Orlando

Hodně zvláštní kniha v hodně zvláštním světě, kde sen splývá s realitou. Čím dřív přijměte pravidla hry, tím víc si příběh užijete.

Četlo se mi to dobře, ačkoliv mi chvíli trvalo, než mi došlo, jak na to (je třeba určitého poměru pozornosti a lehkomyslnosti, protože vyprávěcí styl je směsicí filosofie a impresí). Je to jeden z těch příběhů, kdy děj není tak podstatný jako pobyt v hlavě jiného člověka, což je v tomto případě docela příjemná, odpočinková zkušenost. Ale není to jednoduchá četba.

Také na zvláštní druh humoru jsem si musela zvyknout, ale pak mě o to víc bavil. Vypravěč je velmi kreativní, boří čtvrtou zeď a nedbale hovoří ke čtenáři, což mám moc ráda. Některé myšlenky v díle obsažené mi přišly až neuvěřitelně trefné. Nejvíc genderqueer kniha, co jsem zatím četla :D (a říkám to s plným vědomím toho, že uplatňuji moderní terminologii na staré dílo. Shush, let me have this).

Pro mě znatelně osobní příběh o sebelásce a hledání sebe sama a vlastního odkazu (neboli místa v řečišti dějin). Nijak zvlášť mě to nebavilo, myslím, že být starší nebo v jiné náladě, ocenila bych to víc. Přesto se mi kniha moc líbila. Plodí hodně myšlenek.

Vhodné na osamělejší večery, ideálně chladné a deštivé (já to přečetla v červenci :D).


Update: Po přečtení několika reakcí musím konstatovat, že nerozumím tomu, proč se musí tolik komentujících ohrazovat proti queer interpretacím díla. Přesáhnutí striktní genderové binarity je jedním z explicitnějších prvků díla, která podporují a posilují ústřední myšlenku, ač rozhodně nejsou tím jediným.

Dlouho, snad polovinu knihy, jsem jásala, jak je to barevné, hravé, lehkým perem psané... a pak se Virginie "zvrhla" do své klasické hloubavosti, prodírání se k odpovědím na otázku, co je vlastně život a tvorba, jestli je samota špatně nebo nezbytná pro existenci, co určuje naše vědomí, jestli je možné sblížení... A celé to prosvištění třemi sty padesáti lety, několika identitami a nespočtem osobností je čím dál namáhavější - ale tolik, tolik fascinující... A jako obvykle tomu ne úplně rozumím.

Uff... tak jsem se tím prokousal. Woolf moje oblíbenkyně nebude. Oceňuju jazyk, ale jinak můj mozek prostě tyhle hloubavosti zkrátka nějak moc nepobírá a odmítá analyzovat. Každopádně tu souhlasím s jedním s názorů, že moderní doba bere Orlanda až moc queer a ehm gender. Dle mého se ta Orlandova proměnlivost, barvitost a rozmanitost netýká jeho sexuality, ale zosobňuje literaturu a umění jako takové.

Ze začátku trochu zmatek, protože se zdá, že jde o jinou Woolfovou, než která se prezentuje v Paní Dallowayové, K majáku nebo ve svých esejích. Po pár desítkách stránek, kdy člověk přijme autorčinu hru, tak zjistí, že to je stále ona, tentokrát ovšem přidává i určitou lehkost a vtipnost, nerespektující klasické vypravěčské postupy ale lehkým perem servírující témata, která jsou aktuální i dnes, po téměř sto letech od vydání.
Nevím, zda nejde o spoiler, ale moje interpretace je taková, že vlastně vychází z konce, ze současnosti (1928), a celý příběh je vlastně určitou formou odkrývání rodové paměti, které se hrdince děje a prolíná se s jejím moderním životem. A stejně jako se v současnosti externalizuje to, co by mělo probíhat hlavně v nitru, i tady se dnes zhusta zdůrazňuje jakoby trans-genderový výklad, namísto zvnitřňování a integrace mužských a ženských stránek lidské osobnosti.
A nemůžu jinak, než vyzdvihnout i tentokrát obdivuhodný překlad Kateřiny Hilské.

mně přijde, že dnešní interpretace hodně nadsazuje trans-sex-genderový motiv, že daleko důležitější je téma identity (meta)literární:
změna (biologického) pohlaví je jen jednou z možností proměny postavy navenek, a ta - umocněna proměnou genderových stereotypů a sociálních paradigmat obecně v průběhu staletí - kontrastuje se stálostí osobnosti, vnitřní jedinečností jedince, kterou tu symbolizuje dub (teď mě napadají Ovidiovy Metamorfózy) = Orlando svou báseň přepisuje (rozuměj přizpůsobuje sám sebe) podle aktuálně moderních stylů (společensko-historických souvislostí), ale její sdělení zůstává stále stejné (tzn. proměňují se prostředky, ale nikoli význam)

Zatím moje nejmíň oblíbená kniha od této jinak úžasné autorky. Virginia má obrovský cit pro jazyk, kterým dokáže proniknout do nejtišších zákoutí lidského nitra. Tento konkrétní příběh, přestože plný chytrých postřehů o ženě a muži a jejích rolích ve společnosti, mi ale nějak nesedl. Asi proto, že v knize vlastně vystupuje jen Orlando. O nikom jiném se toho moc nedozvíme, minimálně ne do té míry, jakou od Virginie očekávám. Kniha na mě spíše působí jako feministická úvaha s uměleckými a magickými prvky. Kniha mi tak připadá suchá (nebo lépe řečeno sušší než obvykle u Woolfové). I tak je kniha krásně napsaná a nápaditá.
Řekla bych to asi takhle: Pokud hledáte dobrou knihu pro dlouhé večery, s Orlandem čas nepromarníte, ale raději doporučím Paní Dallowayovou nebo K majáku.

Nápadité, osobitě vtipné, s úžasnými postřehy o povaze mužů a žen.

V knize vidim opět experimentování s časem,typické pro Virginii. Vidime zde ale i malichernost, marnivost, čas plyne a plyne, hrdina nestarne, ale autorka poukazuje na jeho mladí a krásu. To mi připomínalo Wildova Doriana.

Ke konci už to byl i místy chaos. Vedlo Orlandu k rychlrmu manželství zaplnění prázdného místa?

Mám ráda K majáku i Paní Dallowayovou, velmi se mi líbí metoda proudu vědomí, ale tady se s autorkou míjíme. Kniha se mi těžko četla a nudila mne prakticky od chvíle, kdy se hlavní hrdina "převtělil", a dočetla jsem jen v naději, že do sebe vše nakonec nějak zapadne a začne dávat smysl (horečnatý sen? pokus o popis tvůrčího procesu autora, který experimentuje se svou postavou?). Bohužel se tak nestalo a smysl mi to nedává ani po dočtení, ani po přečtení různých recenzí. Tentokrát pro mne zklamání.

Fascinace slovy, ohýbám rohy – a to se nedělá.
PSANÍ! PSANÍ! Láska. Nitro. Imaginace. A celý ten legrační svět. Mistrovské dílo. Vzdávám se. Jsem jím omámená a nemám co říct. Proč zatěžovat její věty mými? Jen extáze! Extáze.

„Orlando vešla dovnitř. Byl tam naprostý klid. Bylo tam velmi ticho. Byl tam kalamář s inkoustem; bylo tam pero; byl tam rukopis její básně přerušený uprostřed holdu věčnosti.“

(SPOILER) Aby bylo jasné: Orlando si určitě nezaslouží 2*, které jí dávám já. Má svoje nepopiratelné kvality a autorka je mistr jazyka. Nápad se změnou pohlaví a ubíhajícími staletími je skvělý.
To jen pro mě byla kniha příliš popisná, neseděl mi její styl. 2-3 stránky se neděje vůbec nic, pak se děj o maličko posune. To není nic pro mě. Promiň, Virginie :-(.

Už tu mám někde komentář, nyní čerstvě přečteno společně s manželem a ach je to láska jí číst a dělat si rozptýlení a potěchu právě jejími slovy. Má tam všechno, pomrknutí, hlubiny, rozvernost i poučení....

Moja prvá od Virginie. A rozhodne neľutujem. Miestami som sa pristihla pri dennom snení :) (aké by to bolo prejsť takto storočiami so všetkými zmenami osobnosti spomenutými v knihe..). Text tak plynul, že som sa občas vracala späť aby som zistila v ktorom storočí/dobe sa práve nachádzam. Neuveriteľný štýl písania, so všetkými myšlienkami okolo, občas úprimne vtipné :) .. a už ju mám v knižnici ;) a určite som ju nečítala posledný raz. Nádherné umelecké dielo..

Virginia Woolfová je jednou z mých nejoblíbenějších spisovatelek kvůli její schopnosti na velmi malém prostoru sdělit mnoho zajímavých myšlenek a odkrýt její postoje ke spoustě témat, které spolu třeba zdánlivě nesouvisí. "Orlando" mě nezasáhlo tak, jak mě zasáhlo "K majáku", což je kniha, která se mi ze všech přečtených vtiskla do hlavy svojí atmosférou a hutným příběhem asi nejvíce. "Orlando" mě dostalo svojí filozofií a jazykem, který je velmi barvitý, popisný a expresivní. Měl jsem z "Orlanda" trochu strach, protože mě děsila myšlenka, že budu číst knihu o 200 stran, která si troufá jen tak se prolétnout historií a ještě změnit svoji identitu. Jenže ona historická linka tolik důležitá není a skoro jsem si nevšiml, že autorka přešla několik století dál. Záleží zkrátka na čtenáři, které představené rovině dá přednost. "Orlando" mě fascinuje, podobně, jako spisovatelka a její spisovatelské schopnosti. Od doby, co jsem "Orlanda" dočetl, si o knize pořád něco hledám. Rozhodně doporučuju, ale (podobně, jako jsem psal "K majáku", nemyslete si, že jde o nenáročnou jednohubku jen proto, že kniha je jen 200 stran dlouhá).

PS: Jooo, a ty štítky, které jsou tu uvedené, berte HODNĚ s rezervou.

"Živote, živote, co jsi vlastne zač? Světlo, či tma, hrubá zástěra lokaje, či stín špačka v trávě?"
Nádhera. V slovách zachytiť absolútnu krásu, je to niečo ako úchvatná maľba, ktorá kvitne v každej vete iným odtieňom - geniálna Virginia Woolf.

"Musíme slova ztvárňovat tak dlouho,až se stanou nejjemnější skořápkou našich myšlenek"
Ve ztvárňování slov je Woolfová jedinečným Mistrem.Maluje jimi obrazy trochu fantaskní,vtipné,ironické i sebeparodické. Příběh je velmi čtivý,není nudný,mně se četl docela lehce,jen jsem musel zpomalit rychlost čtení z pětky řekněme na dvojku.Pasáže o odlišnosti žen a mužů jsou bystré a dokonale promyšlené a skvěle v příběhu umístěné.Místy se objeví lehké zklamání nad poznáním o marnosti života:
"Přicházím o některé iluze možná proto,abych získala jiné..."
A s citátem:
"Jakkoli jsou obě pohlaví odlišná,prolínají se . "
nelze než souhlasit.
Pro mne čtenářský zážitek,četlo se mi to lépe než Paní Dallowayová. Jak níže v komentářích uvedeno,chce to jen nechat se nést volným tokem slov.
Které mají co sdělit,dodávám.

Nesmírně zábavná knížka. :)

V knize mě velmi bavil pohled na tradiční pojetí mužské a ženské role, který má co říct i dnes, devadesát let od vydání. Autorka je vtipná, bohužel mám dojem, že mi toho v knize hodně uniklo, možná proto, že se hodně vztahuje k době vzniku a anglické historii. Celkový pocit z četby je rozporuplný.

Kdybych si v průběhu nepřečetla, že má jít o frašku, byla bych z toho jen zmatená. Začalo to slibně, ale postupně se to tak zamotávalo, že jsem místy nevěděla, čí jsem. Hodně vlastních myšlenek, hodně vnímání přírody, ale celkový dojem byl fakt divný. Podobně jako k Majáku jsem se většinou nechytala.