milamarus komentáře u knih

Zbývá mi ještě posledních pár stránek, ale do psaní komentáře se vrhu už teď. Hlavně proto, jak mě překvapuje, že jí tu doposud nikdo nečetl a nehodnotil.

Tak tedy: dle mého názoru patří do nadprůměru, protože obsahuje kromě opisů Čapkových dopisů pro Masaryka a Masarykových sdělení Čapkovi daleko víc!, a to např.: několik rozhovorů, fotek, dvě karikatury či ukázky rukopisů obou pánů. Za zmínku rozhodně stojí též (až zde uveřejněná) kapitola z Čapkových Hovorů s T.G.M. na téma Láska a manželství, která skrývá nejednu chytrou myšlenku.

Ale zpět k dopisům. Jejich časové rozpětí je poměrně široké, většina však žije rokem 1926 a aférou Radoly Gajdy. O ní (a o něm) si pravděpodobně vyhledám víc, protože jak je vidět, zaměstnala tehdy dost lidí. Namátkou - ministra zahraničí Edvarda Beneše, generála Jana Syrového nebo ministerského předsedu Antonína Švehlu.

Když po časové ose trochu poskočíme vpřed, dostaneme se k Olze Scheinpflugové a dvěma dopisům, které jí Masaryk napsal dne 19. prosince 1930 a dne 29. října 1931. Zaujaly mě tónem a obsahem, proto dodám, že je najdete na str. 101-102. A dojem z Karla Čapka? Stylizuje zde sám sebe jako člověka přemýšlivého a oddaného; člověka lačného po sebemenším úkolu k vykonání; člověka, který je vždy připraven přerušit svou dovolenou… A já mu to věřím.

Stojí za přečtení!

7 12.04.2017

Je to možná prkotina, ale chci s ní začít. Neskutečně mě potěšil a zbrzdil velký rozměr fotografií uvnitř knihy. Stejný rozměr jako má podobenka Reinharda Heydricha na obálce. (Ta pro změnu přitahovala oči lidí okolo mě. Někteří z nich dokonce při pohledu na ní přestali mluvit uprostřed věty.) Dívala jsem se na ty tváře, přečetla text, a zase se dívala… V první části to bylo nejsilnější.

Z druhé pak musím vyzdvihnout uvozovkové části, které společně s fotografií učinily onoho člověka zapamatovatelnějším, a mimo to mě přivedly k několika dalším (doufám, že dostupným) knihám. Tady pár jmen:
- Oldřich Frolík (str. 41)
- Anna Čalounová – Letenská (str. 51)
- Břetislav Lyčka (str. 53)
- Vladimír Petřek (str. 59)
- Jan Zelenka - Hajský (str. 67)

U třetí části by byl výběr podstatně těžší. Snad proto, že je nejobsáhlejší a nejpestřejší. Snad proto, že mapuje daleko delší časové období. Na jedno však musím přeci jen upozornit. Každý medailon v této části obsahuje příslušný odkaz na webové stránky www.pametnaroda.cz/...... A ten, když budete mít příležitost, se rozhodně nebojte zadat do vyhledávače.

Za mě: smysluplná zastávka během procházek s Průvodcem protektorátní Prahou a maximum hvězd!

16 10.04.2017

Jsou víc politické a informativní než osobní a důvěrné, jak by se vzhledem k adresátovi dalo čekat, ale za jedno přečtení určitě stojí. Protože žijí přítomným okamžikem a protože dokládají Benešovu víru ve vítězství.

Kdybych tuhle publikaci dostala do rukou před maturitou, šance na to, že se do Kafky zamiluji stejně jako má obávaná paní profesorka, by hraničila s jistotou. Skvělé čtení! Jsem nadšená a přijdu si teď hrozně chytrá :-D, takže ji rozhodně zařazuji do sekce Doporučuji.

Pro ty, kteří i přesto váhají, a nebo začali číst až odtud, přidávám podrobnější informace:
- kniha je takřka kapesního formátu a lehká jak pírko,
- mapuje celý Kafkův život, osobní i umělecký, a umožňuje čtenáři Kafku poznat, pochopit a snad i přehodnotit názor na něj,
- skládá se z osmi krátkých zastavení chytře doplněných citacemi z jeho deníku, Dopisu otci či úryvky z korespondence,
- nechybí v ní ani dobové fotografie oněch míst a plánek, který Vás doslova táhne ven.

Stále jste tu?! Dobře, tak poslední pokus:
,,Umím se i smát, Felice, nepochybuj o tom, jsem dokonce známý jako veliký smíšek. Stalo se mi dokonce, že jsem se při jednom slavnostním setkání s naším prezidentem…začal smát; ale jak! (…) Nejdřív jsem se smál jen jemným žertíkům, které prezident tu a tam utrousil; zatímco je však zákon, že takovým žertíkům se člověk nanejvýš šetrně pousměje, smál jsem se už z plna hrdla, viděl jsem, jak moji kolegové trnuli strachem, aby se nenakazili… ale nemohl jsem si pomoci, nepokusil jsem se ani o to, abych se odvrátil nebo abych si zakryl ústa rukou (…) Možná, že jsem to tehdy udělal jen proto, abych Ti jednou později mohl dokázat, že se umím smát.“
– str. 46 a následující

8 01.04.2017

Čtení, u kterého jsem si připadala jako moucha…. Rozhodně nadprůměrné! A mající atmosféru. Zvlášť bych zmínila první stránky kapitoly VÝSLECH, která v kontrastu s těmi popisnými pasážemi vesnického a stranického života ukazuje přímou konfrontaci a boj dobra a zla. Ne! Správnější je napsat zla s dobrem, kde útočníka představuje Ladislav Mácha a oběť číhošťský farář Josef Toufar. Rozmýšlet nad tím, nakolik je to věrné skutečnosti, nehodlám. Pamatuju si jen, jak male, slabě a bezmocně jsem si připadala…prostě jako moucha.

3 31.03.2017

Tři dny od přečtení, a přec se stále vracím k určitým stranám a myšlenkám na nich zachycených. A čím častěji je čtu, tím víc si říkám, že není pět hvězdiček jako pět hvězdiček...

Krásná kniha!

8 28.03.2017

Nemám nic, co bych mu vytkla. Přiměřené množství postav, čtivé dialogy, ve kterých má Hitler poměrně málo replik, a perfektní zasazení do času a prostoru. Nadchl mě a zasáhl. Víc než bych čekala.

Doporučuji.

----------------------------
- Mila:
,,Eddie, ty víš, že jseš pro ně bůh. Když jim vštípíš, že tahle vláda jsou zločinci, přijmou to. Ale budou z toho nešťastní, protože půjdou proti všem. A ti všichni je smetou. Máš odvahu vzít si to na svědomí?“ (str. 43)

4 23.03.2017

Kouzlo tohoto textu stojí a padá na těžko změřitelné kadenci myšlenek a úvah pana Solomona Kugela. A ta vám buď sedne, nebo nesedne. Je to jednoduché. Vlastně není. Ještě si stačí přivyknout častému odstavcování, absenci uvozovek a přebíhání z první osoby do třetí. Dál musím určitě zmínit jeho dialogy – s manželkou, matkou, realitní makléřkou, Staroušem nebo profesorem Jóvišem, protože i ony v sobě skrývají nejednu chytrou formulaci.
A Anne Franková? Těžko uvěřit, těžko hodnotit. Doporučuji ale tuto knihu přečíst - jak těm, kteří mají námitky vůči její rozmazlenosti, sebevědomí a nevděčnosti, tak těm, kteří Annu vidí naopak jako vyzrálou a silnou, neboť tady má od každého něco.

Zvláštní kniha...

6 16.03.2017

Pro prvotní seznámení dobré, ale pro ostatní případy poněkud uspěchané, ploché a zvlášť ke konci nedotažené, takže to procentuální hodnocení teď o málo shodím. Vyloženě rozzlobená jsem na kapitolu o Margarete Speerové – tři fotky a stránka textu, který konstatuje v podstatě jen to, že se narodila, zemřela a mezitím manželovi porodila šest dětí… U Henriette von Schirachové a Gretl Fegeleinové je to obdobné. Nejde tam ani tak o zkratkovitost, jako do očí bijící ignorování. Tentokrát ze strany autora, který se věnuje raději jejich mužským protějškům a jejich kariéře, skutkům a osudům.

Nicméně (a teď si budu trochu protiřečit): překvapivou výjimku přináší čtvrtá kapitola, v níž je protiváhou Emmě Göringové kromě jejího manžela také švagr - Albert Göring. Má tam dokonce fotografii. :-) Kdo by o něm chtěl vědět víc, nechť si vyhledá a přečte knihu Čtyřiatřicet (autor: W. H. Burke). Vlastně mě napadá ještě jeden skvělý titul - Nosíš mé jméno (autoři: Norbert Lebert a Stephan Lebert).

Informacechtivým čtenářům zdar!

7 15.03.2017

Annin deník jsem stále ještě nečetla, ale tohle je návnada jako hrom. Oceňuji výbornou práci s textem a jeho zformátování. S Annou jsem se smála, bála, skrývala a snila. Vlastně nejen s ní...

Děkuji!

4 13.03.2017

Kapesní formát a autorovo balancování mezi kritikou, konstatováním a omluvou mě nutí k nadprůměrnému hodnocení. A za poslední dvě stránky bych neváhala tuto knihu označit za skvost. S přirovnáním lidí ke kolečkům v obrovském stroji jsem se setkala již dříve. V různých knihách. Tady ho ale pan Zinn posouvá někam výš. A definovat to jako potřebu “hodit hasák“, mi přijde docela trefné.

4 03.03.2017

Radost, květiny, vítání, objímání, podepisování. Momentky s ženami a dětmi střídají detaily tváří bezejmenných sovětských vojáků a též pohledy na zdevastovanou Prahu, zejména její centrum….
Poznala jsem: Palackého most směrem k Emauzskému klášteru; horní část Václavského náměstí s rohovou budovou, která se později stala Domem potravin; Hradčanské náměstí; Loretu; orloj; záběr na Pařížskou ulici a část Kostela sv. Mikuláše nebo Týnský chrám a před ním stojícího Mistra Jana Husa. A když jsem uvedla jeho, tak musím zmínit ještě Jana Žižku.
Jedná se o podhledový snímek z Žižkova náměstí v Táboře. Žižka na něm s palcátem v ruce ukazuje na skupinu vojáků stojících u jeho nohou a divá se do dáli. A vojáci mají (oproti jiným fotkám) vážný výraz, jako by čekali odsuzující rozsudek…

Prostě parádní retrospektivní zážitek, který nezkazí ani úvodní plamenné slovo Stanislava Neumanna, ani nablblé titulky pod jednotlivými snímky. Jestli je třeba něčeho si pod snímky všimnout, tak jmen těch, kteří osvobozování zdokumentovali. Jsou jimi: Václav Chochola, Zdeněk Tmej, Tibor Honty, J. Pacovský, V. Pasáček, J. Houdek, J. Kouřil, J. Čvančara a mnoho dalších…. To oni jsou faktickými autory této knihy. A jim posílám veliký dík!

----------------
Na závěr ještě dvě fotky, které lze považovat vzhledem k roku vydání za takřka památeční. Předně je to snímek zachycující spisovatele, publicistu, novináře a překladatele Ivana Olbrachta. (V době vydání knihy již 7 let mrtvého.) A za druhé pak fotka tanku projíždějícího kolem kavárny na ul. Národní, kde můžete vidět po levé straně Chourovy domy, někde uvedené také jako Kaurovy. (Ty byly zbourané, jak jsem se jinde dočetla, právě v roce 1959.) Autorem snímku je V. Chochola.

4 03.03.2017

Těm čtyřiadvaceti stranám, které zbydou po odečtení anglické verze textu a (pro mě nezajímavých) fotek, dávám pět hvězdiček! Jednak za věcnost a optimismus, a jednak za to, že zachycují daleko víc než jsem čekala. V podstatě celý život pana Josefa Černohorského.

Doporučuji!

(A neopomeňte si prohlédnout a přečíst oněch několik papírových dokumentů, které jsou ke knize volně připojeny.)

6 01.03.2017

Čtivá a zdroje-neopomíjející publikace, která spoléhá jak na čtenářovu předchozí znalost, tak neznalost. To se mi moc líbilo! Nemůžu jí vytknout ani poměrně krátký rozsah a z něj vyplývající zkratkovitost, protože právě ta mě nakopla. Je to kniha zasazená do konkrétních míst a času; kniha plná zajímavých událostí a jmen, z nichž mnohá skončila mnou poznamenaná na kusu papíru s poznámkou: zjistit víc. (Dvakrát podtrženou a s vykřičníkem na konci, abych byla přesná.) Za to děkuji! A jdu neprodleně pátrat….

2 28.02.2017

Soustředěná, vzpomínající, prorocká a varující knížka, které musím dát maximální počet hvězdiček. Zaslouží si to! Ukrývá nejen mnoho fotek a CD, jak slibuje anotace shora, ale především bohatou dokumentační přílohu. Z ní bych vyzdvihla zejména první část - Závěť Ryszarda Siwce datovanou dnem 20. dubna 1968, a část druhou, která přináší přepis jeho myšlenek, názorů, obav,... - jeho poselství.

Nebudu sem z něj teď přepisovat a vkládat ani slovo. To by nebylo správné. Musí si ho přečíst každý sám, vcelku, a nejlépe dvakrát! Ráda bych tu jen zachytila ten pocit, jak silně na mě oněch deset stránek zapůsobilo, jak to drobné písmo zdůraznilo závěrečné věty tohoto poselství a podtrhlo formu, kterou je budoucím čtenářům podáno…. Ale vlastně jsem to udělala již těmi čtyřmi přídavnými jmény v první větě.

6 27.02.2017

Mimořádný čtenářský zážitek!

3 17.02.2017

Anotace shora definuje obsah knihy docela přesně, takže nezbývá než zaznamenat vlastní dojem. Byl to nářez a ještě větší nářez! Nic výstižnějšího mě nenapadá. O smyslu povstání se tu teď nebudu s nikým přít. Ti, co v něm bojovali, smysl viděli… a jak zaznělo ve filmu: Němce přece nepozabíjíme tím, že si to budeme přát.

,,Józek šel do povstání ve tři. Políbil mě i Staška, usmál se a zmizel za dveřmi. Já jsem zůstala s nemluvnětem v náručí, se sestrou a sedmdesátiletým otcem. Sama jsem se sotva hýbala. V pět začalo povstání. Na ulici se objevily červeno-bílé vlajky, propuklo nadšení. Dlouho však netrvalo, protože už v šest nebo v sedm začalo první bombardování. (…) Když k nám vtrhli, myslela jsem, že nás ušlapou. Křik, tlačenice, vzlykot, zmatek, nadávky a kletby. Bylo to naprosto šílené. Držela jsem dítě, ale nikoho to nezajímalo. Vyděšení lidé se cpali směrem ke mně, až mě přitlačili ke zdi. Prostě nás málem umačkali!“ - Halina Wiśniewska, rozená Rybakova (*1922); str. 81 a 84

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

,,Ve filmech někdy ukazují nějaké scény z povstání, ale není tam nic, co jsem viděl já. Nikomu jsem to ještě tak podrobně nevyprávěl. Vy se ptáte na všechno. Máte právo. Ale všechno se znovu probouzí. Tehdy jsme neměli ponětí, že ti zabití nikdy nezemřou, že budou pořád vedle nás. Všechno se dělo tak rychle. Výkřiky, výstřely. Jednotlivé obličeje. Nějak mi velice silně utkvěly v paměti. (…) Většinou se budím velmi brzy, moje manželka spí dlouho. Někdy před sebou v polospánku vidím zabité. Někdy se snažím počítat ty, které jsem sám zabil. Nemůžu je spočítat.“ - tehdy 18letý Mathias Schenk; str. 58-59

2 05.02.2017

- Pane nadporučíku, musím vás požádat, abyste mě vy i slečna doprovodili na četnickou stanici.
– Já vás tedy doprovodím, vy hnido. Ale ne proto, že vy si to přejete, ale teď už proto, že já to chci. Zkazil jste mi celý den a obtěžujete jako štěnice. A vy si myslíte, že vám to projde? Osobně požádám generálplukovníka Boroeviće, velitele páté armády, u kterého se mám zastavit, až se vrátím z dovolené, aby zařídil vaše převelení od četnictva do pole. A to jmenovitě ke dvacátému osmému pluku, abyste měl možnost osobně se přesvědčit o jeho zbabělosti. To budete koukat, jak se zbaběle žene do útoku mezi vybuchujícími granáty a štěkajícími kulomety. Myslím, že se vám to bude líbit. Zvlášť když budete sloužit pode mnou u mého čtvrtého praporu. Osobně dohlédnu na to, abyste si to užil. Do útoku poběžíte vždy přede mnou, abych vás měl na očích. A také to bude dobré proto, abych nebyl tak na ráně, protože mrtvý velitel, špatný velitel. Ale co byste neudělal pro svou vlast. Jste přeci vlastenec, nebo ne? A hlavně si uspořádejte všechny svoje věci doma, protože úmrtnost je u nás značná. Z těch osmadvacátníků, kteří nastoupili na frontu na začátku války už není skoro nikdo naživu. Ano, radši se ze samé zbabělosti nechali všichni zabít. Ale dost řečí – je čas jít. Pane vrchní! Platím!
(strana 167)

8 02.02.2017

Nevím, jak těch pár listů hodnotit, protože jsem očekávala rozhovor mezi zvědavým tazatelem a ukecaným dotazovaným. Tady ale otázky pokládají obě strany - jak J. V. Stalin, tak anglický spisovatel H. G. Wells. Některé z nich se dají považovat za řečnické, neboť si na ně rovnou sami odpovídají. Jiné však ne. Používají je jako nátlak proti druhému, což z jejich rozhovoru dělá spíš hádku dvou kohoutů, kteří se snaží uhájit své smetiště.…

Není to jen z Berlína, ale i ze Ženevy, Gdaňska, Varšavy, Říma, Paříže, Norimberku, Dubrovníku a mnoha dalších míst, takže se nenechte zmást tím přídavným jménem v názvu. Zkrátka nepřišla ani Praha! Zápisky z ní (pocházející z kritického období srpna a září 1938) jsou parádní, a pro mě o to působivější, když vím, jak se věci pro nás v příštích letech vyvíjely.

Kromě širokého zeměpisného rozpětí této knihy bych její přínos viděla zejména v tom, že je jednak zpovědí muže s docela obyčejným strachem, láskou a jen jedním životem, o který může lehce přijít, a jednak zápisníkem novináře-workoholika, který cestuje z místa na místo, neúnavně pátrá, a když má chvilku, zaznamenává si, co zažil, a jaké (často utajované) informace se mu podařilo odhalit. Prostě takové dva v jednom. :-) Vlastně je tu ještě ta třetí (a neméně důležitá) část, kvůli které bych neváhala dát dvojnásobné množství hvězdiček, kdyby to šlo. Je to zájem pana Shirera o obyčejné Němce - o jejich chování, názor a náladu; o sílu jejich přesvědčení a míru důvěřivosti; o to, jak Hitlerovy vize a rozhodnutí dopadají na jejich každodenní žití. Tedy, spíše přežívání.

Závěr: Obrovské nadšení a zároveň lítost, že zápisky končí už v roce 1940. Doufala jsem, že se dočtu, proč se tak chvátalo na vydání nebo se v knihovním katalogu dopátrám toho, že existuje i druhý, třetí díl. Psát by bylo jistě o čem. No, ale ať tak či tak: tahle publikace - vpravdě výjimečná - mi dokonale připomněla, proč čtu. Je to moje touha podívat se na místa, která bych normálně nenavštívila a poznat jinou dobu a lidi, kteří ji utvářeli. Díky panu Shirerovi jsem tu možnost dostala!

Jestli i Vy máte alespoň trochu rádi historii, čtěte, a můžete pak během pár stránek vědět to, na co ostatní čekali několik let. Můžete zrychlit čas….

------------------

BERLÍN, 15. října 1940
,,(…) Krátce řečeno, člověk nadále nemůže o válce a podmínkách v Německu informovat podle skutečnosti. Nacisty nemohu nazývat ,,nacisty“ nebo invazi ,,invazí“. Jsem omezen na opakování oficiálních komuniké, což jsou lži, které může opakovat jakýkoliv automat. Inteligentnější a slušnější cenzoři se mě v soukromí ptají, proč zde zůstávám. Já tady zůstat za těchto podmínek nemám ani v nejmenším zájem. S mou hlubokou, palčivou nenávistí vůči všemu, co nacismus představuje, pro mě nebylo nikdy příjemné zde pracovat a žít. To však bylo podružné, dokud zde byla práce, kterou bylo nutné vykonat. Ničí osobní život v Evropě již není důležitý a já od začátku války ani žádný nemám. Nyní však již není ani práce, jež se dá vykonávat – alespoň ne odsud. “

NA PALUBĚ Excambionu, 13. prosince 1940 (půlnoc)
,,(…) Chvíli jsem stál u zábradlí a pozoroval, jak v dálce mizí světla Evropy, kde jsem strávil všech patnáct let svého dospělého života, Evropy, jež mi dala všechny zkušenosti a tu trochu znalostí, které mám. Byla to dlouhá doba, ale ty roky byly pro mě osobně šťastné. Pro všechny obyvatele Evropy měla tahle doba význam a nesla v sobě naději až do okamžiku, než přišla válka a nacistická nákaza a nenávist a podvod a politické gangsterství a vražda a masakr a neuvěřitelná nesnášenlivost a utrpení a hladovění a zima a hukot bomb dopadajících na domy, kde trhají lidi na kusy, hukot všech bomb odstřelujících lidskou naději a slušnost.“

16 24.01.2017