Cesta do hlubin noci

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Autobiografický román francouzského lékaře zachycuje jeho zkušenosti z 1. světové války a poznatky z doby, kdy pracoval jako lékař mezi chudinou na periferii. Zážitky z absurdní atmosféry první světové války vylíčil autor syrově, s cynickou pózou rozcitlivělé duše.

https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16103/big_cesta-do-hlubin-noci-tPj-16103.jpg 4.491
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Atlantis
Originální název:

Voyage au bout de la nuit, 1932


více info...
Nahrávám...

Komentáře (18)

Kniha Cesta do hlubin noci

Acamar
17. března

Cynickou a nihilistickou optikou vylíčená stále táž podstata světa, ve kterém žijeme ... a kam směřujeme. Žádné ideály a lpění, jen nesmyslnost všeho pachtění, žádné iluze, pokrytecky překrývající přízemnost a sobectví člověka ... včetně sebe samého v osobě vypravěče autobiografie. Což mu ovšem nelze zcela uvěřit, neboť bolest a soucit s utrpením stejně postižených je zde velmi čitelná.
Ostře a černobíle (nebo černočerně) vyhraněný úhel pohledu, který někoho přitahuje, někoho irituje. Ale nic nemění na tom, že jde o originálně napsanou "zpověď", zajímavou jak popisovanými epizodami prožitých cest a útěků, tak stylizací do hovorové řeči, kořeněné spoustou černého humoru, která se ale nesnaží lidově zastřít intelekt autora, zato dodává knize tempo, spád a osobitost.

amigo17
24.08.2020

Začiatok sa mi páčil, ale po vojne to u mňa prestalo fungovať. Je tam niekoľko myšlienok, ktoré tnú do živého, ale príbeh ako celok ma teda miestami veľmi nudil. Nie je to síce literatúra určená na pobavenie, ale čítať len preto, aby som to dočítal, to tiež nie je ono.

Oceňujem preklad. Pri takomto štýle a slangu, (ktorý mimochodom kvitujem), to musela byť iná "zábava".

"Mozog je tyran, ktorý nemá páru."


AlTyxAy
30.08.2019

Odejít "nadycky". Překlad od Zaorálka je svéráznej a jsem za něj rád.

Lesní_chodec
28.06.2019

Jeden z nejlépe napsaných románů co jsem kdy četl! Především druhá polovina knihy mě neskutečně bavila. Stylistika a skladba vět pro mě byla velkým osvěžením. Stěží si představit jaký údiv musela kniha zaznamenat při svém prvotním vydání. Nesmíme zapomínat i na mistrný překlad Anny Kareninové, který patří opravdu k tomu nejlepšímu. Jistě to pro mě nebyla poslední kniha, kterou si od Celiného přečtu.

mgeisselreiter
23.06.2019

Přiznám se bez mučení, že na tuto knihu nejsem asi dostatečně zralý. Rozhodně mě neoslovila jako tolik čtenářů zde. Některé části byly napsány poutavě a četly se velmi dobře, např. ta část z Afriky. Místy ale autor sklouzává k dlouhým úvahám, které mě moc nebraly a četly se už hůře. Z mého pohledu by mohla být kniha stručnější a hutnější (ale to by nebyla tím, čím se v historii 20. století ukázala).
Kniha samotná je precizně zpracovaná, je prakticky bez chyb, nechybí několik vysvětlujících doslovů. 70% a na hraně 3*, 23. 6. 2019.

DeepSea21
17.06.2019

Místy až skoro novinářský styl, zajímavé prožitky, vykreslení postav, šílenství. Postupně gradující nenávist ke všemu a ke všem.
Skvělé.

blackholesun32
27.12.2018

Tak zdá se, že toto je poslední kniha, kterou tento rok stihnu dočíst. A také se mi zdá, že jedná se nejlepšího Celina. Skutečně, jako, kdyby knihu nepsal první, ale spíše poslední; natolik vyzrálou se jeví. Vše o čem psal dále, je již v první knize obsaženo, samozřejmě nesmí chybět i výrazně černě, absurdní humor, který mám u Celina tolik rád a též i Celinovo lidství. Mnohé myšlenky, které v knize jsou, o kterých Celine píše, nad nimi mnohokrát uvažoval jsem i já, ba i o nich psal. Celine je přímočarý ve svém poměrně jasném popisu hnusu lidích, které dnes a denně potkáváme na ulicích, s kterými sdílíme své životy, jimiž jsme, zároveň však nezapomíná na to, že i ty nejtrapnější motivy, ty nejhloupější rozhodnutí a k smíchuřečené nesmyslnosti, pocházejí vždy z lidství, někdy právě směšného, někdy dojemného, jindy hloupého, podruhé zase vulgárního. Pod mnohé bych se s radostí podepsal a jak se mi do knihy obtížně vstupovala, prvních cca 50 stran, poté již nemohl jsem vystoupit. Inu cesta na konec cesty - z ní snad ani vystoupit nelze, každý z nás ji činí.

JP
16.10.2019

"Možná, že člověk hledá v životě právě něco takového, a pouze to: největší možnou bolest, aby se, ještě než umře, stal sám sebou."

A je to. Vlastně už ani nevím, jak dlouho jsem se na tuhle knihu chystal, možná dvanáct let? Je to porce neuvěřitelně hořkých pravd a pálivého životního cynismu člověka, který si postupně prošel oběma světovými válkami, zavrhnutím vlastní zemí za svoje názory, útěky, cestování a toulání, chaosem bouřlivých a šílených změn, na který jeho duše reagovala tak, jak reagovala... a jak ho život pálil víc a víc, nakonec mu z toho všeho hráblo... a jeho styl se už jen čím dál více a více rozpíjel a dezintegroval... no, alespoň tak jsem o Célinovi četl, ale uvidíme. Definitivně mě překvapila náročnost jeho textu - každopádně je stejně tak i "rewarding", když vás Céline chytne a spustí o něčem, je to takový, že to do vás zkrátka opravdu zatne tesáky a drží - jestliže inklinujete k černotě a cynismu, LFC se nabízí být jako jeden z nejreálnějších gangsterů literatury. ___ Cesta k Cestě do hlubin noci alias Cestě na konec noci, byla dlouhá. I když jsem měl 'Smrt na úvěr' už několik let, pořád jsem čtení odkládal s tím, že musím začít Cestou, od jeho první práce, jenže ta byla beznadějně rozprodaná, nesehnatelná (kromě lidských špín, který ono vydání prodávají za přestřelené částky - a ty si nekoupím zase z principu) a tak mě magnetizující název 'Cesta do hlubin noci' a jeho citace provázel pouze v mých představách. A jak můj život kráčel dál a já si na knihu občas vzpomenul, loni jsem si ji nakonec pořídil v angličtině s tím, že dotisku se nejspíš stejně nedočkám a že si to dám anglicky... ale nedokázal jsem se na ni napojit a říkal jsem si, tohle je možná trochu moc hutnej text... a já si to chci opravdu přečíst, myslím, že tahle kniha si to zaslouží. Musel jsem opravdu čekat až na český dotisk, který se, upřímně, i když jsem nějakou dobu zpátky zaslechl že bude, zčistajasna objevil. Asi nikdy jsem knihu neobjednal tak rychle. Mnozí Francouzi říkají, že přeložit virtuozitu a styl Célinova textu a to co ho dělá unikátním z originálu je prakticky nemožné, takže stejně jako u Kundery, vám asi nezbyde, než se naučit francouzsky. Bukowski, dlouhá léta můj nejoblíbenější autor, choval Célina ve zvláštní úctě. Myslím si, že ho naučil tu 'nemilosrdnou melancholii', mít rytmus, styl, to se mi na Célinovi taky líbí, někdy něco řekne tak pravdivě že jen zasyčíte, takovej je to "burn" a to od člověka, co to napsal bezmála století zpátky (přitom spíše než útržkovitý chytrolín Bukowski, mi u čtení Célina vyvstal na mysl Houellebecq, rovněž Francouz s depresivním náhledem na Svět, ale je to úplně jinak a jinde, zde ty podobnosti končí). S ohledem k tomu, jak na dřeň Céline je, svoje dílo nakonec zavrhoval a přál si, aby nikdy nevzniklo. Je to zvláštní literatura, možná by pro mě byla lepší, kdybych ji do konce života neobjevil a jen bádal, o čem že ta Cesta do hlubin noci, vlastně je. Ale Céline to má všechno na háku, nebo se tak spíš tváří. Oproti němu je Bukowski jako teenager, který má sice zábavný a cool historky, ale vlastně se ho jen horko a těžko snaží napodobit. Céline je ten typ, co přežije světovou válku, ale v knize se jí věnuje sotva jako části, cca pouze pětinu knihy, nebo když po návratu do Francie přeskočí veškerá léta studií na doktora, jako kdyby nic z toho ani nestálo za zmínku z věty do věty, roky. V zásadě nenajdete autora, co by to měl tak kolosálně u prdele a přesto působil tak empaticky. Prostě přežívat den za dnem v téhle černotě světa a přitom chápat tu melancholii, která se skrývá za tím kamenným ksichtem, kterej musíte všem denně nastavovat... bez potřeby se vyslovovat ohledně některých věcí, na kterých jiní autoři staví celé svoje dílo. Čekal jsem, že Céline vás po většinu knihy zaplaví hnusem, co zažil za války, jako by to udělala většina autorů... ale na to on nemá čas a tak se velice brzy člověk přehoupne do Afriky, následně je v USA, sponzorovanej zbohatlou čajinou (kterýžto motiv si podle mě Buk vypůjčil), aby se pak zase vrátil do Francie, kde se pokouší ordinovat jako doktor, ale zjišťuje, že lidi, jako ostatně všude, vás jen chtějí vysát jako pijavice a nakonec je nucenej opustit místo a prchnout, aby následně začal pracovat v divadle v Anglii a posléze zase v sanatoriu ve Francii, všechno za podpory nekončícího Célinova lamentování, ale lamentování, když už, ostrýho jako břitva... třeba scéna smrti v závěru knihy, vyloženě dýchá a teče ze stránek:

"Srdce mu začalo bušit čím dál rychleji a pak úplně rychle. Běželo za jeho krví, vyčerpaný, už nepatrný, až na úplný koneček tepen a chvělo se na konci prstů. Bledost mu stoupala od krku a zalila celý obličej. Dodýchal v dušení. Odešel najednou, jakoby se odrazil a oběma rukama se přitom zapřel o nás dva. A pak se před nás vrátil, skoro hned, křečovitě sevřený, jak už na sebe bral celý svý břemeno smrti."

V neposlední řadě bych rád uvedl, že otázka překladu bude tak nějak pořád ve vzduchu, nehledě na to, jestli si zvolíte novější "přesný", nebo ten ambicioznější a svého času utržený ze řetězu, co posouvá dílo někam dál. Obálce i celkovému provedení Célinova díla v edici od Atlantisu moc fandím, knihy se mi líbí a děsně k autorově stylu sedí. Stránky popsané hutně a dobrým fontem... jako pít tuš, až na konec noci.

"Jsou slova schovaný mezi ostatníma jak kamínky. Nijak zvlášť nejsou poznat a přitom z nich najednou dostáváte třesavku na celej život, co člověk má, úplně celej, v jeho slabých i silných chvílích... To se pak strhne panika... Lavina... Člověk z nich nad tím vzrušením visí jako oběšenec... Jako když se přižene bouřka a zas přejde, na vás moc silná, tak prudká, že by jeden nikdy neřekl, co dokážou city... A tak se před slovy člověk nemá nikdy dost na pozoru, k tomu jsem dospěl."

1