Šárkaxx komentáře u knih

Četlo se to dobře, ale vlastně to pak bylo pořád dokola. Prázdnota zaplněná rádoby zábavou, která ničí jen samotného představitele. Údajně nad ním čtenář pociťuje lítost – ale musím přiznat, že to mě ani nenapadlo.

Mám z vlastního života zkušenost, že někdy pozitivní myšlení funguje - rychleji nebo pomaleji, ale při čtení této knihy mi došlo, proč na některé věci to nejde.

Četla jsem verzi z r. 2011, nakl. Gasset
Jako kniha se to četlo docela dobře. Ale děj je předvídatelný (až na výjimky). Často se objevují postavy "zčista jasna", např. Newson, který byl "mrtvý". Nepohodlné postavy "umírají". Asi bych to podruhé číst nemusela. Ale hlavní postava byla vykreslená zajímavě.

Četla jsem verzi z r. 1975. Knížka mě začala bavit asi od 150. stránky, do té doby mi připadla dost nudná. Autorka popisuje běžný způsob života střední třídy, jejich „morálku“. Kritizuje chování mladých mužů, kteří se starají jen o sebe a svou zábavu. Podle mě dost naivně věří, že manželství může být nejlepší cesta k morální sebevýchově. Taky kritizuje nadměrné pití a především pití alkoholu dětmi a upozorňuje na škody, které alkohol působí.

Všechny povídky jsou umístěné zároveň do budoucnosti a zároveň do minulosti (např. ostrov zavěšený na vzducholodích; 2. svět. válka, kde pro nedostatek vojáků bojují blázni) – někdy bylo těžké rozeznat, kde se vlastně děj odehrává. Povídky byly dle mého názoru nesmírně kruté a místy odporné. Určitě bych to nečetla podruhé.

Kdybych si v průběhu nepřečetla, že má jít o frašku, byla bych z toho jen zmatená. Začalo to slibně, ale postupně se to tak zamotávalo, že jsem místy nevěděla, čí jsem. Hodně vlastních myšlenek, hodně vnímání přírody, ale celkový dojem byl fakt divný. Podobně jako k Majáku jsem se většinou nechytala.

Podle mě velmi těžké čtení. Samotný příběh by asi šel, ale je plný symboliky, podle mě je popisem Jungova iniciačního procesu.
Steiner ke konci napsal, že: "Od pol. 15. stol. nastupuje rozum plného vědomí o sobě a osvobozující se od instinktivních sil. Povznést jej ve vidoucí vědomí se stalo úlohou hledače ducha nové doby."
Autor v době, kdy to psal, měl necelých 18 let, takže se předpokládá, že to měla být buď satira na okultismus; anebo podle Steinera intuitivní vhled. Tak kdo ví?

Kniha mi přišla hodně těžká, zvlášť ze začátku, doslova z ní na mě padala "deka", takže jsem ji četla obden, kapitolu, max. dvě za sebou. Řekla bych teda, že je dobře napsaná, nejde ani tak o slova, ale celkový pocit, který z ní na mě doléhal, a to byla velká tíha. Sama depresemi netrpím, nicméně pokud bych si měla představit pocit deprese, tak bych si ho představovala tak nějak podobně, i když mnohem silnější.

Humor dobrý, ale v první polovině jsem se nemohla úplně oprostit od vážných témat, které Adrian řešil. Ve chvíli, kdy se to překlopilo na "happy-end" už jsem se pochichtávala až do konce. Jsem zvědavá na pokračování.

Kdo má rád suchý anglický humor, ten určitě neprohloupí.

Trochu krutá analýza současné situace, zejm. ve vztazích. Asi nejvíc mě vyděsilo, že už existují studie potvrzující možnost poškození určitých struktur mozku při dlouhodobém užívání léků na "adhd", které může vést až do stavu "apatických zombieků".

Jako bývalou au-pair mě knížka přivedla ke vzpomínkám na svoje zážitky. Doporučila bych ji lidem, co chtějí takhle vyjet do Anglie - dozvěděla jsem se tu navíc i spoustu informací, kterým jsem tam tehdy nerozuměla..