Doba ticha

14.10.2014

Po formální stránce jde o takový divoký konglomerát všech možných vyprávěcích postupů ve kterých si tolik libují latinsko-američtí spisovatelé a ze kterých by určitě měl radost i James Joyce. Doba ticha není vůbec špatný román, ba naopak, avšak člověk se nemůže zbavit dojmu, že profesionální spisovatel by z příběhu ''zničeného dobrého srdce'' přece jen dokázal vykřesat víc. Určitě by si vyhrál s fabulí, zlepšil dialogy a namísto rušivých intelektuálních exhibic se více zaměřil na práci s detailem, neboť román, zdá se mi, plave trochu ve vzduchoprázdnu. Já byl ovšem spokojen, možná i proto, že příběh dona Pedra mně zahrál na osobní strunu. Ústřední téma jisté životní naivity intelektuálního stavu je pozoruhodné. Možná je to jistou netečností k životu, plynoucí z vědomí marnosti všech věcí? Ovšem v jaké chvíli se dobrota překlápí do nebezpečné naivity a lze vůbec takto uvažovat? Jde vůbec dát do uvozovek a o jaký akt lidské vůle se potom jedná? Není to už vypočítavost, falešnost? Don Pedro neuvozuje a je nemilosrdně smeten ze scény svého života, což by ani tak nevadilo, je to přece jen jeho život, horší však je, že způsobí i jinou tragédii, pravý opak původně zamýšleného a život se tu tak znovu vyjevuje ve své nebezpečné dvojsečnosti. Vyplatí se být obezřetný.