Pafka643 komentáře u knih
Temná pohádka s prvky hororu. Zajímavá jednohubka. Líbilo se mi, jak popis prostředí korespondoval s aktuálním děním v příběhu. Ilustrace jsou famózní, a i když jsem na začátku očekával trochu něco jiného (popravdě sám nevím, co jsem očekával), tak jsem byl mile překvapen. Nemusí sednout každému, ale mně to teda sedlo.
Zvláštní čtení. Chvílemi mi to připomínalo situaci, kdy se střízlivý člověk pokouší přebrat a porozumět myšlenkám někoho na tripu. Často jsem si kladl otázku: "Co se to tady vlastně děje?"
Na druhou stranu se mnou posledních dejme tomu 40 stránek z nějakého nevysvětlitelného důvodu rezonovalo (Asi dobře volený slova). A samotnej závěr mě překvapil. Jen tak dál!
Já jdu dál filosofovat nad tím, co se mi to vlastně dostalo do rukou.
Nerad bych tady zabředl do nějakého lezení do zadku. A ani nechci opakovat, co už bylo řečeno tisíckrát a lépe. Takže jen ve zkratce.
Buk je špica.
Inspirativní myšlenkový pochody
Upřímnost a vytrvalost.
Víc takových spisovatelů.
Klobouček
Hoj
První půlka knihy celkem zdařile buduje atmosféru tajemna. Druhá část už je trochu slabší. Překvapivě mi nevadilo rozuzlení, se kterým autor přišel. Co mi však do příběhu nepasovalo, byl epilog. Nedokážu přesně vysvětlit proč, ale prostě mi to tam nesedělo.
Mozaiku Duše by si měl přečíst každý, kdo se zajímá o dušení zdraví. Mozaiku Duše by si měl přečíst i ten, kdo důležitost duševního zdraví bere la lehkou váhu.
Vlastně... právě pro tu druhou skupinu je kniha ještě přínosnější.
Desatero tady rozhodně není nadneseným pojmem. Je to čtivé, obsahuje to tak akorát praktických cvičení a navíc jsou v každé kapitole QR kódy s dodatečným video obsahem.
Autor ví o čem mluví a jeho hlas promlouvá skrze stránky knihy laskavě.
1. O důležitosti a metodách poznávání sama sebe.
2. Hledání svého laskavého hlasu
3. o důležitosti prožívání i těch nepříjemných emocí
4. o stresu (jen to čtení téhle kapitoly mě vystresovalo.. žeby symptom nějakého problému?)
5. O úzkosti
6. O depresi
7. Zdravé vztahy
8. Komunikace
9. o pravidelném dobíjení baterek
10. kdy si připustit odbornou pomoc
Líbilo se mi, jak se na sebe kapitoly postupně nabalovaly a jak byly dříve vysvětlené principy vysvětleny hlouběji do detailu. Délka knihy= tak akorát.
Praktická psychologie, která nesoudí a podá pomocnou ruku, když je potřeba (třeba i preventivně).
Dobrá práce!
Garth Nix vytvořil velmi zajímavý a atmosférický svět. Koncept duší, které se pokoušejí vrátit do života a nekromantů, kteří je posílají zpět do smrti je super. Podivná šerá říše mezi životem a smrtí i lokace ve Starém království jsou zpracované luxusně. Připadal jsem si trochu jako ve světě Dark souls.
Bohužel kniha v závěrečné části ztrácí dech. Je moc rozlítaná a vlastně jsem si finální konfrontaci neužily tak jak by se slušelo. Jako kdyby měla mít kniha původně 500 stránek, ale autorovi někdo zhruba v polovině řekl, že to má skrouhnout na 300.
Ani záporák na mě vlastně moc nefungoval. Připomínal mi spíš otravnou mouchu, která má ale neúměrně velké sebevědomí.
Nicméně jako fantasy pro děti či teenagery dobrý. Mohlo by to být výrazněji lepší, ale dobrý!
Na tuhle zajímavou knížečku jsem narazil před lety. Bukowski byl pro mě velkou neznámou a neznal jsem tehdy ani beatníky. Po přečtení jsem si Bukůw syrový a upřímný styl psaní zamiloval. Dokonce jsem se vrhnul i ony slavné beatníky (ty mě ale spíš nudili).
Teď po letech jsem si dal NEJKRÁSNĚJŠÍ ŽENSKOU VE MĚSTĚ znovu (vždyť kdo by dokázal odmítnout), a překvapivě zjišťuji, že moje nadšení není takové jako tehdy. Buď zestárla ona, nebo já, říkal jsem si. A nebo se možná pomalu poddávám tomu šedivému životu, na který Buk tak nadával. Nevím. Každopádně jsem byl nucen ubrat jednu hvězdičku. Jeho styl vyprávění je pro mne stále fenomenální. Bez vykecávání, rovnou k jádru k věci. Je to i vtipné i geniálně absurdní. Nejlepší povídky jsou za mě: NITROŽDÍMAČKA; PATNÁCT CENTIMETRŮ, ŠUKACÍ MAŠINA; VŠICHNI SLAVNÍ LITERÁTI, KID STARDUST; DVANÁCT LÍTAJÍCÍCH OPIC, CO NEUMĚJ POŘÁDNĚ SOULOŽIT...
Ale i ostatní jsou vlastně z hlediska stylu a atmosféry na hodně vysoké úrovni. Některý jsou dost šílený a je tu i pár, dost zvrácených.
Vlastně můj jediný problém je, že mi prostě některý nepřišly tak senzační jako tehdy.
Každopádně i tak je pro mě Bukowski PAN spisovatel. A jeho jméno je pro mě synonymem vytrvalého dříče, který prostě nemohl nic jiného než psát.
Je to první kniha i tvůrčím psaní, ke které jsem se dostal. Nedokážu jí tedy porovnat s konkurencí. Z mého skromného pohledu je však publikace poučná a zajímavá. Určitě mne pár věcí naučila. Zároveň mi k mé nelibosti ukázala, kolik jsem toho stačil zapomenout (to je taky plus). V každé kapitole jsou zajímavé postřehy, příklady, a pak taky úkoly (vždy na konci lekce). Suma sumárum hodnotím knihu jako přínosnou, a určitě do ní ještě někdy nahlédnu.
Povinná četba.
Ne, opravdu! Schopnost kriticky hodnotit informace a obraz na svět, který si z nich utváříme považuji v dnešním světě za nepostradatelnou. Autorův pohled na svět je velice inspirativní a čpí životními zkušenostmi. Všech 10 představených instinktů dává smysl. Jednotlivé myšlenky jsou předávány srozumitelně a čtivě.
Když jsem pak zjistil za jakých okolností kniha vznikla, zamrazilo mě.
ČTĚTE, ŠIŘTE, PŘEMÝŠLEJTE.
Můj názor na motivační literaturu je nepublikovatelný. Mark Manson nicméně vybočuje a jeho pohled na svět do určité míry rezonuje s tím mým. A co že dělá jinak?
Především se nesnaží věšet čtenáři bulíky na nos. Myslím, že některé myšlenky mají přesah i do aktuálních problémů naší doby.
PS: Doporučuji přečíst v angličtině.
Pouta krve je pro mě jasným důkazem autorčiny tvrdé práce v průběhu let.
Ta nám v knize představuje 9 různých povídek, které mají společnou jednu jedinou věc. Všechny obsahují prvky fantasy.
Příběhy jsou seřazeny podle data vydání. Jako první se nám představí MOUCHA, což je dokonce autorčina prvotina. Ta mě příliš nenadchla a nedařilo se mi vcítit do jednání postav. Pak následovaly: SCHIZMA, HEKATOMBA a DIORAMA.
Všechny výše zmiňované patří k tomu nejslabšímu, co v knize najdete. S každou další povídkou je však znát, že se řemeslná práce spisovatelky zlepšuje.
Příběh ZRCADLO mi už přišel vcelku dobře vystavěný a poutavý. Následoval docela zajímavý SMUTEK. Pak obstojná POUTA KRVE, která jsou jakousi pochvalnou ódou na Lovecrafta. KLID V KALNÉ VODĚ se mi líbil moc. A ŠARLATOVÁ VLNA na závěr nebyla vůbec špatná.
V závěru lze říct, že bych knihu doporučil všem, kteří nevěří, že pokud psát neumí od narození, nikdy se nezlepší. Kossakowska jasně ukazuje, že nezahálela. Neznám sice její další knihy, ale nejspíš se na ni někdy v budoucnu ještě kouknu.