Paulus.1987 komentáře u knih

Další Kingova znamenitá kniha!

Od Stephena Kinga jsem již několik knih přečetl a paradoxně se mi nejvíc líbily ty nehororové (Zelená míle, Čtyři roční doby). Jeho hororová díla se mi líbila také, ale většinou se v nich objevovaly elementy, které na mě působily poněkud rušivě – slabší pasáže, nepovedený konec, nebo zbytečné nechutnosti.

Misery těmito neduhy netrpí. Není to ani tak horor, jako spíše thriller s hororovými prvky. Román je komplexní a vše v něm do sebe hezky zapadá. Děj je napínavý přesně tak, jak to King umí nejlépe, takže mě pokaždé mrzelo, když jsem musel knížku večer založit a zavřít.

I při četbě tohoto románu jsem žasl nad autorovou genialitou, která v případě Misery spočívala nejen v samotné zápletce, ale především v rafinovanosti Annie Wilkesové a ve způsobech, kterými trýznila hlavní postavu.

Filmové zpracování jsem dosud neviděl především proto, že jsem si chtěl nejdřív přečíst knihu. Dobře jsem udělal. Podle fotografií si ale už nyní troufám tvrdit, že Kathy Batesová se snad pro roli Annie Wilkesové narodila.

20 03.05.2022

Kdykoliv jsem slyšel píseň The Ghost of Tom Joad od Bruce Springsteena, vzpomněl jsem si na jeden ze svých literárních restů, který si nyní mohu po dlouhé době konečně pomyslně odškrtnout.

Od Johna Steinbecka jsem již několik knih četl, takže jsem z autorova stylu psaní neměl strach. Děj Hroznů hněvu není nijak komplikovaný, vypráví o putování chudé farmářské rodiny Joadových za lepším životem během Velké hospodářské krize. Román je napsaný tak barvitě a poutavě, že rodině zkrátka držíte palce a bojíte se, jaká další nepříjemnost se jim na jejich cestě přihodí.

Vždycky jsem si myslel, že hlavním hrdinou románu je Tom Joad. Pro mě jím ale byla máma Joadová. Tak silnou a skvěle napsanou postavu jsem v literatuře dlouho neviděl. V mnohém mi připomínala mou vlastní mámu.

Rozhodně se dá souhlasit s výtkou, že je děj románu poněkud černobílý. Vůbec se nedivím tomu, že se kniha „soudruhům“ tolik líbila a proč u nás byla v minulosti tak často vydávána. Na druhou stranu je třeba uznat, že román měl a stále má svůj literární i společenský přínos a právem patří do zlatého fondu světové literatury. Pulitzerova cena a Nobelova cena za literaturu se nedává jen tak někomu pro nic za nic.

Jestli bylo autorovým záměrem vyvolat ve čtenářích lidskost a soucit, u mě se mu to podařilo.

„Pak Ti budu nablízku v každý tmě. Budu všude – kam se podíváš. Všude tam, kde se povede boj za to, aby chudý mohli jíst, tam budu. Kde bude policajt někoho mlátit, tam budu. Škoda, že to už Casy nebude vědět, budu tam, kde chlapi budou řvát, protože jsou rozvzteklený – budu tam, kde se budou děcka smát, když budou mít hlad a budou vědět, že večeře je na stole. A až budou naše lidi jíst to, co sami vypěstujou, a žít v domech, který stavějí – jo, tam budu.“ (Tom Joad, str. 456).

P.S.: Čteno vydání z roku 1987 v překladu Radoslava Nenadála.

26 21.04.2022

Velmi čtivý a poutavý životopis jednoho z našich nejlepších letců, malého velkého muže z Morkůvek u Břeclavi. Nezbývá než obdivovat odvahu, cílevědomost, povahu a celkový charakter pana Peřiny. Je na místě rovněž zmínit osobní statečnost a obětavost paní Peřinové.
Velice doporučuji k přečtení. Pan Fajtl vše popsal s kultivovanou laskavostí i humorem. Člověk je tak při četbě alespoň chvíli hrdý na to, že je Čech.

10 15.03.2022

Už delší dobu mám takový nepříjemný pocit, že se z Osvětimi stala v literatuře módní záležitost. Tatér, knihovnice, porodní sestra, lékárník, krejčí... Obávám se, že kvantita v tomto případě nejde ruku v ruce s výpovědní i literární kvalitou.

Troufám si říct, že Fotograf z Osvětimi byla jednou z prvních knih, které tento osvětimský literární „boom“ odstartovaly. Ke knize jsem byl zpočátku poněkud skeptický, hlavně kvůli přebalu s děvčetem ve vězeňském mundúru a s uplakanýma očima (ačkoliv je tato skutečná fotografie sama o sobě více než vypovídající), který na mě působil poněkud prvoplánově, ale příběh fotografa, který byl nucen dokumentovat ostatní vězně a další hrůzné výjevy, mě velmi zajímal.

Musím plně souhlasit s uživatelkou katy87, že se v tomto případě jedná o vkusně zpracovaný příběh bez náznaků citového vydírání. Snad kromě pasáže s prováděním sterilizace žen se kniha vyhýbá podrobným popisům osvětimských hrůz, takže ji lze doporučit i slabším povahám. Jedná se o skvělý a napínavý příběh člověka, který je nucen plnit rozkazy kvůli přežití, aniž by se vnitřně zaprodal. Velmi povedená kniha.

13 21.02.2022

Ačkoliv jsem od knihy očekával něco jiného, rozhodně nejsem zklamán. Místo oslavné ódy na prostý, obyčejný život jsem dostal psychologickou sondu do duše na první pohled obyčejného člověka, který v rámci rekapitulace svého života vede sám se sebou dialog o tom, která část jeho osobnosti jej vedla k jednotlivým životním krokům a kým vlastně ve skutečnosti byl.

Zajímavé a hodnotné dílo velikána české literatury.

9 06.02.2022

Dosud jsem měl Hrbáče zažitého díky filmové verzi s Jeanem Maraisem, na kterou nedám dopustit a pokaždé se na ni rád podívám. Byl jsem proto zvědavý na její knižní předlohu.

Základní dějová kostra zůstala stejná, ale jak už to u knižních předloh bývá, knižní děj se od toho filmového v mnoha aspektech odlišoval, byl komplikovanější, košatější a podrobnější. Některé postavy byly jiné (Passepoil, Flor), některé postavy přibyly (Cocardasse, markýz Chaverny).

Jelikož román obsahuje mnoho vzletných monologů a citových výlevů hlavních postav, může se velký počet stran zdát v nepoměru k samotnému ději. Kniha ale byla celkově velmi dobře čtivá, proto jsem se ani u těchto pasáží nenudil.

Na druhé straně je právě ta košatost psaná krásným jazykem tím, co čtenáři (včetně mě) na těchto starých historicko-dobrodružných románech milují. Proto doufám, že se románu v budoucnu neujme vydavatelství, které by z něj udělalo 150stránkovou novelu.

16 29.12.2021

Tuto knihu se mi podařilo dočíst symbolicky v Den válečných veteránů.

Ke vzpomínkám přímých účastníků 1. světové války je třeba přistupovat s náležitou úctou, kterou si bezesporu zaslouží i pan Vácha, který byl do války odveden ve svých 16 letech a zaplatil za ni svým zdravím.

Ve svém úvodu ke knize autor sám píše, že není žádným spisovatelem. I když se tedy jedná o vyprávění s minimálními náznaky hlubších emocí, rozhodně nepostrádá zajímavé momenty. Pro některé čtenáře však může být zklamáním, že popisů přímých bojů z ruské i italské fronty je v rámci celé knihy minimum.

Ačkoliv mě kniha přes veškeré své klady nedokázala celkově příliš vtáhnout, z úcty k autorovi dávám čtyři hvězdičky.

12 11.11.2021

V některém komentáři na Databázi knih jsem před časem postřehl jedovatou poznámku o tom, že pan Špaček coby expert na etiketu vydal tuto knihu krátce po Havlově smrti. Já osobně v tom nevidím nic závadného.

Nejedná se totiž o žádný bulvár, nýbrž o milé, laskavé, zajímavé, někdy humorné nebo naopak dojemné vzpomínky na člověka, kterého si celý svět vážil a jehož jméno bylo známé i v zapadlé brazilské vesnici. Jsou to vzpomínky na prezidenta a jeho spolupracovníky, kteří nám ve světě nedělali ostudu, a když už někde k nějakému přešlapu došlo, vyřešil se omluvou a obyčejnou lidskou laskavostí. Že se obzvlášť v současné době nabízí srovnání, o tom se tu raději rozepisovat nebudu.

Panu Špačkovi za tuto knihu mnohokrát děkuji. Bylo mi potěšením ji číst a rád se k ní někdy znovu vrátím.

P.S.: Je zvláštní náhodou, že se na konec listopadu tohoto roku chystá druhé vydání...

13 05.11.2021

Batman: Rok jedna od Franka Millera mě dostatečně navnadil k tomu, abych ve čtení batmanovských komiksů pokračoval. Rozhodl jsem se tedy sáhnout po této všeobecně chválené knize, která představuje dva zřejmě nejlepší komiksy s Jokerem.

Muž, který se směje, byl skvělým a napínavým příběhem, který vypráví o první konfrontaci Batmana a Jokera. Děj měl spád a ani na chvíli jsem se nenudil. A přitom to bylo jen „zahřívací kolo“…

Samotný Kameňák (český výraz bohužel postrádá dvojsmysl originálního názvu „The Killing Joke“) byl skvělou psychologickou sondou do Jokerova šílenství a samotného vztahu mezi Batmanem a Jokerem. Překvapila mě drsnost příběhu (Barbara Gordonová, scéna v lunaparku), ale to rozhodně není výtka, spíše naopak. Rovněž se mi obzvlášť líbila nádherná kresba.

Dobrý člověk ještě žije pak byla spíše takovou jednohubkou, tečkou, která nijak nenadchne, ale ani neurazí.

Závěrem musím rovněž pochválit celkovou podobu knihy – nádherné desky, vazba i přebal. Viz komentář uživatele fvalek … Ano, také jsem si sáhl. :-)

13 22.10.2021

Další znamenitá kniha Jiřího Šulce.

Na první dojem se může zdát, že téma vzniku Státu Izrael nemusí být pro čtenáře dostatečně atraktivní, ale opak je pravdou. Jak bývá u autora zvykem, jedná se o napínavé čtení kombinující prvky politického a špionážního thrilleru, které je postavené na reálných historických událostech, jak sám autor poznamenává ve svém doslovu.

Román je skutečně košatý, střídá se v něm mnoho dějových linií a postav, ve kterých jsem se ze začátku docela ztrácel. Co ale musím obzvlášť vyzdvihnout, je skvělý (a z faktického hlediska věrný) popis komunistického převratu v únoru 1948 a okolností jemu předcházejících včetně historicky smutné role Jana Masaryka. Tato dějová linie byla vskutku mrazivá a mnoho popisovaných prvků mi připadalo dost povědomých i ze současnosti.

Nezbývá než autora pochválit i za tento román. Jiřího Šulce považuji za českého Fredericka Forsytha a jeho romány v rámci tuzemské literární tvorby za výjimečné. O to víc bych si přál, aby se ke psaní vrátil. Historických témat, která by si románové ztvárnění zasloužila, je více než dost.

14 13.10.2021

Když se řekne komiks, na prvním místě se mi vybaví Kačer Donald, Čtyřlístek nebo Rychle šípy, které jsem četl v dětství. S klasickým komiksem jsem dosud žádnou zkušenost neměl a je otázkou, jestli se komiks dá vůbec považovat za plnohodnotnou formu literatury.

K Batmanovi jako takovému jsem měl díky filmovým zpracováním vždycky blízko, tak jsem si řekl, že zkusím něco nového a na „stará kolena“ si nějaký batmanovský komiks přečtu. Vybral jsem si tedy Rok jedna, ve kterém Batmanův příběh začíná.

Možná pod vlivem filmových zpracování jsem očekával, že nejen samotný zrod Batmana, ale i celkový příběh bude propracovanější a podrobnější. Zkrátka mi to přišlo příliš krátké. Možná je to způsobené tím, že komiks má poněkud omezenější prostor k vyobrazení a odvyprávění všech podrobností. Kresba se mi jinak vcelku líbila a textový doprovod také nebyl vůbec špatný. Takže jsem s komiksovým Batmanem strávil dva příjemné a odlehčené večery a navíc… Batman přece není Kačer Donald! ;-)

11 31.08.2021

Mé hodnocení rozhodně není výrazem neúcty k Ciceronově nepopiratelné moudrosti a výjimečnosti. Avšak ve srovnání s Aureliovými Hovory k sobě a Senekovými Listy Luciliovi mi Ciceronovo dílo připadalo mnohem náročnější, méně srozumitelné a poněkud nezáživné.

Na druhou stranu uznávám, že jsem možná na četbu tohoto filozofického díla neměl „správně nastavenou hlavu“, takže klidně mohl být problém na mé straně. V tuto chvíli však musím plně souhlasit s uživatelem Fishik.

10 24.08.2021

Od H. G. Wellse jsem dosud četl pouze Válku světů a několik povídek, proto mě potěšilo, když nově vyšly Stroj času a Ostrov Dr. Moreaua. I když mi knížka nějakou dobu ležela v knihovně, nyní přišel ten správný čas si ji přečíst.

Dnes by možná někdo oba příběhy označil za brak, ale faktem je, že se i přes možnou míru naivity (pochopitelné s ohledem na staří obou příběhů) jedná o literární klasiku, jejíž odkazy můžeme v kultuře nalézat dodnes. A že se ve skutečnosti jedná o inteligentní četbu, o tom svědčí mnoho obsažených etických otázek a myšlenek.

Oba příběhy byly velmi čtivé, v případě Stroje času i při absenci přímé řeči. Ostrov Dr. Moreaua byl doslova strhující a rozhodně jej neváhám označit za horor. Mám velkou radost z toho, že jsem si četbou této knížky rozšířil literární obzor o další klasiku, která se navíc výborně četla.

14 30.07.2021

Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy některou knihu četl takhle dlouho. V tomto případě to bylo do jisté míry způsobené tím, že o válečném utrpení dětí jsem dokázal číst jen po několika stránkách.

Od autorky jsem dosud četl její prvotinu Válka nemá ženskou tvář. V Posledních svědcích použila stejný koncept i období 2. světové války, pouze se v tomto případě jedná o vzpomínky tehdejších dětí. V tom pro mě nastal zásadní rozdíl, protože číst o válečném trápení viděném dětskýma očima vyžaduje od čtenáře mnohem větší míru psychické odolnosti. Prožitek ze samotné četby se tak dostává na jinou úroveň, je mnohem silnější, neboť se dočítáme o dětských vzpomínkách na bombardování, válečné běsy, krutosti a zvěrstva, na hlad (v tomto ohledu např. velmi silné svědectví dítěte z obléhaného Leningradu), na popravy vlastních rodičů a sourozenců atd.

Knihu mohu jednoznačně doporučit, ale pouze psychicky odolnějším čtenářům. Mě osobně „odrovnala“ víc než autorčina předchozí kniha.

14 18.07.2021

Po dlouhé čtenářské odmlce jsem si chtěl přečíst něco nenáročného a pozitivního, rozhodl jsem se tedy pro Dva divochy. Slavnou Setonovu knihu jsem kdysi četl v dětství a nijak zvlášť jsem z ní nadšený nebyl, proto jsem se rozhodl dát jí, stejně jako jiným knihám, druhou šanci.

Bohužel musím říct, že můj tehdejší dojem z knížky se ani teď příliš nezměnil. Ačkoliv se jedná o příjemné a poklidné čtení o dvou, resp. třech chlapcích hrajících si na indiány, postrádal jsem v knížce napínavost a dějové zvraty, které by mě dokázaly ke knize více připoutat. A postava vychloubačného a zbabělého Guye mě maximálně iritovala.

Přesto knížce v rámci dětské literatury neodpírám její kultovní status. Musím přiznat, že mě i po letech dokázala pro přírodu nadchnout víc než Thoreauův Walden.

15 05.06.2021

S Vesmírnou odyseou jsem měl dlouhou dobu problém. Román jsem poprvé četl během středoškolských studií a i když se mi kniha jako taková líbila, samotný závěr a celkovou pointu románu jsem tehdy nepochopil. Tu mi příliš neosvětlila ani slavná filmová verze, při jejímž druhém zhlédnutí se mi dokonce podařilo usnout (fanouškům filmu se tímto omlouvám). Po letech jsem se tedy rozhodl, že dám druhou šanci i románové předloze.

Stejně jako tehdy se mi i nyní kniha četla velmi dobře, technické pasáže a poetické popisy fantaskních výjevů však bylo nutné číst pomalu a pozorně. Z románu samotného na mě dýchala především rozlehlost a osamělost vesmíru, což byl jistě autorův záměr, který se mu podařil výtečně. I ze závěru knihy mám nyní mnohem lepší pocit než tehdy. Troufám si říct, že jsem jej konečně pochopil, a uznávám, že musel zůstat svým způsobem otevřený...

Velmi příjemně mě také překvapil autorův zajímavý epilog z roku 1982, v němž popisuje vliv knihy i filmu na reálné vesmírné výpravy a výzkumy (např. Apollo 8 a 13).

Můj celkový dojem z knihy je mnohem lepší než před lety, nejspíš jsem do ní z čtenářského hlediska dospěl. Román se bezpochyby právem řadí do zlatého fondu světové sci-fi.

14 09.01.2021

Pan Kosatík touto knížkou pokračuje ve stylu, který uplatnil již ve své předchozí knize 100 x TGM, tedy v souboru komentovaných výroků. Z toho důvodu je pro mě těžké tuto knihu okomentovat tak, abych se příliš neopakoval.

Oceňuji, že přesně polovinu knihy tvoří Havlovy výroky z disidentského období a druhou polovinu výroky z období prezidentského a postprezidentského. Rovněž oceňuji autorovu snahu o objektivitu, byť jsem měl místy pocit, že je k Havlovi kritický až příliš, například v případě tzv. rudolfinského projevu.

Ze závěrečného seznamu použité literatury je poznat, že pan Kosatík čerpal prakticky z veškeré existující literatury o Václavu Havlovi, takže rozhodně nevařil z vody. Jedním ze záměrů této knížky je přimět čtenáře k zamyšlení, což se autorovi jednoznačně povedlo.

13 30.12.2020

Tuto knihu jsem dočetl paradoxně v den, kdy nás současná hlava státu „obšťastnila" dalším ze svých tzv. poselství. Jaký politováníhodný kontrast...

Vydání souboru komentovaných Masarykových výroků považuji za skvělý vydavatelský, v případě pana Kosatíka také autorský počin. Na rozdíl například od dříve vydané Masarykovy abecedy jsou tyto výroky seřazeny chronologicky a jsou opatřeny komentáři, které je uvádějí do kontextu a umožňují čtenáři je správně pochopit, zamyslet se nad nimi, případně se jimi nechat inspirovat.

Prostřednictvím těchto výroků a příslušných komentářů tak čtenář získává obraz Masaryka nikoliv jako nekriticky adorovaného a neomylného člověka, ale po mnoha stránkách výjimečného muže s výjimečným smýšlením.

Jako pomyslnou třešničku na dortu vyzdvihuji nadčasovost a aktuálnost některých citátů. Obzvlášť v současné době mi nejčastěji přicházejí na mysl tyto:
„Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“
„Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“

Za sebe knížku velmi doporučuji a těším se na autorovy další knihy 100 x Václav Havel a Jiný TGM.

17 26.12.2020

Pozitivní ohlasy a doporučení na tuto knihu jsem nacházel na mnoha místech, až jsem začal mít výčitky, že už mám knížku nějakou dobu doma a dosud jsem si ji nepřečetl. Tak jsem se do ní ještě před koncem roku pustil, abych ji konečně mohl posoudit i já sám.

Autor je známý sociolog a ve své knize vychází především ze sociologických průzkumů, jejichž výsledky srovnává se zažitými (a často mylnými) představami o fungování současné společnosti v různých oblastech a problematikách.

Bez jakýchkoliv výjimek oceňuji autorovu erudovanost i v knize obsažená fakta. Z čtenářského hlediska se mi však knížka nečetla zrovna lehce, ale možná byl problém na mé straně, že jsem momentálně nebyl na takový druh četby správně naladěn. Také jsem nepochopil, proč autor do knihy zakomponoval pasáže o americké politice, když se už podle svého podnázvu měla zabývat českou společností.

Slepé skvrny bývají často srovnávány s Opuštěnou společností od Erika Taberyho. Za sebe musím říct, že Taberyho historicko-politologický přístup mi byl mnohem bližší a zapůsobil na mě mnohem více.

12 19.12.2020

Při výběru knih občas využívám symboliky, proto jsem tuto knihu začal číst právě 17. listopadu. V roce 1989 mi byly dva roky a po dočtení „Toho dne” se musím přiznat, že o tehdejším 17. listopadu jsem dosud měl velmi povrchní představu.

Prostřednictvím skvěle uspořádaných vzpomínek tehdejších aktérů, známých i neznámých, mi tato kniha umožnila „ten den” opravdu prožít. Nevzpomínám si, kdy mě naposledy nějaká kniha takto vtáhla. Musím naprosto souhlasit s ostatními komentujícími, že při četbě má člověk skutečně pocit, jako by tam „toho dne” byl. Cítil jsem euforii stejně jako následné rány obuškem, cítil jsem zhnusení nad konáním zasahujících jednotek, které se neštítily mlátit ženy, dívky i staré lidi. Byl jsem dojatý těmi, kteří během zásahu ukrývali zmlácené a vyděšené demonstranty ve svých bytech. Obzvlášť pohnutý jsem byl při čtení vzpomínek tehdy těhotných žen a malých dětí, které se „toho dne” na Národní třídě ocitly se svými rodiči.

Na Databázi knih v komentářích často čtu, že by se ta či ona kniha měla zařadit do povinné četby. Kdyby se mě teď někdo zeptal, jednoznačně bych se přimluvil právě za tuto knihu. Obzvlášť s ohledem na současný stav demokracie v naší zemi je dobré si uvědomit, že byla vykoupena mimo jiné i strachem, krví a slzami těch, kteří tam „toho dne“ byli.

Děkuji autorům a vzpomínajícím za mimořádný čtenářský zážitek.

13 25.11.2020