ondra2
komentáře u knih
Dějiny medicíny: Od starověku po současnost
Roy Porter
Po knize jsem sáhl pro zpestření jinak obvykle mnou preferovaných politických dějin a neudělal jsem chybu. Jakkoli bylo možné očekávat, že by mohlo jít o relativně hůře srozumitelný popis jmen a událostí, jde o přehledný, čtivý výklad vývoje medicíny, diagnostických postupů, vývoje léčby některých sice známých nemocí, ale bez jasných příčin, jež jsou teprve postupně odhalovány a dřívější představy vyvraceny i objevů nemocí nových, na něž léčba dosud neexistuje.
Nejedná se však pouze o popis samotné medicíny ale i o vývoj představ člověka o tom, jak lidské tělo funguje, s postupným upřesňováním poznatků, nacházením slepých uliček a cest z nich ven, včetně postupné fragmentarizace medicíny na jednotlivé specializace a obory s tím, jak se poznatky prohlubovaly.
Autor kromě zevrubného a populární formou (pro nemedika) podaného výkladu hodnotí i současný stav a negativní jevy spojené s medikalizací společnosti a snaze najít "léky" na přirozený vývoj organismu, neschopnost států zajistit finanční udržitelnost celého systému (popisuje logicky spíše západní státy, byť kniha obsahuje i partie o medicíně východní a alternativní). Závěr knihy je poněkud pesimistický, kdy pacient je dle autora staven do role objektu a zdroje výdělku, což jej do jisté míry může vábit do oblasti medicíny alternativní.
Dějiny Makedonie
Jan Rychlík
Obdobně jako Dějiny Slovinska je i tato kniha popisem dějin oblasti a jejích obyvatel, z níž a z nichž později vykrystalizoval současný národ a stát, byť se tak nakonec stalo v menším rozsahu, než jakého Makedonie v minulosti dosahovala.
Kniha je popisem různých zájmů, střetů a bojů mezi sousedy s občasnou ingerencí západních států, kteří oblast Balkánu užívali ve svých geopolitických hrách. Nejen díky této knize (i Dějiny Chorvatska a Albánie) musí být čtenáři zřejmé, z čeho plyne ona výbušnost Balkánu a přilehlé oblasti, na níž bylo zaděláno již dávno v minulosti a jež čas od času vyústí do vojenských akcí.
Oproti jiným komentátorům se mi dějiny balkánských států čtou poněkud obtížněji, v tomto případě bych možná kulturní kapitolu rozčlenil do jednotlivých partií věnujících se příslušnému období, než aby souhrnně čněla na závěr knihy.
S ohledem na začlenění Makedonie do SFRJ se určité informace mající širší přesah logicky opakují v jiných dějinách balkánských států, což samozřejmě nemusí být na škodu. V souvislosti s knihou lze doporučit životopis Tita od Jože Pirjevce, z něhož bude zřejmá integrující role titulní postavy a jeho marná snaha vytvořit iluzi jednotného jugoslávského národa zahrnujícího i Makedonce, jež nakonec dopadla tak, jako u nás a dvou větví československého národa.
MEXIKO – 200 let nezávislosti
* antologie
Nejedná se o kontinuální text popisující dějiny Mexika, ale kaleidoskop pohledů na Mexiko, jeho dějiny, obyvatelstvo a kulturu v řadě jejích forem. Některé příspěvky jsou čtivé a zajímavé - politika, historie, některé partie o kultuře - film, hudba, jiné jsou spíše pro odborníky - články o jazyku a literatuře, antropologický pohled a pod. Knihu lze spíše brát jako výběr oblastí, na něž se čtenář může zaměřit výběrem určitého typu odborné literatury, když jednotlivé pohledy přispěvatelů jsou relativně krátké na to, aby mohly podat komplexní a vyčerpávající informace. Takový cíl si ostatně kniha sama ani neklade.
Vysoká hra patriotů
Tom Clancy
Nečetl jsem knihu poprvé, čímž je dáno hodnocení. Samozřejmě za ta léta děj poněkud zastaral a je méně akční než na co si člověk zvykl za posledních dvacet let v televizi nebo v kině, ale pořád slušná práce ještě z doby, kdy jméno Clancy nebylo jen záštitou pro méně známé autory.
Válka pod Kilimandžárem
Wolfgang Schwangen
Vzhledem k tomu, že na boje první světové války v Africe nejspíše mnoho literatury v češtině není, pak je přečtení této docela obohacující. Co mě poněkud rušilo, byl místy příliš lidově podaný výklad ("hoši", "mládenci", "kaiser"), u něhož nevím, zda se jednalo o stejně přeložený originál nebo přístup překladatele. To je nicméně spíše připomínka formální, k obsahu samému spíše nepodstatná. Překvapující je z knihy patrná jistá míra bezradnosti Britů při bojích s Němci v Tanzanii a snaha zajistit určitou část zásobování z Evropy pomocí vzducholodi.
Zápas o evropskou nadvládu
Brendan Simms
Kniha je originální pouze tím, že jako ohnisko dějin jí popisovaných shledává dění v oblasti Německa. Jinak neobsahuje nic, co by někde jinde nebylo napsáno lépe, podrobněji a čtivější formou. Přehlednosti nepřispívá ani pouze dílčí členění na dlouhé kapitoly, ani umístění doprovodných mapových příloh na počátku knihy, nikoli v rámci kapitol, kterých se má rámcově týkat. S přibližováním se současnosti a dle mého názoru dovozováním vyšší míry vlivu dění ve střední Evropě na širší dění ve světě ze strany autora (nejen pro obě světové války a studenou válku), se stává popis spíše fragmentárním telegrafickým sdělením bez vyšší vypovídací hodnoty se spíše velmi stručným zasazením do širších souvislostí, které je na místě hledat skutečně jinde.
Kniha rovněž obsahuje faktické chyby, nebo možná spíše chyby v překladu či při korekturách, kdy např. Sumnera Wellese označuje tu náměstkem tu přímo ministrem zahraničí, kterým nicméně nebyl. Pro někoho, kdo chce stručný souhrn nejdůležitějšího dění za posledních 550 let, ucházející, jinak lze pro každé období nalézt knihu lepší. Znovu číst následujících několik let určitě nebudu.
Dějiny Itálie
Giuliano Procacci
Oproti některým komentátorům přede mnou bych knihu zařadil mezi ty lepší, možná proto, že do Itálie člověk nemá daleko a na řadě míst byl a leccos viděl, tak má pocit, že mu popis není úplně cizí. Telefonní seznam měst a panovníků je přítomen až v závěrečných dodatcích jako v jiných dílech a tok vlastního textu nijak nenarušuje.
Přestože kniha nepopisuje nejstarší antické dějiny, což pro mě bylo překvapení, než jsem knihu otevřel a je to částečně důvodem nižšího hodnocení, není špatná a s přiblížením se současnosti je lepší a lepší. Na druhou stranu je začátek ukotvený do bližší minulosti cestou k tomu, jak se vyhnout pro Italy sice důležitým ale pro ostatní (i pro mě) možná neznámým jménům a ne tak zcela podstatným událostem, jejichž důležitost již zavál prach. Některé jiné knihy z edice se v záplavě jmen a událostí v současnosti pro leckoho nevýznamných ztrácejí a čtenáře utahají již na začátku. To se tady nestane. S ohledem na docela slušně napsané další partie je nicméně možná škoda, že tam starý Řím chybí, zájemce si ale jistě bude moci chybějící informace dohledat jinde, což ale ostatně platí i pro zbytek knihy.
Pěkně je popsán vývoj rozdílů mezi průmyslovým a lépe vyvinutým severem a spíše zemědělským a zaostalým jihem, v knize však není jakákoli partie o vztahu mezi Itálií a Čekoslovenskem nebo Českou republikou, jak je u některých knih zvykem, ta mi ale příliš nechyběla.
Paměti finského maršála
Carl Gustav Emil Mannerheim
Pokud jde o podrobnosti o knize, asi napíšu těžko něco jiného, než níže Jadran, možná bych byl méně příkrý k hodnocení "vysvětlovacího" úvodu, občas po takové knize sáhne i někdo, kdo příliš informován není, trocha obecných informací tedy nemusí být nutně na škodu. Jako u jiných obdobných knih je třeba brát takové úvody psané po desítkách let od popisovaných dějů s rezervou s přihlédnutím k tomu, že se dotyčná osoba událostí nezúčastnila a není tak schopna plně posoudit nutnost v hektických podmínkách aktivně reagovat. Po bitvě je každý generál. Jako u jakéhokoli jiného popisu boje je jasné, že k excesům nutně dochází na obou stranách konfliktu, kdy si často "hrdinové" vyřizují účty, často pak ti, kteří za krizové situace spolupracovali s protistranou a krutostí se snaží zakrýt svoji dřívější nedostatečnou odvahu.
Z mého hodnocení je zřejmé, že bych kladně posuzoval spíše postup Finů, na které si SSSR troufl proto, že se cítil být pevný v kramflecích, a myslel si, že tím ukojí svou bezmeznou touhou po zotročování okolních států a jejich obyvatel a současně při své malosti a komplexu méněcennosti a obav z každého za všech okolností všem ukáže, jak je třeba jej brát vážně. Nakonec k danému kroku se odhodlal až poté, co si zajistil volné ruce dohodou s Německem. Třebaže to poněkud vybočuje z kontextu komentáře k právě hodnocené knize, i zde popisovaný postup jen potvrzuje opakovaně se v jiných knihách vyskytující informace o povaze Ruska/SSSR a jeho vedení a neustále přítomného pocitu ohrožení, které je třeba domněle minimalizovat agresí vůči druhým. K tomu je nejen vhodné, ale přímo nutné doporučit knihu od Richarda Pipese Rusko za starého režimu, jak opakovaně činím i jinde. V každém případě je i z této knihy patrné, že uvedený státní útvar bez ohledu na jeho název se svým přístupem ke druhým nemění a jakékoli vybočení z uvedené agresivity je spíše excesivní a krátkodobé.
Obecně v kontextu situace třicátých let, uzavření paktu Molotov - Ribbentrop, následné Zimní válce, k níž doporučuji pro více podrobností knihu od Carla van Dyka se stejným názvem, nelze než do jisté míry chápat nikoli negativní postoj Finska k dílčí pomoci Německa. Je celkem jasné, že s jídlem roste chuť a po roce 1940 by nezůstalo pouze u odstoupení pásu Karélie a pronájmu Hanka. Postoj Finů lze charakterizovat spojením "nepřítel mého nepřítele je mým přítelem". Finsko tak pouze zčásti využilo možnost, kterou si pro svůj postup na Západě a do Polska zajistilo Německo se SSSR, resp. pro svoje zájmy a klid na náš úkor Velká Británie a Francie v Mnichově.
Jak uvedl Jadran, západní země se zjevně z uvedené situace a přístupu SSSR/Ruska zcela nepoučily a opakují obdobný pasivní přístup i v současnosti, jakkoli je zřejmé, že takový již v minulosti selhal. Na rozdíl od Zimní války nebo Pokračovací války, jak ji nazývá autor knihy, však na Ukrajině ještě není natolik pozdě, aby konečně nedostal agresor přes prsty. K tomu nemohu než odkázat na citát Richarda Nixona uvedený v knize Umění politické strategie od Henryho Kissingera (s. 181) - "Za politiku prováděnou polovičatě či váhavě zaplatíte stejnou cenu jako v případě, kdy ji provedete náležitě a s přesvědčením."
Nižší hodnocení knize dávám nikoli kvůli autorovi samému, jako kvůli uváděnému zestručnění knihy, která na mě díky tomu místy působí poněkud útržkovitě a ne zcela kompaktně. Jistě je to dáno i tím, že autor není spisovatel a jeho hlavní kvalifikace tkví někde jinde. Nelze proto knihu srovnávat s Druhou světovou válkou Winstona Churchilla. Živější se kniha stává až u popisu bojů a s nimi souvisejících dějů.
Zrození génia
Peter Kováč
Kniha svým stylem nevybočuje z řady předchozích dílů edice. Jako vždy je vlastní text autora doplněn texty autorů zahraničních. Těmi často bývá doplněno hlavní téma knihy a oblast záběru se tak rozšiřuje, v tomto případě nejen na Giovanniho Pisana, ale i jeho současníky nejen architekty nebo stavitele. Převzaté texty možná působí méně záživně než hlavní text, v každém případě je kniha jako obvykle doplněna bohatým fotografickým materiálem. Ten by mohl být i rozsáhlejší a obětoval bych v jeho prospěch i některou z doplněných textových částí.
Hon na ponorku
Tom Clancy
Po letech jsem si potvrdil, že všechny knihy od Toma Clancyho odolávají zubu času. Rozhodně jsou lepší než ty, kde sice figuruje na titulu, ale autorem je někdo jiný, byť i ty byly vesměs kvalitní. Politickým důstojníkem na Rudém říjnu je jakýsi Putin, který nedobře skončil, tak snad kromě velmi kvalitní fikce kniha bude představovat i přesnou predikci.
Od Stalina ke Gorbačovovi: Mezinárodní postavení a politika komunistické supervelmoci 1945-1991
Bohuslav Litera
V podstatě jde o pokračování knihy Cesta na výsluní od stejného autora popisující zahraniční politiku SSSR od revoluce do roku 1945. Opět se jedná o kvalitní čtení popisující zahraniční vztahy SSSR uvnitř i vně socialistického bloku až do rozpadu SSSR. Zajímavý je především popis vztahů vnitroblokových od Chruščova do pozdního Brežněva, kde kniha popisuje vnitřní pnutí a nesoulady mezi jednotlivými členy Varšavské smlouvy, resp. RVHP a centrem. Případné podrobnější informace o jednáních o odzbrojení je třeba hledat jinde (u Kissingera - Roky v Bílém domě, nebo Taubmana - Gorbačov. Život a doba).
Ottův historický atlas: Praha
Eva Semotanová
Kdybych již před touto knihou nečetl knihy Karlín nebo Libeň od Muzea hl. města Prahy, tak by asi bylo hodnocení vyšší. Kniha je plná informací o Praze jako celku, v podstatě po všech stránkách, nicméně právě s ohledem na rozsah a jinak bohatý obrazový materiál těch informací není tolik, co by člověk na 536 stranách očekával. V řadě případů lze lepší fotografie najít právě ve výše uvedených knihách, jež se jinak věnují jen konkrétní čtvrti. K původnímu jádru pak čekám, že bude lepší vzít do ruky některou z knih Kateřiny Bečkové (Nové město,Hradčany, Staré město). U fotografií pak doporučuji edici Zmizelá Praha spolu s dodatky Kateřiny Bečkové. K těmto všem knihám je ta posuzovaná vhodným doplňkem.
Umění politické strategie: šest vůdčích postav moderního světa
Henry Kissinger
Zatím se mi nestalo, že bych vzal do rukou knihu od tohoto autora a nebyla zajímavá. V tomto případě se jedná o rychlé ubíhající čtení, které i s ohledem na poměrně omezený rozsah nemohlo jít do podrobností, jež by knihu mohly zatížit. Tomu, kdo četl alespoň některý z dílů memoárů - Roky v Bílém domě, Bouřlivé roky nebo Roky obnovy, budou některé partie povědomé, zejména popis fungování administrativy Richarda Nixona v době blízkovýchodní krize nebo jednání o návštěvě Číny. Určitý překryv je tedy dán ve vztahu k Nixonovi a Sadatovi. U ostatních jednotlivců se jedná o partie v tomto směru nové.
Stejně jako u uvedených knih i zde nelze přehlédnout schopnost autora poutavým způsobem popsat dotyčné osobnosti, k nimž samozřejmě existuje i jiná literatura, která je informačně bohatší (k Adenauerovi - Otec nového Německa od Charlese Williamse, k Thatcherové Roky v Downing Street), na druhou stranu jiná je tato kniha tím, že se ani tak nesnaží popsat každé konkrétní jednání toho kterého státníka jako jeho osobnostní a charakterové vybavení, jež způsobilo, že v danou dobu a na daném místě vynikl zcela mimořádným způsobem, ať již přístupem k řešení nikoli momentálního, ale řekněme principiálního déletrvajícího problému koncepčního charakteru, případně nastíněním budoucího postupu, který vybočoval z do té doby zastávaných obvyklých postojů. S ohledem na to, jak dlouhé časové období kniha pokrývá - v podstatě od padesátých do osmdesátých let - je rovněž pozoruhodné, že autor všechny popisované jednotlivce osobně znal a měl možnost s nimi diskutovat, a to i před vstupem do Nixonovy administrativy.
Rozhodně nelze nedoporučit i partie následující po jednotlivých medailoncích osobností, kdy v závěrečné partii autor rozebírá, zda i v současné společnosti - internet, sociální média, umělá inteligence, a pod. by byl pro takové osoby prostor, resp. zda by měly i v současnosti možnost uspět způsobem, jakým se tak stalo v jejich době. Výstižným způsobem dospívá k závěru za pomoci citace Lee Kuan Yeewa, že do čela se dostávají spíše takové osoby, které jsou schopny svůj program prodat co nejvíce naleštěný (samozřejmě odhlédnuto od obsahu). S tím nelze než souhlasit, když mě napadá hned řada politiků, nikoli pouze od nás, kteří této definici odpovídají. Jen škoda, že autor další knihu nepřidá.
Libeň - zmizelý svět.
Jan Jungmann
Kniha je stejně dobrá jako Karlín. Nejlepší jsou fotografie, z nichž je patrný ještě relativně holý Žižkov nebo Kobylisy a okolí Bulovky, prázdné plochy, kde v současnosti je hustá zástavba. Rád bych se do té doby na chvíli přenesl.
Svaté války: Dějiny křížových výprav
Christopher Tyerman
Jak napsali předchozí komentátoři, kniha je to objemná, dobře napsaná a plná informací na jednu stranu celkem známých, řada z nich však byla pro mě nová, hlavně pozadí příprav jednotlivých výprav, jejich průběh, řevnivost mezi jednotlivými složkami (Richard Lví srdce x Filip II. August). Vyzdvihl bych asi výpravu korunovanou dobytím Konstantinopole v roce 1204. V souvislosti s dneškem mi přijde, že ve vztahu k řadě jednotlivých států se ničeho nezměnilo - každý sleduje vlastní dílčí zájem a o dosažení společného cíle spíše mluví, než že by učinil podstatný krok za cenu sebeomezení ovšem pro širší obecný cíl (tehdy vzájemně si konkurující, bojující a na obě strany to tu a tam hrající křižácké státy a evropští ochránci x dnes EU a spol. ve vztahu k dosažení cíle v podobě osvobození východní Ukrajiny). Jen lze doufat, že v současnosti by to ještě mohlo dopadnout dobře.
Richard Lví srdce
Jean Flori
Oproti knize Eleonora Akvitánská od stejného autora jde o rozhodně lepší čtení. S ohledem na to, že se jednalo o panovníka (Eleonora sice byla manželkou dvou králů a v podstatě panovníkem Akvitánie, ale v první řadě právě jen tou manželkou, byť sebevědomou se zjevnými vlastními zájmy), kniha se věnuje politickým dějinám, čemuž dávám přednost. I tak se nicméně kniha věnuje partiím pro dobu možná typickým (dvorská kultura, podstata rytířských hodnot apod.), pro mě nicméně ne tak podstatným, tudíž i méně záživným. I tak nešlo o knihu špatnou, rozhodně však jsou lepší, čtivější. Ke křížové výpravě Richarda a Filipa Augusta rozhodně lépe ke čtení disponovaná kniha Svaté války od Christophera Tyermana.
Dějiny Skotska
Jenny Wormald
Jako každá jiná kniha edice má svoje přednosti, zde spočívající v tom, že nezabíhá do přílišných podrobností v dávnověku, který bývá u jiných dílů poměrně nezáživný a nudný, relativně rychle se čte. Na druhou stranu je nejspíše třeba ji přečíst v krátkém sledu po Dějinách Walesu a Británie, aby člověk dostal ucelený pohled (pokud nemá zájem o pohled pouze dílčí s určitými vazbami na další části ostrova) na dějiny Velké Británie a jejích součástí. Tím, že se zde jedná o dějiny části většího státu, zabývá se zahraničními vztahy spíše s ohledem na skotskou emigraci v celém světě, dříve jinak vztahy Skotska a Francie, resp. Skotska a Anglie. Oproti jiným dílům edice je pak s ohledem na rozsah knihy větší pozornost kladena kultuře a náboženství, jimž je pak v převážné míře věnována i závěrečná partie o vztazích s českými zeměmi (včetně Slovenska). Mezi nejlepší díly se asi zařadit nedá, na druhou stranu ale díky rozsahu nestihne nudit.
Burgundský stát 1363–1477
Bertrand Schnerb
Oproti Dějinám Burgundska od Václava Dršky je knížka mnohem zajímavější a čtivější, neboť se zabývá středověkými dějinami, nikoli dávnověkem a vznikem označení oblasti nebo státu. Končí smrtí Karla Smělého a rozdělením Burgundska mezi Habsburky a Francii. Kromě politiky popisuje i kulturu a dvorské zvyky a rituály. Neškodilo by doplnit nějakými mapami, ale jinak lze hodnotit kladně.
Tito a jeho soudruzi
Jože Pirjevec
Potvrzuji hodnocení předkomentátora. Zajímavé informace o vnitřní i vnější politice Tita, jeho životě před II. světovou válkou v Moskvě i poté. Nevyhýbá se ani popisu jeho soukromí a vztahu k ženám, především k poslední manželce, o níž byly veškeré informace pro mě nové, včetně jejích značných ambicí politického rázu a snahy ovlivnit vnitřní politiku a zajistit si významnou pozici během života Tita i pro dobu po jeho předpokládané smrti. Nelze pominout ani výborně podané balancování mezi Východem a Západem a střídavé přiklánění se tam či onam podle potřeby zajistit sobě i Jugoslávii nezávislé, samostatné a významné postavení, včetně založení Hnutí nezúčastněných zemí. Ve vztahu k vnitřní politice lze vypíchnout snahu vyvažovat moc jednotlivých frakcí v republikách za účelem zajištění relativní jednoty státu a výlučné moci strany a především svojí, jakkoli jeho snaha již tehdy naznačovala, čehož si byl dle knihy vědom, že především v otázce jednoty státu nebude úspěšný. Rovněž zaujme popis jednání s Chruščovem a Brežněvem, především z nich plynoucí sebevědomí Tita.
Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Srí Lanky
Stanislava Vavroušková
Kniha se naštěstí nezabývá přílišnými podrobnostmi, spíše je stručnějším přehledem dějin jednotlivých států než nesrozumitelným seznamem ještě méně srozumitelných a zapamatovatelných jmen panovníků. Jedinou výjimkou je Srí Lanka, kde je popis méně záživný a srovnatelný tak s Dějinami Indie. U dějin Pákistánu doporučuji srovnat popis krize související s jeho rozdělením na vlastní Pákistán a Bangladéš s popisem téhož z pera Henryho Kissingera v Rocích v Bílém domě. Ten je zřejmě motivován pozitivní zkušeností se vztahy s vojenským vedením země a zprostředkováním kontaktů USA s Číňany před summitem Maa s Richardem Nixonem, než aby kladně hodnotil protesty a levicové sklony zástupců Východního Pákistánu podporované ze strany Indie oslabující tak pozice jejího západního souseda.