Pink Martini komentáře u knih

(Uwaga spoilery!) Vzhledem k faktu, že ať dělám, co dělám, mé básně jsou stále příšerné, necítím se povolána k tomu, abych soudila kvalitu Čapkova překladu poezie. Takže poznámku o překladu u mě nehledejte. Francouzská poezie nové doby je z mého pohledu unikátní a úžasná sbírka, k níž nenacházím jedinou, která by se jí mohla rovnat. Vidím v ní geniálně vyváženou večeři pro každého hladovce. Někdy prostě přijde chuť přečíst si něco francouzského, ďábelské nutkání na galského kohouta. Libovolného jména. Potom sahám po FPND - směsce pečlivě odměřené, všeobsahující.

Zahrnuje odpovídající míru prokletých básníků: strašlivou krásu Baudelaira nebo Rimbauda a nejmilovanějšího Tristana C.; upraveného Duhamela; dynamického inovátora Apollinaira; surrealisticko-dadaistickou vložku a další perly od básníků, jejichž jména znají jen kovaní znalci. FPND vyplní požadavek na každý žánr, najde odpověď na depresivní, veselou i ničím nevybočující náladu. Odmění hledače nových a nepoznaných autorů i tužby po největších francouzských ikonách.

Jádro FPND vyšlo v roce 1916, kdy jedna polovina francouzské armády krvácela na jatkách u Verdunu a druhá vyhasínala v zákopovým pekle na Sommě. Tato sbírka měla být výrazem podpory a solidarity. Vyšla nahonem jako část nikdy neuskutečněného plánu gigantického souboru překladů. Karel Čapek se v závěrečných slovech omlouvá, že jeho překlady nejsou dokonalé, protože mu chyběl bližší vztah k některým autorům a čas ho nutil ke spěchu. Jestli jsou tohle ne zcela hotové kousky, jdu se zařadit do fronty, aby aspoň jedna má báseň byla tak krásná jako nejhorší Čapkův překlad. Baret smekám až na zem a díky za malou Francii do kapsy, za všechny vzpomínky na ni. 5/5

".. To jsi ty má stará Paříži
tvé pomníky jsou kilometrové mezníky mé únavy
znám tvá oblaka
jež se komínů zachycují
aby mi řekly sbohem či dobrý den
noci ty světélkuješ
miluju tě jako se miluje slon.."

(Philippe Soupault)

(Uwaga spoilery!) Razím nepříliš složitou teorii, že spisovatel píše nejlépe o své rodné zemi, kterou zná ze všech nejvíc. Že se Ajtmatov umí skvěle vypořádat s prostředím Kyrgyzstánu dokázal mistrně v Džamile nebo Labutích nad Issyk Kulem. Strakatý pes na břehu moře je situován tisíce kilometrů daleko od domoviny, ale Ajtmatov si s ním poradil znamenitě.

Na břehu Ochotského moře, tam, kde končí Rusko a začíná království oceánu, žijí Nivchové. Jejich jazyk je snem pro jazykovědce, nepodobá se žádnému jinému a sami lingvisti jsou při jeho klasifikaci naprosto bezradní. Při slavnostní příležitosti od nich dostanete například mos: směs lesních bobulí s odškrabky z rybích kůží zalitou v tulením tuku. Žijí život chudý na peníze a majetky, ale bohatý na legendy a lidový folklór. Kde jinde by děti mohly věřit této pověsti o vzniku světa: kdysi dávno nebyla souš, všude jen nekonečné moře. Kachna Luvr zoufale létala nad vlnami a nevěděla, kam snést vajíčko. Nakonec si vytrhla několik pírek a z nich postavila hnízdo. A tak vznikla pevnina.

Jednoho dne vyráží poprvé na moře lovit jedenáctiletý chlapec Kirisk s třemi muži. Otcem Emrajinem, strýcem Mylgunem a dědečkem Organem. Uloví tuleně a zbývá jim se vrátit domů k útesu, kterému se říká Strakatý pes. Nebe nad kajakem však ovládne mlha, která přijde po bouři. Skrze ni nejsou vidět hvězdy sloužící jako opěrný orientační bod a v naprostém bezvětří se vesluje jen těžko. Pitné vody pro čtyři je příliš málo. Aby zvýšili šanci na přežití aspoň jednoho z nich, končí muži postupně svůj život skokem do ledového moře. Do vesnice se po dnech utrpení a žízně vrací Kirisk sám.

Jestli je Strakatý pes klasifikován jako četba pro mládež, pak je plnohodnotná i pro dospělé. Obsahuje několik příběhů z neznámé nivšské mytologie, sleduje marný boj lidí s přírodou, řeší konflikt v boji o přežití - uspěje právo silnějšího nebo moudrost předků, láska a lidskost? a konečně nadhazuje otázku, jak přistupovat ke smrti. Starý Organ před smrtí dlouze přemýšlí o světě a nakonec se klidně a důstojně vrhá vstříc své mořské panně. Mylgun se nedokáže smířit s bezvýchodnou situací, ze zoufalství se napije slané vody, spílá všem kolem sebe, než vzteky skočí do vln. Emrajin váhá. Smrtí by mohl syna zachránit, ale bojí se ho opustit a nechat samotného. Myslí na to, co všechno znamená být otcem.

Citlivější jedinci nachystat kapesník a připravit se na depresivní čtení, filosofové vytáhnout poznámkový blok na vlastní názory. Kromě Námluv v Ke-vo je to jedno z mála dostupných děl o národu Nivchů v češtině. Nečekaně silné a působivé. Ajtmatov prostě uměl. 5/5

9 04.08.2013

(Uwaga spoilery!) O starověkém trojúhelníku Caesar-Kleopatra-Marcus Antonius se toho napsalo a natočilo už hodně. Jenom z románů by se dala postavit pyramida slušných rozměrů, že by se neztratila ani v Gíze. A že do té hromady vhodil svůj příspěvek i Colin, je jenom dobře. Jestli máte pocit, že už jste četli všechno, vězte, že náš drahý Falkouš má k tématu co říct. Pustil se do toho se stylem vpravdě falconerovským.

Všichni víme, o co mezi třemi hlavními postavami jde a kdo jsou. Kleopatra je mladá egyptská faraónka, patřičně drzá, rafinovaná, rychle uvažující a jednající. Caesar není žádný salát, ale legionář velící snad i legiím složeným z římských bohů. A Marcus Antonius, který Caesara nahradil nejenom v Kleopatřině ložnici? Říkejte si, co chcete, snad všechny jsme chtěly Marca Antonia. Plus Oktavián. Dostatečně slizký a politicky obratný úhoř. Postavy bychom měli.

V hlavní roli politika. Ze strany Římanů i Egypťanů (pokud se o Ptolemaiovcích dá vůbec mluvit jako o Egypťanech). Všem jde v první řadě o politiku a diplomatické vztahy přinášející peníze, obilí, vojáky a vybavení pro armádu. Ale za hlavním politickým cílem jsou lidské city.

Colin u toho nebyl, stejně jako nikdo z nás. Nicméně když Kleopatra nechce opustit umírajícího Marca Antonia, její pomocník si pomyslí, že mu lhala, když tvrdila, že jde jen o politiku a toho Římana ale vůbec nemiluje. V téhle chvíli si myslím, že Colin tam byl. Možná se zamaskoval jako jedna z královských kober. Nebo se schoval někde za pozlaceným trůnem a závěrečné chvíle Kleopatřina života sledoval zpovzdálí. Viděl zuřícího Oktaviána, jenž chtěl Egypt i jeho vladařku, kterou nedostal.

Ať nikdo netvrdí, že v tom byla jenom politika. Omnia vincit amor, že, Coline? 5/5, starej brachu.

9 10.06.2013

Spojení "číst Čechova" je pro mnohé stejně bláznivé jako číst si po nocích Immanuela Kanta, ale na to kašlu. Tři sestry mám z Čechova asi nejraději. Sice mi občas vrtalo hlavou, jak dokázal takhle přesně popsat ženské pocity muž, ale Anton Pavlovič byl zjevně génius. Tři hlavní hrdinky jsou nádhernou ukázkou starého ruského světa. Kde žila krása, víra, křehkost a sny. Tento svět podobně jako ve Višňovém sadu naráží na vzdor nižší, prosté vrstvy, kterou zde reprezentuje Nataša, manželka jediného bratra tří sester - Andreje. Její absence smyslu pro krásu a klid, strašná móda, vřeštící děti a snaha přizpůsobit si všechno svému vkusu, zcela ničí Andrejovu osobnost a zatlačuje do kouta starý svět Olgy, Máši a Iriny.

Jistě, naděje tu je. Cesta do Moskvy, která slibuje očištění ode všeho a nový začátek. Místo štěstí však sestry zacházejí do mnoha slepých uliček. Máša se zamiluje do Veršinina a doufá, že naváže plnohodnotný vztah, což se jí nedaří. Veršinin odjíždí pryč. Irinin snoubenec je zastřelen v souboji, Andrej je po měsících soužití s Natašou na hranici (za hranicí?) šílenství a prohrál celý dům v kartách.

S K. jsme se shodly, že pokaždé se ve Třech sestrách dá najít něco nového a skvěle odrážejí vývoj ženy. Když jsme tuto hru viděly poprvé, jednoznačně jsme fandily Irině. Mladé, nezkušené, naivní, ale plné elánu, kterou život ještě nestačil nakopat. Po pár letech vyhrává Máša. Už si zažila svoje, zjistila, že všechno nebude po jejím a normální vztah se může změnit v peklo. Jen se trochu bojím toho dne, až Mášu vystřídá životem zničená a osamělá Olga. Do té doby si ale chci ještě něco užít a přečíst ještě hodně Čechovových her.. 5/5, mistře!

9 08.06.2013

Petro Primo Catharina Secunda.. Tenhle nápis stojí na jezdecké soše nejslavnějšího ruského cara Petra I. na Senátním náměstí v jeho milovaném Pitěru, který založil v neúrodných močálech roku 1703. Sochu dala vyrobit carevna Kateřina II., dnes ji nejvíce známe pod jménem Měděný jezdec. Název se ujal po vlně úspěchu Puškinovy poémy z roku 1833.

Měděného jezdce bůh ruské poezie napsal v Borodinu, toto dílko mnohými považováno za jeho nejlepší poému, nesmělo několik let vyjít, protože neprošlo cenzurou Mikuláše I.. Až po Puškinově smrti v roce 1837 se objevil první výtisk upravený cenzory.

Hlavní hrdina Jevgenij je jedním z tisíců obyčejných obyvatel Petrohradu, dá se říct, že se ničím neliší od ostatních. Miluje Parašu, která je dcerou vdovy a žije v domě blízko řeky. Během záplav v roce 1824 část města spláchla rozvodněná Něva a odnesla i dům, v němž žila Paraša. Jevgenij se přes její smrt nedokázal přenést, spílal soše Petra I. a vinil jej za ztrátu své dívky. Od této chvíle se nezbavil pocitu, že jej jezdec pronásleduje na každém kroku, až z toho všeho přišel o rozum a po pár měsících zemřel.

Poéma je brilantním mixem žánrů, střídají se v ní oslavné části o Petru I. a jeho městě připomínající ódu plnou patosu a hrdosti s prozaickým vyprávěním Jevgenije. Za příběhem lásky stojí mnohem vážnější konflikt: mezi mocným světem cara-imperátora a životem obyčejného člověka-nicky. Pokud nemáme náladu na politiku, je Měděný jezdec tragickým příběhem v nádherných verších, hlubší podtext mu však ještě přidává na kvalitě a hodnotě. Puškin věděl, jak vtisknout do příběhu vážnou otázku. Jak to ten chlap dělal? Geniální. 5/5

9 08.06.2013

(Uwaga spoilery!) Dvakrát první místo pro Žij a pamatuj. Byla to první kniha, kterou jsem četla v ruštině, takže doufám, že jsem snad pochopila, o čem je. Zadruhé je to kniha, která v roce 1974 šokovala sovětskou kritiku stejným způsobem, jako kdyby odněkud vykopali Hitlera a poslali ho v růžovém tanku na armádní přehlídku do Moskvy. Rasputin si dovolil přestavit posvátnou Velkou vlasteneckou pohledem špinavého zrádce, kterému na konci roku 1944 došla trpělivost, a bez vší pompy pláchl. Tedy nikoliv očima tradičního statečného hrdiny, jehož obraz už trochu pošramotil zajatec Andrej Sokolov Michaila Šolochova, ale obyčejný dezertér Andrej Guskov zcela dokonal dílo zkázy hrdinného sovětského vojáka, jemuž se stavěly betonové pomníky slávy.

Po těžkém zranění a dlouhém pobytu v nemocnici se Andrej Guskov domnívá, že si svoje odbojoval a jeho místo zastoupí jiní. Ovšem jeho nadřízeným je Andrejův názor naprosto šumák a vrací ho zpátky na frontu. Tehdy v něm uzraje rozhodnutí, že tuhle válku už s ním nevyhrajou a je čas se vrátit domů, kde čeká Nastěna a rodiče Michejič a Semjonovna. Když to nejde po dobrém, jde to po zlém.
Přes půl roku se Andrej ukrývá v lesích kolem své sibiřské vesnice Atamanovky. Neví o něm živá duše, kromě Nastěny, která se o něj tajně stará a krade pro něj jídlo. V obraze Nastěny Rasputin představil tragédii ruské ženy. Dokáže milovat jako žádná jiná a stejně tak i trpět. Nastěnina muka prohloubí nemilé zjištění, že čeká dítě. Manželovo. Může se snažit říct cokoliv, ale každá odpověď znamená chybu a nebezpečí. Když válka skončí, vracejí se skromné počty atamanovských mužů. Jen Nastěna ví, že Andrej mezi nimi nebude. Když se provalí její těhotenství a vesnicí se začnou šířit drby, že Andrej dezertoval, nachází Nastěna ze svého postavení jediné východisko.

Žij a nezapomínej (v originále Žij a pamatuj) je literární memento, které nám Rasputin předává. Přeje si, aby se na podobné lidi jako Nastěna a Andrej nikdy nezapomnělo a jejich odkaz přetrval coby vzpomínka na odstrašující hrůzy války všech válek, utrpení, kterému byli bojující vojáci vystaveni a na stejně silné a hluboké neštěstí jejich žen. Andrejův zločin není autorem nijak odsouzen, byla to jen snaha uprchnout a žít se svými blízkými. Jenom žít. Oni zemřeli, ale my žijeme a měli bychom na ně pamatovat. Já budu. 5/5

"Čtvrtého dne Angara vyvrhla Nastěnu ke břehu nedaleko od Kardy. Poslali zprávu do Atamanovky, ale Michejič pracoval k smrti, a tak pro ni poslali nádeníká Míšu. Přivezl ji v loďce zpátky do vsi, a když ji přivezl, rozšafně se chystal pohřbít ji mezi utopence. Ženské to nedovolily.Odevzdaly Nastěnu zemi mezi své blízké, jenže hned zkraje, u nachýleného plotu. Po pohřbu se ženské sešlu u Naďky, aby prostě uctily památku a poplakaly si. Bylo jim Nastěny líto."

8 21.09.2015

(Uwaga spoilery!) Základní poučení z Harému zní: neštvěte baby. Prostě to nedělejte. Zatímco mírumilovná Pink Martini pouze vyhazovala z okna kartáčky na zuby a s jeho svetrem utírala podlahu se zvláště sveřepým výrazem, Hürrem byla poněkud radikálnější. Z tepla masážního stolu se smíchem sledovala, jak synu muže, kterého chtěla, a ženy, kterou nenáviděla, nesou otrávené pomeranče. A dobře se bavila.

Někteří mají Colinovi za zlé, že z Hürrem vytvořil mocichtivou intrikánku. A proč ne? Stejně o té holce nic nevíme. Jak se jmenovala, jaké byla národnosti, ani kde, kdy a komu se narodila. Ukrajinka, Rusínka, Polka? Vem to čert. Nebyla nic do doby, než ji zajali krymští Tataři a dovlekli ji Sulejmanovi do harému, kde si získala jeho pozornost a putovala do ložnice. Po krátké době vyvrátila fakt, že je jen krásná cetka sloužící pro okrasu a začala se zdatně míchat do osmanské politiky. Tehdy vstoupila do dějin. Postavila ubytovnu pro chudé, mešitu a nemocnici a psala dopisy evropským panovníkům. Plus přinutila Sulejmana II., aby si ji vzal a porušil tak zavedený sultánský zvyk neženit se. Not bad.

Co Colina jako vždycky šlechtí, je jeho oddanost historickým faktům. Drží se jich pevně jako Prométheus svý skály na Kavkaze. Do kostry dat, jmen a událostí už zasadil svůj vlastní příběh. Na to má spisovatel právo. Nikdo z nás tam nebyl a nemůže posoudit, jaká Hürrem byla a co vyplňovalo čas mezi hlavními událostmi.

Vedlejší linie Benátčanky Julie Gonzagy a koneckonců i samotné Hürrem vám z hlavy spolehlivě vymlátí veškeré romantické představy made by Angelika a sultán. Z harému vás nevytáhne ani dvacet pajdavých Rescatorů a odolávat sultánovi v jeho vlastní posteli není zrovna dobrej nápad.

Bez delšího uvažování hodnotím 5/5. Colin vytáhl fantastický příběh dvacet let předtím, než ho zpopularizovala jistá turecká telenovela, kde je méně herectví než ve východoněmeckým pornu. Přinesl svůj pohled na celou věc a nenaplival historii do očí. Pro Falconerovce hotová coliňolada (po vzoru slastné Piňa Colady). Jak stručně vystihuje nápis na přebalu: byla to tisíc a jedna noc. Ale bez jediný pohádky.

(Uwaga spoilery!) Dva šlechtici z Verony? Ten Shakespeare pro blbečky?

Uhm. Ozvěny tohoto díla nebyly nejlaskavější. I na wiki si neodpustili poznámku, že se jedná o jeden ze Shakespearových nejslabších kousků. Pomyslnou špínu a prach, aspoň z mého pohledu, stírá fakt, že se jedná o jednu z prvních her velkého magiče Willa. Než se dostal do formy a našel svůj mistrovský styl Veselých paniček, bylo potřeba se někde rozcvičit a nažhavit na věci budoucí. Kdyby nebylo dvou šlechticů, nemuseli jsme se bavit u Mnoho povyku pro nic a Jak se vám líbí. Stejně jako by bez cvičných Sevastopolských povídek nemusela skákat pod vlak znalecky vypsaná Anna Arkaďjevna.

Českým překladatelům Shakespeare zavařil už názvem hry. Vyšli Dva šlechtici, dva páni, dva kavalíři a kdo ví, na co jsem ještě nezapomněla. Už vím, na Dvé šlechticů veronských. V příběhu si Shakespeare vyzkoušel, jak bude fungovat přestrojení dívky za chlapce, načrtl si plánek Verony pro nově příchozího Romea a nacvičil si i story dvojice hrdinů. Nebo dvou dvojiček, pokud připočteme kromě Valentina s Proteem i jejich povedené sluhy.

Buď jak buď, Dva šlechtici mě příjemně pobavili. A hlavně jsem si smlsla na slavném monologu, se kterým převlíknutá Gwyneth Paltrow ve filmu Zamilovaný Shakespeare oblbuje Willa:

Kde světlo světlem, když v něm nevidět jest Sylvii?
Kde radost radostí, když Sylvie tu není?
Leda bych se domníval, že ona na blízku,
a živ byl stínem dokonalosti.
Když v noci u Sylvie nebudu,
již hudby není v zpěvu slavičím.

Konečně nebyla špatná ani slovenská divadelní verze na Špilasu, jedna z mála z posledních let, kterou by podle mého Shakespeare neobrečel a nemusel by odejít v půlce představení pro flašku jägera, aby přežil. Za mě 4/5. Samozřejmě, není to Shakespearův top a nic neotřese trůnem Ričrda III. a Hamleta, ale je to příjemné, klidné a celkem vtipné. A nezapomenout na to, že se jedná o komedii, bez níž by nebylo žádný 'musicke in the Nightingale'.

(Uwaga spoilery!) Nebe bylo černější než srdce čarodějnice.

No tak jo, nebylo to tak strašné, ale ponurost večera po neúspěšném boji s větrnými mlýny na souhrnné zkoušce ze středověku dosahovala minimálně barvy jednoho z mých společníků - Rižského černého balzámu, který je tak temný a hořký, že by po pár locích rozbrečel i obávaného inkvizitora Bernarda Gui. A do sluchátek hrál Vladimir Vysockij.

Básně VV mají samy o sobě neuvěřitelnou sílu, ale stejně vždycky, když je čtu, nemůžu pustit z hlavy jeho hlas. Vysockého interpretace textu jsou podávány s vášní, která by zapálila mokré dřevo. A není třeba jim skoro rozumět. I bez znalosti ruštiny je to zážitek. Nemluvě o sladkém bonusu, když mu rozumíte. Ach.

Sbírka Zaklínač hadů je pestrou směsí tvorby z různých tvůrčích období. Obsahuje verše smutné, provokující, burcující, melancholické, cynické a mnohé další. S Nevrátil se z boje jsem se rvala na recitačních soutěžích. Poměrně úspěšně.

Trochu romantiky? Co takhle:

Já si tě ukradnu, budeš-li chtít.
Silák jsem, to nemáš zdání…
Jen řekni, že v chatrči se mnou chceš žít -
když paláce nejsou už k mání.

Můj osobní favorit, který by měl dle mých propočtů rozbrečet aspoň deset Bernardů Gui.

O záři svící se mnou noc se dělí,
tvůj obraz něžně orámuje dým.
Neříkejte, že čas je lékař skvělý.
Spíš zmrzačí, spíš zláme, nežli scelí.
A potom všechno zmizí spolu s ním.

V jakékoliv náladě si lze vybrat ze Zaklínače hadů aspoň jedinou básničku-píseň a potichu si ji zanotovat nebo přednést. Jana Moravcová pořídila překrásný překlad. 5/5 za všechno.

И пусть мне вечер зажигает свечи,
И образ твой окуривает дым,-
Но не хочу я знать, что время лечит,
Что все проходит вместе с ним.

8 14.06.2013

Sakrapes, Ernie. Ty dobře víš, že tvoje knihy, ruskej rock a černočerný kafe jsou moje droga, která mě vysvobodila už z řádky životních krizí. Ani Fiesta není a nebyla výjimkou. Mým úkolem v patnácti nebylo hltat Lenku Lanczovou, ale milovat Hemingwaye. Nelituju.

Fiesta je příběh dvou lidí, kteří chtěli, ale nemohli být spolu. Zanechá spoustu smutku v duši a divnou tíseň. Brett a Jake. Parádní dvojice. On od války neschopný mít sex se ženou, kterou miloval, i se všemi ostatními, a ona – zhýralá alkoholička, kterou chlast už nedokázal pustit a díky němu nebyla schopná začít nový život..

Člověk nepotřebuje být jako Brett nebo Jake. Není nutné trávit koridu v rozdivočelé Pamploně nebo léto ve vždy elegantní Paříži. Nikde kolem nebude běhat ďábelsky mužný Pedro Romero a jeho červenej šátek, ale ničemu to vadit nebude. (kromě pěkného pokoukání pro dámy). Každý pozná, že tohle je kniha ze života a každý den se někde na světě odehrává jedna z miliard variací Fiesty. Hrdinové a doba jiná, osud stejný. Chvíle, kdy člověk chce a nemůže, je nesmírně krutá a depresivní, protože se s ní nedá nic dělat.

***
Brett: "Ach, Jaku. Jak jsme si to mohli my dva spolu zatraceně užít."
Jake: "Viď. Není to aspoň pěkná představa?"
***

Jó, Ernie, tohle jsi napsal opravdu krutě. Ale pravdivě. A to je možná to nejkrutější.. 5/5, jako obvykle

8 08.06.2013

Málo věcí (čestná výjimka čaji Darjeeling, irské hudbě, blond kavalírům a norským biatlonistům) má nade mnou tak zdrcující moc jako ruská lyrika. I v době, kdy mi zbývá asi osmačtyřicet hodin do prvního zápočtu.

Anna Sněgina je jedno z nejslavnějších děl ruského básníka a lamače srdcí Sergeje Alexandroviče Jesenina, jež napsal rok před smrtí - v lednu 1925. Inspiraci hledá ve svých vzpomínkách, vrací se ke kraji kolem Rjazaně, který mu přinesl tolik radosti a krásy, a vrací se též ke své dávné lásce Lidii Kašinové. Do poémy vnesl svoje rodné Konstantinovo pod názvem Radovo a milou Lidii coby Annu Sněginovou.

Hlavní téma je samozřejmě lyrické. Příběh lásky dvou lidí, hlavního hrdiny -básníka Serguši (Jesenina) - a jeho od dětství milované Anny na ruském venkově. Milostná linka by Jeseninovi bohatě stačila na vytvoření nádherného díla, ale Anna Sněginová je mnohem víc.

Příběh se totiž odehrává za krizových let 1917-18, kdy v Rusku dochází k revoluci, která zasáhne i zapadlé vesnice a bude převracet životy místních naruby.

Už samotné jméno hrdinky připomíná sníh. Bílý, čistý a nevinný. Jako bílé květy hrušní, které ale nevydrží navždy, mizí jako ztracené mládí a nikdy se už nevrátí. Nešťastná láska je vylíčena jen v náznacích jako na impresionistické malbě, ve vzpomínkách na zamilované mládí. Rázný je až konec, kdy Anna odjíždí do Anglie. A básník Serguša? Odchází zpátky do města, pít a hrát karty, nadávat na svět, na ztrátu lásky a konec starých časů.

Nová doba nestála o lyrické básníky. Ale nádherné verše zůstaly. Naštěstí, pro všechny mně podobně sentimentální blázny. 5/5, a rozhodně neváhám.

А дочь их замужняя Анна
Спросила:
— Не тот ли, поэт?
— Ну да, — говорю, — он самый.
— Блондин?
— Ну, конечно, блондин.
— С кудрявыми волосами?
— Забавный такой господин.
— Когда он приехал?
— Недавно.
— Ах, мамочка, это он!

8 08.06.2013

Odsoudit Stalina je jednoduché. Stačí říct, že to byl šílenec a masový vrah. Tahle knížka popisuje, co stojí za Stalinovým charakterem a proč v určitých situacích jednal tak, jak jednal. Kdyby se narodil do jiné rodiny, do jiné země, možná mohlo být všechno jinak. Po přečtení Mladého Stalina se nejspíš nezbavíte původního názoru, že Stalin byl šílenec a masový vrah. Ale možná pochopíte proč.

8 08.06.2013

(SPOILER) (Uwaga spoilery!) Díky, Ernie. Jsi jedna z mála jistot v těchhle divnejch dnech. Nikdy si mě nezradil, nikdy jsi nezklamal, a když šáhnu po některý z tvých knih, vím přesně, co od ní chci, a to taky dostanu. Bez zbytečnejch keců, jen se skleničkou calvadosu a kubánským doutníkem k tomu. Guantanamera!

Pátá kolona je hemingwayovské unikum. Skoro nikdo ji nečetl, přesto, že je to jediné drama, které Hemingway dotáhl do zdárného konce. U publika propadla. Ani kritika neměla potřebu se k ní nějak přehnaně vyjadřovat a hodnotit ji. Zůstala jen přídavkem k 49 povídkám, na nichž se dodnes ve školách rozpitvává metoda ledovce. Ale co tedy s Pátou kolonou? Stojí za přečtení?

Stojí. Hemingway se několikrát pokoušel stát Jamesem Bondem a špionit pro kohokoliv, u čehož zcela objektivně totálně pohořel, ale naštěstí mu psaní šlo lépe než špionáž. Děj Páté kolony mohl sám ochutnat více než plnými doušky. Když coby válečný korespondent deníku Alliance pobýval za občanské války v Madridu, uchýlil se do hotelu Florida a hlavně do jeho baru Chicote's. Tam umístil i děj Páté kolony. Hemingway je přítomen na každé stránce, ve všech promluvách hlavního hrdiny Philipa Rawlingse i ve všech vysvětlujících komentářích vypravěče Edwina Henryho (to lišácké E. H.!). Poznáte ho.

Pátá kolona zkušeně balancuje mezi poznámkami protřelého žurnalisty a přidanými zápletkami pro větší čtivost a dobrodružství. Někdy ani nepoznáte, co je ještě pravda a co už fikce. Chvílemi vám bude občanská válka připadat jako splněný klukovský sen, takže vlastně srandička, ale zároveň si budete s hořkostí uvědomovat, že válka je taky peklo. Hlavně peklo. S Ernieho břitkým humorem a nehalením mnohdy hnusné pravdy do hábitů krásy a vymazlených slov. Zase jiný a přece stejný Hemingway. 5/5

7 06.01.2014

(Uwaga spoilery!) Můj milý Coline, hořce jsi mě zklamal. Signál, že vyšla nová kniha velkého borce Falkouše, kterého stále žeru i po těch několika méně povedených knihách, plus pozitivní recenze na goodreads způsobily, že jsem se vrhla do dlouhé fronty v knihkupectví, protože jsem Stigmata musela bezpodmínečně mít. Hned. A potom..

Je pravda, že Colin už jednou psal o zrzavé zelenooké dceři jihofrancouzského kameníka, která má zvláštní znamení – stigmata na rukou a na nohou, ale to mě nerozhodilo. Ovšem zjištění, že čtvrtina knihy jako by z oka vypadla Soucitu s ďáblem, bylo velmi hořké. Ona trapná záležitost začíná už tím, že mistr kameník se zase jmenuje Anselm (Všichni kameníci jsou Anselmové, viď, Coline?), jeho jediná dcerka chce vstoupit do kláštera a kněz, který jí má od tohoto svatého rozhodnutí odradit, se s ní vesele vychrápe u nich doma. (Církev je prohnilá, ale co je moc, to je moc.) Všechno je stejné, rodina opět zdrhá do Saint Ybars (Bejt inkvizitorem, už tu vesnici vypálím. Evidentně se kacíři nikam jinam nestahují.), dialogy se od Soucitu nezměnily a jen tu a tam se objeví věta navíc. Jednou na stěně nevisely česneky ale sušený jabka. Paráda, Coline. Skoro sto stran jsi okopčil. Proč? A ještě se k jednou popsaným věcem drze vracíš v závěru knihy a párkrát v jejím průběhu. No, aspoň jsi Madeleine de Peyrolles přejmenoval na Fabricii a kněze Bernarda jsi překřtil na Simona. Hosana, velkej kluku.

Přitom Stigmata mají skvělou zápletku a byla by to zcela jistě žůžo kniha. Falkouš už se vyhrabal z nepovedené série o lovcích perel a ještě vybrousil styl argentinské brutality ve Zmizelých. Jenže.. Nedá se nic dělat, zlaté časy Anastázie, Hedvábné stezky nebo Soucitu s ďáblem jsou už definitivně v kelu. Paráda. Prostě nevím, jak Stigmata hodnotit. Pro někoho, kdo zatím nečetl Soucit, je to zcela nový a zajímavý příběh na pět hvězdiček. Zklamání z toho, že se Colin sám vykradl, mě přivádí na myšlenku nuly. Průměrově jsou to baj voko tři, ale tři hvězdičky mají Perly nebes, který byly dost hrozný. Takže ve výsledku čtyři, ale jsem z toho zklamaná a smutná. Milej Falkouši, bohu mých náctiletých let: nevím, co měla ta eskapáda s opisováním znamenat. Nemáš to zapotřebí. Pořád umíš psát skvěle a nápady v mozku na poutavý příběhy ti taky nechybí. Nebo jestli ti vlezly prachy až moc do hlavy a každý dva roky naprosto nutně musíš vydat knihu, i kdyby to byla kdovíjaká sračka, tak už nejsi ten Falkouš, kterýho jsem znala předtím. Sorry, koťáku.

7 18.11.2013

Zase jsem na sebe házela fešné šatičky, neméně fešné botičky a vyrážela do divadla. Samozřejmě, že na Richarda III.. Možná bych mohla mít ještě se slečnou K. permanentku do první řady. Richarda já prostě miluju, snad ještě víc než Hamleta. Kašlu na to, že si Will Shakespeare zase trochu přibarvil historii a z jinak mužného Richarda vytvořil intrikánského hrbáče. Tak ať. Číst tuto tragédii jako knihu není úplně ono, ale spolehlivá fantasie je schopná vykreslit všechny klíčové scény.

Richarda klečícího s lstivým úšklebkem před ctnou lady Annou, Richarda triumfujícího s královskou korunou, Richarda vyděšeného před bitvou u Bosworthu a Richarda žádajícího koně za celé království.

V divadle je to přece jenom více královské, a není v tom jen excelentní Petr Halberstadt. Přesto, že Richard je Shakespearův prvotřídní záporák, dostal mě na svoje sladké řečičky se spoustou kudrlinek, vznosných přirovnání a vzletných metafor. A ani mu to nedalo moc práce. Takže každé představení opakuju všechny své milované monology.

S pohledem ryzího richardovského fanatika se mám chuť vrhnout na jeviště pokaždé, když začne můj milovaný: "Z tvých očí do mých očí vhrkly slzy a dětský pláč mi zamlžuje svět. Mně, který nikdy nebrečel. Kdejaký žal mé oči nechal suché, tvá krása je však pláčem oslepila."

Později se jako obvykle málem rozbrečím, když začíná: "Mám strach? A z koho? Vždyť jsem tu jen já. Sebe se nebojím. Sebe mám rád. Je tu nějaký vrah? Ne! Ano! Já."

Pro jednou nechávám stranou své puntičkářství v oboru historie a nadšeně si se slečnou K. vyprávíme o naší versi, kdy Jindřich Tudor dostane na frak a Richard III. coby vítěz nemusí žádat o nového koně. Bože Ričrde, musím tě zas vidět. 5/5

7 08.06.2013

Magický realismus jsem měla od začátku v rovnítku s Jižní Amerikou, patřilo to k sobě. Gabriel García Márquez rovná se Kolumbie a Kolumbie rovná se kafe. Proto jsem byla hodně zvědavá, jak půjde tenhle bláznivý, ale milovaný styl naroubovat na prostřední severního Kyrgyzstánu. Světe div se, naroubovat šel. A ďábelsky skvěle. Labutě nad Issyk Kulem jsou jednou z povídkových sbírek Čingize Ajtmatova, obsahují i jeho nejznámější milostnou novelu Džamila. Ajtmatov ve sbírce vzdává hold své rodné zemi, Kyrgyzstánu. Je to hornatá a někdy nehostinná země. Vysoká pohoří, neúrodné stepi a odlehlé, malé vesnice s kolchozním hospodářstvím. Je to země, kde dívky chodí v tátových vysokých holínkách a vojenském saku; kde je škola to poslední místo, kam by děti rády šly; kde je možné se prohánět týdny prázdnou stepí na koni, aniž by člověk někomu chyběl; kde je tvrdá práce nutností k přežití a kde se stále věří na dávné legendy a přírodní božstva. Ale i do země, v níž se hory téměř dotýkají nebes, a slunce se každé ráno koupe ve vodě modrého Issyk Kulu, přišla válka a převrátila zdejší svět naruby, aniž by se jí kdo zeptal. Na vesnicích zůstaly jen ženy a děti a čekaly ve strachu, co bude s jejich blízkými. Ajtmatov si nic neidealizoval, napsal všechno tak, jak si to pamatoval z dětství a z vyprávění rodičů. Vykreslil svůj Kyrgyzstán krásný i krutý, strhaný prací a veselý zpěvem. Přes veškeré útrapy, které by život v této zemi nabídl našinci, po přečtení jsem měla chuť se sbalit a odjet pryč. Vlastně ještě pořád mám..Vidět bílé labutě, jak zjara přelétají nad temně modrým Issyk Kulem, mít na hlavě červený šátek s vyšíváním a na chvíli na všechno zapomenout..

7 08.06.2013

Dílem, kterým kyrgyzský Márquez Čingiz Ajtmatov udělal díru do knižního světa, byla novela Džamila. Ta knížka, o níž Louis Aragon prohlásil: "Oui, pour moi, c'est la plus belle histoire d'amour du monde,", tedy že pro něj je to nejkrásnější příběh lásky na světě. Je to otázka vkusu, ale za sebe říkám, že by mohl mít docela pravdu. Dost bylo Romea a Julie (Wille, promiň!), protože na naivitu a utopii sedá leda prach a muži se bůhví proč nechtějí stávat Romey. Vraždění se po pár dnech známosti a recitace náctiletých pod balkónem vyšlo rovněž z módy. Džamila je méně okázalá, možná o to silnější a uvěřitelnější.

Severní Kyrgyzstán, autorova domovina a místo děje Džamily, není zrovna ideálním místem pro lásku. Už tak těžká práce na polích je pro místní ještě ztížena po odchodu mužů do války. Zůstaly jen ženy, děti a staří lidé, kteří museli najednou zastat práce za dva. Zůstal i mladý chlapec Seit, který rád maluje a chtěl by se stát malířem. Má rád svou švagrovou Džamilu, manželku staršího bratra Sadyka. Džamila je krásná a hrdá, ráda by byla dobrou ženou, ale trápí ji, že v Sadykových dopisech domů je o ní zmínka až na konci. To ji nechává pozdravovat až na posledním místě, po všech vzdálených příbuzných a div ne domácích mazlíčcích.

Při práci na poli, kam Džamila jezdí se Seitem, se oba seznámí s Danijarem - mladým samotářským mužem, kterého zmrzačila válka. Zamlklého Danijara postupně Džamilina veselost a přímost probudí a začnou si spolu zpívat pokaždé, když se vrací z pole. I Seit po čase pozná, že Džamila miluje Danijara a on ji. Je šťastný za ně za oba, je rád, když si Danijar zpívá a Džamila konečně našla lásku, po níž toužila. Namaluje podle nich i obrázek.

Sovětská vláda nebyla zrovna spokojena, protože se Džamila nechová jako vzorná sovětská žena a podvádí bojujícího muže-hrdinu. Propagandě se snadno kritizuje, ale která z nás by po ní házela kamenem..

Když se vrací po letech Sadyk domů z války, Džamila se rozhodne s Danijarem utéct. Odcházejí do stepi jen s uzlíkem přes rameno, ani neví, kam jdou, snad jen někam do dálky. Sadyk objeví Seitův obrázek, pozná v něm svou ženu a bratra začne považovat za zrádce, který o všem věděl, ale nikomu neřekl pravdu. Vyhrožuje, že se pomstí Danijarovi i nevěrné manželce, ale Seit mlčí. Nelituje, že podle bratra zradil rodinu a je rád, že Džamila je daleko a nechytí ji. Když po letech kreslí závěrečné dílo na malířské akademii, vrací se zpět k motivu Džamily a Danijara a vzpomíná na minulost. Je mu jedno, přes jaké útrapy musel projít, kolik tradic muselo být zlomeno, pokud mohli spolu být dva lidé, kteří se milují. 5/5, znáte mě.

.. Nechť v každém tahu štětce zní píseň Danijarova! Nechť v každém tahu štětce bije srdce Džamilino!

7 08.06.2013

(Uwaga spoilery!) "Mnoho je v naší vlasti pěkných a krásných míst, mnoho krajů, které prosluly činy dávných předků, ale mezi nimi je nejkrásnější a nejslavnější dainavský kraj – svými vysokými kopci i hlubokými údolími, svými temnými hvozdy i velkými houštinami; ani člověk jimi neprojde, ani zvěř neproleze, jen malí ptáčci zpěváčci proletí, jen strakaté žežulky a slavíci tam časně z rána i pozdě večer pějí a ponurý les obveselují. Ale hlasitěji než malí ptáčci zpěváčci, než slavíci zpívají tam mladé sestřičky, sličné dainavské dívčiny… Časně ráno i pozdě večer znějí jejich písně - i ve hvozdech temných, i na lučinách zelených, když seno prohrabují, i na polích širých, kde žitko dívčiny žnou, i v zeleném třešňovém sadu, kde se jim po junáku stýská."

Tak začínají Dainavské pověsti, ztracený klenot romantické literatury, který vypadl z truhlice cenností Byrona, Shelleyho, Puškina, Petőfiho a Heina, kam se zavíraly ty nejkrásnější šperky, a zůstal ležet na zemi, odkud se už asi nikdy nedostane nazpět. Přesto, že je Litva stejně daleko jako Francie, je nám nesmírně vzdálená a její kultura včetně literatury naprosto cizí a neznámá. Jaká to škoda.

Myslím, že každý, kdo si tuto sbírku přečte, bude bojovat za to, aby se stala něčím víc než jen 249. svazkem světové četby Odeonu. Dainavské pověsti jsou jímavé a krásné, dojmou a rozpláčou tím opačným způsobem než sms na rozloučenou od vašeho posledního ex, používají slovosled, který se dneska už nenosí, učí nás znát Litvu a připomínají časy, co už jsou dávno pryč. Každý by si měl najít svůj výtisk Dainavských pověstí a přečíst si ho. Je jich u nás 6500. Přinášejí kouzelnou atmosféru středověkých bájí a něčeho strašně dávného, přesto, že jsou dílem počátku 20. století a mají imitovat litevský národní epos probouzející v Litevcích hrdost jako v Němcích jejich Písně o Nibelunzích. Jen hned tak ale nepřestanu litovat, že není více vydání a dílo Krėvė-Mickevičiuse není o něco známější. Jeho Meilužé je setrou Taťány Larinové, Šviedrys bratrem Jindřicha z Ofterdingenu a celá sbírka snese srovnání s Lorelei a Kainem. Vzhledem k nepříznivým podmínkám lze jen obdivovat talent K-M, že v litevské tmě našel světlo. Jeho malá brož nesmí vedle zlatých kalichů ostatních autorů zaniknout. Přeji vám štěstí při hledání. Hledejte a naleznete. Do té doby 5/5

6 12.08.2015

(Uwaga spoilery!) "Koupila jsem ti k svátku nového Falconera, raduj se!"

No, ehm. Jak je všeobecně známo, Colinovy knihy mají sestupnou tendenci a já sama jsem se před rokem zařekla, že po Stigmatech si nekoupím už žádnou, ale teď nebylo zbytí. Ani totální přežrání dvaceti vanilkovými rohlíčky nedokázalo obměkčit mozek natolik, abych v Isabele viděla něco jiného než průměrný brak.

Námět je přitom jako vždycky skvělý. Isabela Francouzská, jediná přeživší dcérenka Filipa Sličnýho se provdala za anglického krále Eduarda II. a na jeho studeným dvoře rozehrává diplomatickou partii. Je chytrá, politicky zdatná a hezká. Falconerova Isabela je sice pořád dcera Železnýho kingoše, ale její jediným přáním je získat srdce svého manžela a konečně se s ním vyspat. Charaktery jsou tak zoufale ploché, že stěny Toweru najednou vypadají jako zdobené filigránem. Jednání většiny postav mi přijde tak iracionální a nepochopitelné, že prostě nevím, co tím Colin sledoval. Dostane do rukou perfektní námět a zprasí ho.

Přísloví a citáty, který se valily z Anastázie a Hedvábné stezky, v Isabele nejsou. Nerozumím tomu. Falconerovi evidentně nemají peníze a každý rok potřebují vydat novou knihu, ať je to cokoliv. Uspořádejme pro ně finanční sbírku. Které z Colinových dětí Isabelu psalo? (Po přečtení doslovu se domnívám, že nejspíš pes.)

Ach, Coline. Za tuto knihu by tě duch Francouzské vlčice měl pár dní strašit po nocích. Pokud vás příběh Isabely zajímá, Falconer vás nejspíš nenadchne. Pokud vám není deset.

2/5. Za to, že se to aspoň docela dobře čte a čtení odsýpá a první kapitola je povedená jako za starých časů. Tohle je konec mezi námi dvěma. A teď Coline hupky šupky do Paříže leštit vlastní čepicí boty (či spíše už náhrobek) Maurice Druona za jeho dokonalé Prokleté krále.

6 26.12.2014

(Uwaga spoilery!) Do Gogola jsem marně pokoušela nahlédnut několik let, ze všech stran a snad i s pomocí zrcadla, a pořád nic. Nerozuměla jsem mu a rozčiloval mě, prohlédnutí přišlo mnohem později. Důvody, které mě tolik rozčilovaly, jsou právě ony schopnosti, pro niž je Mykola Hohol veleben a byly to ty a žádné jiné rysy, jež měly stát za slavným výrokem FMD: "Všichni jsme vyšli z Gogolova Pláště."

Večery na samotě u Dikaňky představují Gogolovo entrée do světové literatury. A jaké že to bylo entrée. Přinesl exotiku nevídanou a neslyšenou, Ukrajinu. Jakkoliv nám to může znít směšně, a u Gogola zní směšně kde co, byla pro tehdejší čtenáře Ukrajina a její lidová kultura neznámá. Gogolovi se stačilo rozhlédnout kolem svého domu v Soročincích a rázem měl plnou kapsu námětů. V rámci čerpání z lidové kultury nemohl neopomenout lidové pověry a folklor. Ukrajinské čarodějnice, které si místo košťat osedlávají místní muže a čerty s prasečím ksichtem. Všechny tyto postavy nechává ožívat ve svých povídkách.

Udržuje nás v permanentním napětí. Je to čarodějnice? Není to čarodějnice? Stalo se to, viděl cestou z krčmy čerta nebo byl nalitej jako slíva a fantazie mu vykreslila lživý obraz? Pohybuje se na hraně reality a mytologie tak mistrovsky, že by stačil krok vedle, a už by dílo ztratilo své kouzlo. Gogol si se svým čtenářem hraje, nechává ho topit se v nejistotě, promyšleně ho mučí malými narážkami a pravdu mu před nosem zahalí kouskem mlhy. Je to génius balancování na hraně ostrého nože. Jeho slanosladké povídky pod mottem Smích skrze slzy se vryjí pod kůži. Přinesou nám do dnešních dní kus staré Ukrajiny, její zdivočelosti i sentimentu. Za tu kombinaci lyričnosti, melodramatičnost, duchařiny a satiry po konečném prozření 5/5.

6 14.11.2014