzdáleněji zpěv Ceciliin a znovu mu přejel úsměv po tuhnoucí tváři...
Tak zemřel velký Zorzi, tak odešel vstříc věčnému životu, v němž se všechny velké sny vracejí k svému počátku. ..."

23 16.12.2016

Johna Le Carré jsem objevila díky tipům jednoho zdejšího pana uživatele. Dle jeho doporučení i na jeho filmová, televizní zpracování. Městečko v Německu byla má první autorova kniha.
Autor byl zaměstnán ve "státních" službách a působil v bývalé Spolkové republice Německo. Román se odehrává v "revolučním" roce 1968, uprostřed studené války, kdy byly snahy změnit stávající uspořádání Evropy, zvláště v samotném, rozděleném Německu. V této atmosféře opětovně vyjednává Spojené království svůj vstup do Evropského hospodářského společenství...Čtení bylo o to zajímavější, že nyní z něho, resp. EU, vystupuje...Mezitím se Evropa, Svět, zásadně proměnila, ale zdá se, že ne natolik, jak bychom si přáli a mysleli. Alespoň pro nás, kteří stále věříme ve sjednocenou Evropu...

Kniha vyšla v roce 1974, takže samozřejmě musela být doplněna tím "správným" doslovem. Po jeho přečtení by se možná sám autor divil, co a jak napsal...

14 29.10.2016

O existenci recenze Stendhalova románu "Kartouziánský klášter v Parmě" z pera Honoré de Balzaca, a následném autorově dopise, jsem se dozvěděla z knihy S. Zweiga Balzac. Toto obšírné pojednání vyšlo v roce 1840 v Revue Parisienne, kterou řídil sám Balzac, a která se bohužel stala jednou z jeho "neúspěšných" podnikatelských aktivit.
Kartouzu parmskou jsem četla za mých gymnaziálních let, patřila k “mým“ romantickým románům té doby. Byla jsem tedy zvědavá jak na něj nazírá velký Honoré de B. Teď už mohu říci, že se začínám opět těšit na další, nové čtení:) Balzac mne provedl románem do nejmenších detailů a zakoutí, a ještě více “otevřel“ svět Stendhalových hrdinů. “...Všichni, jimiž je Itálie drahá, kteří ji studovali nebo pochopili, budou číst Kartouziánský klášter v Parmě s rozkoší. Duch, genius, mravy a duše této krásné země žijí v tomto dlouhém dramatě, stále zajímavém, v této rozsáhlé fresce, tak dobře vylíčené, tak živě kolorované, která hluboce působí na srdce a uspokojuje nejvybíravějšího a nejnáročnějšího ducha...”.
V Stendhalově odpovědi vyniknou rozdíly obou autorů v přístupu k literatuře, ke stylu psaní a i v jejich nazírání na svět, na společnost. Přesto v obou textech je patrný velký respekt, který k sobě chovali.
A abych pokračovala v tomto knižním řetězení, mám už připravené Stendhalovy Římské procházky...

17 23.07.2016

Neubránila jsem se srovnání s románem o sv. Zdislavě Aleny Vrbové (V erbu lvice). Laco Zrubec zvolil pro své vyprávění formu "polodokumentární" a ta není úplně snadná pro čtení. Přesto, bylo to zajímavé seznámení se se slovenskou historií, s historií Uher, o které vím trestuhodně málo, potkání se s neobyčejnou ženou, kterou byla Žofia Bosniaková.

14 26.06.2016

Dočetla jsem a ještě dlouho mi bude běhat mráz po zádech a dělat se fyzicky špatně. A nemůže za to "pověstný" krutý styl severských detektivek, ale jeden agent Stasi a její praktiky...Je to druhá kniha M.K. Krefelda a nejspíš poslední, protože nakladatelství Paseka, z důvodu malého zájmu, neplánuje pokračovat ve vydávání.
Jak již bylo zmíněno v předešlých komentářích, samotné vyšetřování, konečné "vyřešení" trochu pokulhává. Autorovou velkou předností je ale brilantní vystavění příběhu. V Tonutí nás přenesl do východního Berlína, do podzimu roku 1989, kdy už lidé na náměstích demonstrují, kdy vedení NDR musí reagovat na změny ve východní Evropě, ale jeden agent zvláštního oddělení tajné policie Stasi se nemíní vzdát...tento ponurý a opravdu děsivý příběh propojil se současným pátráním, do kterého se opět zapojí bývalý policista Thomas Ravnsholdt.
Ocenění si také zaslouží překlad a redaktorská práce nakladatelství Paseka.

20 12.06.2016

Zvláštní, velmi zvláštní kniha a vyprávění. Po přečtení poslední stránky jsem si říkala, že jsem určitě zcela nepronikla do poselství, které nám chtěl autor sdělit. Sáhla jsem po ní především kvůli obdivované Marii Curie-Skłodowské. Pamatuji, když jsem prvně četla její životopis. Byla to pro mne velká a nefalšovaná romantika.
"Amor Omnia Vincit - láska vítězí nad vším - pracovní hypotéza či nejniternější neuralgický bod". Touto tezí příběh začíná a posledními řádky končí jejím naplněním, svým způsobem. Cesta k němu, pro obě protagonistky, není jednoduchá. Lidské společenství dokáže být hodně vrtkavé. Stačí málo a respekt a úcta se promění v zášť a nenávist...

20 24.11.2015

"Zdálo se, že osud hnal jeho ctižádost do závratné výše, aby ho pak svrhl co nejníže a pokořil co nejstrašněji."
Ač by se mohlo zdát, že půjde jen o "románek" osudové lásky císaře Napoleona, není tomu tak. Autorovo vyprávění začíná v době, kdy je Napoleon na vrcholu své slávy a moci, seznamuje se s mladičkou Marií Walewskou...a končí jeho třetím "příjezdem" do Paříže - kdy byla převezena rakev s jeho ostatky do pařížské Invalidovny. Je to román především o zákulisí Napoleonovy politiky a jeho rozhodování, o strategii válečných tažení, o chybách, kterých se dopustil, a které nakonec vedly k jeho porážce. Zjistila jsem, že Evropa, svět, chování jejich představitelů, se od roku 1812 moc nezměnilo. Stále skoro stejný vzorec...

12 16.08.2015

Souhlasím, že příběhy bratra Cadfaela jsou čtivější. Atraktivnějšími je ale dělá hlavně prostředí, ne horší um autorčin. Edith P. v knihách s G. Felsem rozehrává "obyčejné" příběhy s "obyčejnými" zločiny a pohnutkami k nim vedoucími, s jejich následky:
"...kdyby to nebylo kvůli lidem, jejichž životy jsou teď převrácené naruby, přála bych si, aby to nikdy nikdo nevyřešil. Ale zamordovaná je vesnice, ne Helmut. Copak neexistuje žádný způsob jak z toho ven? Jenom jeden. Jít dál a vyjít na druhé straně - ať už se to cestou otočí kamkoliv. A čím půjdeme rychleji, tím líp pro každého zúčastněného!"

Zajímavý pohled na vyrovnávání se anglické společnosti s druhou světovou válkou...

9 01.08.2015

Jedna z pokladu, vytvářeného prostřednictvím mého zdejšího knižního anděla:) Postupně se snažím splácet "dluh" milovanému kraji...
Nádherné vyprávění o těžkém životě, o opravdu těžkém každodenním potýkání se, nejen z dnešního srovnání. Rozdíly životní úrovně v tehdejší Evropě byly propastné. Autorka nepoužívá žádné expresivní výrazy, "pachové stopy", aby nám tu dobu přiblížila. Není jich potřeba. A ač se to možná nezdá, ani na zlomek okamžiku jsem neměla pocit, že čtu něco depresivního, proto "nádherné vyprávění"...Vždyť také Speranza znamená Náděje...Úcta k životu, úcta a samozřejmá pomoc druhým...
"...A přece každého jara, když zase poprvé zakukala kukačka, zachvělo se jí cosi v hrudi. Klopila oči v obavách, aby v nich někdo nepostřehl záblesk naděje. - Vždyť po časech zlých vždycky přicházejí lepší. Jen když člověk dovede čekat a věřit."

14 18.04.2015

Můj pocit z přečteného přesně vystihl Jiří Kovařík ve své předmluvě, takže s dovolením ocituji:
"V čem tkví jedinečnost Coignetových vzpomínek? Nejspíš v prostotě a úpřimnosti líčení událostí i doby, v naivní jednoduchosti stylu, vytvořeného mimoděk, v pohledu prostého vojáka, který z bitev vidí jen tam, kam vlastníma očima dohlédne, a do jemností taktiky či dokonce strategie se nesnaží proniknout. Coignet svou úpřímnou láskou k císaři Francouzů, kterého jen jedinkrát v životě o něco požádal, neboť se ho bál (já bych spíše zvolila slovo bázeň), i když jej vídal denně, hodně přispěl k napoleonské legendě. Neměl to v úmyslu, jen se mezi řádky vyznal z věrnosti, a kdo jeho memoáry nečetl, nikdy nepochopí, odkud se brala oddanost desetitisíců jemu podobných."
Jiří Kovařík doplnil memoáry poznámkami, které pomohou v orientaci v dané době a dovysvětlí jednotlivé události. Bohužel se v knize vyskytují i "tiskařské" chybky, což je škoda, zbytečně ruší při čtení.

"Největší potíž tkvěla v tom, že jsem neměl žádné poznámky, žádný dokument, o který bych se opřel. Kolik bezesných nocí jsem se trápil, abych si znovu vybavil celou svou vojenskou dráhu! Neumíte si představit, co práce mi dalo, abych si připomněl a vybavil své činy. Pokud jsem dospěl k cíli, je samo o sobě největší odměnou, teď ale nastal čas, abych skončll. Paměť mi notně zeslábla, třebaže jsem nepsal historii jiných, ale příběh sebe sama. Skládal jsem jej s úpřímností vojáka, který konal svou povinnost, a s vědomím toho, co bylo vždy mým heslem: Čest mě vede!"

18 04.10.2014

Po hodně dlouhé době jsem si opět otevřela dílo Honoré de B.
Skvělý popis, jak dokáže být sebezničující (Neznámé arcidílo, 4*), ničící i nejbližší, rodinu (Hledání absolutna, 5*) jakýkoliv hon za imaginárním ideálem a snem.
Eugenie Grandetová (5*), to je velmi silný příběh. S tak koncentrovaným zlem, které vtělil Balzac do postavy pana Grandeta, jsem se v literatuře už dlouho nesetkala. Co se může stát s "obyčejným" člověkem, který rázem zbohatne, bez historie a odpovědnosti k nabytému majetku a hlavně s člověkem bez morálních zábran. A osud Eugenie? Po dočtení poslední stránky mne napadlo: vykoupení z hříchů našich otců...

11 13.08.2014

Ke komentáři Koka bych jen dodala...vyprávěné krásným jazykem.

6 30.07.2014

"Okružní jízda" po zákoutích lidské duše...jak a kam směřujeme při naší pozemské pouti...

8 11.05.2014

Před časem jsme slavili "půlkulatiny" nejstarší sestry. My tři jsme si dělaly legraci, že až se sejdeme na těch "celýchkulatinách", tak už nám krémy proti vráskám nepomohou, že to bude chtít spíše balsamovací oleje:) A v té době jsem objevila anotaci na knihu o třech sestrách...
Dostalo se mi hodně emotivního vyprávění o životech tří osobitých žen, do kterých se promítly i "velké" dějiny Německa. Každá si nese svůj osobní kříž, svá trápení, provinění, své pocity ukřivděnosti. Co ale s tím vším, když už nezbývá mnoho času na smíření se s osudem, na smíření se navzájem, když další jejich setkání může být poslední? "Odpuštění je základem nejen k tomu, abychom se smířili s jinými, ale i sami se sebou"...Vždyť jsme přece sestry!

Ale kde má tedy domov? Často se v životě stěhovala....O žádné své bydliště nikdy nebojovala, dokonce ani teď ne. Šlo ji o nezávislost, ať to bylo kdekoliv. Ale najednou si uvědomila, že i ona celý život o něco bojovala, i za těch nejnepříznivějších okolností - o své sestry! Jejím domovem jsou vlastně ony a neopustí je, dokud bude živa.
Možná bych už měla konečně být doma, uvažovala Gertruda a všimla si, že se uklidnila. S tímto rozhodnutím se jí bude dobře spát.

26 03.05.2014

Dvě paralerní vyprávění - příběh sienské Giulietty a Romea, nelítostného boje mezi rody Tolomeiových a Salimbeniových, má patříčný nádech romantiky a tragédie. Oproti, příběh odehrávajicí se v přítomnosti se bohužel moc nepovedl. Ne příliš sympatická hrdinka, za vlasy přitažená zápletka...ale z procházky "tajemnou" Sienou jsem se nakonec vrátila spokojená, jak také jinak:)

6 03.05.2014

Dočteno...musím upozornit, že jsem v názoru na tvorbu Jo Nesbø dosti nekritická, prostě pro mne srdeční záležitost. První knihu, Červenka nese smrt, jsem četla v době, kdy se ještě nevědělo, že to je "ten" Nesbø a byla jsem příjemně překvapena stylem psaní i samotným hrdinou HH. Potkali jsme se spolu ve správnou dobu, a později (Nemesis), i na správném místě:)
Pak jsem si dala pauzu a počkala si, až se dostanu k prvnímu dílu série...Mám ráda ta vedlejší vyprávění, v tomto případě o australské "mytologii", historii, i jejich propojení se samotnou detektivní zápletkou. Děj se pravda odvíjí hodně zvolna, ale to je skoro typické nejenom pro J. Nesba, ale pro všechny severské autory, alespoň co mohu posoudit. Velké finále bylo zdařilé, proto dávám 5*. Jak ale píši výše, můj komentář není moc objektivní:)

Dovolila bych si ještě menší poznámku...jsem velmi vděčný čtenář detektivek, neb jsem mírně natvrdlá, vedení mám dlouhé, tudíž se ráda nechám povodit autorem po všech slepých uličkách a ještě si na každé z nich říkám, vidíš, to mne také napadlo:) Proto nejenom že kdo je vrah, ale ani osudy postav, pro mne nebývají dokonale předvídatelné...Tentokrát jsem ale měla náskok, díky "nesobeckým" čtenářům. Protože se i nadále chci nechat překvapovat, vzala jsem si ponaučení, nečíst předem komentáře u detektivek! A jak zjištuji, nejenom komentáře k samotným knihám, ale ani komentáře u spisovatele...

První setkání s T. Lindgrenem...pro mne nový, zajímavý styl a humor. Autor použil pro své vyprávění i dobové fotografie, reklamu a novinové inzeráty, což je příjemné zpestření. Hlavní postava starého pastora, jeho poslání, si mé sympatie nezískala, ale o to více mi přirostli k srdci obyvatelé Dolního Avabäcku, a jeho okolí. Nejenom Olaf, ale i já dostala lekci o životě. Za konec dávám jen 4*, ale těším se na další knihy.
Malá poznámka na okraj...obálka se Hostu více než povedla!

9 08.03.2014

Dočteno, jsem nadšená. První setkání s Luigim P a určitě nezůstane poslední. Čtení vyžaduje velkou pozornost, protože román tvoří mnoho postav, které vstupují do děje a zase se vytrácejí, aby se nakonec všechny sešly ve "velkém" finále, kdy se nejen završí jejich osudy, ale smutně končí i jedno období historie Sicílie. Za závěr, kde se poslední větou kruh vyprávění uzavírá, bych dala dalších pět *.
Při čtení mne až mrazilo, jak jsme nepoučitelní, jako kdybych četla dnešní tisk:( Kde končí všechno to nadšení, velké ideály při sjednocování Itálie...

...Skutečné zlo, největší zlo nové vlády není ani tolik usurpace...Monarchie, zřízení občanská a sociální; věci časné, které míjí; jsou-li spravedlivé a svaté, pak se páchá hřích na lidech, když se mění a odstraňují; ale je to zlo, které se dá napravit. Horší je, když lidem vezmete nebo v jejich myslích zatemníte víru a náboženství...
Ačkoliv tento výrok jedné z postav, má být v kontextu vlastně názorem špatným, říkám si, že je v něm velký kus pravdy...

16 12.01.2014