Montezuma komentáře u knih

L’Éducation sentimentale je kniha pro spisovatele a Gustave Flaubert je author's author. Rozumím tomu, proč běžný čtenář navyklý na vypravěčské postupy současné pop literatury trpí: neodehrává se tu žádná bombastická fabule a příběh je zatížen zdánlivě nesmyslnou fascinací detaily. Ale jakými detaily: člověk má pocit, že by se všeho mohl dotknout či to ochutnat; svět, který tu Flaubert vyčaroval je klinickým popisem Francie poloviny 19. stol od záchodového prkýnka po tehdejší zeitgeist. Flaubert je prostě řemeslný bůh a jak pravil klasik: ''Chcete-li se rychle naučit psát, vezměte si jednu dobrou a jednu špatnou knihu. Nic není pro začínajícího spisovatele lepší, než číst špatné knihy a srovnávat je s těmi řemeslně brilantními.'' Citová výchova je technický Olymp.

10 20.10.2014

Tato jedovatá květina francouzské literatury ve své době otrávila nejen tamní akademiky, kteří postrašeni její leptavou žíravostí, udělili Goncourtovu cenu jakémusi dnes zapomenutému šosáckému výtvoru, nýbrž naneštěstí i samotného velikána; všechen ten chytrý cynismus a vtipná misantropie za nimiž ovšem vnímavý čtenář rozpoznal zoufající si srdce, pronikli do Célinových žil a otrávili nadobro i jeho samotného. Všechno se najednou pomátlo, válečná traumata ožila, a on, veterán Velké války, zavelel celkem nevtipně k plynovým komorám.

10 19.10.2014

Pršelo tak silně a dlouho, že ryby místo v řece plavaly ve vzduchu.

1 14.10.2014

Kolem tohoto fascinujícího kolosu je třeba chodit po špičkách. Dodnes si pamatuji šok z prvního setkání: něco tak beznadějně intelektuálního a zároveň přitažlivého se opravdu nevidí každý den. Jak se praví v předmluvě: hříšná sofistikovanost. Autor ani nechodí kolem horké kaše a nesnaží se cokoliv maskovat - tumáš a poraď si. Román se v prvním plánu nezabývá ničím menším než způsobem lidského bytí v čase a (ne)možností se z této kategorie vymanit. Hlavní geroj Horacio Oliveira je neurotický überintelektuál neschopný smířit se s touto daností lidské existence, přičemž funguje jen v úzkém okruhu svých pařížských přátel, kteří navíc se sílící Oliveirovou posedlostí a citovým chladem postupně odpadávají ponechávajíc jej v náručí Bosorky, která podle Oliveiry jako jediná žije autenticky, ovšem na nevědomé bázi: Olivera ji vysoce intelektuálně převyšuje a když Bosorce umírá dítě pro jehož záchranu on nehne prstem, Bosorka spáchá sebevraždu a Oliveira se vrací zpět do rodné Argentiny, kde jeho dobrodružství končí...nebo začíná.
Vylíčená fabule ovšem není vůbec podstatná, má trhliny, časově ani jinak nenavazuje, můžeme číst odkudkoliv a dostane se nám stejného výsledku: život se neodvíjí jako v románu, nemá své expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofy, nýbrž uplývá námi nezbadatelnými zákrutami a smysl dává až při zpětné rekonstrukci. Jde o cosi jiného: na způsob Kierkegaarda uskutečnit onen pověstný skok víry, zapomenout na včerejšek a zítřek, ba zapomenout i na dnešek, na všecko - tak jak se o to pokoušel už Rimbaud souloží s Verlainem - co nás víže k vlastní osobnosti, zapomenout na vzdělání, sociální status, pohlaví, smazat se, být zase Tabula Rasa a teprve tehdy, snad, nám bude umožněno sundat ony pověstné Kantovy brýle a prudce rozrazit dveře do říše noumenon. Bosorce, ví Oliveira, toto bylo umožněno jejím celkovým založením. Blahoslavení chudí duchem, myslí si, a zároveň ji za to nenávidí, protože nejdál kam se on na své cestě k ''rozrušení všech smyslů" dopracoval byl jeden ušmudlaný blowjob na nábřeží Seiny. Olivera není schopen vzdát se svého rozumu, nemá k tomu dostatek odvahy. Rayuela je románem nemožnosti. Bytost Oliveirova typu Boha nepotká.

11 14.10.2014

Po formální stránce jde o takový divoký konglomerát všech možných vyprávěcích postupů ve kterých si tolik libují latinsko-američtí spisovatelé a ze kterých by určitě měl radost i James Joyce. Doba ticha není vůbec špatný román, ba naopak, avšak člověk se nemůže zbavit dojmu, že profesionální spisovatel by z příběhu ''zničeného dobrého srdce'' přece jen dokázal vykřesat víc. Určitě by si vyhrál s fabulí, zlepšil dialogy a namísto rušivých intelektuálních exhibic se více zaměřil na práci s detailem, neboť román, zdá se mi, plave trochu ve vzduchoprázdnu. Já byl ovšem spokojen, možná i proto, že příběh dona Pedra mně zahrál na osobní strunu. Ústřední téma jisté životní naivity intelektuálního stavu je pozoruhodné. Možná je to jistou netečností k životu, plynoucí z vědomí marnosti všech věcí? Ovšem v jaké chvíli se dobrota překlápí do nebezpečné naivity a lze vůbec takto uvažovat? Jde vůbec dát do uvozovek a o jaký akt lidské vůle se potom jedná? Není to už vypočítavost, falešnost? Don Pedro neuvozuje a je nemilosrdně smeten ze scény svého života, což by ani tak nevadilo, je to přece jen jeho život, horší však je, že způsobí i jinou tragédii, pravý opak původně zamýšleného a život se tu tak znovu vyjevuje ve své nebezpečné dvojsečnosti. Vyplatí se být obezřetný.

1 14.10.2014

Černobílou fotografii snad opravdu posvětil sám Bůh, neboť co s její pomocí dokáže vykouzlit mág Koudelka je nad rámec racionálního chápání. Zvlášť pokud má k dispozici výživný materiál v podobě rumunských a slovenských cikánských kolonií někdy z 60. let dvacátého století. Je to vpravdě neskutečný, zmizelý svět plný špíny a tvrdé práce (nebo zahálky?), zároveň však prodchnutý jistou životní integritou v podobě přízemní sice, ale živočišné autenticity ne nepodobné výjevům z Hanákových Obrazů starého světa. Z hadrů jako z 19. století a skulinami velmi špatného chrupu tu na nás ve své nahotě civí něco, na co jsme ještě úplně nezapomněli, na co hledíme s despektem, avšak podvědomě po tom nepřestáváme toužit: nevinnost.

3 14.10.2014

Klasický případ akademického kýče. Některé teze jsou tak absurdní a vycucané z prstu, až je to k pláči. Důkaz, že jistá forma nadinterpretace může být stejně směšná jako Ordinace v růžové zahradě.

1 14.10.2014

Člověk má pocit, že čte úchylnou over the top fantasy, a tak má poněkud problém se do příběhu patřičně vpravit. A ona to byla realita! Přitom to vypadá, že jste si jen odskočili na undergroundový trh se zakázanou pornografií a pak to raději vytěsnili. Tak hrozné to je. Ba absolutně úchylné a zvrácené. Být bez sebeúcty, tvrdím, že to teda prrr a stanu se popíračem Holocaustu. Jenže on to ten Áda and his boys fakt provedli!

10.10.2014

"Hmyz v kůži, hmyz ve vlasech, hmyz v krvi!"

1 10.10.2014

Každý, kdo dnes na něco nadává, by si měl přečíst tuto knihu a následně si dát pár facek. Faktem zůstává, že drtivá většina z nás by v situaci ve které se ocitla tato jemná a podle všech předpokladů zhýčkaná panička z horních pater První republiky nepřežila ani týden, natož 4 roky! 1460 dní nepřetržité chůze nad propastí, s bestií za zády, s bestií, jež měla k dispozici veškerou palebnou sílu zla, vydána na pospas lidské havěti s neomezeným polem působnosti, využila s neuvěřitelnou vynalézavostí všech možností, které se jí, osamocené ženě po "velezrádci" K. J. Benešovi nabízely v boji proti Gestapu.
Dojde na flirtování s katany, umně předstírané slzičky, čtení budoucnosti z ruky stupidním a pověrčivým gestapákům, podplácení, jemnou psychologii za účelem zmatení komisařů, útěky jako z thrilleru nebo chytání slepic v Pečkárně...a nakonec, světe div se, i na happyend. Ovšem happyend hořký jako pelyněk, tak nějak na hromadě mrtvol, chtělo by se říci... Vpravdě neuvěřitelný osud a charakter, tahle paní Brokešová.

2 10.10.2014

Člověk si o zbabělosti a určité potřebě cirkusáctví u Wericha může myslet co chce (viz. pasáž o tomto u Zábrany), ale tahle věc je prostě neuvěřitelný poklad. Tolik životní moudrosti z obou stran, slovní ekvilibristiky, sofistikovaného a přitom odlehčeného náhledu na svět se na jednom místě jen tak nenajde. Je to skoro až hříšné, tolik talentu! A jaké to životy: nejdřív legendy ve vlastní zemi, pak emigrace, návrat, znovu emigrace a téměř až synchronicistické propojení myslí navzdory hovadství světa a času. Škoda, že si pro sebe dokázali ukrást tak málo - jen pár uspěchaných setkání a nakonec stejně smrt. I když jak se to vezme, kdo si dnes pamatuje všechny ty aparátčíky a zakrslíky ducha, požral je čas, kdežto kouzlo těch dvou i díky jejich korespondenci trvá. Vůbec je zvláštní, jak mohly tak odlišné osobnosti dojít takového souznění: Werich většinou (moudře) jadrně nadává, Voskovec své bolesti zaříkává filosofií; co vlastně bytostného intelektuála a kosmopolitu Voskovce táhlo k lidovému mudrci a zápecníkovi Werichovi a naopak?

5 26.09.2014

Mně to přišlo jako výplod sice nesmírně vzdělaného, ale pořád grafomana. No nic, člověk nemůže pochopit všechno, že. Pamatuju si, jak se nám kdysi zasekla jehličková tiskárna; úprava textu vypadala stejně jako Ze života fauna.

26.09.2014

Moc tajemství v tom teda není, Fischer byl prostě učebnicovým případem paranoidního schizofrenika. Ale chápu: šachista, tak se z toho musí udělat třetí světová. Ono Fischer by byl fascinující postavou i bez duševní choroby. Do kin v USA teď půjde film o Bobbym s Tobey Maguirem v hlavní roli, což by mohlo být zajímavé, pokud z toho zase nevyleze nějaký Rain Man. Film o Fischerovi chtěl svého času natočit už Miloš Forman, ale projekt záhy ztroskotal, neboť s Fischerem se nedalo domluvit - trval na přísně konspirativních schůzkách v obskurních motelech, vyžadoval přítomnost rušiček možného odposlouchávání apod.
K překladu: v roce 2014 je to opravdu ostuda. Sakra, když už chci vydat knihu o šachovém mistru světa, proč do toho nezainteresovat někoho, kdo tomu skutečně rozumí a né nějaké jelito, co se ani neobtěžuje zjistit si základní věci. To je jako dělat knihu o fotbale a tvrdit v ní, že Messi hraje za Real Madrid. Už chybí jen šachovnice, kde pole A1 je tvrdošíjně bílé. Ach jo, šachista se prostě důstojného zacházení nedočká!
P.S.: je opravdu šokující jaký paskvil si nakladatelství XYZ dovolilo v vydat. Je to suverénně nejhorší nakladatelský počin s jakým jsem se kdy setkal. Nejde jenom o špatnou šachovou terminologii, nýbrž text snad vůbec neviděl editora. Téměř na každé straně chybí jednotlivá slova, věty nedávají smysl, jedná se doslova o stovky chyb a člověk se musí hodně soustředit, aby pochopil co chtěl autor říci. Spousta vět je otrocky přeložena a originální angličtina z toho úplně trčí. Je to jako z Google translate... Hrůzostrašné.

Převládající dojmy: 1) Vojáci jsou strašný dobytek. 2) Elegantní klasický styl (vyká se tu i lidem, které vedou na smrt, pucflekové, paničky, páni důstojníci, ordonanc). 3) Feketehalmy-Czeydner byl úchylná svině a ne že ne (a ještě si nechal říkat Jeho Excelence!). 4) Je to spíš taková větší novela než román, škoda, člověk by se chtěl dozvědět i něco víc o celém tom podivném světě maďarské armády a jejích pánů (sic) důstojníků. Setrvat poněkud déle v přítomnosti Pozdora, Szabóa, Tarpatakiho a Bükyho, což jsou určitě zajímavé a vypovídající charaktery. 5) A jak byste se zachovali vy?

1 17.09.2014

Molloy se bez konce plahočí kamenitou prázdnou zemí, kráčí v kruzích, vrací se k něčemu co za to nestojí, posléze leží v listí zavátý časem a hledí na nebeskou báň, jenž je toliko vrcholkem jeho vlastní lbi. Dále je Molloy coby Malone svlékán z kůže, zbavován sociálního ukotvení, stavěn mimo čas a prostor, aby již jako Nepojmenovatelný pohlédl do tváře Otce.

2 02.09.2014

Mrazivá legrace! Na to jak se bolševik vymezoval vůči katolické církvi coby konkurentce ve výkladu světa, vždy de facto zůstal jen její pokleslou a méně rafinovanou nápodobou, a to včetně obligátních instrumentů ke kontrole, vymývání mozků a následnému ovládnutí lidských bytostí (čti mas, lidu, oveček apod. atd.).
Nejprve tu máme dogma nejvyšší entity, prvotního hybatele, Boha (u bolševika objektivní historické zákonitosti), dále instituce (Církev - Strana), jenž jediné pochopily smysl bytí, ba přímo jim tvůrcem tohoto bytí byl jaksi svěřen jeho ''vědecký'' výklad, máme zde také profesionální vykladače (teology - teoretiky marxismu-leninismu), dále svaté a mučedníky a pak hlavně LID, o jehož blaho tu jde především a jenž má své nezadatelné právo se vším bezvýhradně souhlasit (modlit se - pracovat) tj. hlavně držet hubu nebo být vyobcován z křesťanské obce, či skončit ''na smetišti dějin''.

1 30.08.2014

Stupid fat Michael Moore.

Trpké a zahořklé, vtipné a hluboké; též nesmírně poučné vzhledem k ČSSR literárnímu provozu... Koště vymetlo všechny kouty, celý život...a literárnímu labužníkovi nezbude než ukroutit si hlavu nad tím, co že to byl za režim, který nechal živořit velikána na okraji zájmu, na hranici existenčního přežití.

9 17.08.2014

Banální detektivka psaná 'bestselerovým' (tzn. nijakým) stylem a ani ta fabule, která by to teda měla vytrhnout není nikterak originální nebo zábavná. Je to takové šestákové čtivo do vlaku v laciné úpravě korespondující s obsahem, kterého za normalizace musely vycházet tuny. Anotací bych se vůbec neřídil: s Haškem, Čapkem nebo svěžestí to nemá nic společného.

1 15.07.2014

Cesty prozřetelnosti jsou všelijaké a já si moc dobře pamatuji jak jsem se k téhle Arenasově pecce dostal: kamarád nadšeně povídal o filmu podle knížky jakési kubánské buzny, kde prý Johnny Depp hraje transvestitu, který do vězení pašuje cigarety v řiti. No neberte to. Film stál za prd, ne tak kniha. Moc už si to nepamatuji, ale brilantních a těžko uvěřitelných scén podmíněných pro nás exotickou variantou kubánského bolševismu tam bylo požehnaně. Namátkou: rozebraný kostel, všechno z opravdu pekelného vězení, nocování po parcích, balení hošanů, zakázané pláže atd. atd. Takhle si ten Uragán nad cukrem Sartre asi nepředstavoval. Nu což, my ostatní máme alespoň další důkaz, že i vousatý Stalin je pořád Stalin.

1 09.05.2014