Pink Martini komentáře u knih

(Uwaga spoilery!) Viktor Petrovič Astafjev. Moderní pastorále. Nad touto úzkou knihou autor pracoval čtyři roky a po jejím vydání ji mnohokrát přepracoval. Když kniha vyšla, kritika byla šokována. Astafjev se zapsal do jejího podvědomí coby autor povídek kritizujících sociální poměry a nyní publikuje knihu s válečnou tématikou. Byl rok 1973.

Při čtení úvodních scén z anonymního bitevního pole čtenáři okamžitě vyskočí, že autor je frontovik, účastník všech těchto krvavých scén, a to, o čem píše, je mu dokonale známé. Ale Moderní pastorále nejsou jen naturalistické líčení boje, mají i svou lyričtější stránku. Astafjev nerozlišuje mezi Němci a Rusy, pro něj je válka utrpením, v němž najdou smrt tisíce nevinných lidí z obou stran. Sledujeme osud Borise Kosťajeva, kterému není ještě ani dvacet. V podstatě banální příběh vojáka, co se zamiluje do holky z jakési vesnice, za pár dní musí odejít a umírá na drobné zranění někde uprostřed Ruska, kde není ani hřbitov.

Astfajevovy pastorále nejsou těmi lakonickými výjevy z pláten od Poussina, kde žijí arkádští pastýři mezi nymfami a satyry boha Pana. "Za lázní leželi mrtví stařec a stařena. Pospíchali z domu k jámě, v níž se zřejmě už nejednou zachraňovali, a kde asi museli dlouho vysedávat, protože stařena s sebou vzala lýkovou kabelu s jídlem a klubko tlusté, doma stáčené pestré vlny. Leželi zakrývajíce jeden druhého.. Od obyvatel se dozvěděli, že ti dva staří sem přišli v hladovém roce z Povolží. Pásli tu kolchozní stádo. Pastýř a pastýřka."

Idyla tradiční pastorále dostává s přídomkem moderní hořkou pachuť. Prostí lidé jsou ubiti, zničeni, a s nimi i jejich láska. Ostatně není to fyzická rána, která by Borise zabila. Zranění je nepatrné a zdraví neohrožující. Je to stesk po Ljusje, který ho zbavuje života. Díky válce trpí i příroda a vše kolem ní. Válka je chaos a apokalypsa ničící vše. Symbol zabitého pastýře a pastýřky je jedním z nejsilnějších motivů nesmyslnosti a následků války, na jaký jsem kdy narazila. Myslím, že jen otázkou času, kdy zvednu z 4/5 na 5/5. Musím si to nechat projít hlavou a všechno vstřebat.

3 26.04.2015

(Uwaga spoilery!) V rámci historických knih ze seznamu literatury, kterou by měl každý oduševnělý historik nastudovat ke státnicím, člověk narazí na řadu kousků napsaných těmi nejfundovanějšími odborníky, které jsou ale tak zoufalé nudné, že bych je použila jenom jako podložku křivého štokrlete. Naštěstí se mezi nimi najdou knihy, jež obohatí vaši duši a uspokojí tužbu po nových znalostech a zároveň zajistí, že nezačnete pošilhávat, jestli nějaký kus nábytku nepotřebuje nutně podložit. Jedním z těchto příjemných zastavení je Renesanční člověk a jeho svět.

V předmluvě editor Eugenio Garin vysvětluje, že úkolem nebylo popsat každého člověka, který se kdy prošel ulicemi Florencie cca. 1500 AD, ale jednalo se o pokus zachytit osobnosti pro renesanci typické. V rámci devíti kapitol je představeno osm mužských povolání, devátá řeší život renesanční ženy. Protože je každý oddíl psán jiným autorem, dá se na nich dobře vypozorovat, jaký má kdo styl a jakými způsoby je možné s historií pracovat. Příznivce esejů, s ničím si nezadajících s Michelem de Montaigne, potěší Dvořan vždy dokonalého Petera Burka a Renesanční žena neméně skvělé Margaret Kingové. Na filosofickou notu zahraje sám Eugenio Garin.

Výsledkem práce devíti historiků je plastický obraz renesančního člověka s jeho schopnostmi i slabostmi, které má jako každý jiný člověk v jakémkoliv dějinném období. Přesto, že renesance trvala v porovnání se středověkem velmi krátce, stihla dějiny minimálně stejně obohatit. A jaký byl její člověk, centrum zájmu tehdejší filosofie a vědění, komplexně a ve čtivé podobě vystihuje tato kniha. Takže za mě 5/5.

PS: Ve stejném stylu je zpracován Barokní člověk a jeho svět a Středověký člověk a jeho svět. Suum cuique.

3 29.06.2014

Remarqua mám opravdu ráda. I tahle knížka je povedená. Je docela zajímavé ji srovnat s Na západní frontě klid, kdy měl hlavní hrdina kolem sebe přátele, ale jeho "nástupce" ve druhé světové válce je už na všechno sám. 5/5

3 08.06.2013

kniha má sice poměrně rozvleklý úvod, ale je to velmi poutavě sepsaný příběh o lásce říznutý historií. Špatný konec, i když o něm čtenář nepochybuje, stejně překvapí. Zdařilá středověká romance, která potvrzuje úsloví, že láska je zkrátka ku*va, které je všechno jedno. 4/5

3 08.06.2013

Když jsem vláčela domů 600 stran souborného vydání Her Ödöna von Horvátha, netušila jsem ani v nejmenším, do čeho jdu. Jenom jsem doufala, že moje kabelka netrpěla zbytečně. Ke hře Kazimír a Karolína mě přivedl název. Znělo to trochu jako Romeo a Julie a s jednou Karolínou pořádáme už rok nejlepší chilli party v Brně.

Až později jsem zjistila, že von Horváth je tvůrcem tzv. "lidové hry" a Kazimír a Karolína jsou jednou z hlavních vlajkových lodí tohoto žánru. Samotný autor se narodil v Chorvatsku, jeho rodina měla především rakousko-maďarské kořeny, psal německy, procestoval střední Evropu křížem krážem, než zakotvil po anšlusu Rakouska v Paříži, kde i zemřel. Poněkud kuriózně - zabila ho padající větev při bouřce na Avenue des Champs-Élysées. Tohle všechno stihl za sedmatřicet let.

Divadelní hra K&K se odehrává za velké hospodářské krize v roce 1929 v Mnichově. Na Oktoberfest se přicházejí bavit snoubenci Kazimír a Karolína, ale nakonec je čeká všechno. Kromě té zábavy. Karolína se chce bavit, jezdit na kolotoči a jíst zmrzlinu, šoféru Kazimírovi není zrovna vesele, právě ho vyhodili z práce a raději by se někam zavřel o samotě. Mezi snoubenci dojde k banálnímu sporu, který ale přeroste do rozměrů tak velkých, že je pro oba nemožné spolu být dál.

Karolína se seznamuje u zmrzlinového stánku s krejčím Schürzingerem, Kazimíra utěšuje Edna, jejíhož přítele si za věčné prohřešky odvedla policie. Konec je nejasný jako obrys lesa v mlze, ale připouští variantu happy endu pro oba dva, tedy již s někým jiným.

Jak jsem nejdřív netušila, co si beru domů a co je lidová hra, byla jsem nadšená. Hlavními hrdiny jsou krejčí, šoféři a jiné společenské nuly, a podle toho také mluví. K&K nejsou proto nacvakaní metaforami, ale jejich syrovost a jednoduchá pravda jsou neméně působivé.

Jejich rozchod je rozchodem z ničeho a kvůli ničemu, ale možnost nechat to být a pokračovat zase ve dvou nelze připustit. Najednou je každá drobnost na druhém příšernou vadou rozměrů himálajského masívu a v každé větě se skrývají podlé narážky na všelicos. K&K mají více možností se k sobě vrátit, ale nevyužijí ani jednu. Nechtějí, nemusí nebo nemohou. Možná ani nechápou, co se kolem nich přesně děje a proč volí právě tato slova, když je možná ani říct nechtějí. Kdo zažil, chápe je. Cynických 5/5.

3 08.06.2013

nádherný příběh o marnosti, lásce a sebeobětování, který snad ani není pohádkou, přesto pronikne hluboko do lidského srdce. Stejně jako trn růžového keře slavíkovi.

3 08.06.2013

Velmi působivý popis obleženého Sevastopolu. Je poznat, že touto knihou Tolstoj teprve začínal a k vypsanému stylu Anny Kareniny to je ještě daleká cesta, ale co by někteří dnešní autoři dali za to, aby psali alespoň trochu jako Tolstoj v sedmadvaceti..

2 08.06.2013

Číst Kafku může každý, ale jen málo lidí jej opravdu pochopí a oblíbí si ho. Já jsem splnila jen tu první část, Kafkova tvorba mi zkrátka neříká absolutně nic. I když se snažím už dlouho. Ne, prostě ne. 2/5

2 08.06.2013

Všechno, čím mě autor nalákal v prvním díle, mi teď naprosto zhnusil. Těšila jsem se na pokračování a měla jsem ho nechat své fantasii. Z hlavního hrdiny, skvělého šermíře, vytvořil nablblého gigola. Na konci už jsem ho nemohla ani vidět, což platilo i o jeho nymfomaniakální přítelkyni. Jemný situační humor a průpovídky gentlemana Dmitrije Karlova vystřídala lacinost a maniakální touha po sexu. Rádoby dobrodružné scény byly nastaveny tak, že jsem si začínala říkat, kdy na mě hlavní hrdina vybafne "protřepat, nemíchat", protože nikdo jiný by nedokázal likvidovat nepřátele tak podivně snadno. Takto ne, pane Bartle Bulle. Kdybych na začátku tušila, co jsem si to koupila, raději bych strávila příjemný večer se skleničkou dobrého vína, se Seanem Connerym a jeho "Má milá, jsou věci, které se zkrátka nedělají. Jako pít Dom Perignon, ročník padesát tři, při teplotě nad třicet osm stupňů Fahrenheita. To je stejný omyl jako poslouchat Beatles bez klapek na uši." 2/5

2 08.06.2013

Když Lermontov v roce 1835 napsal první verzi Maškárady, tehdejší cenzura mu ji vrátila se slovy, že vzbuzuje příliš silné vášně. Tss, to přece my, čtenáři, chceme. Chceme vášně, chceme srdcervoucí verše, oceán emocí a zoufalství, beznaděj, oněginovské muže a slabost pro hazard. Proto čteme ruský romantismus.

Buď jak buď, já Jevgenije Arbenina opravdu můžu. Bývalý hazardní hráč, který kouzlil s kartami jako houslový virtuóz, ale pak přestal hrát, protože vyhrávat v kuse bylo zkrátka příliš nudné. Fešák, miláček smetánky, který má peníze, hezkou ženu a nic mu v podstatě nechybí. Nebyl by to ovšem nějaký vzdálený kámoš Oněgina s Pečorinem, aby mohl žít klidný život.

Oslepený žárlivostí a vášní, poté, co uvěřil pomluvám, otráví nevinnou ženu Ninu zmrzlinou. Slyšel, že ho podvádí, našel její šperk u jiného muže. Neptal se proč a jak, jednal hned. Brání svou (v uvozovkách) čest a nakonec zabije jediného člověka, který ho opravdu miluje.

Když Arbenin krátce po Ninině smrti zešílí, je vám ho skoro líto. Má v sobě tolik protikladů, je natolik složitou osobností, že prosté odsouzení ho jako vraha by nebylo správné. Nikdy nebyl v jádru zlý člověk, neuctíval zlo. Arbenin je produktem tehdejší doby. Ruská šlechta zakrývá svou degenerovanost, pokryteckost a zhýralost za krásnými maskami, aristokrati hrají každý den svůj soukromý maškarní bál, lžou a nedávají najevo své city. Ne, Arbenina to neomlouvá a zůstává vrahem, ale není to jenom on, kdo nese vinu. Sám sice přinesl Nině otrávenou zmrzlinu, ale byla to ruka společnosti, která mu ji podala.. Klasika: 5/5

2 08.06.2013

Odhalila jsem nový lék na nečekanou vztahovou krizi. Není to jenom tequila s citrónem a solí na hradbách, ale i Jeseninova lyrika. Oheň jeřabin jsem četla už několikrát, ale nikdy jsem si neuvědomila krásu a hloubku veršů tak jako v současném stádiu deprese.

Rusové Jesenina milují a není se jim co divit. Má slupku chuligána, který večer co večer vymetá moskevské knajpy, setkává se s pochybnými lidmi a řadou ztracených existencí, kocovina je jeho nejvěrnější přítel a balíček karet si už našel druhý domov v jedné z kapes kabátu. Kašle na všechno, rád pije, štěstí mu utíká před očima a mu už je to nějak jedno.

Pod touhle slupkou je ale něco, co má v sobě každý Rus. Nesmírná láska k vlasti a jejím krásám. Z depresí Jesenin utíká na ruský venkov, do malých vesnic kolem Rjazaně, kde vyrostl. Žal ze ztracených lásek spláchne vzpomínka na domov s modrými okenicemi, vůně posečené trávy a kvetoucí trnky nahradí kus zničeného mládí. Ať už je Rusko jakékoli, má ho nadevše rád.

Vedle oddílu lyriky v Ohni jeřabin najdeme i několik básní určených Leninovi a novému řádu. Počáteční nadšení, jaké Jesenin pro revoluci měl, brzy zhořklo. Tak jako u většiny.

Spusť, harmoniko, spusť, ty tesklivá…
Ať vlny prstů klapky přemnou!
Ty zpívej se mnou, saze prašivá,
zpívej se mnou!
....
Spusť, harmoniko! Tuhle a žádnou jinou,
a ty, štětko, zpívej!
Líp by mi bylo s tamtou chcíplotinou,
aspoň hloupější je.
....
Po krk vás, děvky. A kdo váhá…
Co víc? Co míň?
Koukni, já pláču.. pláču, drahá…
Promiň.. promiň..

A já? Не жалею, не зову, не плачу.. Какая красота, Серёга... 5/5

2 08.06.2013

Dva bratři jsou jedním z několika Lermontovových dramat a leží zcela ve stínu známější a slavnější Maškarády. Ale leží tam oprávněně? Když jsem po knížce sáhla, vůbec jsem netušila, co přesně beru domů. Po přečtení jsem si řekla, že na Dva bratry se zapomíná neoprávněně a je to škoda.

Hlavními hrdiny jsou Alexandr a Jurij Radinové, dva mladí šlechtici, kteří žijí se svým otcem na osamělém panství. Oba mají mnoho společného. Jsou svobodomyslní, hrdí, odvážní, impulzivní a udělají všechno pro lásku. Problém nastane, když se na scéně objeví Jurijova žena, kněžna Věra Ligovská. Kromě manžela ji totiž miluje i Alexandr. Právě láska ke stejně ženě dokáže naplno odhalit, že bratři mají řadu stejných vlastností, ale jejich povahy jsou v jádru úplně jiné. Jurij je naivní, čestný a důvěřivý. Alexandr je možná na pohled zdrženlivější a opatrnější, svá zklamání však řeší se vší krutostí a mstivostí, jaké je schopen. Je trochu jako Pečorin. Zaškrtil v sobě všechny kousky dobrých vlastností, zůstal mu cynismus, šarm a talent pro nádherné verše. Zůstává otázka, co na to všechno kněžna Věra.

Dva bratři jsou spojením řady Lermontovových děl: jsou mladším bratrem Maškarády, hlavní hrdina Alexandr může být klidně bráchou Pečorina s kouskem Démona v těle a jméno Ligovský je nám také dobře známé z Hrdiny naší doby. Hlavní námět příběhu Lermontov vybral se svého života, když se setkal se svou dívkou poté, co se provdala za někoho jiného.

5/5. U ruského romantismu to u mě ani jinak nejde. A snad ještě bonus za dobrý pocit, že jsem znovuobjevila skvělou knížku, o které se toho u nás ještě moc neví, nebo se na to raději zapomenulo.

1 08.06.2013

Mňo, Coline, tak tohle byla rána trochu mimo terč. Samozřejmě, jakmile vyšla nová kniha, musela jsem ji mít. Doufám, že Perly nebes byly výplodem nějakého ne zrovna povedeného tvůrčího období nebo naléhavé potřeby peněz, protože za starým dobrým "Falkoušem" (podle mě) knížka docela zaostává.

Jo, je pravda, že mě zajímalo, jestli se Kate aspoň na chvíli zase vrátí ke Cameronovi a komu všemu Cam ještě rozbije pusu. Aby čtenář vytušil už na začátku, že Elvie to táhne k Jamiemu a naopak, nepotřeboval umět číst myšlenky a věštit z křišťálové koule. Hlavní linie příběhu je tak v čoudu už po prvních desítkách stran. Drahý rebel Cameron se utopí, ale jeho smrt s vysněnou perlou v ruce byla z kategorie těch těžších kýčů. U prvního dílu jsem dala hvězdu za nápad, hvězdu za fakta o perlách, hvězdu za Cama a hvězdu za to, že píše bůh Colin. Hvězda za falconerovský styl zůstává. Fakta o perlách byla vyčerpána už dřív, takže nebylo co nového nabídnout. Hvězda za Cama sice zůstane, ale po polovině knihy zhasne. Další hvězdu dám za to, že konečně vím, jak to dopadlo se všemi hrdiny, ale žádná další nebude.

Snad to bylo jen něco přechodného a další knížky budou lepší. Protože jestli má toto být úsvit nového Falconera, tak hodně zvážím, jestli půjdu automaticky kupovat další kousky. Byla to jen slabá chvilka, viď, Coline? 3/5

08.06.2013