Matty komentáře u knih

Žijeme nejplněji tehdy, uvědomujeme-li si blízkost smrti? Smrtholku přečtete díky prudkému spádu, jazykové nápaditosti a svůdně morbidnímu ladění za dvě odpoledne. Otázky, které Lucie Faulerová prostřednictvím své vytrácející se hrdinky pokládá, s vámi ale zůstanou ještě dlouho.

5 16.06.2020

Dlouho jsem nečetl nic tak brutálního. Hlavní linii tvoří popis obludně toxického, několik let trvajícího vztahu, v němž se „komunikace“ mezi partnery postupně scvrkla na verbální a fyzické násilí občas prokládané sexem. Vše je vylíčené do detailů a bez cenzury. Není to příjemné čtení. Jestli jste měli o člověku Pavlu Juráčkovi i po přečtení jeho deníků nějaké iluze, přijdete o ně, ale to, co autorka s ikonou československé nové vlny zažívala, si žádné zjemnění nezaslouží (nemluvě o tom, že sama k sobě je stejně přísná jako k Juráčkovi a jeho přátelům). Z pekla zakoušeného v malém jednopokojovém bytě odbíhá k obnažujícím medailonům dalších obdivovaných osobností čs. disentu a jiných emigrantů. Zároveň se snaží o Juráčkův hlubší psychologický portrét ve snaze pochopit skrze něj a svůj nezdravý vztah k němu také sebe samu. Kvůli tomu se vrací do jeho dětství v Příbrami a k jeho fixaci na matku, případně za využití psychoanalýzy a filozofie (ze které má doktorát) nachází a rozvádí pozoruhodné paralely mezi tvůrcem Případu pro začínajícího kata a reálnými i fiktivními postavami.

Nejde o bulvár, pornografii nebo parazitování na slavném jménu, ale o nekompromisní podemílání mýtu o nepochopeném velkém umělci, pro který Juráček svými deníky, od začátku zamýšlenými pro budoucí generace (podle čeho se v nich stylizoval), vytvořil tak pevný základ, že jej nebude snadné narušit. Taky jsem tomu mýtu podlehl, ale zároveň jsem přesvědčen, že každého člověka, zvlášť pak takového, k němuž vzhlížíme jako k morální či umělecké autoritě, bychom měli nahlížet z různých úhlů a snažit se jej pochopit se všemi jeho rozpory a temnými stránkami, ne pouze skrze to dobré, pro co si zaslouží obdiv. Tahle kniha představuje v případě Juráčka dost důležitý korektiv.

13 16.06.2020

Koncentrovaná dávka nihilismu. Deníkovou formou psaný román o lidech, jejichž životní styl mě míjí, ale přesto jsem jim dobře rozuměl. Hlavní hrdina se celou knihu chystá na operu Così fan tutte (kam nakonec nevyrazí). Její název se ale spíše než žen v jeho životě (které jej spolu s alkoholem a přáteli drží při životě) týká jednotlivých dnů - všechny jsou stejné. Zas a znovu začínají a končí, aniž by se něco změnilo. Není na co navazovat, lze jen oddalovat. Přímý, nevyumělkovaný text s dotekem nesmlouvavé bernhardovské mizantropie má víc vrstev, než se na první přečtení zdá, a po dočtení dlouho dozrává.

4 15.06.2020

Kronika s výrazně bulvárním nádechem a mizivou literární hodnotou. Namísto podstatných či přínosných informací se dozvídáme, kolik šilinků Bernhard zaplatil za opravu televize nebo že měl šestého září k obědu svůj oblíbený tatarský biftek. Na více než čtyřech stech stran je to vskutku úmorné. Hennetmair na jedné straně parazituje na osobnosti věhlasného spisovatele, na druhé o něm prozrazuje pouze skutečnosti, které jej ukazují v pozitivním světle. Jak sám přiznává, temné a nepříjemné věci si o svém příteli nezapisoval. Nejde tudíž o upřímný a ucelený pohled na Bernharda, který by jej obnažoval víc než třeba zevrubný, širší kontext zohledňující životopis. Právě jako materiál pro biografii měly být tyto zápisky využity, ne vydávány samostatně.

1 15.06.2020

Zdeněk Hudec, rozšiřující svou dřívější verhoevenovskou publikaci (Ježíš, náboženství a status reality...), shrnuje jednak Verhoevenovu kariéru, jednak témata a motivy prostupující jeho filmografií (život Ježíše, sex a násilí, realita/fikce, koncept hrdinství...). Při svých metodologicky ne zcela zřetelně ukotvených interpretacích vychází primárně z psychoanalýzy, auteurské teorie a poststrukturalismu (ale dojde i na Spinozu, Marxe a Františka Fuku). Zajímají jej předně významy, styl a vyprávění filmů dopodrobna nezkoumá (snímku, který je z tohoto hlediska možná nejpodnětnější, Elle, je z celovečeráků příznačně věnováno asi nejmíň prostoru).

Také vzhledem k pozicím, z jakých k Verhoevenově filmografii přistupuje, o ní autor nesděluje mnoho nového, co by dříve nenapsali zahraniční autoři nebo neřekl sám Verhoeven (jehož názory Hudec přejímá až příliš samozřejmě), ale u první tuzemské práce svého druhu, která má zřejmě oslovit i čtenáře, pro které je Verhoeven hlavně tvůrcem RoboCopa a Základního instinktu, podobně kompilační přístup chápu. Jako iniciační čtení, po kterém doceníte, jak chytře Showgirls nastavují zrcadla, případně pochopíte symboliku ušmiknutého penisu ve Čtvrtém muži, kniha myslím poslouží velmi dobře.

Jde o solidní, důkladně rešeršovaný a čtivý, byť ne moc kompaktní text. Do první, převážně faktografické části, pronikají také interpretační vsuvky, které by měly být doménou části druhé. Tu pak tvoří pět v zásadě autonomních studií, které jsou vůči sobě spíš redundantní, než aby spolu inspirativně komunikovaly. Méně kompromisní redakce textu mohla kromě opakujících se informací vychytat také grafomanské odbočky od hlavního tématu (patřící nanejvýš do poznámek pod čarou, kterých je už takhle skoro čtyřicet stran) nebo rozčlenit některé obludně dlouhé odstavce do více oddílů.

01.05.2020

Když si namlouváte, že jednáte s těmi nejčestnějšími úmysly, ale uniká vám, že sebe popíráte a druhým něco nalháváte... Zweig napsal psychologicky přesný portrét muže, který vlastně neudělal nic špatného... aby ukázal, že neudělat nic je někdy to nejhorší. Postavy nejsou z podstaty dobré či zlé, každá má pro své jednání srozumitelný motiv, dokáže jej v rámci svého vidění světa obhájit. Hlavní hrdina jedná neupřímně ze soucitu, z pohodlnosti i obav, že by ztratil tvář. Drobná milosrdná přetvářka či lež ovšem vytváří podloží jen pro další a další lži, nutící jej nakonec žít dva životy a znemožňující mu kdy najít klid duše. V popisu trápení člověka, který nedokáže sejít z nastoupené cesty ústupků a kompromisů, je román bolestně pravdivý a nesmlouvavý. Jsou situace, které nemají „správné“ řešení. Tím, že se je rozhodneme neřešit, ovšem v důsledku pouze prohloubíme bolest, kterou sobě i druhému působíme. Netrpělivost srdce je neocenitelná kniha v tom, že vám umožní včas si uvědomit, kam až může podobné chování vést.

17 04.12.2019

Choď po hraně. Protestuj s úsměvem. Buď věrný sám sobě. Slovo jako zbraň, kniha jako politické gesto. Ne souvislý text, ale drzé, neuspořádané, vzdorem prostoupené odsekávání. Žádné dlouhé rozmýšlení a vážení každého slova, ale ostré výpady, které jdou rovnou k věci. Punková koláž, která chce čtenáře vytrhnout z pohodlí a vyprokovat k akci. Svou formou i svými myšlenkami. Podle některých zdejších komentářů, vykazujících - narozdíl od Tolokonnikovové - neochotu myslet mimo zavedené struktury, se jí to daří. Na první přečtení silný text, který ve své druhé půlce, při popisování podmínek v lágru, získává ještě větší grády. Na druhé cenný příspěvek k úvahám o performativní moci jazyka.

5 19.10.2019

(Abych předešel dalšímu putování tohoto komentáře mezi sekcí komentářů a diskusí, upozorňuji pro jistotu, že text obsahuje stejně jako kniha popis násilí na zvířeti a může tudíž stejně jako kniha někoho pohoršit nebo znechutit.)

V určité části příběhu je hrdina pověřen tím, aby zabil a stáhl z kůže samici králíka (nevím, proč bylo pro Kosińského podstatné specifikovat, že jde o samici, pravdou ovšem je, že při líčení násilí páchaného na ženách zabíhá po celou knihu do větších detailů). Následuje několikastránkový popis toho, jak se pouze omráčené zvíře s napůl staženou kůži probere, začne zmateně běhat po dvoře, jeho kůže se zachycuje o různé překážky a z králíka při tom stříká krev. Nakonec jej muž sekerou přepůlí a rozmlátí na kaši. Podrobný popis utrpení zvířete, které se děje v důsledku nešťastné náhody (ne kvůli něčímu úmyslu) v tomto případě vyjma „zakončení“ nepoukazuje na krutost člověka poznamenaného válkou (stahování králíků se provádí běžně, smyslem je získat potravu, ne zvířeti způsobovat trápení), nesděluje nám nic o protagonistovi (pozornost je upřena k trpícímu zvířeti), době či kultuře, nijak nerozvádí ústřední téma knihy (nesnášenlivost k cizímu, rozklad civilizace) - je pouze odrazem krutosti samotného autora. To je společně s několika dalšími faktory (nízká literární úroveň, repetitivnost, nedůsledné rozvádění určitých motivů, nekonzistentní balancování mezi specifickým a obecným, reálným a metaforickým, vydávání knihy za autobiografickou) důvod, proč Nabarvené ptáče považuji za solidní exploatační brak. Podobně jako torture porn filmy podněcuje zvědavost akorát tím, jakou další zvrácenost auto popíše. Jiná gradace než gradace brutality v knize není. Kosiński jen zas a znovu mechanicky ždíme ten samý postup, přičemž se ve snaze přijít s něčím ještě víc šokujícím dostává za hranu uvěřitelného (obcování s kozlem). Např. nenáviděný Hostel ukazuje východní Evropu stejně jednostranně, jako místo samých primitivů, kteří si libují v tom nejodpornějším (sexuálním) násilí. Přesto je považován za umělecky mnohem méně hodnotné dílo. Nabarvené ptáče, jehož autor dává průchod svému sadismu s mnohem větší bezelstností než Eli Roth, bychom kvůli alibistickému rámování reálnými historickými událostmi (které ale sám Kosiński v této podobě nezažil) měli považovat za vysokou literaturu. Ne, je to jen vulgární a postupně jen stále víc úmorné čtivo bez hloubky a invence, kolem něhož byla uměle vyvolaná velká senzace.

Pochopitelně se nejedná o příručku pro výchovu autistického dítěte, o technický návod k přístupu k autistovi, jak knize někteří podsouvají. Přestože Naoki někdy odpovídá v plurálu, je myslím dost zřetelné, že jde o individuální pohled třináctiletého kluka, jehož životní zkušenost se může lišit od zkušenosti jiných autistů, ne o zevšeobecňující odborný názor (nic takového netvrdí ani předmluvy). Generalizaci v tomto případě zkrátka neprovádí kniha, zaznamenávající odpovědi JEDNOHO člověka, kterému nikdo nebrání říkat „my“ namísto „já“, ale její čtenáři. Určitá naivita těchto zjednodušujících výroků je dána věkem a zkušenostmi chlapce, což z nějakého důvodu odmítají vidět ti, kteří zároveň zpochybňují autenticitu textu pro přílišnou vyspělost. Vzhledem k tomu, a) že jde o první knihu svého druhu, b) jak komplikovaně text vznikal, je zcela logické, že Naoki své unikátní možnosti něco sdělit vnějšímu světu využil právě k tomu, že druhé vyzývá k větší vnímavosti, že vysvětluje svůj vnitřní vesmír a to, co můžou některé jeho projevy znamenat, že se zaměřuje na základní prvky porozumění mezi autisty a lidmi bez poruchy autistického spektra, namísto toho, abych zacházel do detailů a vyprávěl příhody ze svého života. Jde o výzvu k empatii, která Naokimu na rozdíl od některých zdejších komentujících rozhodně nechybí.

6 10.07.2019

Za výmluvnou považuji autorčinu závěrečnou poznámku: „Miloš Havel prožil život, podle něhož by se dal natočit dramatický nebo spíše melodramatický film“. Zda melodramatičnost Havlova života nevyplývá spíše z perspektivy, kterou Wanatowiczová zvolila, než z historických fakt, je otázka, kterou si lze klást během celé knihy. Její portrét rozporuplné osobnosti dějin československého filmu má krom toho charakter obhajoby. Havla líčí na jedné straně jako velkého hráče a stratéga, ale současně jako oběť dějin, které v podstatě nezbývalo, než jednat s říšskými filmovými úřady. Spíše než o nedostatek knihy se nicméně jedná o výsledek populárně naučného přístupu k tématu. Kritériím pro odbornou, vědecky vyváženou publikaci, se Wanatowiczová dostát nesnaží. Na druhou nebudou zřejmě zcela spokojeni ani čtenáři očekávající „strhující životopisný román“, který v předmluvě slibuje Ivan M. Havel. Kniha, držící se ověřených informací, ale zároveň dávající poměrně velký prostor spekulacím, se pohybuje na pomezí skutečného a pravděpodobného.

Hned v úvodu například Wanatowiczová upozorňuje, že Havlův život je stále obestřený nejasnostmi a neexistuje k němu dostatek pramenů, na což nás v průběhu čtení neustále upozorňují výrazy jako „zřejmě“, „nejspíš“, „asi“, „lze se domnívat“, „není to nijak ověřené“, „je pravděpodobné, že“. Portrét muže, který se během první republiky a protektorátu stal pro mnohé zosobněním československého filmu, proto autorka musela pracně rekonstruovat ze střípků vzpomínek pamětníků, poznámek odborníků a z dokumentů, včetně takových, jejichž věrohodnost je silně diskutabilní (např. záznamy výslechů Státní bezpečností). Velká část informací je tudíž zprostředkovaná a ne zcela spolehlivá, což autorka vždy dostatečně nezohledňuje (z pamětí Otakara Vávry někdy cituje s upozorněním, že bychom je měli brát s rezervou, jindy bez něj). Nechybí úsměvné, ale informačně pramálo hodnotné zápisky v duchu „Dobře jsme bumbali a dobře se nám pilo“ nebo množství dopisů, které Wanatowiczová do textu začleňuje poněkud neústrojně, bez výraznějšího krácení nebo snahy o zasazení do kontextu a vyvození nějakého závěru. Množství shromážděných i z nově pořízených rozhovorů získaných informací je obdivuhodnější než způsob, jakým s nimi Wanatowiczová nakládá a jak je skládá do výsledného tvaru.

Autorka se rozhodla vyprávět především osobní, nikoliv profesní příběh Miloše Havla. Přesto je škoda, že z velké části zůstává na povrchu a namísto důkladnější syntézy dohledaných dat se pouští do spekulativních úvah. Celá podkapitola je například věnována popisu obsahu románu Olgy Scheinpflugové Klíč od domu, který se měl údajně inspirovat Havlovým osudem. V jejím závěru přitom sama pisatelka připouští, že „skutečný život předsedy A-B nejspíš vypadal jinak“. Při popisu intimního života Miloše Havla kniha několikrát překračuje hranici dobrého vkusu, aniž bychom se ze zveřejněnýchpikantérií dozvěděli víc o tom, kdo Havel byl a jak přemýšlel. Nebo nám snad s lepším pochopením osobnosti charismatického bohéma pomůže, budeme-li vědět, kolik jaké víno rád pil, v jakém automobilu jezdil nebo že se zúčastnil honu s Karlem Kramářem, který „zastřelil čtyřicet devět koroptví“? Podobné drby by sice v menším zastoupení pomohly oživit text, ale vzhledem k jejich přemíře vyznívají spíše jako snaha zužitkovat veškeré výsledky důkladných rešerší. Vzniká dojem, že informace neslouží autorce, nýbrž že autorka směr vyprávění a témata knihy podřídila dostupným informacím.

Důvodů, proč se s podobnou rekapitulací Havlova života nespokojit, je ovšem víc. Autorka občas ztrácí ze zřetele osobnost ústřední figury a zabíhá do slepých uliček, některá bílá místa vyplňuje nepodloženými informacemi, informace často jen hromadí za sebe bez snahy o syntézu či hlubší analýzu. Často se dostavuje dojem, že před sebou máme poznámky teprve čekající na další zpracování. Z hlediska filmové historie kniha nesděluje mnoho nového. Jako kompilační práce určená nejširší čtenářské veřejnosti obstojí spíše, ale pořád půjde o publikací, která toho na jednu stranu sděluje zbytečně mnoho, ale zároveň řadu podstatného nedoříkává.

06.06.2019

Biografie připomínající strukturou a tematickým rozmachem (ruský) román. Samostatnou kapitolu si vysloužil Tarkovského otec i jeho matka. Zohledňování širokých politických, kulturních a společenských kontextů a časté střídání perspektiv přispívá k vrstevnatosti předkládaného portrétu. Filimonov nenabízí fakta výlučně v chronologickém pořádku. Neboť je kniha organizována do tematických bloků, některé události se opakují a překrývají. V závěru vyprávění podobně jako obratně vystavěná próza graduje díky záznamu posledních měsíců Tarkovského života v krátkých odstavcích.

Ani styl se nevyznačuje odtažitou kronikářskou faktografičností, nýbrž sklony k rozvláčnějšímu, místy lehce ornamentálnímu esejistickému psaní. Nejzřetelněji během vnímavých rozborů jednotlivých filmů. Je zřejmé, že se dokázal na filmy jako Zrcadlo (1975) nebo Nostalgie (1983) naladit s přiblížit se jejich podstatě. Podobně si Filimonov dává záležet na popisu režisérových myšlenkových pochodů i míst spjatých s jeho životem. Absence pramenů ke všem událostem mu nebrání domýšlet, barvitě líčit a spekulovat. Jeho literární talent, zjevný při popisu některých filmových i mimofilmových výjevů, částečně vyvažuje nízkou kvalitu černobílých fotografií, nesoucích v sobě spíše jen náznak úchvatných záběrů z Tarkovského filmů.

Zvolený přístup pokládám s ohledem na povahu Tarkovského filmů za případný, jakkoli z něj zřejmě nebudou jásat čtenáři, kteří vyžadují, aby byla každá nabízená informace podložená nějakým pramenem. Filimonova kniha je hutnou, svědomitě zpracovanou a literárně vyzrálou připomínkou Tarkovského života, doby a díla, nabízející množství podnětů k dalšímu bádání a přemýšlení.

6 03.06.2019

Když pominu příslušnou podkapitolu z výborných Dějin filmové hudby, je Chyť ten zvuk první (česky 2018) seriózní, v češtině vydanou publikací o Enniu Morriconem (Ennio Morricone a jeho filmový svět od Jana Šmída považuji za nedopatření, ne za knihu, natož odbornou).

Jedná se o výsledek série rozhovorů, které s Morriconem v průběhu let vedl jeho přítel Alessandro De Rosa, který je sám skladatel a aranžér, takže jde o velmi zasvěcenou debatu plnou odborných výrazů a přepisů konkrétních partitur. Morricone velmi podrobně popisuje filozofii svého komponování i vznik konkrétních skladeb. Dobrých devadesát procent textu, rozpínajícího se na více než pěti stech stran (dalších skoro sto tvoří doplňkové rozhovory s Morriconeho spolupracovníky - z těch nejznámějších to jsou Tornatore a Bertolucci), se zabývá výhradně tvorbou. Ta je ovšem tak úzce propojená s Morriconeho osudem a světonázorem, že na konci budete mít dost komplexní obrázek také o jeho životě.

Více prostoru je věnováno aplikované hudbě - zpravidla je v jednom bloku probrána spolupráce s konkrétním režisérem (nejvíc si Morricone, zdá se, sedl s Tornatorem, ale v podstatě není filmaře, o kterém by řekl něco negativního) a funkce hudby ve filmech dotyčného. Krom nejslavnějších děl jako Tenkrát na Západě, Saló aneb 120 dnů sodomy nebo Legenda o 1900 nebyly opomenuty ani obskurní italské westerny či horory, na jejichž soundtracích si Morricone zjevně dával záležet stejně jako na hudebních doprovodech k prestižnějším titulům (pokud mu to jen vyhrazený čas dovoloval).

Opomenuta ovšem není ani Morriconeho absolutní hudba a jsou to právě dlouhé hovory o „stylistické tripartitě“, „modularitě“ nebo „progresivních strukturách“, během kterých jsem na snahu plně porozumět textu (nad rámec „Morriconeho hudba má hodně vrstev a je precizně promyšlená“) víceméně rezignoval. Muzikologové ale jistě ocení, že kniha ani v tomto ohledu nezůstává na povrchu, nýbrž jednotlivé skladby důkladně rozebírá, přibližuje krok za krokem jejich genezi a snaží se dobrat jejich podstaty.

Rozhovor sice začíná u Morriconeho profesních počátků, ale pak se rozbíhá do různých stran a období a nezdá se, že by za sebe byly jednotlivé tematické oddíly řazené podle nějakého klíče, což navzdory přítomnosti (velmi výběrového) rejstříku trochu ztěžuje zpětné dohledávání informací k určité etapě Morriconeho kariéry...

Přestože nemůžu porovnávat s originálem, překlad Denisy Streublové mi přišel na velmi dobré úrovni, s bohatým slovníkem a přehlednou větnou stavbou. Stejně tak práce odborného redaktora Petra Teichmanna. Moc nerozumím akorát zařazení textu Jana Švábenického o Morriconeho hudbě k westernům na úvod knihy. Podobný dodatek měl vyjít buď samostatně v nějakém sborníku, nebo být zařazen namísto doslovu (a každopádně být důsledněji provázán s obsahem rozhovorů).

Nevím, zda u nás někdy vyšla kniha, která by umožňovala do takové hloubky poznat práci skladatele filmové hudby... navíc, skrze dílo koho povolanějšího byste chtěli pochopit, jak lze sladit hudební a vizuální myšlení?

3 15.04.2019

„Ačkoli slušný člověk to zamítne jako vulgárnost, třeba konstatovat, že nikoliv každé hovno z hlediska srací vědy je pěkné. A přesto sereme dál doufajíce, že se nám podaří zlepšit svou srací formu. Stejně tak je tomu při psaní. Kdo by se bál posměchu ze slovního průjmu nebo zácpy, nesměl by vzít pero do ruky.“

Povídky, básně i zápisky deníkového charakteru. Vždy myšlenky zachycené v syrovém stavu. Bez velkých ohledů k sobě i druhým. Autentická svědectví o Češích a české literární scéně z časů, kdy bylo snazší a bezpečnější své skutečné názory neprojevovat, z kolektivu nevyčnívat. Vedle textů Pavla Juráčka, Jana Zábrany nebo Vratislava Effenbergera další brutálně obnažující pohled na pokřivenou dobu a pokřivené charaktery. Fragmenty Hančových úvah se mi však četly s většími obtížemi, neboť z nich dost zřetelně vysvítá, že autor byl homofob, misogyn a hebefil, opovrhující homosexuály a v zásadě všemi ženami (dvojnásob pak těmi, které neshledával dostatečně pohlednými, inteligentními a štíhlými). O hrdosti, s jakou se přiznává k tomu, že v tramvaji ochmatával neznámou dívku, ani nemluvě. Jsem přesvědčen, že dobou ani ničím jiným podobně ostentativní sexismus omlouvat nelze, navíc je vzhledem k intimní povaze většiny textů obtížné oddělit autora od díla. Některé Hančovy postřehy jsou nicméně natolik výstižné (a editorská práce Michaela Špirita natolik příkladná), že musím s lehkým sebezapřením hodnotit nadprůměrně.

24.03.2019

Je v tom určitý masochismus, číst si v devětadvaceti chmurné zápisky autorky, která ve třiceti letech prohrála svůj boj s depresí a spáchala sebevraždu. Pomalu na každé druhé stránce byl odstavec nebo věta, které jsem si chtěl podtrhnout a přidat k nim pár vykřičníků. Tak přesně se autorce podařilo převést do slov pocity, jejichž popis je nesmírně obtížný. Plathová zde ještě pronikavěji a otevřeněji než ve Skleněném zvonu vyjadřuje trápení vysoce inteligentní tvůrčí mysli, trápení introverta, který na sebe klade přehnané nároky, trápení sebevědomé ženy, která se nechce nikomu podřizovat, nikomu patřit, být na nikom závislá (a přesto by druhým ráda vycházela vstříc, cítila se jimi přijímána a oceňována). Současně jde o cenný studijní materiál pro každého, kdo se bude zabývat její tvorbou, hledat inspirační zdroje jejích básní a povídek. Vtahující, neveselé, neuvěřitelně dobře napsané. Společně s Deníkem Pavla Juráčka a Zábranovým Celým životem text, kterému jsem místy rozuměl víc, než by mi bylo milé.

5 21.03.2019

Kniha myšlenkově natolik rozbíhavá (místy připomíná spíš deník nebo pásmo facebookových statusů), že mne sice celou dobu bavila, ale nikdy nevtáhla. Ke konci navíc vyprávění, založené více na cyklickém opakování podobných situací než na lineárním vývoji vpřed (různé cykly a překrývání zde vůbec hrají významnou roli), ztrácí spád a ukazuje, že pátrání po Kasparovi nebylo pro tak rozsáhlý útvar dost nosným MacGuffinem. Až do konce jsem nicméně obdivoval autorčin pozorovací talent, projevující se nejvíce při sarkastickém popisu lidských charakterů, specifik života v Praze (i pražského místopisu) a akademického prostředí. Ocenil jsem taky samozřejmou otevřenost, s jakou Horáková přistupuje k ženskému tělu a tělesným potřebám. V tom její psaní připomíná vystoupení zahraničních stand-up komiček, které rovněž používají humor k tomu, aby ženskou tělesnost zbavily puncu něčeho nevhodného, o čem se nemluví. Co ovšem považuji za nejpodstatnější, Teorie podivnosti je kniha nenuceně a inteligentně vtipná, dokonce vtipnější než většina české umělecké tvorby, se kterou jsem v posledních letech přišel do kontaktu.

5 20.03.2019

Všechno, co jste chtěli vědět o Ivanu Blatném, ale v hodinách literatury vám to neřekli. Martiner Reiner unikátním způsobem mapuje a oživuje pozoruhodný osud jednoho básníka, jehož životní příběh je - vzdor jeho anglickému exilu - zároveň příběhem české literatury 20. století. Přes množství informací, které na nás autor místy poněkud neústrojně hrne (řada odboček vypovídá spíše o potřebě podělit se o zajímavý badatelský objev, případně o nějakou čtenářsky vděčnou pikanterii, než o pokoře vůči celkové skladbě díla), kniha udivuje svou relativní celistvostí i samozřejmým spojováním prózy, poezie a literatury faktu. Reiner sice neskrývá svůj obdiv vůči Blatnému, ale zároveň si od něj drží odstup (pohlíží na něj převážně perspektivou druhých, jeho samotnou přejímá vzácně, málokdy se snaží myslet za něj) a píše s velkým nadhledem: „Kdybyste se náhodou někdy octli ve weeleyském krematoriu - a nebyli přitom ústředním hrdinou - zajeďte si po obřadu spíš do Clactonu, k moři.“

Je nemyslitelné, že by se stejné péče dostalo každému našemu literátovi, jenž si ji zaslouží, nicméně jde o dílo splňující to, co pár encyklopedických hesel nikdy nedokáže - pochopíte díky němu, kdo Ivan Blatný byl, jak psal, pro co žil. Na několik hodin se stanete obyvateli jeho světa, v němž bylo možná smutku a osamělosti víc než radosti, ale který budete přesto jen neradi opouštět.

8 03.03.2019

Oceňuji snahu napsat namísto klasické biografie knihu, která navodí atmosféru Vláčilových filmů, ale autorčino ledabylé nakládání s citacemi, vrcholící opsáním kapitoly o dobové cenzuře bez uvedení zdroje (autorem je Milan Bárta a studie vyšla pod názvem Cenzura československého filmu a televize v letech 1953-1968 v časopise Securitas Imperii), je zarážející, publikaci bere veškerou důvěryhodnost a zároveň vede k vážným pochybnostem o kredibilitě autorky.

26.02.2019

Nevím, jak věrně se Martin Scorsese (resp. scenárista Steven Zaillian) bude držet předlohy, ale Irčan je kniha jako dělaná pro něj: skutečné události, prostředí italské mafie, retrospektivní vyprávění s charismatickým, ale nespolehlivým vypravěčem, který nemusí říkat celou pravdu, hodně násilí... Je pravda, že Brandt přijímá Sheeranovu výpověď až příliš samozřejmě, v podstatě se staví do role kněze u zpovědi (konfesní rovina Scorseseho zřejmě taky oslovila), namísto toho, aby zaujal pozici kritického a pochybujícího autora. Taky doufám, že se film obejde bez spousty zdlouhavých odboček a přemíry jmen, která pro hlavní příběh nejsou nijak podstatná, a bude mít lepší tah na bránu a jeden, nikoliv deset konců. Pokud vás ale baví příběhy z podsvětí a non-fikční styl (à la Chladnokrevně), nudit se určitě nebudete.

3 06.02.2019

Jan Bernard s nadstandardní editorskou péči shromáždil Havlovy výpravy do sféry kinematografie. Publikaci otevírá právě Bernardova obsáhlá studie, poskytující (nejen) biografický kontext k následujícím Havlovým textům, zahrnujícím jeho literární pokusy napsané kvůli přijímačkám na FAMU (kam kvůli svému původu nebyl přijat), náměty a scénáře připravené (ale nerealizované) ve spolupráci s Milošem Formanem nebo Janem Němcem či filmovou adaptaci Zahradní slavnosti.

V případě posledně zmíněného textu popisuje Bernard odlišnosti jednotlivých verzí scénáře doslova obraz po obraze. Do podobných detailů, z pohledu laického čtenáře poněkud nadbytečných a vhodných spíše k zařazení mezi dodatky na konci knihy, zachází autor také v případě dalších filmových, televizních a rozhlasových projektů, na nichž se Havel podílel. Takto si na druhou stranu můžeme vytvořit podrobnou představu o genezi jednotlivých literárních podkladů a nahlédnout do zákulisí vývojové fáze filmové výroby, plné přepisování a úprav pro specifické publikum.

V knize najdete také Havlovu teoretičtější studii o filmovém gagu, esej, v němž se zamýšlí nad snobismem a midcultem nebo dvojici kousavých glos z dob normalizace, v nichž se nejvýrazněji projevuje jeho kritický postoj vůči režimu i lidem oportunisticky přistupujícím na nově zavedená pravidla.

Zejména při srovnání s členitými, přesto přehlednými a srozumitelnými souvětími Havlovými, vyniká šroubovanost vět Bernardových, v nichž se občas ztrácí čtenář i jádro sdělení: „Film se podařilo, po výměně kameramana Jaroslava Vojty, s nímž si Juráček nerozuměl, za Ivana Šlapetu po určitém zpoždění kvůli počasí a po několika vynucených střizích dokončit v prosinci 1965 jako poslední film tohoto výrobního roku.“ (s. 63) Vhodnější větná skladba nebo rozdělení do více kratších vět by čtenářský zážitek výrazně zpříjemnily.

Stylistické překážky a drobné formální nedostatky (některé názvy filmů jsou psané kurzivou, jiné nikoliv), které je několikrát třeba překonat, však neumenšují hodnotu obsahu, který díky svědomitým rešerším nabízí neobyčejně hutnou a vyčerpávající kompilaci poznatků ke shromážděným textům, cenným z hlediska filozofického, politického i filmově-dramaturgického.

1 22.01.2019

Skoro mě mrzí, že jsem tu knihu přečetl za víkend a nevychutnával si ji delší dobu, ale bylo to jako číst napínavou detektivku. Pouze společně s autorem neodkrýváme identitu vraha, ale tajemství spánku a snění.

Oproti jiným melvilovským knihám se tato vyznačuje méně osobitým, ale současně snadno stravitelným stylem bez hromady zpomalujících příhod ze života autora (což neznamená, že by nezbylo místo pro nádherně suchý humor: „ ...a uvolněná končetina vás předá do náruče gravitace v pádu, který ukončí váš život a vyjme vás z genofondu“). Walkera zajímají primárně fakta a statistiky podložené vědeckými výzkumy. Vždycky přitom začíná od základních pojmů, které náležitě vysvětlí, takže když pak v různých kontextech používá složitě znějící výrazy jako „suprachiasmatické jádro“ nebo „cirkadiánní rytmus“, už jste v obraze a umíte si představit, oč běží.

Knihu nemůžu posoudit z odborného hlediska, ale z pozice laika, jehož spánek má daleko k ideálu, pro mne šlo o ohromně objevné čtení, nabízející takřka v každé kapitole několik zásadních poznatků (také proto oceňuji paperback, protože jde o knihu, ke které se s velkou pravděpodobností budete opakovaně vracet, listovat v ní tam a zpět, podtrhávat v ní a dělat si výpisky). Jistě, obvykle jde o skutečnosti, které si lze odvodit „selským“ rozumem (někdo je skřivan, někdo sova, není dobré řídit nevyspalý a pít před spaním kafe), ale když tyhle kusé poznatky zasadíte do širších souvislostí, podložených několika desítkami let výzkumů, a uvědomíte si jejich původ a provázanost (tzn. začnete je vnímat více jako příběh), budete význam a fungování spánku a snů chápat mnohem lépe.

Někomu by mohl vadit Walkerův poplašný, až apokalyptický tón při popisování individuálních, potažmo celospolečenských důsledků dlouhodobé spánkové deprivace, ale myslím, že v případě něčeho tak elementárního, co se týká opravdu každého z nás a co zároveň většina z nás silně zanedbává, je jistá vyhrocenost na místě. S větší pravděpodobností si tak také vezmete k srdci dvanáct rad z konce knihy a začnete Proč spíme doporučovat všem příbuzným a kamarádům. Navíc, přestože je pro Walkera spánek logicky společným jmenovatelem všech popisovaných potíží (obezita, cukrovka, oslabená imunita, Alzheimer...), neopomíjí, že roli hrají také další faktory a upozorňuje nás, ve kterých případech nebyla prokázána přímá kauzalita, ale může jít spíše o obousměrnou výměnu (jsme v depresi, protože špatně spíme, anebo špatně spíme, protože jsme v depresi?).

Některé knihy od Jana Melvila na mě působí jako uměle vytvořená senzace. V tomto případě jsou ale superlativy na místě. Stěžejní kniha, o které bezezbytku platí, že nebudete klidně spát, dokud si ji nepřečtete.

„Po chronickém omezená spánku trvajícím měsíce nebo roky si jedinec ve skutečnosti zvykne na svůj zhoršený výkon, nižší ostražitost a pokleslou úroveň energie. Stabilní vyčerpání se postupně stane jeho normou, výchozí hodnotou.“

7 21.01.2019