Matty komentáře u knih

Chápu, že ten, kdo očekává vyprávění o prvorepublikových komediích Vlasty Buriana, které rychle odsýpá, může být roztrpčen. Klimeš ale v prvé řadě napsal knihu odbornou, nikoliv populárně naučnou. Navíc knihu, jejímž tématem, jak patrno již z titulu, nejsou samotné filmy, nýbrž – v duchu nové filmové historie – institucionální podmínky, jež umožňovaly jejich výrobu a determinovaly jejich podobu. Pro historiky, nejen filmové, jde o neopomenutelnou publikaci, jež do poměrně kompaktního celku shrnuje výsledky autorova mnohaletého bádání. Na jednotlivých kapitolách je sice znát, že vznikly nezávisle na sobě (informace se občas opakují, návaznost není úplně „hladká“), ale díky úvodním a závěrečným shrnutím je patrné, že kniha sleduje jednotnou linii, což stvrzuje kapitola závěrečná, díky které do sebe všechno pěkně zapadne podobně jako na konci dobrého filmu se silnou pointou. Klimeš totiž rozhodně pouze nepřepisuje, co objevil v mnoha různých archivech. Na základě obdivuhodného množství sesbíraných dat, kterých je někdy, pravda, tolik, že je na konci kapitoly vyčerpáno nejen téma, ale i čtenář, dochází k originálním závěrům, ať už jde o využití kin jako symbolů socializace ještě před zestátnněním nebo o německé, nikoliv sovětské kořeny centralizované dramaturgie. Jakožto bývalý student filmové vědy, který musel informace ke kinolicencím, rané filmové cenzuře nebo bezpečnostním předpisům při provozování prvních kin složitě skládat dohromady z řady zdrojů, považuji Kinematografii a stát za nejzáslužnější literární počin roku a tiše závidím těm, kdo jej při přípravě na zkoušku již budou mít k dispozici.

1 20.12.2016

Strážci Alana „na ten zkurvený film se v životě nepodívám“ Moorea jsou dílem rozsáhlým a neskutečně hutným, které s námi komunikuje na více rovinách, než je při prvním čtení zjevné (množství motivů doceňuji až se zpětným listováním v knize).

Hrdinové bez masek. Sobci a sociopati. Amorální, anebo rozlišující pouze dobro a zlo a tudíž nezpůsobilí pro život ve společnosti, kde toto jednoznačné dělení dávno přestalo platit. Komplexností charakterů a etických dilemat, které nastolují, Strážci konkurují mnohasetstránkovým klasickým románům. Filozofie se v nich mísí s brutálním násilím, černým humorem a odkazy ke skutečným událostem.

O zfilmování si Mooreovo temné podobenství říkalo již nestandardním využitím komiksových políček, které „tečou“ jako scény ve filmech (ustavující záběr, pohled/proti-pohled, prostřih na detail) a využita je například i paralelní montáž. Po zhlédnutí Snyderovy adaptace v tříhodinovém režisérském sestřihu si nedovedu představit mnoho možností, čím filmové Strážce vylepšit. (Jistě, šlo by to doslovněji, leč méně filmově, což převádí do praxe dvanáctidílný animovaný seriál s podtitulem Motion Comic.)

Snyder dokázal s dvojicí scenáristů a zbytkem štábu vytěžit to nejpodstatnější z komiksu a přitom zůstat velmi filmový, nikoli jen v tom smyslu, že rozpohybované obrázky doplnil zvukovou stopou, bohatou na slavné songy (další způsob provázaní stylizované komiksového světa s tím našim). V těch nejlepších scénách, jako je zavraždění Vazouna, se vyprávěcí postupy obou médií prolínají. Odvážil bych se dokonce kacířsky tvrdit, že v některých ohledech film překonává svou předlohu. Nejen násilností a sexuální explicitností (fetišistická milostná scéna Sůvy a Hedvábného přízraku), ale i přesvědčivějším závěrem.

Ať u filmu či knihy, vždy mě stejnou měrou jako samotné dílo lákal proces jeho vzniku. Umberto Eco dokázal při svých záviděníhodných teoretických znalostech (které uměl také vtipně prezentovat, jak dosvědčuje např. Šest procházek literárními lesy) ojedinělým způsobem slít v jeden celek obé – vyprávět příběh a vyprávět o tom, jak je tento příběh vyprávěn. Foucaultovo kyvadlo svého čtenáře obezřetně vede žádoucím směrem a zároveň vybízí, aby naznačenou cestu občas opustil a našel si jinou. Ovšem také při volbě jiné cesty jsme omezováni mantinely nastavenými autorem. Není to jednoduché, přiznávám, že jsem párkrát zabloudil, ale Ecův nadhled v jiných pasážích (vymýšlení bizarních konspiračních teorií) mne vždy přiměl zapojit veškerou trpělivost i mozkové buňky a krizové momenty přelouskat. Těším se na druhé čtení.

Mlčky akceptovaná škola pro katy jako důkaz absurdity doby nedávno minulé. Komickou a zároveň děsivou ústřední myšlenku rozvětvil Kohout do všech směrů, někdy za cenu jisté přeplácanosti. Přemnoho motivů jakoby ovšem bylo nevyhnutelným vedlejším efektem zběsilého tempa knihy. Kapitoly jsou odděleny poněkud zákeřným způsobem (musíme číst stále dál a dál), prvky groteskní v rychlém sledu střídají scény těžce hororové a lehce pornografické. Jenom občas dojde ke snížení otáček či dezorientujícímu vypravěčskému skoku (Šimsa jako aspirant poddůstojnické školy). Vše za četného citování jiných literárně činných osobností (Goethe, Remarque, Capote) nevyhnutelně spěje k nezapomenutelnému finále, dávajícímu konečně prostor také Lízinčině intelektu („Ani se mi neuprd“). Katyně je dílem možná až příliš ambiciózním, ale čtivým, a ač věci úmyslně nenazývá pravými jmény, snadno si z ní lze odvodit, co nám chtěl autor sdělit. Aktuálnost jeho sdělení nezanikla. Stejně jako komunismus v Čechách.

11 19.12.2016

Závist není hezká vlastnost, ale během čtení Plechového bubínku jsem ji pociťoval neustále. Tak originální slovní spojení, tak vtipné hry se slovy! Přičemž se dá – na rozdíl například od Joyceova Odyssea – bez zdravotní újmy celý přečíst. Závidím. Závidím Grassovi jeho talent, nehledím na jeho členství v SS (což se ho coby modelového autora nijak netýká a mne to coby modelového čtenáře nemusí vůbec zajímat). Číst Plechový bubínek znamená překonat řadu překážek (nebo některé z nich alespoň podlézt), jsou však rozesety ve vyprávění tak zábavném a rozkošně nepředvídatelném, že to zážitku nijak neškodí. Ač mne tolik neoslovil stránkou obsahovou, nad stránkou formální a stylistickou mohu, již nyní pevně odhodlán k ještě minimálně jednomu přečtení, leda němě žasnout. A závidět.

Jak uvádí doslov tohoto souboru básní, balad a závětí, Villon si zvolil život bouřliváka. Nic, násilné loupeže a ničení veřejného majetku nevyjímaje, mu nebylo svaté. Přesně jako výplody zločince, ovšem zločince chytrého a vtipného, jeho verše působí. Dokonce i za slovy balady nazvané Kajícná, žádající o odpuštění všech křesťanů, tušíme drzý výsměch člověka smířeného s tím, že zemře, a docela lhostejného k nějakému posmrtnému životu („vám chtěl bych něco leda říci/ne hubou, ale druhou lící…“). Kdyby dnes žil stejně nadaný kriminálník, nebude odsouzen do vyhnanství, nýbrž se stane celebritou.

3 18.12.2016

Dokážu si představit, jaké pozdvižení musela kniha čtyřiadvacetiletého autora v roce 1948 vyvolat. Namísto jasně zacíleného vyprávění proud myšlenek, namísto strnulé spisovné češtiny živý hovorový jazyk dobové mládeže, namísto patosu věcnost a ironie, namísto schematických hrdinů bránících vlast parta kluků, kteří se párkrát nachomýtnout do cesty „velkým dějinám“, případně v sobě nacházejí odvahu hlavně kvůli tomu, aby učarovali holkám. S holkami se dostávám ke kamenu úrazu jinak vynikající knihy, k momentům, kdy se ve mně probouzel moralista a feminista a ztrácel jsem chuť pokračovat ve čtení.

Ženské postavy jsou opravdu tak pitomé, jak tvrdí Danny. Dívky v knize svým jednáním naplňují ty nejprimitivnější mužské fantazii nezávisle na tom, jak je vidí a jak o nich mluví Danny. Nejde tedy jen o záležitost jeho mladické perspektivy, která mu brání vnímat vrstevnice jinak než jako krásné, ale hloupé chodící objekty, které svou hodnotu ztratí poté, co zestárnou („začal jsem myslet na nebe … jestli jsou tam lidé v takovém stavu, jako byli, když umřeli, to by bylo blbé, protože takové hezké holky, jako je Irena, umírají obyčejně, až když jsou hodně staré“).

Autor stojící nad mladým vypravěčem se od názorů Dannyho ani nijak nedistancuje a nevytváří pro něj situace, které by ho dovedly k poznání, že ženy jsou mužům rovnoprávné a je proto hodně zvrácené přemýšlet o nich jako o nástrojích k uspokojování slasti, které lze v krajním případě znásilnit („nebo v Praze si dá Irena říct. Snad ji přece jen jednou znásilním. Anebo tu neznámou holku.“). Takže Danny Smiřičký se vůči ženám chová jako dobytek. Nechť. Jenomže Škvorecký s tím zjevně nemá nejmenší problém. Sám jsem ale z toho důvodu měl problém s takovým hrdinou a takto benevolentním vypravěčem absolvovat téměř čtyř set stránkový text.

P. S. debata o sexuálním harašení, do které se Škvorecký v 90. letech zapojil, pak bohužel ukázala, že nešlo o záležitost jedné knihy a autorova mladého věku, nýbrž celoživotního přesvědčení o určitém, pro mne nepřijatelném rozdělení mužských a ženských rolí.

7 18.12.2016

Necenzurované zápisky Miroslava Macháčka by časově mohly navazovat na Deník Pavla Juráčka, oproti němu ale nevynikají stejnou stylistickou obratností, ani obsahovou zahuštěností. Zápisky Macháčkovi očividně sloužily více k autoterapii než k reflektování tehdejších poměrů (více tepe do svých spolupacientů a divadelních kolegů než do režimu, vnější svět zůstává vesměs mimo oblast jeho zájmu), proto lze mít pochyby ohledně odůvodněnosti takovéhoto nakladatelského počinu. Ubíjející opakování týchž činností z knihy nedělá strhující čtení, zato dokáže alespoň částečně navodit pocity inteligentního, reflexe velmi schopného, nicméně psychicky dosti rozhozeného člověka.

7 13.12.2016

Hodně podobný dojem jako z přednášky (která představuje vítaný doplněk, protože na ní uvídíte fotografie, k nimž autor v textu odkazuje) – o Nepálu ani Číně jsem se toho moc nedozvěděl, ale bavil jsem se skvěle. Na knize i přednášce bylo oproti Jeruzalému více znát, jak moc se Zibura za každou cenu snaží odvděčit čtenářům/posluchačům. Sice se mu daří být vtipný skoro na každé stránce, ale místy to působí hodně chtěně a přípraveně, chybí tomu bezprostřednost předchozího povídání.

Lze samozřejmě zaujmout i opačné, těšitelské stanovisko a radovat se z profesionálně „učesané“ práce bez hluchých míst. Zibura je sebevědomějším vypravěčem naživo i na stránkách knihy. Narozdíl od mnoha jiných lidí, kteří se v Česku živí tím, že baví druhé, dokáže být přitom vtipný i bez toho, aby byl sprostý. Namísto vulgarismů své psaní koření výrazy a slovními obraty nepatřičně kultivovanými (na dnešní dobu) a knihu je tak radost číst i během pasáží, kdy se nic poutavého neděje. Těch je více zvlášť v poslední třetině, která má podobu poněkud monotónního výčtu domácností, do kterých se autor dokázal svým pasivně invazivním způsobem vetřít. Jako kdyby pro něj už nebylo důležité, kudy prochází. V tomto kontextu si nejsem jist, nakolik sebeironicky byl míněn název kapitoly „Zažívám první dějový zvrat“, poukazující na nedostatek vícero podobných zvratů v celé knize. Pro Pěšky mezi buddhisty a komunisty tak platí totéž, co pro nejnovější, zbytečně natahovanou trabantí dokumentární sérii (z Austrálie do Asie) – rozsah mohl být lépe uzpůsoben menšímu množství událostí hodných zaznamenání.

Každopádně jde o jednu z nejvtipnějších knih, které jsem letos četl (nejen díky nezapomenutelnému vtipu o pohřbívání morčátka), navíc doplněnou vydařenými ilustracemi a básničkami tak neodolatelně špatnými, že vás možná vyprovokují k tomu, abyste sami zkusili nějakou složit. Jen se nabízí rýpavá otázka, zda autor musí cestovat do tak vzdálených zemí, když dokáže být stejně vtipný (a o vtipnost jde v jeho případě především) při popisování výletu na Kokořín…

P. S. Zajímalo by mě, zda v obsahu chybějí čísla stránek záměrně, nebo se ztratily cestou do tiskárny.

10 11.12.2016

Smíření, vyrovnanost, láska, smrt, vděčnost.

Věcně, přesně, upřímně a nesentimentálně o prvních i posledních věcech člověka.

Kniha, kterou přečtete za půl hodiny, ale budete na ni myslet několik dní a možná nakonec přehodnotíte vlastní postoj k životu.

Rozhodně skvělý teaser na Sacksovu autobiografii, která by měla snad ještě letos vyjít v češtině.

4 10.12.2016

Stále jeden z nejhodnotnějších knižních příspěvků k tématu československé nové vlny. U prvních dvou rozsáhlých textů mi sice chyběl podrobnější popis zvolené metody a klíče, podle nějž byly vybírány analyzované filmy (za sporné považuji zařazení Markety Lazarové nebo filmů Kadára a Klose), přesto jde o vyčerpávající a v rámci možností čtivé shrnutí podstatných znaků novovlnné tvorby. Cieslarův text zaslouží obdiv už jen za to, kolik stran lze napsat o několik minut trvající scéně. Pro někoho zbytečné intelektuální cvičení, pro mne mimořádně inspirativní výkon. Na knize nejvíce zamrzí, že závěrečný, „kontextualizující“ text Jana Svobody, není delší a že Démanty neotevírá, namísto toho, aby je poněkud nečekaně zavíral.

07.12.2016

Claudius Bůh a jeho žena Messalina se svým pojetím výrazně neliší od prvního dílu Gravesovy dilogie, třebaže postavení vypravěče prodělalo změnu výraznou (z přehlíženého idiota v císaře). Vinou roztahanějších popisů některých oslav a celkově menšího podílu dramatických událostí nejde o tak strhující četbu, ale autorovo kombinování toho, co se stalo s tím, jak se to zřejmě stalo, je stále dost obratné, aby strhlo i osoby vůči starověkým dějinám jinak netečné.

Prvotním podmětem k přečtení Gravesova atypického pohledu na starořímské dějiny byla jiná kniha úspěšně přetavena do seriálového tvaru, Hra o trůny, jež Claudia v lecčem připomíná. Zatímco G. R. R. Martin neustále přeskakuje mezi vypravěči a tudíž nemáme jistotu, kdo se dožije další kapitoly, Graves zůstává věrný vypravěči jedinému, velmi komunikativnímu, který svou přítomnost nijak netají. Sám v souladu se svou rolí přehlíženého koktavého idiota do dění vstupuje jen zřídka, čímž od „velkých dějin“ získává potřebný odstup. Jakožto historik pokládá věrnost faktům, třebaže faktům, jaké on sám viděl a slyšel, za zásadní. A neboť nechce jenom suše vršit, kdo komu přimíchal do vína jed, zabývá se také pozadím klíčových historických událostí.

Pro Gravese/Claudia jsou dějepisná fakta pilíři strhujícího rodinného thrilleru. Po počátečním bloudění, zapříčiněným dílem zatuchlostí mých vzpomínek na hodiny školního dějepisu, dílem velmi prudkým spádem událostí, jsem se chytil a až do konce si vychutnával autorovo suverénní vypravěčství. Mistrné skloubení zábavy a poučení.

Jedna z nejsvědomitějších prací, jakou některý z českých filmových vědců napsal. Zdeněk Hudec nabízí mnohem, mnohem víc než obvyklé shrnutí životopisných informací. Názorně například dokládá, jak lze poučeně psát o krvi stříkající z plátna. Z více než devíti set poznámek na konci knihy (listování tam a zpět dává zabrat) je znát, jak moc má autor načteno a opovažoval bych se tvrdit, že půjde nadlouho a nejen v českém prostředí o „definitivní“ knihu na téma Peckinpah. Víc takových.

01.12.2016

„Člověk by měl zapisovat štěstí ve chvíli, kdy ještě trvá, ale já si ho v tu chvíli nechci kazit škrábáním.“

Rozpaky. Kniha, která podle mne neměla vyjít. Ubližuje Cieslarovi i lidem, o nichž píše. Zároveň kniha, kterou nelze zcela ignorovat, když už vyšla. Zvlášť pokud popisované prostředí pražské filmové vědy znáte z první ruky. Hlavní „přínos“ Matouše spatřuji v tom, co zřejmě nebylo záměrem – v demytizaci osobnosti Jiřího Cieslara. Intelektuál s velkým rozhledem a kultivovaným projevem byl ve skutečnosti hnán stejně nízkými pudy jako všichni ostatní, psaní pro něj představovalo prostředek sebezáchovy, nikoliv potěchu, z filmů, které ho nebavily, odcházel (případně na projekci nešel vůbec a poté si coby člen festivalové poroty vymýšlel, jak se mu daný snímek ne/líbil).

Materiál cenný zejména pro psychiatry, kteří takto mohou nahlédnout do mysli člověka s bipolární poruchou, je zároveň dobrým dokladem toho, proč je deníky lepší psát ručně nebo na stroji. Nesvádělo by vás to tolik ke kopírování týchž myšlenek a bezobsažnému psaní pro psaní samé.

Úzkost, stres, věčné pochybování o sobě, o rozhodnutích učiněných i rozhodnutích, která se učinit chystáme. Známe to skoro všichni a je svým způsobem fascinující si číst, jak tyto nelehké stavy zpracovával a nakonec zpracovat nedokázal někdo jiný. Ovšem, vzhledem k syrovému stavu, v jakém jsou nám Cieslarovy mnohdy dosti plytké zápisky předkládány, jde o čtení s příměsí provinilého pocitu, že před sebou nemáme literárně hodnotné dílo, nýbrž že pouze poněkud bulvárně nahlížíme do cizího soukromí, kam nás nikdo nezval. Svým cyklickým a také pro čtenáře časem vysilujícím opakováním tvůrčích vzepětí a pádů na dno deník zároveň poměrně přesně opisuje křivku autorova vnitřního zápasu, který tak můžeme prožít společně s Cieslarem. Z několika posledních zápisků, prostých jakékoliv naděje, mne opravdu mrazilo a chvíli jsem je musel rozdýchávat.

Největší přínos knihy tak nakonec pro někoho může být v tom, že se začne víc snažit, aby nedopadl stejně jako Jiří Cieslar.

3 29.11.2016

Neocenitelná publikace nejen pro začínající překladatele, ale také pro zájemce o lepší poznání předlistopadové publikační praxe nebo fungování literární (auto)cenzury od padesátých do devadesátých let. Knihu by zároveň neměl opomenout žádný bibliofil, neboť úcta k češtině a psanému slovu obecně se jí vine jako červená nit (a někdy je znát už jen z kultivovaného projevu respondentů). Některé poznatky se logicky opakují (pokrývání, problematické tituly, menší překladatelská péče po listopadu), ale díky osobitosti každého z pamětníků rozhodně nejde o monotónní čtení, ale naopak o pestrou mozaiku životních osudů a různých přístupů k překladatelskému "uměleckému řemeslu". Taky jsem si začal víc vážit a všímat práce překladatelů. Čtení každé překladové knihy nyní zahajuji přečtením jména člověka, který ji přeložil.

2 27.11.2016

Anglie, 70. léta, středoškolské prostředí. Politika, hudba, vyprávění a radost z něj. Mnoho postav, kolážovitá struktura. Vtipné, úsměvné i hořké. Inspirativní pro začínající autory.

1 26.11.2016

Z dvaceti procent jsem chápal, proč je příběh vyprávěn pozpátku (nepoučitelnost z dějinného vývoje), z osmdesáti mi toto podání přišlo samoúčelné, málo důsledné, aby nutilo k jinému způsobu čtení (tak, jako filmový Happy End nutí k "přepnutí" do jiného modu sledování).

26.11.2016

Pár postav různých národností řeší existenciální a politické otázky daleko od své domoviny (s výjimkou Phuong, o kterou se hraje, ale které zároveň není dovoleno, aby sama větší roli sehrála). Podobný námět jako ve Třetím muži od Carola Reeda, pouze s větší dávkou exotiky. Čtivé, i když místy stejně naivní jako Pyleovo chápání světa. Chápu ovšem, že s omezením záběru na několik postav nelze mezinárodní politické vztahy postihnout v jejich komplexnosti.

26.11.2016

Průběžně revidovaná neoformalistická učebnice, po jejímž prostudování (jako první jsem četl osmé vydání v angličtině - dodnes zřejmě nejdražší kniha, kterou vlastním) jsem začal nekriticky obdivovat oba její autory. Bude to znít pateticky, ale bylo to jako náhle prozření, objevení univerzálního klíče k filmovému umění. Poměrně záhy jsem zjistil, že to není zdaleka jediný způsob, jak číst film. Zřejmě je to ale způsob nejpřístupnější. Pokud se na filmy nechcete jenom dívat a po skončení vyřknout ortel v duchu „líbil/nelíbil“, přečtěte si to. Nejlépe vícekrát a se zásobou klasických filmů, při jejichž sledování budete moci průběžně aplikovat nabyté poznatky. Český překlad knihy, která od základu překopala mé chápání filmu, výrazně nezaostává za originálem, ba naopak udivuje přepečlivým redaktorským přístupem (včetně kontrolního sledování analyzovaných scén). Nešikovný je pouze formát knihy (oproti 8. verzi Film Art je poměrně těžká) a grafické řešení (ocenil bych, kdyby záběry z filmů nebyly vměstnány na jednu stranu, ale průběžně doprovázely text), jde však o drobnosti podmíněné osobními preferencemi, nikoli o objektivní nedostatky. Pakliže byste si měli koupit jedinou knihu o filmu, doporučuji tuto. Investice se vám po vícerém přečtení mnohonásobně vrátí.

5 26.11.2016