Berlínský deník: Zápisník zahraničního zpravodaje 1934-1941

Není to jen z Berlína, ale i ze Ženevy, Gdaňska, Varšavy, Říma, Paříže, Norimberku, Dubrovníku a mnoha dalších míst, takže se nenechte zmást tím přídavným jménem v názvu. Zkrátka nepřišla ani Praha! Zápisky z ní (pocházející z kritického období srpna a září 1938) jsou parádní, a pro mě o to působivější, když vím, jak se věci pro nás v příštích letech vyvíjely.

Kromě širokého zeměpisného rozpětí této knihy bych její přínos viděla zejména v tom, že je jednak zpovědí muže s docela obyčejným strachem, láskou a jen jedním životem, o který může lehce přijít, a jednak zápisníkem novináře-workoholika, který cestuje z místa na místo, neúnavně pátrá, a když má chvilku, zaznamenává si, co zažil, a jaké (často utajované) informace se mu podařilo odhalit. Prostě takové dva v jednom. :-) Vlastně je tu ještě ta třetí (a neméně důležitá) část, kvůli které bych neváhala dát dvojnásobné množství hvězdiček, kdyby to šlo. Je to zájem pana Shirera o obyčejné Němce - o jejich chování, názor a náladu; o sílu jejich přesvědčení a míru důvěřivosti; o to, jak Hitlerovy vize a rozhodnutí dopadají na jejich každodenní žití. Tedy, spíše přežívání.

Závěr: Obrovské nadšení a zároveň lítost, že zápisky končí už v roce 1940. Doufala jsem, že se dočtu, proč se tak chvátalo na vydání nebo se v knihovním katalogu dopátrám toho, že existuje i druhý, třetí díl. Psát by bylo jistě o čem. No, ale ať tak či tak: tahle publikace - vpravdě výjimečná - mi dokonale připomněla, proč čtu. Je to moje touha podívat se na místa, která bych normálně nenavštívila a poznat jinou dobu a lidi, kteří ji utvářeli. Díky panu Shirerovi jsem tu možnost dostala!

Jestli i Vy máte alespoň trochu rádi historii, čtěte, a můžete pak během pár stránek vědět to, na co ostatní čekali několik let. Můžete zrychlit čas….

------------------

BERLÍN, 15. října 1940
,,(…) Krátce řečeno, člověk nadále nemůže o válce a podmínkách v Německu informovat podle skutečnosti. Nacisty nemohu nazývat ,,nacisty“ nebo invazi ,,invazí“. Jsem omezen na opakování oficiálních komuniké, což jsou lži, které může opakovat jakýkoliv automat. Inteligentnější a slušnější cenzoři se mě v soukromí ptají, proč zde zůstávám. Já tady zůstat za těchto podmínek nemám ani v nejmenším zájem. S mou hlubokou, palčivou nenávistí vůči všemu, co nacismus představuje, pro mě nebylo nikdy příjemné zde pracovat a žít. To však bylo podružné, dokud zde byla práce, kterou bylo nutné vykonat. Ničí osobní život v Evropě již není důležitý a já od začátku války ani žádný nemám. Nyní však již není ani práce, jež se dá vykonávat – alespoň ne odsud. “

NA PALUBĚ Excambionu, 13. prosince 1940 (půlnoc)
,,(…) Chvíli jsem stál u zábradlí a pozoroval, jak v dálce mizí světla Evropy, kde jsem strávil všech patnáct let svého dospělého života, Evropy, jež mi dala všechny zkušenosti a tu trochu znalostí, které mám. Byla to dlouhá doba, ale ty roky byly pro mě osobně šťastné. Pro všechny obyvatele Evropy měla tahle doba význam a nesla v sobě naději až do okamžiku, než přišla válka a nacistická nákaza a nenávist a podvod a politické gangsterství a vražda a masakr a neuvěřitelná nesnášenlivost a utrpení a hladovění a zima a hukot bomb dopadajících na domy, kde trhají lidi na kusy, hukot všech bomb odstřelujících lidskou naději a slušnost.“