MilanBrabec komentáře u knih

Pro mne jeden z největších románů 20. století. Mládí, hudba, láska. Válka. Zralost. Hořkost. Život.

6 10.04.2024

Z těch ruských KODovek, které do nás komunisti cpali, tato patří spíše k těm lepším. Zajímavá především svým prostředím (středověký Novgorod počátku 15. století). Ale samozřejmě prosáknutá, jako veškerá ruská literatura, sovětská i nesovětská, rusáctvím. Křižáky u Grunwaldu porazili Poláci, Litevci a RUSOVÉ, ze západu přichází jenom zlo a špatnost, zato jas a dobro jedině z východu, zde konkrétně z Moskvy. Což je černohumorně paradoxní, protože jestli někdo přinesl zkázu Velkému Novgorodu, spolu se Pskovem jedinému zárodku demokracie, který se kdy v ruských zemích vyskytl, tak to byli právě vládcové Moskvy. Nejprve ten, co si jej podrobil (Ivan III.?, nejsem si jist), a definitivně poté vraždící maniak Ivan IV., v západních jazycích obdařený přiléhavým přízviskem Hrozný (ruský originál Groznyj ovšem zvráceně znamená Velkolepý). Jinak dále samozřejmě Matička Rus, vlast, ruská duše, lid, bla bla. Nic nového. Poněkud troufale překvapivé bylo v úvodu knihy naznačení, že Rusové objevili Ameriku, když autor popisuje, jak bělomořští plavci směrem na východ za Obem minuli ústí dalších pěti velkých sibiřských řek a pak přepluli moře do protější země, kde zase rostly stromy... Nepřekvapivé pro toho, kdo četl stalinistické Vyprávění o ruských vynálezcích a objevitelích (úplně všechno vymysleli Rusové a Západ to ukradl)... Rád bych si o Novgorodu zase něco přečetl, ale ruské autory propříště vynechám, nemá to smysl. Rus, to není země, stát, či národ, to je diagnóza.

04.04.2024

Neskutečná prča, aneb matky nebojte se občas svěřit děti jenom mužům...

1 09.03.2024

V prvé řadě je třeba ocenit autorovu důkladnou přípravu a studium reálií. To je v knize strašně znát, musela to být obrovská práce a je třeba vyzdvihnout autorovu zodpovědnost v tomto směru. I když se v té obrovské snaze o věrnost a autenticitu nevyvaruje několika anachronismů, a to i v přímých řečích či vnitřních monolozích postav (středověká pavéza, moderní egyptologické pojmy Stará a Střední říše a koneckonců i Asie, což je označení pocházející až od Řeků).

Další drobnost, která mi ale zásadně vadila - jméno hlavní postavy Ani shodné s českou spojkou/částicí ani. Jakmile jím začínala věta, až po pár slovech jsem se zorientoval. Zbytečně rušivé, copak nešlo jméno trochu pozměnit (Ahni, Anu, Ane)...

A tím se dostávám k tomu hlavnímu. Nedobře, těžko se to čte. Strašně moc popisů a líčení, ale atmosféru se jaksi nedaří úplně vykouzlit. Kdesi jsem četl, že je Pludek mistrem dialogů - nu, zde je jich pomálu, nijak neposouvají děj. Ten je sám o sobě poněkud těžkopádný, někdy je zbytečně rozvláčný, jindy zase skáče zběsile dopředu. Postavy jsou značně ploché, jejich psychologie a motivace málo propracované.

Nu, jsem rád, že jsem to dočetl, ale byla to dřina, ne zábava. Asi si zase (snad už pošesté) přečtu Waltariho Sinuheta, abych si zlepšil chuť. Toho bych zájemcům o román ze starého Egypta doporučil jednoznačně, Faraonova písaře spíše ne.

1 07.03.2024

Mě Pipi vždycky přišla strašně ujetá, to svou ukecaností, bájivostí i divnými dobrodružstvími. Nikdy jsem tomu nepřišel na chuť, ani jsem neporozuměl tomu kultu, který kolem této postavy panuje. Zato Ronja, dcera loupežníka se mi strašně líbila (i filmovou Ronju považuji za lepší než filmovou Pipi).

07.03.2024

Brrr... Neštěstím pro celý svět bylo, že Rusové se ve válce ocitli na správné straně vlastně omylem, a pak chtěli vychovávat Timury všude, kam doťapala onuce ruského mužika (pardon, nového sovětského člověka). Už jako dítěti v 80. letech mi byl Timur podezřelý svou neobvyklou uvědomělostí. Tady to ruský propagandista poněkud přehnal.

Nikdy jsem nechápal posvátnou úctu, která tuto knihu vždy obklopovala (dnešní děti by to asi nazvaly "hype"). Přirovnání k Andersenovi sedí - je to tísnivé a depresivní, ale nepostrádá to poetiku. Rozhodně to není pro děti, zvláště ty dnešní, pro které kniha, ovlivněná dobou, v níž vznikla, musí být strašně nesrozumitelná. Vhodné asi jen jako dobová zajímavost pro dospělé a zájemce o českou literaturu 19. století.

7 07.03.2024

Jedna z knih, která mi v dětství pomáhala probudit zájem o svět, zvídavost, utřídit a ujasnit si znalosti - dodnes si rád listuji encyklopediemi. Ale je samozřejmě odporně poplatná době svého vzniku, plná bolševické ideologie. Takže po zásluze patří do propadliště dějin, naštěstí dnes děti mohou čerpat povědomí o světě svobodně a z mnoha zdrojů, ne jen těch povolených.

07.03.2024

Vlastně první cestopisná kniha, kterou jsem v životě přečetl. Samozřejmě, že je to strašidelná stalinistická vyprávěnka o tom, jak je Sovětský svaz úžasná a blahobytná země plná dobromyslných a vřelých lidí. Ale svým popisem exotických dálav to byla jedna z knih, která u mne v útlém dětství probudila zájem o svět jako takový, geografii a historii.

07.03.2024

Zasloužilý soudruh Bohumil Říha uměl krásně psát pro děti, to je pravda. Sám jsem od něho v dětství přečetl řadu knížek a některé byly prosty rudého balastu. Ale tohle je strašná bolševická propaganda, zcela poplatná době svého vzniku (50. léta). Nechápu, že se to ještě vydává.

07.03.2024

Podprůměrná, neobratná a a celkově nepovedená údajná satira, která odhaluje, že autor prostředí, jemuž chce "nastavit zrcadlo", příliš nerozumí. Je to na úrovni jakési hospodské povídačky o tom, jak je všechno naprd, všichni kradou a jsou neschopní. Vhodné jen jako příspěvek k posílení "blbé nálady". Ale co pak? Pozvat sem Rusáky, aby tu zase udělali "pořádek", když si ho neumíme udělat sami? Nebylo by spíše lepší a pustit se osobně do té nelákavé a nevděčné veřejné práce než jen planě skuhrat a nadávat? Přečtěte si radši Karla Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka nebo Bohumila Doležala, než Rambouska.

24.02.2024

Ztěžka, kostrbatě a nehumorně převyprávěná dobrodružství několika rozmazlených spratků, kteří bylo tak "roztomiloušcí", až jsem to málem nedočetl. Proč? Proč raději neparazitovat a nevydat originál od Johna Habbertona?(https://www.databazeknih.cz/autori/john-habberton-10039)

1 24.02.2024

Ucházející, humorné a dobrodružné povídky z doby napolenských válek. Osobně bych ale raději než tohle doporučil Sharpa od Bernarda Cromwella (https://www.databazeknih.cz/serie/sharpe-771) nebo naprosto úžasné, také trochu fanfaronské, dobružné a především skutečné Paměti barona Marbota (https://www.databazeknih.cz/knihy/pameti-vzpominky-francouzskeho-jezdeckeho-dustojnika-z-napoleonskych-tazeni-256271).

Celkem zajímavé, ale velmi povrchní a místy tendenční, navíc autor příliš tlačí na údajný titulní konflikt - spíše se jedná o paralelní životopisy. Čermákova osoba by si zasloužila důkladnější a hlubší zpracování než tuto bulvární jednohubku.

24.02.2024

Mne to bohužel příliš neobohatilo, neboť téměř vše, co jsem si v dané knize přečetl, jsem již znal. Je prostě určena pro polské, s českou kulturou a historií, neobeznámené publikum. A nenabízí ani žádný zajímavý pohled "zvenčí". Přesto může být užitečná pro každého Čecha, který si není úplně jistý znalostí historie země, jejíž je občanem a kde žije. Takovému bych tuto přehlídku významných osobností 20. století určitě doporučil.

12.02.2024

Baar skvělý jako vždy. Podle mne jeden z nejlepších českých povídkářů i romanopisců. Chodsko mu nikdy nemůže přestat být vděčné za to, jak zachytil jeho historii a společnost. Ostatní regiony Čech a Moravy jen mohou závidět, že nemají podobného autora.

29.12.2023

Výborná a nesmírně čtivá kniha, kterou zhltnete za pár hodin. Pouze první třetina zaobírající se Navalným a aktuálními událostmi je zbytečně dlouhá, knize to ubírá na nadčasovosti.

4 20.12.2023

Velmi zajímavé tématem, prostředím i zpracováním, dobře vykreslený portrét císaře Maxmiliána. Jen vývoj titulní postavy se nevydařil, byl příliš zlomový. A taky mi poněkud neseděl ten ideově podmíněný třídní pohled na šlechtu jako směšnou, od reality odtrženou partičku degenerátů, která si nezaslouží nic jiného než opovržení.

04.12.2023

Devadesát tři, přesněji Čtyřikrát dvacet třináct (vtip pro franštináře), jsem musel číst nadvakrát. Během střední školy jsem přečetl Chrám Matky Boží v Paříži i Bídníky, které dodnes považuji za jeden z vrcholů světové literatury, ale tuhle útlou oslavu jakobínského teroru jsem tehdy nedočetl a vrátil se k ní až po čtvrtstoletí. Ano, Hugo je mistr slova, ale příběh, motivace postav, to všechno vázne. Daří se mu jen vystavět kontrast mezi zpátečnictvím a pokrokem, tedy spíše "pokrokem"... "Na jedné straně dluh, na druhé splatnost. Na jedné straně bezvýchodný středověký řád, nevolník, šlechtic, otrok, pán, měšťanstvo, šlechta, složitý zákoník rozvětvený ve zvyky, soudcové a kněží věrní spojenci, nesčetné svazky, státní pokladna, dávky, odúmrť, daň z hlavy, výsady, předsudky, fanatismus, královské právo prohlásit státní úpadek, žezlo, trůn, libovůle, božské právo – na druhé straně prostá věc, ostří gilotiny. Na jedné straně nerozpletitelný uzel, na druhé sekera." Brrr...

2 04.12.2023

Je to krásné, což o to, Němcová byla výtečná spisovatelka. Ale je to kniha pro úzkou skupinu zralých čtenářů, které zajímá život na vesnici v 1. polovině 19. století a dokáží si vychutnat archaickou češtinu. Nikdy jsem však nechápal, proč je to považováno za základní dílo české literatury a především proč je to vnucováno jako povinná/doporučená četba dětem...! Sám od sebe jsem během střední školy přečetl několik povídek od Němcové, tehdy se mi velmi líbila Divá Bára. Babičku jsem přečetl teprve ve svých 43 letech a jsem přesvědčen, že i pro řadu mých vrstevníků by to bylo k nevydržení. Tak proč to stále nutit dětem?! Považuji za nesmírně důležité vést děti k četbě, zvláště v dnešním roztěkaném internetovém světě, protože to posiluje soustředění, přemýšlení, analytické i jazykové schopnosti. Ale ta cesta musí být jiná, než přes Babičku. PS: Mám velmi rád J. Š. Baara a musím říci, že zvláště ve své Chodské trilogii je přímým pokračovatelem Němcové (která je zároveň jednou z postav tohoto díla), protože popisuje život na české vesnici v dobách následujících po babičce.

15 27.11.2023