Paulus.1987 komentáře u knih

Zlomená křídla jsou velmi pěkně literárně zpracované osudy pěti hrdinných československých letců v RAF, kteří padli během války – Aloise Vašátka, Josefa Františka, Arnošta Valenty, Ladislava Kadlece a Otty Smika.

Nejedná se o holé životopisy, na osudech zmíněných hrdinů autor skvěle popisuje jak působení našich letců ve Francii, tak následnou činnost československých perutí v RAF, v případě Arnošta Valenty se dokonce dočteme o průběhu tzv. Velkého útěku.

Knížka je velmi čtivá a napínavá. Literární část je doplněna množstvím fotografií, přepisy různých protokolů, dopisy, vzpomínkami či svědectvími dalších účastníků. Závěrečnou část knihy tvoří jmenný seznam padlých letců, nejrůznější statistiky a také stručný průběh války.

Četl jsem vydání z roku 1991 a ačkoliv jsem s knížkou celkově maximálně spokojený, myslím, že by si zasloužila historicky zrevidované nové vydání. Pokud jí mám něco vytknout, pak občasné chyby zejména v některých popiscích u obsažených fotografií.

14 15.11.2020

Obvykle nemívám ve zvyku číst literaturu pro děti, ale u této knížky jsem udělal výjimku. O československých letcích v RAF jsem už několik knih přečetl a zajímalo mě, jak se autorce podařilo přiblížit tuto tématiku dětem. Náleží jí obdiv už za to, že se do tohoto nelehkého úkolu vůbec pustila. Navíc v době, kdy zájem o osudy československých letců mnohdy postrádají i dospělí.

Během četby jsem se snažil brát v úvahu, že se jedná primárně o dětskou knihu a tudíž jí musím z pohledu dospělého čtenáře ledacos odpustit. I tak jsem měl ale pocit, že některé dějové pasáže byly přitažené za vlasy až příliš a svojí pohádkovostí tak do celkového konceptu moc nezapadaly. Z toho důvodu ubírám jednu hvězdičku.

Celkově však musím knížku pochválit. Například historické souvislosti se autorce podařilo nastínit velmi dobře, jednoduše a srozumitelně. A že si českoslovenští letci zasluhují úctu nás všech, dětí i dospělých, o tom není pochyb, některá jejich jména a příběhy v knížce také najdeme. Chválím i celkovou podobu knížky, autorčiny ilustrace byly krásné a roztomilé.

Přál bych si, aby děti tuto knížku četly. A ještě lépe, aby se o osudy našich válečných hrdinů zajímaly dál. Dlužíme jim to.

9 29.10.2020

Vzpomínám si, jak jsem před dvěma lety se zaujetím sledoval proces převozu ostatků kardinála Berana zpět do vlasti. Jelikož postava kardinála Berana patří k těm, o kterých jsme se ve škole neučili (bohužel), rozhodl jsem se, že si o panu kardinálovi něco přečtu. Právě k příležitosti převozu jeho ostatků vyšla v druhém vydání kniha Stanislavy Vodičkové, kterou jsem si krátce poté koupil. Ke čtení jsem se ale dostal až nyní.

O lidských kvalitách kardinála Berana tu není třeba psát, proto se zaměřím pouze na knihu samotnou. Z hlediska faktů jí asi nelze nic moc vytknout. Kniha obsahuje (možná až příliš) velké množství pečlivě odzdrojovaných informací včetně medailonků snad všech osob, se kterými se kardinál Beran v životě setkal. Rovněž podoba knihy je na velmi vysoké úrovni, je v ní mnoho fotografií a obrazových příloh, to vše na kvalitním křídovém papíře. Zvuková příloha na CD je i přes mizernou kvalitu zvuku skutečným skvostem.

Co mi však na knize vadilo, byla jakási suchopárnost, kvůli které byla četba knihy poněkud nezáživná. Přišlo mi to jako čistý popis faktů bez jakéhokoliv náznaků emocí, které by čtenáře hlouběji zasáhly. Ačkoliv se má jednat o životopis, měl jsem dokonce chvílemi pocit, že je pan kardinál v knize spíše vedlejší postavou. Pro mě nejzajímavějšími pasážemi byly popisy estébackých praktik během kardinálovy internace – odposlouchávání, sledování, pokusy o diskreditaci, šikana… hnus.

11 25.10.2020

Mrzí mě, že jsem četbu této knihy tak dlouho odkládal. Svědomí proti násilí by se dalo ve zkratce označit za nadčasovou oslavu humanismu. Stefan Zweig byl humanista a je všeobecně známo, v jaké situaci knihu napsal a co chtěl jejím prostřednictvím světu sdělit.

Ono se totiž vůbec nemusí jednat pouze o souboj Castellia s Kalvínem, protože střety jednotlivců s diktaturami či jinými formami nesvobody se dějinami táhnou opakovaně, přičemž v mnoha rysech jsou si dost podobné. Zweig v knize brilantně popisuje nástup diktatury k moci a prostředky užívané k jejímu udržení. Jak napovídá samotný název knihy, primárně důležitá je otázka svědomí, kdy odvážné vystoupení byť i jediného člověka nahlas říkajícího pravdu má smysl.

Kniha je moc hezky napsaná a čtivá. Zweigův vzletný styl se mi velmi líbil a díky již zmíněné nadčasovosti jsem se dokázal s mnoha myšlenkami v knize plně ztotožnit. V průběhu četby jsem v duchu autorovi nejednou tleskal ve stoje. O to více se pak těším na jeho Svět včerejška. Dík náleží nakladatelství Prostor za krásné vydání z roku 2017.

„Právě tehdy, kdy chápeme svobodu už jako návyk, a ne jako nejsvětější vlastnictví, vyraší ze tmy pudového světa tajemná vůle, aby ji znásilnila; vždycky, když se lidstvo příliš dlouho a příliš bezstarostně těší z míru, zmocňuje se ho nebezpečná zvědavost po opojnosti síly a dostává zločinnou chuť na válku.“

15 04.10.2020

Právě jsem dočetl Tiché roky a dost dobře nevím, co o této knize napsat, protože už toho o ní bylo napsáno opravdu hodně. Faktem je, že mě kniha opravdu vtáhla a zasáhla.

Od autorky jsem dosud četl všeobecně a oprávněně vyzdvihovanou Hanu, se kterou bývají Tiché roky často srovnávány. Souhlasím s názorem, že srovnávání není úplně namístě. Hana byla výjimečná mimo jiné do příběhu skvěle zakomponovaným tématem holokaustu, zatímco v případě Tichých roků se dá mluvit „pouze“ o pohnuté historii jedné rodiny. I v tomto příběhu však autorka dokázala vkusně a citlivě popsat rodinná traumata, skryté kostlivce ve skříni, jakož i následky lidského konání, které se v různých podobách k člověku zpětně vracejí. Také zde je důležitým tématem odpuštění a vykoupení.

Ačkoliv jsou Tiché roky krásnou knihou a já bych tu na ni mohl pět naprosto zaslouženou chválu, musím přiznat, že u mě během četby převládaly úzkostné pocity. Zejména kvůli postavě Svatopluka, protože povaha velmi podobná té jeho mi není úplně neznámá. Takže si troufám říct, že mě příběh zasáhl o to více.

Na závěr musím napsat, že paní Mornštajnová touto knihou potvrdila, jak skvělou je autorkou. Stejně jako mnoho dalších si i já přeji, aby se jí další knihy vydařily stejně jako tato.

42 20.09.2020

Už delší dobu jsem vnímal nepříjemnou skutečnost, že mám ve znalostech české historie mezery, za které jsem se sám před sebou styděl. Upřímně řečeno, dějepis na základní škole mě nebavil, a navíc od té doby už uplynulo dost času. I když jsem se snažil znalosti doplňovat z různých televizních dokumentů a jiných pořadů vysílaných v souvislosti s různými výročími, přece jen některé mezery přetrvávaly. Chtěl jsem si tedy přečíst nějaký souhrn českých dějin a má volba padla na knihu Od minulosti k dnešku od profesora Jana Rychlíka.

Je až neuvěřitelné, že se autorovi podařilo obsáhnout kompletní dějiny českých zemí od pravěku po současnost do 630 stran, aniž by se dopouštěl nějakého zjednodušování. Právě naopak, kniha mi přišla dostatečně podrobná, historické události byly vsazené do kontextu, často doplněné o hlediska státovědy či ústavního práva. Čtivost knihy byla na velmi dobré úrovni, i když se přímo odvíjela od „záživnosti“ tohoto kterého historického období. Mě osobně asi nejvíce upoutalo husitství a pak moderní dějiny od roku 1914 do roku 1989. Období od rozpadu Československa po současnost (2018) už bylo spíše zevrubné, což sám autor vysvětluje nedostatkem časového odstupu. Jestli mi v knize něco chybělo, pak obrazová příloha, alespoň ve formě map pro lepší představu a orientaci, i když by se tím výsledný počet stran zvýšil.

Po dočtení knihy samozřejmě o sobě netvrdím, že se ze mě stal odborník na českou historii. Tolik v knize uvedených faktů nejde po jednom přečtení pobrat. S knihou jsem však celkově velmi spokojen. Několik znalostí jsem si oživil, jiné doplnil, dozvěděl jsem se mnoho zajímavostí a hlavně jsem měl tendenci přemýšlet a diskutovat o tom, co jsem se z knihy dozvěděl. Věřím, že to je ten hlavní důvod, proč byla tato kniha napsána a proč by ji lidé měli číst.

12 13.09.2020

Myslím, a zřejmě nebudu sám, že první světová válka je v literatuře na rozdíl od té druhé poněkud opomíjená. Bohužel. Již delší dobu jsem si chtěl přečíst nějakou knížku o Velké válce, i když vím, že Remarque byl jen jeden. Během prohledávání Databáze knih jsem tak objevil Válečného koně.

Po přečtení musím konstatovat, že se nejedná o válečný román v pravém slova smyslu. Dějová linie se primárně soustředí na přátelství chlapce Alberta a jeho koně Joeyho, jejich odloučení a další osudy během války. Je poznat, že je knížka psaná pro mladé čtenáře – malý rozsah, jednoduchý a dojemný děj se šťastnými náhodami, žádné naturalistické líčení válečných hrůz. Z celkového hlediska by se román dal s trochou nadsázky označit za pohádku odehrávající se na pozadí války. Tím ale knížku rozhodně neshazuji, čte se velmi dobře, není přemrštěně patetická a hlavním hrdinou je navíc krásné a ušlechtilé zvíře.

Z pohledu dospělého čtenáře bych měl knížce dát maximálně čtyři hvězdičky, ale tu pátou nakonec dávám autorovi za snahu přiblížit první světovou válku dětem a mladým čtenářům. Být v jejich věku, asi bych děj knihy prožíval více.

„Fritzi, chlapče, myslím, že kdyby nám dvěma dali hodinku nebo dvě, my bysme tady ten podělaný bordel vyřešili. Žádný další vzlykající vdovy a brečící děcka u mě v údolí, a u tebe taky ne. A kdyby došlo k úplně nejhoršímu, mohli bysme to všecko rozhodnout mincí, viď?“

14 05.08.2020

Myslím, že vydání rozhovorů Adama Michnika s Václavem Havlem má v současné době velký význam a přínos. Je to jedna z těch knih, které čtenáři umožní poznat Havlovu osobnost, myšlení a zejména jeho úžasnou schopnost pojmenovat věci pravými jmény.

Stejně jako například v Prosím stručně je i v této knize patrné, že Václav Havel, který se pro mnoho lidí stal hromosvodem jejich zklamání, s mnoha věcmi v rámci polistopadového vývoje nesouhlasil a odsuzoval je. Obávám se však, že tuhle skutečnost jeho kritici nikdy nepřijmou.

Během četby jsem často žasl nad jasnozřivostí obou protagonistů, bylo to něco neuvěřitelného. Vrcholem knihy pro mě byla závěrečná Michnikova esej o Václavu Havlovi psaná k jeho 75. narozeninám, která obsahuje mnoho Havlových citací. Například taková „Anatomie nenávisti“… Ano, Václav Havel mi tu chybí, ale na druhou stranu, on to všechno viděl a definoval už tenkrát!

11 30.07.2020

Antoine de Saint-Exupéry již ve svém nejslavnějším díle Malý princ dokázal, jak moudrým člověkem byl. Tato autorova moudrost čtenáře fascinuje dodnes a lidé se k ní opakovaně vracejí.

V Dopise rukojmímu autor vystupuje především v roli humanisty. Několikastránkové dílko psané poetickým stylem je oslavou přátelství, vzájemné blízkosti lidí, lámání bariér prostřednictvím byť jen obyčejného úsměvu, apelem k respektování přirozené lidské rozmanitosti.

Ačkoliv je poselství této knížečky velmi silné, osobně se musím přiznat, že mé očekávání bylo o něco vyšší. Nic to nemění na tom, že k autorovi i nadále chovám velký obdiv.

Na závěr si dovolím citaci několika podle mě nadčasových vět:

"Což taková radost není tím nejcennějším plodem civilizace, jako je naše? Totalitní tyranie by nás také mohla uspokojit v našich hmotných potřebách. Ale nejsme dobytek určený k výkrmu. Blahobyt a komfort by nás nestačily plně uspokojit. Pro nás, kteří jsme byli vychováni v úctě k člověku, mají ohromnou cenu taková prostá setkání, která se někdy mění v nádherné svátky..."

9 24.07.2020

Filmové zpracování Hostince U Kamenného stolu jsem viděl mnohokrát a každé další zhlédnutí mi spolehlivě zvedne náladu. Rozhodl jsem se tedy, že si tentokrát konečně přečtu jeho knižní předlohu. Zároveň je to moje první knížka od Karla Poláčka. Škoda, maturitu už mám dávno za sebou…

Podle očekávání je knížka oproti filmu obsáhlejší a v několika věcech se liší, nejvíce asi v osudu jedné z postav a v charakteru Mistra Mertense. Také mě překvapilo, že je příběh vyprávěn formou veselých příhod v krátkých kapitolách.

Nepřestával jsem žasnout nad Poláčkovým kouzlením s češtinou – např. rada Dyndera oslovuje svoji ženu „paní“, paní Dynderová svému muži onká ("Dyndero, on loudí!"), do toho Mertensův dramatický přednes ("Ej, dejte mi pokoj, harlekýne!") a především kouzelná gramatika rozhádaných bratrů ("Jde se, kam se chce."). Musím přiznat, že vrcholem knihy pro mě bylo vyznání lásky v bratrské řeči. Celkově je knížka psaná krásným jazykem, který dnes v knihách již nenajdete.

Bylo to příjemné a lehké čtení. U knížky jsem se sice nesmál nahlas, ale častokrát mi vyloudila spokojený úsměv na tváři. Svůj účel tedy dokonale splnila.

31 21.07.2020

K výročí 30 let od Sametové revoluce vyšlo mnoho knih rozhovorů se známými osobnostmi. Na této knize mě zaujala právě sestava respondentů – inteligentních a kultivovaných lidí, kterých si vážím a jejichž pohledy a názory jsou mi blízké. Až během četby mi došlo, že knihy některých z oslovených lidí vycházejí právě v nakladatelství Prostor.

Tématem rozhovorů je především bilance nad uplynulými 30 lety a zamyšlení nad současným stavem české společnosti a politiky. Do tohoto konceptu mi příliš nezapadal rozhovor s Markem Sloukou, který mi příliš bilanční nepřipadal. Jinak je pro mě obtížné vyzdvihnout některý z ostatních rozhovorů, všechny byly něčím zajímavé. V případě pana Dobrovského si ale myslím, že člověk jeho typu tu bude velmi chybět.

Pro mě osobně byla četba této knihy obohacující a zároveň poněkud smutná, ale záleží především na pohledu konkrétního čtenáře, jak současnou společnost v kontrastu s názory intelektuálů vnímá. Jak je patrné už nyní, bude se podle toho odvíjet i celkové hodnocení této knihy.

9 12.07.2020

Podtitul knihy Jiřího Kejře zní „Resumé knihy, která nebude napsána“. Autor v pozici stárnoucího vědce v předmluvě knihy vyjadřuje lítost nad tím, že mu neúprosný čas již neumožní napsat o Janu Husovi knihu obsáhlejší a podrobnější. Můj osobní dojem z knihy je takový, že všechno zlé je pro něco dobré.

Mohu-li tuto knihu srovnávat s jinou knihou o Janu Husovi, a to s monumentální „Jan Hus: Život a dílo“ od Františka Šmahela, vyhrává u mě knížka Jiřího Kejře na plné čáře, neboť v ní autor nezabíhá do velkých podrobností na úkor čtivosti, což jako laický čtenář oceňuji.

I když je knížka útlá, jedná se o velmi kvalitní věděckou práci, která čtenáře srozumitelně seznamuje s osobností Jana Husa, jeho myšlením a pohnutkami, jakož i s okolnostmi jeho konfliktu s katolickou církví i s jeho názorovými odpůrci. Autor sám uvádí, že je ve své knize k Husovi místy kritický, což je samozřejmě pravda, ale já osobně jsem to vnímal jako pozitivní snahu o objektivitu. Pan Kejř totiž popisuje Husovu kauzu nejen z pohledu samotného Husa, ale i z pohledu jeho soudců s důrazem na kontext dané doby, tehdejších zvyklostí i práva.

S knihou jsem byl maximálně spokojen, je velmi zajímavá, srozumitelná a čtivá. Ostatním čtenářům ji mohu s klidem doporučit.

8 21.06.2020

Ke knize mě přivedl půvabný černobílý film Kapitán Blood z roku 1935 s Errolem Flynnem v hlavní roli, který jsem si zamiloval. Knižní předloha tohoto filmu se mi dostala do rukou až nyní, neboť mě v dětském věku naprosto minula. Ale nevadí mi to, i ve svém věku mám pro piráty stále slabost.

Každý okamžik, kdy jsem se do této knihy začetl, pro mě byl krásným výletem do Karibiku s vůní moře, správným větrem a napnutými plachtami. Příběh kapitána Blooda byl oproti filmovému zpracování mnohem košatější a podrobnější. Díky své odvaze, inteligenci, moudrosti, kavalírství a celkové hloubce charakteru mi byl knižní kapitán Blood nakonec mnohem sympatičtější než „frajírkovský“ Errol Flynn. Snad kromě počeštěných křestních jmen musím pochválit vynikající český překlad, obzvlášť skvěle vypointované dialogy bylo potěšením číst.

Když si odmyslím tendenční doslov odpovídající době vydání (1970), nemám knize absolutně co vytknout. Četbu jsem si maximálně užil a vůbec neváhám román označit za inteligentní a kultivovanou četbu pro mládež, kterou už dnes (bohužel) patrně nikdo nečte.

12 14.06.2020

Ke knize mě přivedl příběh Chrise McCandlesse, skvěle ztvárněný ve filmu Útěk do divočiny natočeném podle stejnojmenné knihy. Myšlenka prostého života v přírodě mě fascinuje a jakmile Walden v roce 2018 po dlouhé době znovu vyšel, knížku jsem si krátce poté zakoupil. Moc jsem se na ni těšil.

Musím říct, že obvykle nemívám problém s čtením hlubokomyslných či filozofických knih, pokud jsou jsou alespoň trochu čtivé a srozumitelné. To bohužel o Waldenu říct nemohu a velmi nerad se tak musím přidat k těm, kteří byli z knihy zklamaní. Kvůli dlouhým souvětím se mi knížka četla velmi špatně, což může být do jisté míry způsobeno použitým překladem. Navíc mi knížka přišla neuvěřitelně nezáživná, mnohokrát jsem se přistihl, že vlastně ani nevnímám, co čtu. Také mi připadalo, že se autor často nad ostatní lidi povyšuje, což bych od pokorného člověka milujícího přírodu nečekal.

Přesně ty myšlenky, které jsem v knize marně hledal a které by mě dokázaly oslovit (včetně slavné věty „Spíš než lásku, než peníze i než slávu mi dejte pravdu.“), se nacházely až na posledních 15 stranách, což mi v rámci celé knížky přišlo málo.

Už dlouho pro mě nebyla četba takovým utrpením a už dlouho jsem nebyl z knihy tolik zklamaný. Na autora jsem nezanevřel, snad mi můj dojem zlepší jeho eseje. Předtím si ale nejspíš zase přečtu něco od antických stoiků, kteří mě pokaždé dokázali oslovit mnohem více.

11 06.06.2020

Při četbě Študáků a kantorů jsem se přímo královsky bavil a od Cesty do hlubin študákovy duše jsem i podle filmového zpracování očekával stejnou, ne-li větší dávku humoru. Nemohl jsem se více mýlit. Tím ale netvrdím, že jsem zklamaný.

I když na několik vtipných příhod ze školních lavic samozřejmě došlo, je třeba říct, že na rozdíl od předchozí knihy je tato ve velké míře velmi vážná. Jedná o skutečné pojednání zaměřující se na různé aspekty studentského a kantorského života. Překvapilo mě, jak byl autor v některých pasážích ironický, někdy i uštěpačný, kritický jak ke studentům, tak i ke kantorům, i k samotnému školskému systému. Často také reagoval na ohlasy ke své předchozí knize, která sice byla velmi úspěšná a stala se předlohou pro film i mnoho napodobitelů, ale rovněž se tehdy mnoha lidí nepříjemně dotkla.

Autor sám v knize uvádí, že chtěl napsat jinou knihu než tu předchozí. Jeho pohnutky naprosto chápu a často jsem s ním souhlasil. Je také třeba s posmutnělým výrazem podotknout, že autorem často kritizované neduhy školství přetrvávají dodnes. Knihu mohu s klidem doporučit, ale nečekejte, že se i tentokrát budete smíchy popadat za břicho.

11 23.05.2020

Ke králíkům jsem vždycky měl velmi pozitivní vztah, ale o existenci románu o těchto roztomilých zvířatech jsem se dozvěděl až zde, na Databázi knih. Nikdy dříve jsem o této knize neslyšel.

Nakladatel v anotaci uvádí, že „dobrodružství čtyřnohých, ušatých chlupáčů by jim mohly závidět i postavy z Tolkienových knih“. Naprosto souhlasím, s trochou nadsázky se dá tento román přiřadit např. k Pánovi prstenů, především svojí rozmáchlostí. Jedná se o skutečný hrdinský epos. Z tohoto důvodu nesouhlasím se zařazením románu mezi dětské knihy. Pokud mám mluvit za sebe, myslím, že kdybych knihu četl v dětském věku, např. ve 12 letech, nejspíš by mi přišla kromě závěrečné části zdlouhavá a nezáživná. Za sebe bych ji doporučil spíš starším dětem a dospělým.

V knize jsem nacházel mnoho alegorických prvků. Nejen v různorodosti charakterů hlavních postav, ale i v jiných věcech – např. ve vzájemné pomoci králíků a jiných zvířat (před poštolkou zachráněný hraboš, racek Kehár) jsem viděl náznak spolupráce mezi lidskými národy, v postavě generála Čistce a jeho kolonii Efrafa zase Adolfa Hitlera a nacistické Německo. Možná se ale mýlím…

Roztomilé mi přišly i králičí výrazy, termíny jako „trousit hraka“ nebo „hrududu“ teď občas také používám. :-) Jedinou vadou na kráse pro mě byly občasné překlepy v nejnovějším vydání nakladatelství Argo. Jinak jsem byl s knihou maximálně spokojen, jednalo se o příjemné čtení. Bylo mi potěšením.

10 16.05.2020

I když jsem filmy Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše viděl mnohokrát, při každém zhlédnutí se u nich skvěle bavím. Jsem rád, že se mi konečně do rukou dostala knižní předloha prvního z nich.

Bylo pro mě překvapením, že se nejedná o román se souvislým dějem. V knize tedy nenajdeme žádného známého Čuřila ani Krhounka. Jedná se o neuvěřitelně vtipné pojednání o učitelích a studentech, přičemž některé uvedené školní příhody byly zakomponovány do výše uvedeného filmu.

Před čtením jsem se také trochu obával, jestli se mi knížka nebude kvůli starému jazyku špatně číst (pochází z roku roku 1937). Moje obavy ale byly zbytečné, knížka se i přes obsažené archaismy četla skvěle a právě krásná stará čeština dodala humoru ten pravý půvab a kultivovanost. Rovněž se mi velmi líbily ilustrace Vlastimila Rady.

Nestává se mi často, abych se při četbě smál nahlas. U téhle knížky se mi to podařilo mnohokrát a já ji tedy řadím k tomu nejhumornějšímu, co jsem dosud přečetl. Rovněž jsem s nostalgií zavzpomínal na dobu svých studií a musel jsem uznat, že některé věci se i po tolika letech vůbec nezměnily.

P.S. Knížka naposledy vyšla v roce 2005, jednoznačně se přimlouvám za její znovuvydání. Zaslouží si to ona i čtenáři.

14 29.04.2020

Stejně jako v případě Bílého tesáka jsem po mnoha letech dal druhou šanci i Volání divočiny, patrně nejznámějšímu románu Jacka Londona. Když jsem ho jako kluk četl poprvé, nijak zvlášť mě nezaujal a během té dlouhé doby jsem děj knihy dočista zapomněl.

Osud hlavního psího hrdiny Bucka je v porovnání s příběhem Bílého tesáka přesně opačný, je zde kladen větší důraz na Buckovu přirozenost. Čekal jsem, že právě tohle mě na knize zaujme, což se do jisté míry stalo, ale zároveň musím přiznat, že mě Bílý tesák oslovil více díky bohatšímu ději a větší psychologické propracovanosti.

Ostatní povídky obsažené v nejnovějším vydání od nakladatelství Leda rovněž nebyly vůbec špatné, Láska k životu byla přímo strhující, napínavou povídku Rozdělat oheň si dokonce pamatuji ze školní čítanky.

Co se Jacku Londonovi nedá upřít, je skvělé navození atmosféry drsné Aljašky s kupami sněhu a nepředstavitelnou zimou. Doporučuji tedy číst v zimních měsících s hrnkem teplého čaje.

16 24.04.2020

Po Senekových Listech Luciliovi jsem se po dlouhé době vrátil k edici Antická knihovna, tentokrát ke svazku, který byl v této edici vydán jako první – Hovory k sobě od Marka Aurelia.

Musím přiznat, že mi nějakou chvíli trvalo, než jsem se do knihy začetl. Knihu je třeba číst pomalu a pečlivě, některé věty třeba i několikrát. Některé z dnešního pohledu těžkopádné slovní obraty se možná dají do jisté míry přičíst překladu Rudolfa Kuthana z roku 1947, na druhou stranu je nutno zmínit poznámkový aparát na konci knihy, který čtenáři může při četbě hodně pomoci. Já sám jsem si ho ale přečetl až nakonec, nechtělo se mi knihou během četby neustále listovat.

Jakmile jsem se začetl, kniha splnila přesně to, co jsem od ní očekával – moudrost, útěchu a povzbuzení. I když v sobě asi nebudu mít dostatek sil aplikovat všechna v knize obsažená moudra v reálném životě, přece jen jsem v průběhu četby žasl a častokrát přemýšlel o sobě, o věcech a lidech kolem sebe, vzpomínal na konkrétní prožité situace, ke kterým by se daly autorovy myšlenky vztáhnout. Myslím, že se tomu říká nadčasovost...

16 12.04.2020

Vinnetoua jsem četl před mnoha lety ve dvousvazkovém vydání a v rámci jakési čtenářské psychoterapie jsem se rozhodl, že si jej v současné nelehké situaci přečtu znovu, tentokrát v nejnovější třísvazkové podobě nakladatelství Albatros. V tomto komentáři si tedy dovolím zhodnotit celou trilogii jako celek.

Nakladatelství Albatros náleží velké uznání za celkovou podobu románu. Nejen za kvalitní vazbu, ale především za překrásné ilustrace Zdeňka Buriana, některé z nich dokonce na křídovém papíře. Během četby jsem si často posteskl, že v této podobě román nevyšel už v době mého dětství.

Třídílné vydání se od dvousvazkového liší v tom, že jsou v něm obsažena dobrodružství hrdinů Old Deathe a Sans-eara, která však s hlavní dějovou linií nijak nesouvisejí, a proto je ve zkráceném vydání románu nenajdeme. Mně osobně však příběh Old Deathe (první část druhého svazku) přišla nezáživná a hlavní hrdina nesympatický. Vše ostatní se mi četlo hezky a četbu jsem si užil. Obzvlášť závěrečná část Posledního výstřelu byla přímo strhující.

Z dnešního pohledu se dá románu vytknout mnoho věcí, ať už málo akce, jistou naivitu nebo patetičnost. Na druhou stranu je to právě to, na co čtenáři včetně mě s nostalgií vzpomínají. Kromě toho lze v románu najít nadčasová témata a hodnoty – přátelství, čestnost, spravedlnost, odvahu, snahu o mírové soužití všech lidí bez rasových předsudků. Kdo ví, možná právě proto budou Vinnetoua číst další a další čtenáři, ať už děti nebo dospělí. Já bych si to moc přál.

24 05.04.2020