Nebe, peklo, ráj

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Experimentální román, považovaný za jedno ze základních děl moderní latinskoamerické literatury, zachycuje formou skládačky osudy Argentince Horacia Oliveiry v Paříži konce 50. let a v Buenos Aires počátku 60. let. Osudy protagonistů jsou rámcem pro úvahy o možnostech uchopení světa skrze umění, o odlišnostech a souvislostech dvou kulturních světů. Cortázar zde s hravostí sobě vlastní hledá průsečík fantazie a reality, onen tajemný most do jiného světa, kde je nemožné běžné a všednost získává fantastické obrysy....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7821/big_nebe-peklo-raj-AyE-7821.jpg 4.357
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Mladá fronta
Originální název:

Rayuela, 1963


více info...
Nahrávám...

Komentáře (9)

Kniha Nebe, peklo, ráj

R47
07. února

Četl jsem dvakrát. Jednou normálně a jednou podle návodu a čísel. A stejně mi pořád uniká. Jako Bosorka v ulicích. Neuvěřitelně hutná kniha. Pouze pro odvážné.

Teribli
24. ledna

Krasna kniha plna uzasnych myslenek, jedna z mych nejoblibenejsich.


Baruss
17.09.2019

Nedokázala jsem knihu dočíst, nebavila mě. Neustálé filozofovánía debatování party známých v Paříži, možná je kniha historicky a umělecky jedinečná, ale čtenářsky nestravitelná, tedy aspoň pro mě.

eva9749
23.09.2018

Pokoušela jsem se podruhé tu knihu číst, ale teď už vím, že s žádným přemáháním číst nechci. Nedočteno.

hakunamatata
30.07.2018

Ne.
Fakt jsem se snažila, ale nejde to.
Nechytlo mě to. Nedokázala jsem se začíst. Některé pasáže jsou překrásné, ale tuto knihu čtu jen z donucení. A to nechci. Čtu přece z radosti. Tak ji odkládám na léta pozdější. Za 20 let bude osud Bosorky i Horacia stejný. A já snad konečně jejich osudy uchopím s radostí.

Makrela Liška
13.07.2017

Nedokázala sem se s knihou poprat. Necitelnost hlavních postav, kteří důležitost svých intelektuálních her dokázali klást nad lidský život, pro mě byla příliš. Možná příště změním názor, až si knihu vezmu do rukou s větším odstupem a začnu vnímat víc než jen linii příběhu.

tarra
31.03.2015

Velice originální záležitost, rozhodně žádná oddechovka, hluboce intelektuální, zdánlivě chaotické a přitom promyšlené do nejmenšího detailu. Hlavní hrdina Horazio a jeho neustálé hledání, tápání, přemítání nad smyslem života, nekonečnem, pomíjivostí, prázdnotou, jednotou...cítí, že někde blízko musí být něco jako klíč, nebo most, nějaký bod, životní situace, střed mandaly z něhož se mu podaří proniknout do podstaty věcí. A tak se neustále přibližuje a zase vzdaluje tomuto bodu, jehož existenci vlastně jen tuší. Čím dál víc se jeví ztracen ve vlastním hloubání...

Montezuma
14.10.2014

Kolem tohoto fascinujícího kolosu je třeba chodit po špičkách. Dodnes si pamatuji šok z prvního setkání: něco tak beznadějně intelektuálního a zároveň přitažlivého se opravdu nevidí každý den. Jak se praví v předmluvě: hříšná sofistikovanost. Autor ani nechodí kolem horké kaše a nesnaží se cokoliv maskovat - tumáš a poraď si. Román se v prvním plánu nezabývá ničím menším než způsobem lidského bytí v čase a (ne)možností se z této kategorie vymanit. Hlavní geroj Horacio Oliveira je neurotický überintelektuál neschopný smířit se s touto daností lidské existence, přičemž funguje jen v úzkém okruhu svých pařížských přátel, kteří navíc se sílící Oliveirovou posedlostí a citovým chladem postupně odpadávají ponechávajíc jej v náručí Bosorky, která podle Oliveiry jako jediná žije autenticky, ovšem na nevědomé bázi: Olivera ji vysoce intelektuálně převyšuje a když Bosorce umírá dítě pro jehož záchranu on nehne prstem, Bosorka spáchá sebevraždu a Oliveira se vrací zpět do rodné Argentiny, kde jeho dobrodružství končí...nebo začíná.
Vylíčená fabule ovšem není vůbec podstatná, má trhliny, časově ani jinak nenavazuje, můžeme číst odkudkoliv a dostane se nám stejného výsledku: život se neodvíjí jako v románu, nemá své expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofy, nýbrž uplývá námi nezbadatelnými zákrutami a smysl dává až při zpětné rekonstrukci. Jde o cosi jiného: na způsob Kierkegaarda uskutečnit onen pověstný skok víry, zapomenout na včerejšek a zítřek, ba zapomenout i na dnešek, na všecko - tak jak se o to pokoušel už Rimbaud souloží s Verlainem - co nás víže k vlastní osobnosti, zapomenout na vzdělání, sociální status, pohlaví, smazat se, být zase Tabula Rasa a teprve tehdy, snad, nám bude umožněno sundat ony pověstné Kantovy brýle a prudce rozrazit dveře do říše noumenon. Bosorce, ví Oliveira, toto bylo umožněno jejím celkovým založením. Blahoslavení chudí duchem, myslí si, a zároveň ji za to nenávidí, protože nejdál kam se on na své cestě k ''rozrušení všech smyslů" dopracoval byl jeden ušmudlaný blowjob na nábřeží Seiny. Olivera není schopen vzdát se svého rozumu, nemá k tomu dostatek odvahy. Rayuela je románem nemožnosti. Bytost Oliveirova typu Boha nepotká.

1