Rilian komentáře u knih

Této knize jsem dal plný počet z osobních důvodů. Zajisté existují více informativních publikací o genocidě v Rwandě, ale tato kniha pojednává spíše o odpuštění našim viníkům.
Jsem učitel a o rwandské genocidě jsem nedávno učil. S překvapením jsem zjistil, že studenti nemají problém pochopit, proč ke genocidě došlo nebo jak vlastně proběhla. Problém ovšem nastal, když jsme se dostali k důsledkům a konečnému usmíření Hutů a Tutsiů. Mé překvapení bylo umocněno zjištěním, že studentům vlastně nedokážu vysvětlit, jak může jeden člověk odpustit druhému, když se na něm či jeho rodině dopustil tak zrůdných zločinů. Jedna dívčina se mě zeptala: "Proč bych mu měla odpouštět, když stačí, že ho nechci zabít?"
Při četbě knihy jsem pochopil, že pragmatismus dnešní ateistické společnosti nedokáže lidem nabídnout podmínky či nějaké zdůvodnění, proč by měli vlastně odpouštět. Stačí přece jenom dále nezabíjet. To však není pravda. Násilí by možná ustano (na čas), ale bariéry mezi lidmi by pořád zůstaly, a kdo ví, jestli by dříve či později nepřišel někdo velice přesvědčivý, který by tuto krvavou kapitolu rwandských dějin zase přivedl k životu.
Odpuštění je tedy do určité míry nepřenositelná zkušenost. Křesťané usilují během svého života o napodování Krista, který odpustil tomu, který ho zradil i těm, kteří ho přibili na kříž. Odpustil bezpodmínečně, Jidáš ani vojáci o odpuštění neprosili. A pokud křesťan vyznává Písmo, pak chápe, že právě on drží ve svých rukou klíč k uzdravení nejen bývalého agresora prosícího o odpuštění, ale i ke svému vlastnímu uzdravení a osvobození.
Svým studentům jsem tedy řekl, že odpuštění je vlastně takový malý zázrak, který nedokážu přesně vysvětlit. Nicméně v zemi, kde musí vedle sebe žít bývalí agresoři a jejich oběti, je vzájemné odpuštění a veřejné zřeknutí se pomsty nezbytné. Odpuštění osvobozuje srdce i mysl, protože nás zbavuje strachu, a každý národ v takovém postavení má pouze dvě možnosti, zůstat v zajetí minulosti či ji se jí zřeknout ve jménu budoucnosti. Rwanďané si zvolili správně.
Při četbě jsem si rovněž uvědomil, že často klademe důraz pouze na genocidu samotnou, ovšem nikoliv na unikátní proces obnovy a usmíření v rwandské společnosti. S trochou nadsázky by se dalo říci, že po nekřesťanské genocidě nastal vrcholný akt křesťanské morálky.

3 10.10.2022

Tento díl mě bohužel příliš nezaujal. Mám sice celý svět Zeměmoří velice rád, ale v této knize jsem nebyl uchvácen ani příběhem ani samotným prostředím pouštních hrobek. Ostatně samotná autorka přiznala, že tento díl napsala pozdě z důvodu, že na konci prvního příběhu Atuánské robky zmínila.
Nicméně se nenechte tímto dílem odradit. Série Zeměmoří nabízí určitě mnohem více.

3 22.08.2022

K autorovi, jakožto svému učiteli, mám velikou úctu a ve svém oboru zanechal velice hlubokou stopu. Tuto knihu jsem si ovšem příliš neužil. Příběh knihy se odehrává ve období první velké krize českého státu, která ve své povaze spojila krizi dynastickou a krizi státu. Zjednodušeně řečeno, jedná se o Hru o trůny po česku. Autor se striktně drží historicky ověřených zpráv a pouze několik málo postav, včetně hlavní, jsou vymyšlené. Bohužel celý příběh plyne jedním tempem a nejsou v něm dostatečně zdůrazněny klíčové události, kterých se navíc hlavní hrdina osobně účastní (např. tažení na Krakov, vypálení Libice, vyvraždění Vršovců, Vladivojův lenní slib, apod.)
I přes autorovu erudici je vidět, že je historik, nikoliv romanopisec. Myslím, že se kniha bude líbit zejména čtenářům, kteří o dané době příliš nevědí. Příběh jim totiž poskytne přehledný a stravitelný popis všech hlavních postav i stěžejních událostí. Pokud však o krizi českého státu kolem roku 1000 máte hlubší povědomí, pak vás patrně kniha příliš neosloví. Závěr celého příběhu je nicméně velice zajímavý, protože kombinuje ironii s tragédií. Nevlastní syn Boleslava II. byl oslepen a uvězněn, ale nakonec se dočkal alespoň hypotetického nároku na pražský stolec, protože ze všech bratrů přežil nejdéle. Malá útěcha pro tragického vítěze.

3 06.08.2022

Po dlouhé úvaze jsem se rozhodl nepřidávat hodnocení, stejně jako jsem ho nedal Bibli nebo Koránu. Jsem katolík a encykliku považuji za list papeže, nejvyšší pozemské autority mé víry. Z tohoto důvodu se necítím způsobilý text rozporovat. Ostatně encyklika není odborná studie, která by měla nabízet vědecké analýzy určitého problému. Jedná se spíše o připomenutí toho, jak bychom se měli jako křesťané a lidé chovat k našim bližním a zejména k chudým a uprchlíkům. Na počátku jsem si rovněž neustále předhazoval argumenty, proč by svět, za který papež František oroduje nemohl nikdy vzniknout. Později jsem dospěl k pasáži s podobenstvím o milosrdném Samaritánovi. "Ježíš ve svém podobenství nepředkládá žádné alternativy. Neptá se, co by se stalo, kdyby dali průchod hněvu a touze po pomstě. Ježíš důvěřuje v to, co je v lidském duchu nejlepší a povzbuzuje to." Text nám tím připomíná, že pokud zvažujeme, kolik nás bude naše milosrdenství stát nebo, kolik toho dostaneme zpět, nejedná se už o milosrdenství, ale o chladný kalkul. Ostatně "život jsme také dostali nezištně, nic jsme za něj nezaplatili." Svět se samozřejmě nezmění lusknutím prstu, ani pravděpodobně nenastane globální revoluce. Nicméně drobné každodenní projevy lásky, bratrství a milosrdenství činí náš svět lepším. Stejně jako sv. František z Assisi nemiloval lidstvo, nýbrž jednotlivé lidi, pak bychom i my měli dbát o lidskou důstojnost každého jednotlivého člověka.
V žádném případě se nejedná o nějakou lacinou levicovou utopii. Naopak. Papež kritizuje upřednostňování jedné ideologie coby všemocného léku na všechny problémy. Stejně tak odsuzuje sobecký individualismus nebo bezbřehou globalizaci, která nás sice učinila sousedy, ale nikoliv bratry. Je nutné se při řešení sociálních problémů vyvarovat extrémům - např. slepě je přehlížet, nekonečně poskytovat finanční podpory nebo snažit se ekonomiku nadřadit lidské důstojnosti.
Encykliku lze doporučit všem, kteří chtějí vědět něco sociální nauce katolické církve, která má již dlouhou tradici (v podobě encyklik od doby Rerum novarum), nebo těm, kteří chtějí lépe porozumět současnému papeži.

Kniha může odradit počtem stránek, ale jednotlivé krátké kapitoly se čtou opravdu rychle. Samotný případ je samozřejmě velice zajímavý, ale mě osobně na knize zaujalo něco zcela jiného. Autor na případu totiž líčí jednu důležitou etapu novodobých dějin katolické církve a její boj proti modernitě v počáteční éře čtyř Piů. Katolická církev se tehdy obávala nástupu tzv. modernity a zahájila rozsáhlý ústup do bezpečí za pevné zdi klášterů a kostelů, přičemž jako odpověď na ohrožení ze strany sekulárních států (Francie) či většinově protestantských církví (Německo) nabídla odpověď v centralizaci papežské moci (tzv. ultramontalismus). Pro podporu papežského postavení zvolili obhájci papežské moci prvky typické pro barokní zbožnost a teologické argumenty inspirované sv. Tomášem Akvinským. S tím se pojil i nástup nové mystiky, která na rozdíl od středověké kladla důraz na materiální doklady (např. dopisy Panny Marie z nebes nebo manželské prsteny mystiček). Tím docházelo k ironickém spojení mystiky a vědeckého racionalismu 19. století.
Toto období dějin katolické církve je zajímavé, protože v současné době se církev snaží o zcela opačný způsob, jak se vyrovnat s moderním světem. Místo úniku za hradby je třeba se světem komunikovat a být mu pro jeho nestabilitu pevnou oporou. To neznamená se přizpůsobovat každému trendu, ale nelze utéct někam do hor a čekat až přejde potopa. Ultramontalismus sice ztratil svoje postavení po druhém vatikánském koncilu, ale touha se před světem uzavřít přetrvává koneckonců v každém z nás dodnes.

3 02.05.2022

Mé druhé setkání s knihou od Davida Weisse. Stejně jako v případě knihy Nahý jsem přišel na svět se text čte velice lehce a rychle. Tizian byl v mnoha směrech výjimečným umělcem. Mimo jiné nemusel na rozdíl od mnohých svých kolegů bojovat o holé živobytí nebo se potýkat s nedostatkem uznání. Tizian byl uznáván již za svého života a až na krátká období v podstatě netrpěl nedostatkem peněz. Jeho úmysl stát se malířem navíc podporovala i jeho rodina. K tomu všemu navíc ještě nikdy neopustil Benátky. Z tohoto důvodu chybí v příběhu silné a zlomové momenty. Knihu proto doporučuji jako možnost seznámit se s Tizianovým dílem a jeho smyslem pro barvy. Po přečtení knihy budete určitě chtít navštívit Benátky a všechno vidět na vlastní oči. Rovněž jako v knize o sochaři Rodinovi provází příběh dvě důležitá díla - jedno nedokončené a druhé životní. Tizian celý příběh pracuje na bitevní scéně pro benátský palác, kterou nakonec po jeho smrti zničí požár (vanitas vanitatum). Před svou smrtí nedokončí ani svůj poslední obraz (Pieta), která v příběhu znázorňuje jeho únavu a částečnou ztrátu zraku.

3 04.02.2022

Moje hodnocení je trochu ovlivněno faktem, že jsem už dříve četl Já Claudius a Quo Vadis. Román Jarmily Loukotkové patří samozřejmě ke kvalitně napsaným historickým románům. Upřímně si myslím, že by se její jméno společně se jménem Václava Kaplického mělo každému vybavit, když se řekne český historický román. Zároveň se však nemohu ubránit dojmu, že se autorka nedokázala dostatečně soustředit na dvě hlavní postavy, tj. Nerona a Petronia. Oproti knize Henryka Sienkiewicze je zde Petronius více morální a méně cynický. Naproti tomu Nero je zde méně šílený a více při smyslech. Proto závěrečné šílenství a podpálení Říma nepůsobí příliš důvěrně. V románu Henryka Sienkiewicze je příběh postupně veden k velkému požáru Říma, přičemž je pro něj čtenáři poskytnuto rozumné vysvětlení. Na druhou stranu, na rozdíl od Quo Vadis či Já Claudius zde máme možnost nahlédnout do myslí postav Nerovy matky i nevlastního bratra. Všeobecně se mi kniha sice četla dobře, ale nemohu se zbavit dojmu, že příběh celého románu postrádá nějakou spojovací linku. Quo Vadis je příběhem o lásce a střetu křesťanského a římského světonázoru, Já Claudius zase o touze po moci a šílenství, které zákonitě přináší. V Není římského lidu podobnou myšlenku postrádám - šílenství, korupce mocí, nebezpečný život na dvoře, to vše je v románu pouze naznačeno.

3 18.11.2021

Pro letošní rok již druhá absyntovka, od níž jsem čekal něco úplně jiného. Původně jsem se domníval, že celá kniha bude o fotbalové válce, o níž jsem příliš mnoho nevěděl. Ve skutečnosti se jedná o výběr reportáží z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy autor neuvěřitelným způsobem cestoval vždy tam, kde se hýbaly dějiny. Ačkoliv Kapuścińského mám velice rád a jeho africké zprávy jsem si vždy užíval, v této knize nemá čtenář příliš času se vžít do prostředí, které autor popisoval. Kniha mě nicméně uhranula zhruba od poloviny, kdy Kapuściński popsal genezi afrikánského rasistického nacionalismu a následná kapitola o kolonialismu v Alžírsku. Samotná kapitola o fotbalové válce je jenom okrajovou reportáží v celé knize. Kapuściński se rovněž ve výplňových kapitolách vyrovnává se svým životem a neustálými cestami, kde setkával bohužel i s "odpadem lidstva", nicméně v závěru knihy "Kam vede obeplouvání světa? Přes nesčetná nebezpečí jen k místu, odkud jsme vyrazili, kde všichni, které jsme zanechali v bezpečí, byli po celý ten čas před námi."

3 02.11.2021

Pro začátečníky rozhodně doporučuji číst v tomto pořadí: série o Nadaci, Robotech a Galaktické říši. Tento román se určitě vyplatí přečíst po románu Roboti a impérium. Asimov v tomto románu nastínil fakta, která vysvětlil až ve zmiňovaných Robotech a impériu. Knihu vnímám jako součást velikého díla, byť samotný příběh mě příliš neoslnil, zejména samotné cestování časem Josepha Schwartze. Paradoxně největší chyba v příběhu (život lidí na radiokativní Zemi) mi vůbec nevadil. Ostatně sám autor to o 40 let později uznal. Asimov nicméně skvěle později včlenil toto své rané dílo do svého universa a určitě stojí za přečtení, ačkoliv bych ho nedoporučoval k prvnímu seznámení s autorem.

3 04.05.2021

Skvělé zakončení série o robotech. Strukturou se jedná o klasického Asimova. Malý námět - velký příběh. Děj je prokládán dlouhými rozmluvami a filosofováním o budoucnosti lidstva. Stejně jako v předchozích dílech se zápletka točí kolem nebezpečí degenerace lidstva, která probíhá na pozadí sporu mezi osadníky a vesmířany. Zatímco vesmířané degenerují kvůli přílišnému pohodlí a závislosti na robotech, osadníci mohou následovat stejný osud, protože nezdravě lpí na své domovské planetě. Závěr se hodně podobá konci série o Nadaci. Hlavní postavy jsou nuceny opustit nebo dokonce zničit to, co sami bránili a kdysi věřili. To vše pro dobro a budoucnost lidstva, která v průběhu dějin závisí na odlišných faktorech - nejprve je to Země, posléze Galaktická říše, posléze Nadace a nakonce Gaia.

3 22.04.2021

Na rozdíl od většiny jsem nečetl autorovu první knihu Sapiens. Musím jako ostatní diskutující ocenit autorovu erudovanost a obrovský rozhled. Líbí se mi jeho styl psaní a některé úvahy. Souhlasím, že člověk se posouvá k božství ve smyslu antickém, tj. žije, vytváří a ničí ve velikém rozměru. Nicméně tato skutečnost lidstvo odvádí od křesťanského Boha. Současná krize rovněž potvrdila autorovu předpověď, že pandemie představují dnes především selhání člověka, nikoliv vědy. V neposlední řadě rovněž souzním s autorovým pohledem na marxismus a náboženský fundamentalismus. Na druhou stranu nejsem přesvědčen o autorově vyškrtnutí náboženství a spirituality z dějin budoucnosti. K tomu se váže i má další výtka, jelikož autor nepřipouští jakýsi krok zpět v celkovém vývoji lidské civilizace. Tím nemyslím nutně nějaké zpátečnictví, ale zavrhnutí určité cesty k prosperitě, která se ukáže jako nebezpečná nebo nemorální. Kniha se mi bohužel zdála příliš chaotická a autor neustále skáče mezi jednotlivými tématy. Nejnudnější pasáž představuje kapitola o lidském podvědomí. Nicméně zajímavé úvahy, které vás donutí k hlubšímu zamyšlení.

3 27.03.2021

Kniha mne velice převapila a potěšila. Rozsah může sice děsit, ale díky čtivému stylu autorova psaní a kvalitnímu překladu se kniha čte velice rychle. Příběh je psán s jemností navzdory tomu, co popisuje. Jakousi osou celého příběhu je lidská bezohlednost. Tato vlastnost pomáhala lidem přežít v době kulturní revoluce a naopak prosadit se v době revoluce kapitalistické. Jednotlivé postavy jsou čtenáři spíše nesympatické, jelikož představují jakési karikatury podoby současné i minulé Číny. Dokonce i dobrácký Sung Kang díky svojí neprůbojnosti a ustrnulosti nenechá čtenáře chladného. Knihu všemi deseti doporučuji, krásný čtenářský zážitek.

3 13.12.2020

Hugovy romány mám rád pro autorův talent dokonale v jedné větě vystihnout situaci či samotného ducha doby. Román devadesát tři je krátký a velice čtivý. Knihu bez problémů přečtete za dva dny. Nicméně nesouhlasím s názorem, že autor v tomto textu demonstruje svoji náklonnost k revoluci. Kniha je především o revoluci jako takové. Každá revoluce začíná vznešenou myšlenkou a svržení starého režimu nutně vede k radikalizaci toho nového. Teprve po vlně teroru přichází buďto další revoluce nebo odstranění oněch "otců revoluce". Rok 1793 byl podle Huga právě tímto mezníkem. Sám píše: "Po roce 1793 vstoupila revoluce do zvláštního zatmění, jakoby století zapomnělo dokončit, co začalo....bujnost vystřídala děsnou apokalypsu a vypukla ve smích po zděšení...". Střet mladého a starého markýze je zároveň střetem starého a nového režimu, přičemž strana republiky je na rozdíl od royalistů ještě více rozštěpena. Postava Cimourdaina znázorňuje republiku "trestající" kdežto Gaouvain republiku "odpouštějící". Autor ukazuje, že na každé straně jsou lidé dobří i špatní. Revoluce všeobecně mění lidi a "z knězů dělá vojáky jako ze zvonů kulky". Popravdě mi postava Cimourdaina připomínala postavu madame Defarge z knihy Příběh dvou měst od Ch. Dickense. Obě postavy ztělesňují teror a slepou nenávist. Hugo sám popsal Cimourdaina jako člověka mající přímočarost kulky, které vidí pouze svůj cíl. Kniha je vhodná i pro první kontakt s dílem Victora Huga, ale je zapotřebí neočekávat nějakou přehnanou akci. Autor píše o revoluci jako fenoménu a o vzácných případech, kdy lidé z obou stran projeví lidskost navzdory politice, víře nebo praporu, pro který krvácí.

3 02.06.2020

Série prozatím pokračuje na stabilní úrovni. Po velice slibném prvním a druhém dílu přišel menší pokles ve třetí knize. Meč Damoklův je nicméně nadějné pokračování, jelikož upřednostňuje tu část, která činí sérii Titan originální, tj. různorodá posádka (v níž si čtenář konečně udělá pořádek), mezidruhové vztahy, prostor pro nové charaktery (a upozadnění těch starých), odlišné kultury (Orishané, Orionovi psi), omezení "nesmrtelnosti" některých hlavních členů posádky (Jaza - ačkoliv je ho velká škoda). Příběh splňuje vše, co od ST očekáváme, nicméně jsem byl trochu zklamaný, protože jsem očekával větší popis orishanské civilizace a trochu lepší vysvětlení původu Oka. Zejména od druhé poloviny se kniha vrací trochu do kolejí Orionových psů. Technický a trochu zmatený popis událostí. Každopádně se velice těším na crossoverovou sérii Volání osudu.

3 14.01.2020

Ojedinělá publikace v českém prostředí určitě ukrátí mnohé dlouhé chvíle v metru nebo tramvaji. Povídky či spíše mikropovídky se čtou dobře, ačkoliv kvalita překladu není vždy nejlepší. Tuto informaci ovšem nejsem schopen sám odborně posoudit. Usuzuji tak na základě svého dojmu s četby a slohu jednotlivých textů. Tato sbírka je unikátní především tím, že se soustředí především na ženské autorky z této pro Čecha téměř neznámé země. Objevují se zde příběhy z každodenního života a to jak ženského tak mužského. Velice oceňuji první tři povídky od Nádije al-Kawkabání, která ve svých příbězích popsala psychologickou zátěž, která je kladena na muže v tradičních islámských rodinách (očekávání brzkého zbohatnutí od nevěsty a její rodiny, obtížnosti uživení své rodiny, pohrdání neúspěchem, atd.). O tomto problému se většinou nedočítáme, jelikož se pozornost většinou soustředí (pochopitelně) na otázku ženských práv. Povídky zaměřující se na ženské otázky rozhodně nekončí žádným happy endem ani zadostiučiněním. Přísně konzervativní společnost nezná slitování. Kvalita jednotlivých povídek pochopitelně osciluje, ale největší nedostatek celé sbírky představuje absence historického kontextu. Čtenář neznající místní reálie nemusí příběh buďto zcela pochopit nebo docenit. Takto je tomu kupříkladu v povídce Zastavte na straně a Šála. V povídce Šála je sice vysvětleno, kdo byl az-Zubarjí, ale i tak povídka příliš nedává kontextově smysl. Závěrem lze říci, že povídkové sbírky od nakladatelství Dar Ibn Rushd představují velice vítané oživení povídkových sbírek na našem knižním trhu.

3 20.12.2019

Na knihu jsem narazil na letošním Světu knih a vůbec nelituji, že jsem si knihu zakoupil na doporučení vydavatelky. Myslím, že velice pěkně je podstata knihy shrnuta zde: http://www.cinskaliteratura.cz/cs/book/ctyri-knihy-2Pcuif.aspx.
Nechci uvedenou recenzi vykrádat a proto se omezím na vlastní postřehy. Nejzajímavější postavou je rozhodně záhadné Dítě. Většinu času čtenář uvažuje, jestli se jedná opravdu o malé dítě nebo pouze o sadistického dozorce s podivným jménem (ostatně vězňové se také jmenují symbolicky - Hudba, Učenec, Spisovatel atd.). Líbí se mi myšlenka, že Dítě zpodobňuje infantilnost čínského režimu, nerealistické sny, přímočaré myšlení (správně/špatně). Osobně bych neoznačil Dítě jako zápornou postavu, protože skutečně jedná jako dítě. Na jednu stranu nekriticky poslouchá nadřízené (rodiče), ale je schopno soucitu. Je hravé, kruté, laskavé i soutěživé. Jeho konečný osud vnímám jako proces završení dospělosti a tvrdý kontrast s realitou. Dítě se poprvé dostává do kontaktu s novými myšlenkami a odlišnými idejemi (křesťanskými).
Autor velice dobře vystihl absurditu doby (kterou popsal ve svém podobenství o Sisyfovi), přičemž poukázal na odlišné jednání lidského charakteru v dobách krize. Z tohoto důvodu nepocítí čtenář podle mého názoru přílišnou náklonnost k jakémukoliv z vězňů. Hudba je přelétavá, Náboženství nakonec podlehne touze přežít, Spisovatel práská na své spoluvězně pro hrst mouky, Pokus chce nachytat milující se pár, aby získal propuštění atd. Nakonec jedinou postavou stojící na hranici mezi světy svobody a režimu zůstal Učenec.
Celkově kniha popisuje ponížení lidské důstojnosti a převýchově inteligence v Číně na konci 50. let. Je paradoxní, že Noví lidé se měli pro komunistický režim zrodit v místech, kde povstala čínská civilizace před tisíci lety.

3 09.06.2019

Zajímavá reportáž o zapomenuté kapitole evropských dějin. Nejvíce mě zaujala aktuálnost celého díla - tehdejší převaděčské a pašerácké metody se v podstatě nijak nelišily od těch dnešních. Člověk po přečtení knihy více porozumí lidem z oblastí jako je Afghánistán nebo Eritrea a jejich bolestnému střetu s realitou. Vykreslování Německa těmito lidmi jako ráje na zemi je téměř do puntíku stejné s barvitým popisem USA od chudých haličských obyvatel. Kniha krátce řečeno upozorňuje na spouštěcí mechanismy masové migrace obyvatelstva. Jedná se o kombinaci chudoby v domovské zemi, absence jakékoliv naděje na změnu k lepšímu, arogance a ignorace místních úřadů, nefunkčnosti státního aparátu, ekonomické neperspektivnosti celého regionu, důvěřivosti, nedostatku vzdělání obyvatelstva a především naděje na lepší život.

3 26.02.2019

Moje první setkání s autorem Ishigurou dopadlo velice dobře. Autor má bezpochyby vyprávěcí talent. Z příběhu vyzařuje klid a vyrovnanost stáří. Na druhou stranu se zde dostáváme ke zpovědi (možná ne, tak detailně popsané, jak slibovala anotace) starého malíře následující původně směr Ukiyo-e a tradici Utamara Kitagawy. Autor předkládá tradiční otázky ohledně spoluviny umělců na vzestupu totalitních režimů 20. století. Nicméně v případě hlavního hrdiny jde spíše o nalezení hrdosti a sebeúcty v rychle se měnícím se světě. Velice mě zaujal kontrast mezi "svobodomyslností" hlavního hrdiny (spor s mistrem, snaha o vykročení z prchavého/pomíjivého světa, nabádání studentů, aby nenásledovali slepě své učitele) a uchovávání japonského tradicionalismu v jeho životě (služba japonskému režimu, výchova vnuka, udání svého studenta atd.). Tento kontrast je vidět i na příkladu studenta Želvy a Sasakiho. Pro mě, jakožto učitele, je bezpochyby nejzajímavějším úryvkem tento:

"Vzhlížet k učitelům je sice správné, ale zároveň je důležité připomínat si jejich omylnost. Naučil jsem se nejít slepě s davem, ale pečlivě zvažovat, kam vlastně postrkuje."

Ačkoliv se hlavní hrdina snaží vystoupit z davu a nemalovat výjevy z onoho pomíjivého světa, nakonec se však oním malířem stane, protože svět se neustále mění, něco nového přichází a za chvíli se to krásné, nové a opěvované ocitne v zapomnění a propadlišti dějin...

3 05.01.2019

Čtivá reportáž z Etiopie. Čtenáři se nabízí zajímavé srovnání s autorovou další knihou o posledním íránském šáhovi. Oba to byli despotové, kteří žili ve vlastním palácovém světě, oba milovali armádu a oba nepochopili, že pokrok a rozvoj souvisí hlavně s mírou svobody a přístupu obyvatelstva ke vzdělání než s počtem továren nebo plantáží. Oba dva však podle Kapuścińskeho představovali určitý produkt starobylé tradice, ze které se despota může jen těžko vymanit. Kontrast mezi životem v paláci a životem mimo něj je velice krásně popsán v rozhovorech s bývalými služebníky. Některé jejich bývalé úřady působí až komicky (utírač bot, které pomočí během audience císařský pes, ministr pera, vrchní polštářník atd.). Na druhou stranu to demonstruje strnulost monarchie a její neschopnost přenést se do moderní doby. V obou svých knihách autor většinou zpovídá stoupence jedné strany. V knize o Íránu nejsou příliš názory zastánce šáha a v této knize zase odpůrců císaře. Každopádně reportáž nemusí být vždy všepojímající, má pouze poukázat na určitý trend nebo fenomén. A to se autorovi bez debat podařilo.

3 29.07.2018

Kapuścińského reportáž je velice poutavá a čtivá. Souhlasím s Freiherrem, že pravda asi bude trochu někde uprostřed, ale na druhou stranu to Kapuściński nepopírá. Jeho prací bylo postihnout náladu ve společnosti, nikoliv napsat vyváženou historickou knihu. Takto kupříkladu prostřednictvím rozhovoru s místním vyzdvihl Mosaddeka jako národního hrdinu, ačkoliv i on byť demokraticky zvolený premiér referendem rozpustil parlament. Rovněž tak je trochu svérázný Kapuścińského popis přijetí šíitského islámu v Íránu (který se mi ovšem velice líbí) jakožto prostředek odboje proti Arabům, ale na druhou stranu si čtenář touto interpretací spojí vývoj pozdějších událostí. Nejvíce asi kvituji popis autora revoluce, diktatury a chování despoty. Rozhodně doporučuji!

3 26.07.2018