rosalee3974 komentáře u knih

Nebudu lhát, když jsem viděla, že Martin Amis je syn Kingsleyho Amise, od něhož jsem četla hned dvakrát Šťastného Jima, myslela jsem si, že vím, do čeho jdu, a těšila jsem se. Anotace knihy i všechny komentáře k ní hodně zmiňují slovo "dekadentní" a "dekadence". A pokud Úspěch naprosto přesně vystihuje tyto dva pojmy, pak asi čtenář dostane, co očekává. Z počátku jsem byla rozpačitá a přemýšlela, jestli chci pokračovat ve čtení o takových dekadentnostech, jaké popisuje Amis. Nicméně co musím autorovi nechat, je to, že mě zápletka skutečně překvapila, byť byla ve své podstatě naprosto banální a podle mnohých indicií snadno předvídatelná.

Jak ale knihu ohodnotit? To je problém. Některé pasáže jsou opravdu hodně dekadentní a člověku se hnusí - ale to je právě záměr Amise, těžko by mohl popsat upadající, dekadentní společnost britské smetánky, aniž by čtenáře zhnusil. Přesto ale nechám čtyři hvězdy, nejspíš bych knihu jen tak lehkovážně nezvolila k přečtení, kdybych věděla, o čem přesně je.

19.06.2022

(SPOILER) Styl, jakým je kniha psaná, je zpočátku popisný, na oko vědecký, což bylo pro mě trochu překvapení. Jak již bylo psáno v komentářích dříve, je to nejspíš důvod, proč se děj rozjíždí trochu pomaleji. Osobně jsem měla i problém se zorientovat v novém světě, který je na stránkách představován, následná gradace děje mě ale plně vtáhla do čtení a já pak knihu nemohla ani na chvíli odložit. Je to jeden z těch příběhů, který chcete co nejdříve dočíst, abyste se dozvěděli zápletku, ale zároveň jej nechcete dočíst, ale naopak setrvat v něm co nejdéle, vychutnávat si atmosféru, přemýšlet nad ním.
Našla jsem v něm několik nesrovnalostí, například jak je možné, že Ten druhý nepátral po tom, kam se poděla Piranesiho taška s deníky, ale to jsou jen maličké detaily, které nijak nenarušují četbu.

4 03.01.2022

Uf, kde začít?
Největším neštěstím pro knihu, potažmo jejího autora, je její zařazení do školního kánonu povinné literatury. Díky výuce pak člověk zakopne o celou řadu knih, některé mu utkví v paměti a rozhodne se je přečíst. Problém je, že už mu většinou neřeknou, jak danou knihu číst, co od ní čekat, nebo čím byla tak speciální, že se dostala až do školních osnov. Člověk pak očekává, že jde skutečně o něco speciálního. A na toto vysoké očekávání čtenář většinou záhy narazí. Na cestě bohužel trpí takovým syndromem. Překvapil mě autorův styl, překvapily mě samotné postavy a jejich jednání, překvapil mě i děj. A nemůžu říct, že vždy v dobrém slova smyslu, v mnohých ohledech je pro mě takový životní styl naprosto cizí, nicneříkající a rozhodně nemám potřebu se v knize hledat. S pousmáním mohu říct, že s ani jednou z postav bych nechtěla cestovat pouhých 10 minut, natož tak celé dny jakýmkoli dopravním prostředkem. Zároveň mi jejich životy přišly natolik neuvěřitelné, že mě zajímalo, co bude dál. Žasla jsem, s jakým klidem Sal a jeho kamarádi čelili nejistotám, přizpůsobovali se nejrůznějším situacím, jak vnímali krajinu, kterou projížděli, lidi, které míjeli, ať už to bylo způsobeno drogami nebo šlo o ničím nepovzbuzené prožitky, právě tohle byly ty nejkrásnější části knihy. Mrzí mě, že jsem už od začátku neseděla u mapy, nesledovala cesty, po kterých jeli dlouhé hodiny přes celý kontinent, nepouštěla si hudbu, kterou poslouchali v barech, na večírcích. V mnoha ohledech kniha rozbila mou představu o době pozdních 40. let v USA, respektive doplnila ji o další kousíček.
Když to shrnu, kniha ve mně zanechala rozporuplný pocit a přesvědčení, že si ji za pár let přečtu znovu a pak až se rozhodnu, kolik hvězdiček jí udělím. Doufám, že za pár let ji už budu číst s větším rozhledem o tom, co se psalo do té doby, a v čem se Na cestě liší, o kulturní historii USA apod., protože v tom je nejspíš ta pointa.

Komiks jsem si pořídila na svém prvním Comic conu, abych měla nějakou symbolickou památku. S komiksy nemám žádnou zkušenost, Marvel, DC apod. mě příliš nelákají, proto jsem zariskovala a vsadila na Zaklínače, jehož svět alespoň základně znám. A jsem vlastně ráda, že jsem takto zvolila. Příběh je poměrně dobrý, ačkoliv mi místy přišlo, že je někdy trochu nelogicky veden. Nejsem příliš velký znalec zaklínačské tematiky, ale soudím, že do ní skvěle zapadá. Úžasnou atmosféru doplňují ilustrace, i když jsem (jakožto klasický čtenář) měla problém s tím si je v klidu prohlédnout a nepřeskočit hned k dalšímu okénku. Díky nim mi ale příběh přišel trochu živější, plynul jinak, než kdyby šlo o román. Ve výsledku mě komiks mile překvapil a rozhodně nezůstanu jen u prvního dílu.

7 19.10.2021

Skvělá příručka nejen pro autory knih o dějinách měst a obcí, ale také, jak autor upozorňuje, pro studenty historie, kteří se touto tématikou chtějí zabývat. Příručka je psána lidsky a srozumitelně, kromě metody práce v ní čtenář nalezne i tipy na podnětnou literaturu.

1 12.10.2021

Ucho - skvělá krátká povídka, která mě vtáhla do děje už jenom anotací, kterou jsem si o ní přečetla. I přes to, že děj je vyprávěn poněkud syrově, věty jsou stručné, přesné, výstižné, což není úplně můj šálek čaje, autor dokázal atmosféru popsat velice věrohodně. Není divu, že stejnojmenný film musel do trezoru - mimochodem, ten také vřele doporučuji.

Nechci samozřejmě křivdit jiným autorům, ale vždy jsem měla pocit, že povídek/románů odehrávajících se v 50. letech minulého století v Čechách zkrátka není dost, a proto jsem ráda, že jsem na Ucho narazila a okamžitě ho přečetla.

A na závěr malý rodinný příběh. Vydání, které jsem četla, si maminka koupila v 90. letech. Kupovala tehdy co nejvíce dříve nedostupných knížek, protože se bála, aby opět nepřišel někdo, kdo bude tvrdit, že se nic z toho tehdy nedělo...

2 18.09.2021

Je to trochu zvláštní. Už s předchozím dílem jsem měla trochu problémy, tudíž jsem ho ve výsledku dočetla asi až po roce. V tomto díle jsem začínala mít pocit (stejně jako někteří další čtenáři), že děj je poněkud zvláštně vázaný různými úhly pohledů osob, které s ním mnohdy neměly mnoho společného. Hodlám celou sérii přečíst řádně ještě jednou a pokud možno návazně, abych si utvořila lepší pohled, nicméně z jejího zakončení jsem trochu rozpačitá. I tak se mi nechtělo zaklínačský svět opouštět a s přihlédnutím k předchozím dílům musím říct, že to teda byla jízda.

4 04.07.2021

Mám anglické romány z 19. století ráda, proto jsem byla zvědavá, když jsem narazila na Anthonyho Trollopa, a musím říct, že po přečtení určitě nejsem zklamána, byť jsem ze začátku po pár stranách trošku váhala. Děj a hlavně popis postav nebo poměrů v anglikánské církvi, ve kterých se popravdě moc nevyznám, tam bylo trochu víc, což mě zaskočilo, barvitost charakterů jednotlivých postav a i samotný děj mi ale toto zaskočení vynahradily.

1 28.04.2021

Velice dobře napsaná monografie zabývající se nejen fundamentálními články, ale především také předcházejícím historickým vývojem nejen nejbližších let, ale také vzdálenější minulosti. Doporučuji především těm, kteří se o české státoprávní otázce chtějí dozvědět něco víc a hledají kratší, ale kvalitní pojetí.

22.04.2021

(SPOILER) Příjemně mě knížka překvapila. Ačkoliv je určena spíše mladším čtenářům, bavila mě a samotné téma mě nadchlo. Sice jsem první viděla film, nicméně dostatečný časový odstup pomohl k tomu, abych obojí nesrovnávala a zapomněla na drobné rozdíly.
Co mě trochu mrzelo, bylo pokulhávající vysvětlení časových smyček a toho, co se vlastně stane, až taková smyčka zanikne. Paralelní svět? Nebo se vše bude odehrávat tak, jak se odehrávalo do současnosti Jacoba? V tom by bylo riziko časového paradoxu. Nicméně třeba to v dalších dílech autor nějak uspokojivě vysvětlil.

4 04.01.2021

Přiznám se, že z Hellera mám pořád takový zvláštní pocit. V jednu chvíli se ztrácím v ději, v druhou jsem zase překvapena skvělým humorem a bizarními situacemi. Jindy mi některé pasáže přijdou zdlouhavé, potom mi zase kniha neuvěřitelně utíká. Nejspíš si ji budu muset za pár let přečíst znovu, abych se opravdu přesvědčila, jestli se mi Hellerův styl psaní líbí či ne.

03.01.2021

Naprosto nejlepší fantasy, jaké jsem kdy četla. Třetí díl je opravdu pecka!

9 29.12.2020

Druhý díl Monte Crista se mi líbil mnohem víc než první. Děj už je o něco napínavější, zápletka se pomalu rozplétá a i prostředí, v němž se děj odehrává, je velmi zajímavé. Nemůžu se dočkat na samotné rozuzlení!

2 29.11.2020

Jelikož si na romány z 19. století potrpím, byla jsem i z Monte Crista patřičně nadšená. V první části knihy se děj sice poněkud táhne, nicméně trpělivý čtenář si přijde na své.

4 13.11.2020

Kniha krásně uvádí tematiku vojensko-veteránských spolků a shrnuje jejich stanovy, organizaci a uspořádání. Nejvíce ale oceňuji, že si autor dal tu práci a připojil ke knize i seznam všech voj.-vet. spolků, působících v českých zemích a také soupis medailí a odznaků (obojí zabralo jistě mnoho času).

24.10.2020

Nebyla jsem si jistá, co přesně očekávat a zpočátku jsem se snažila pozorně vyhledávat drobné chyby, díky kterým bych si řekla, že jde o další z těch rádoby motivačních knih, ke kterým mám averzi. Pravdou ale je, že jsem na svůj původní cíl rychle rezignovala a nechala se unášet klidným proudem slov. Některá moudra pohladí na duši, u jiných si řeknete, že je přece už dávno znáte, ale až teď, když jste si o nich přečetli a zamysleli se sami nad sebou, jste je skutečně pochopili a přijmuli. Právě v tom ujištění vidím největší přínos.

2 26.07.2020

Opravdu silný příběh, líčící běžný život v gulagu a příběhy ostatních spoluvězňů. Ačkoliv jsem mírně na pochybách o tom, že si autor přesně pamatoval každý příběh a každý rozhovor, i přesto ji doporučuji!

4 23.07.2020

(SPOILER) Všeho moc škodí. Pro mě HP sága skončila původními sedmi knížkami a zbytek nepovažuji za tak zásadní a důležité, ačkoliv se Prokleté dítě snaží očividně navázat na předchozí knihy a děj nějak uzavřít. Zbytečné. Děj uzavřen byl a nepotřeboval se otvírat Voldemortovým dítětem. Ale kde začít... Vadilo mi několik věcí: konflikt mezi otcem a synem (téměř až Oidipův komplex), pojetí postav Harryho, Hermiona, Ginny a Draca, několik málo detailů a hlavně neuvěřitelnost příběhu. Bylo by toho víc, ale tohle jsou ty hlavní věci, které vyloženě bily do očí.

Vztah Albuse a Harryho - nechápu. Asi jsem od začátku nevěnovala dost pozornosti, že mi ten zásadní moment unikl, ale nevšimla jsem si v úvodních částech momentu, kdy by Harry nebo Albus udělali něco, co by toho druhého naštvalo. Vlastně díky poněkud odfláknuté práci v prvních několika částech jsme třemi roky života v Bradavicích jen proletěli, takže jsme si nedokázali vytvořit zásadní vazbu s Albusem a neměli jsme ani šanci pochopit, kde se v něm vzal takový hněv. Protože (a kvůli tomu jsem se vrátila zpátky na začátek, abych se ujistila, že tato věta opravdu padla) Harrymu vůbec, ale vůbec nezáleželo na tom, v jaké koleji Albus skončí, a takhle mu to i řekl. Tím padá celý motiv neporozumění mezi otcem a synem, což znamená, že všechny sebemrskačské a sebeobviňující rozhovory byly trapné, nepříjemné, zbytečné.

Jednání některých postav - chápu, že se člověk může změnit a v dospělosti už není takový, jaký byl. Problém je v tom, že klíčové postavy, které nám jsou představeny v Prokletém dítěti, jsou naprosto jiné, plytké, nedomyšlené, rozpačité. Jejich jednání nedává smysl. Jejich chování prostě není jejich. To je jeden z důvodů, proč si myslím, že tento příběh byl naprosto zbytečný - Harry, Hermiona, Ron, Ginny, Draco. To jsou naši dětští hrdinové, ale především to jsou fiktivní postavy. Měly by zůstat takoví, jací byli stvořeni. Nemělo by se už dál experimentovat s jejich dospělostí. To je to kouzlo knížek. Děj někdy prostě skončit musí. (Pokud ale akceptujeme myšlenku toho, že dospěli a trochu se změnili, měl by být této změně věnován dostatečný prostor, aby ji čtenář pochopil, zaregistroval a akceptoval ji - ten prosto nám z mnohých důvodů poskytnut nebyl a ani nemohl být, protože to není příběh o dospívání Harryho a jeho kamarádů. Ale v tom celá kniha ztrácí na soudržnosti a uvěřitelnosti)

Sovy, cestování - netušila jsem, že sovy létají tak rychle. Postavy se chvílemi objevovaly z ničeho nic, a já vím, že mohou používat letax. Ale proboha, držme se při zemi a snažme se o trochu reálnosti ano? Nikdo není vševědoucí. Ani kouzelníci.

Celkový námět manipulace s časem - to je jediný důvod, proč dávám dvě hvězdy. Ten námět není vůbec špatný. Ale provedení ano. Věřím tomu, že jako YA film by to fungovalo, ačkoliv bych se na něj podívala čistě jen kvůli vizuální stránce a Snapeovi. Alternativní reality, které nám byly představeny, by vypadaly skvěle, kdyby jim byl dán (alespoň té druhé, strašlivější) větší prostor. Kniha nemusela vůbec vyjít. Ale mohla posloužit jako výchozí bod pro nový film.

Nelíbilo se mi, že se celou dobu děj soustředil na to, aby se Albus vypořádal se svými komplexy. To se objevuje i v knihách o HP, ale tam se děj spíše soustředí na temnou hrozbu v podobě Voldemorta. Tady jsme nuceni číst mnohdy až duševní blitky puberťáka, který toho ve stínu svého otce spíš víc pokazí, než dokáže (a co si budem, pubertální vzdor rodičům je tak opoužívané a nudné téma, že to nemůže nic zachránit).

Velmi mě mrzí, že to bylo takové zklamání a omlouvám se, pokud se má kritika dotkne skalních fanoušků - ale prostě to nejde jinak. Aby mě J. K. Rowlingová a kdokoli, kdo jí s tím pomáhal, přesvědčili o tom, že nejde jen o další pokus vyždímat z dojné krávy plemena Harry Potter další a další peníze, musí se prostě víc snažit. Protože, bohužel a bohudík zároveň, v předcházejících letech si nastavili laťku opravdu hodně vysoko a nikdo by se tedy neměl spokojit s průměrem (nebo spíš lehčím podprůměrem).

10 28.06.2020

Autorka v úvodu jasně vymezila, čemu ve své publikaci věnuje prostor, a podala velmi vyčerpávající výklad, který poslouží k nastínění konceptu nového socialistického člověka. Jelikož jsem dobu komunistického režimu nezažila vůbec, bylo pro mě mnoho faktů nových a o to více zajímavých, především nekonkrétní definice nového člověka, která mohla být upravována (a také byla) podle potřeby doby, nebo vylíčení vztahů dělníků vůči tzv. úderníkům apod.

10.06.2020

První část knihy, kdy se autorka držela spíše prehistorie, starověku a přelomu středověku, jsem knihu opravdu hltala. Musím říct, že autorkou zvolené téma a jeho interpretace jsou opravdu skvělé. Nicméně sotva se téma knihy (četla jsem novější vydání, je možné, že je rozšířeno o některé pasáže) dostalo až do přítomnosti, případně nedávné minulosti, cítila jsem, že ve mně trochu narůstá skepticismus vůči autorčině nadšenému prosazování partnerské společnosti. Nechtěla bych s ní ani tak polemizovat ohledně jistých pasáží, spíš bych se potřebovala doptat, či si nastudovat více informací, abych tak mohla zhodnotit i autorkou zastávaný názor. Možná bude kamenem úrazu fakt, že mnoho svých domněnek autorka věnovala budoucnosti, která teprve ukáže, jsme-li jako lidstvo schopni partnerské společnosti a autorkou nastíněného vzorce chování, či nikoliv.

1 06.04.2020