puml komentáře u knih

Básně Yvese Bonnefoye jsou jako šerosvitné obrazy barokních umělců. Plné náznaku a přízračného světla a někde tam za tím vším jakási matná víra.. nebo snad jen obyčejný paprsek dávného slunce.. Doporučuji.

1 16.04.2013

Básně Yvese Bonnefoye jsou jako šerosvitné obrazy barokních umělců. Plné náznaku a přírzačného světla a někde tam za tím vším jakási matná víra.. nebo snad jen obyčejný paprsek dávného slunce.. Doporučuji.

2 16.04.2013

Nejintimnější a dle mého názoru nejlepší soubor Sudkových fotografií. O tomto souboru bylo naspáno již mnohé, tak snad jen, že nad tímto souborem si člověk uvědomí, že i ty neobyčejněší věci ve svém zdánlivě chaotickém rozpoležení mohou mít duchovní charakter, jen je třeba se umět dívat. Doporučuji.

16.04.2013

V průběhu let 1957 - 1962 zaznamenával Josef Sudek proměny krajiny na mostecku. Vznikl tak v té době ojedinělý soubor mapující řízený průběh ekologické katastrofy a devastace krajiny. Osobně bych se psíš přikláněl k názvu celého souboru Ukřižovaná krajina, než Smutná... Ale to je jen můj osobní pocit. Na konci 60. let stihl Sudek vydat jeden podobný soubor, a to: Mostecko/Humboldtka, kde je na dvanácti velkoformátových pohlednicích zaznamenána taktéž zdevastovaná krajina mostecka a jehož komplet patří k antikvariátním klenotům.

16.04.2013

Většina by asi souhlasila, že mistr hororu a odkrývání hrůz lidské psychiky je z pozice 19. století Edgar Allan Poe. Osobně se ale přikláním na stranu Maupassanta. Problém bohužel často je, že si Mauppassanta většina čtenářů spojí s Miláčkem nebo ještě tak Kuličkou, což jsou díla všeobecně nejznámější, nejdostupnější a všeobecně doporučovaná, ale taky to patří k tomu slabšímu, co Maupassant napsal. Proto asi mnohé překvapí, že sebrané spisy Guy de Maupassanta a přesněji svazky Yvetta a jiné povídky a pak svazek Zbabělec a jiné povídky jsou věnovány z velké části hororovým a hruzostrašným povídkám, které pro mě osobně patří k tomu nejlepšímu v daném žánru. Jako by se tu již projevovala nastupující Maupassantova duševní nemoc, způsobená údajně syfilisem. Vše působí jako zlý sen, postavy jako zjevení a přízraky. U některých povídek jsem měl opravdu nahnáno a to se mi bohužel - i přes nespornou kvalitu většiny povídek - u Poea nikdy nestalo. Naneštěstí oba tyto svazky vyšli jen v omezeném nákladu a poměrně špatně se shánějí. Je to škoda, protože i dnes má tato odvrácená strana Maupassantova díla, stále co nabídnout. Doporučuji.

2 16.04.2013

Většina by asi souhlasila, že mistr hororu a odkrývání hrůz lidské psychiky je z pozice 19. století Edgar Allan Poe. Osobně se ale přikláním na stranu Maupassanta. Problém bohužel často je, že si Mauppassanta většina čtenářů spojí s Miláčkem nebo ještě tak Kuličkou, což jsou díla všeobecně nejznámější, nejdostupnější a všeobecně doporučovaná, ale taky to patří k tomu slabšímu, co Maupassant napsal. Proto asi mnohé překvapí, že sebrané spisy Guy de Maupassanta a přesněji svazky Yvetta a jiné povídky a pak svazek Zbabělec a jiné povídky jsou věnovány z velké části hororovým a hruzostrašným povídkám, které pro mě osobně patří k tomu nejlepšímu v daném žánru. Jako by se tu již projevovala nastupující Maupassantova duševní nemoc, způsobená údajně syfilisem. Vše působí jako zlý sen, postavy jako zjevení a přízraky. U některých povídek jsem měl opravdu nahnáno a to se mi bohužel - i přes nespornou kvalitu většiny povídek - u Poea nikdy nestalo. Naneštěstí oba tyto svazky vyšli jen v omezeném nákladu a poměrně špatně se shánějí. Je to škoda, protože i dnes má tato odvrácená strana Maupassantova díla, stále co nabídnout. Doporučuji.

2 16.04.2013

Nádherné novely a povídky na pomezí mýtu, legendy, balady a snu čerpající námětově ze života ukrajinského lidu, především pak ze zakarpatské oblasti, kde žije národ Huculů. Ústřední novela Stíny zapomenutých předků je snad nejkrásnější balada, co jsem kdy četl a zároveň ukázka tradičních hodnot a někdy krutých zvyklostí Huculů vycházejících až z pohanských dob a rituálů. Vynikající je též filmové zpracování novely od Sergeje Paradžanova.

16.04.2013

V poslední době se na český trh dostává za pomoci překladatele Petra Zavadila množství kvalitní španělsky psané poezie, kterou vydává ve velké většina nakladatelství Fra. Výbor Tohle světlo od španělského básníka Antonia Gamonedy je ukázkou brilantní práce s jazykem. Básně na téma život ve Frankově totalitě, mizející lidé, mizející paměť, světlé i temné stránky duše a v posledních sbírkách i jakási naděje a smíření:

"Budu v tvých myšlenkách, pouhý nejasný stín, nic víc;

snad budu existovat ve chvíli, kdy radost a soucit
planuly v tvých očích."

1 16.04.2013

Známý český japanolog Antonín Líman řadí Pátou postavu mezi pět nejlepších románů, které kdy četl. Stylem se jedná víceméně o klasický román se zápletkou, která nijak neoslní. Ale je to právě genialita Daviese, který se v průběhu románu vrací k již proběhlým událostem, o kterých si čtenář vytvoří určité představy, které Davies postupně znejisťuje. Občas příběh trochu nudí, ale vyplatí se vytrvat. Jedna z těch knih, o které jsem si myslel, že až ji dočtu, tak se mi rychle vykouří z hlavy, opak je ale pravdou. Doporučuji.

15.04.2013

Román anglického hudebníka žijícího už bezmála 20 let v Praze. Příběh o drogách, sexu, násilí, životě v Anglii v 60. letech a pak v New Yorku mezi undergroundovými umělci a zkrachovalými muzikanty na konci 70. let. Většinu knih s podobnou tématikou jsem ani nedočetl; postavy zhulenců a zfetovanců a jejich "duchaplný" historky bývají dost stereotypní a unavující. Shoenfeltova kniha mě ale pohltila hned od první stránky svým strohým, nekompromisním, ale zároveň literárně vybroušeným stylem, což u podobných knih nebývá zas tak časté. Doporučuji.

2 13.04.2013

Renesanční ani barokní poezii moc nečtu, ale Lope de Vega je světlou výjimkou a výbor Proč unikášmi patří mezi mé nejoblíbenější sbírky. Je to dáno jednak skvělým a svěžím překladem Vladimíra Mikeše, a také tím, že Lope de Vega píše ve zkratce, jsou mu cizí sáhodlouhé promluvy a jde přímo k jádru. Ve většině případů jde o sonety z Lopeho divadelních her. Hlavním tématem je láska ve všech podobách. Narozdíl od jiných dvou velikánů španělské barokní poezie Queveda a Gongóry mi básně Lopeho de Vegy ťaly přímo do srdce. Je to asi ta přímočarost, srozumitelnost a jednoduchost, kterou mě Lopeho verše - narozdíl od trochu těžkopádných a překombinovaných veršů Queveda a Gongóry - stále oslovují.

4 11.04.2013

Brodského básně se táhnou jako kvalitní med.. někdy ale až moc. Brodskij je mistr dlouhých, reflexivních, meditativních a filosofujících básnických skladeb, které jsou plné čarovných přirovnání, ale občas jsem se v tom dost ztrácel a bylo obtížné (zvlášť u těch opravdu dlouhých básní) udržet pozornost až do konce. Brodskij vyžaduje pozorného čtenáře, nejlépe takového, který má rád barokní, komplikovanou stavbu veršů. Básně plynou jako nějaký sibiřský veletok s nespočtem přítoků a všemi těmi slepými rameny a ohromnou deltou ústící tam někde daleko na severu do moře a oceánu... Nejlepší báseň výboru je jednoznačne Balada o černém koni. Jedna z mých nejoblíbenějších básní.

3 10.04.2013

Opět skvělé počtení od tohoto u nás ne až tak známého albánského autora. Kadare opět brilantně rozehrává baladický příběh na pozadí starých albánských zvyklostí. V pozadí celého příběhu je spor moci a víry. Důležitým prvkem, který se v románu objeví, ale vlastně nijak nevysvětlí, je uplatňování "besy" a "kanúnu". Je to trochu škoda, protože znalost těchto pricipů vrhá na vyznění celého příběhu nové světlo. Jsem přílišný laik abych hodnotil "besu" a "kanún", jen asi tolik, že se jedná o specifickou albánskou právní normu, která působí z dnešního hlediska dosti brutálně a její kořeny sahají až do pohanských dob. V Doruntině se této roviny Kadare jen dotkne. Pokud chcete vědět víc o uplatňování kanúnu a besy a vlivu na samotné Albánce, pak doporučuji si přečíst spolu s Doruntinou i další Kadareho vynikající román Krvavý duben. Je ale třeba říct, že neznalost těchto pricipů nijak nesnižuje vynikající čtenářský zážitek. Za mě jasných 5 hvězd.

4 28.03.2013

Ke knížkám Benoita Duteurtreho mám velmi vřelý vztah, ač jsou si všechny jeho do češtiny přeložená díla dost podobná, a to především tematicky, vždy si rád novou knihu od tohoto francouzského autora přečtu. Duteurtre umí skvěle vyprávět příběh ze současnosti, plný morálních paradoxů a frází, které hýbou veřejností. Jeho postavy se ocitají v situacích, kdy se ukazuje jejich pokrytectví a schopnost jít proti svým "názorům" za cenu vlastního obohacení a vidiny postupu ve společenské hierarchii. Navíc Duteurtre vše předkládá bez dlouhých průtahů ve velmi čtivé podobě. Jediná výtka směřuje k někdy až přílišné schematičnosti a snaze konfrontovat postavy za každou cenu. Každopádně i tak jsem se opět velmi dobře bavil a dozvěděl se o společnosti a potažmo sobě samém daleko víc, než ze stovek moralit, protože veškeré situace v Duteurtrových románech a povídkách jsou skvěle vypozorované a přímo vybízejí ke srovnání s naším "domácím mediálním varieté" a "vlastními postoji a názory" a nutno říct, že to nedopadá vždy nejlépe...

Asi je to spíš za 4 hvězdy, ale za ten perfektní a mnohdy dost drsný situační humor dávám 5:-)

2 26.03.2013

Je to vlastně vynikající kniha a parádní čtení. Kniha víří kolem událostí, lidí a míst, které chtějí a touží hlavní protagonisté spatřit, ale nidky se jim to nepovede. Je to jako bludný kruh, ve kterém jednotlivé postavy bloudí a hledají, aniž vědí co. Výsledkem je pak lehce psychedelický, panoramatický obraz světa na prahu 21. století. Bolano kombinuje Kafku, Borgese, Eca a jiné autory, ale občas je to i trochu literární onanie, což tak ale možná má působit. Osobně souhlasím s autorem a s jeho představou úspěšných spisovatelů, tj. takových spisovatelů, které někdo vytáhne na pomyslné výsluní, kvůli jejich charizmatu, chování, nebo prostě jen tak, že se někomu vlivnému líbí to, co autor napsal. Archimboldi i Bolaňo tak mohli být zapomenutí, neznámí autoři, podle nichž se mohla jmenovat třeba zmrzlina jako po Alexandru Fürst Pücklerovi.

Samotný román 2666 a jeho náladu vystihuje dobře sám autor, když píše o knize Král džungle od Archimboldiho:
"Knížka měla zvláštní styl, vyprávění bylo sice jasné, místy až průzračné, ale způsob, jak na sebe jednotlivé epizody navazovaly, nikam nevedl: po přečtení zbyly v paměti jenom děti, zůstali jejich rodiče, zvířata, pár sousedů, a nakonec vlastně jediné, co skutečně přetrvalo, byla příroda, ovšem i ta příroda se pomalu rozmělňovala v horkém kotli, až zmizela úplně."

Román 21. století, plný příběhů, imaginace, násilí, sexu a občas i ta romantika se tam najde.

Za vynikající překlad a radost z četby (především závěrečná kniha o Archimboldim je skvělá) - Doporučuji.

26.2.2019; Dodatek ke druhému čtení:
Je to vynikající román a jdu s hodnocením na plný počet. Vzdálená hvězda byla ale přeci jen o chlup lepší nebo spíš čitelnější. Kdybych se uchýlil k říčnímu příměru, tak 2666 na mě působí jako nějaký jihoamerický veletok; neskutečně dlouhá a rozmanitá řeka se spoustou přítoků a slepých ramen. A 2666 je jako nějaká obrovská řeka příběhů, které mají sice společný zdroj, ale ta velikost a suverenita Bolaňova psaní působí ve 2666 jak ohromující dojmem tak zmatečně a neuchopitelně. Taková Vzdálená hvězda působí jako svým způsobem detailní popis nějakého menšího přítoku, nějaké menší řeky, jež se vlévá do veletoku románu 2666. Při četbě Vzdálené hvězdy dohlédnete z jednoho břehu na druhý, při četbě 2666 si člověk připadá jako na moři. A ten spodní proud, který táhne vyprávění, je sice silnější u 2666 než u Vzdálené hvězdy, ale mně je prostě to "domácké" a svým způsobem přehledné vyprávění Vzdálené hvězdy přeci jen bližší, než ta tak trochu sisyfovská snaha románu 2666 "zachytit věčné".

13 12.03.2013

Krátké a výstižné Korczakovi zápisky nejsou jen běžným svědectvím známého polského polského lékaře a vychovatele, ale jsou i dílem filosoficko-poetickým, které postrádá jakékoliv odsudky a moralistní mentorování jinak tolik obvyklé pro většinu podobných knih s výchovnou tématikou. Snad nejlépe - z mého pohledu - do duše dítěte dokázal nahlédnout Witold Gombrowicz ve svém románu Ferdydurke, a nyní je tu kniha, která nabízí sice jiný pohled, ale mnohdy se stejnou intenzitou jakou najdeme u Gombrowicze. Za zmínku také stojí výborná grafická úprava a překlad mladého bohemisty Martina Veselky.

5 24.02.2013

Krásná ukázka meditativní a spirituální poezie. Verše plné života a bolesti nad mizejícím časem. Velmi pěkná je též úprava knihy, což je u nakladatelství Fra pravidlem. Doporučuji.

15.02.2013

13 esejů jejichž námětem jsou dnes již klasická díla japonské kinematografie. Pan Líman opět vynikajícím způsobem podává výklad jednotlivých filmů s kulturně sociálním přesahem. Z každého filmu umí vyhmátnout právě ten konkrétní obraz, či situaci, která je pro Japonsko typická a dokáže skrze ni osvětlit specifické kulturní a sociální souvislosti, které jsou jinak pro nejapanaloga těžko srozumitelné. Z 13 esejů, z nichž mě asi nejvíce oslovil ten o filmu Balada o Narájamě, lehce vybočuje esej závěrečný o nedávných trendech v japonském filmu. Zde se ze svého pohledu člověka, který se takřka dokonale sžil s mentalitou "starých japonců", popisuje mnohdy hodně kontroverzní filmy posledních let, v nichž se začíná prosazovat dosti nebezpečná tendence rozmělňování a rozpadu tradičních japonských hodnot v amalgánu západních, postmoderních vlivů. Tato esej mi přišla, pokud pominu esej o filmu Balada o Narajámě, jako nejlepší ve svém až prorockém vyznění. Ale na druhé straně je třeba říci, že i přes záplavu různých obskurních filmů, které v nadnesené míře popisují současný hektický stav japonské společnosti, naštěstí stále ještě vznikají i "duchovní" filmy, jako například ty od Yoji Yamady a Naomi Kawase.

5 12.02.2013

Vynikající výbor pozdně antické poezie, která je jinak všeobecně poměrně málo známá. Kniha je rozdělena do 5 oddílů. V antologii jsou zastoupeni jak autoři vyznávající římské náboženství, tak autoři křesťanští, u nichž se začíná formovat nový druh náboženské (křesťanské) poezie, která zažila svůj rozkvět ve středověku. V mnoha básních zaznívá stesk a melancholie nad ulpívajícím časem a pozvolným rozpadem tradičních hodnot. Některé básně jsou ryzí hrou a upomenou na poezii konce 19. a začátku 20. století. Objevná antologie, která ukazuje, že některé rádoby moderní postupy znali již "zapomenutí" autoři pozdní antiky. Mizející antická kultura a naproti tomu vzestup nového náboženství se v antologii mísí v melancholicko-tragickém dvojhlasu.

4 09.02.2013

Vynikající román popisující sestup, nebo spíš cestu do pomyslného lůna noci a života ve svém mýtickém rozměru. Pastorek je v něčem podobný Srdci temnoty od Josepha Conrada. Saer je ale narozdíl od Conrada intuitivnější a není tak "racionální". Nechává čtenáře unášet v řece, v proudu řeči a obrazech horečnaté krásy, krutosti a básnické imaginace, která mně přípomněla styl brazilského spisovatele Guimaraese Rosy.

Za připomínku též stojí vynikající překlad Jana Macheje. Po Žlutém dešti další překladatelský klenot ze španělštiny v češtině. Překlady tohoto překladatele se vyplatí určitě sledovat.

5 08.02.2013