matej.kulistak komentáře u knih

Úplně jiný Malý, než jakého znám dosud. Neskutečně mě to baví. Hravá surreálně existenciální záležitost v nádherném provedení, ať už co se týče slov, grafiky nebo faktu, že je o dvojjazyčné vydání, což knížce dodává strašně fajn atmosféru (německy neumím).
Asi se mi to líbí tak moc, protože jsem právě přečetl několik Malého sbírek, z nichž je patrné, jak přirozeně se pohybuje ve vázaném verši a rýmu, jak rád buduje ironii nějaké scény apod.
A zde jakoby rozkládá sám sebe, působí pokorněji, subtilněji, humor je víc mezi řádky, než v nich atp.
Paradoxně snad nejzapamatovatelnější autorova sbírka.

1 09.06.2022

Myslím, že Malý věděl, že psát pořád stejně znamená rozmělnit sebe sama. Píše sice mistrně, ale možná až líbivě, což se po pár sbírkách přejí.
Zde přibývá lyričnosti, ubývá ironicky vypointovaných obrazů a ubývá i rýmu. Když se pak objeví báseň, na jakou jsme od Malého zvyklí, má větší příležitost vyznít. Nevím, jak by na mě sbírka působila vytrženě, ale v kontextu autorovy tvorby je to podle mne krok správným směrem.

1 09.06.2022

Třetí Malého sbírka je podobná těm předchozím, a zároveň je jiná. Je jakoby pestřejší. První sbírka tématizovala Měsíc, druhá byla zpovědí z deprese, ale tuto sbírku bych těžko definoval dvěma slovy.
Jasně se ukazují autorovy konstanty: kascinace motivem luny, výrazná inspirace osobním prožitkem - až výpravnost, reflexivita, suchý humor, jazyková hra
Zvláště ta jakoby se stávala ještě dominantnější - ironické obrazy, aluze (např. na Halase), němčina, drobné narážky na sebe sama ("moře je Velké / a já jsem tak malý") a jiné pošťucování čtenáře, překvapivé až ironické antigramatické rýmy apod.
Zároveň to ale nepůsobí samoúčelně, ale jako hledání hlubšího významu (srv. míra náboženských motivů), někdy se sarkasmem a sebeironií, ale o to neodbytněji.

1 05.06.2022

Jak autor říká v předmluvě, není to žádný spisovatel, jen člověk, co prožil působivý příběh, který stojí za vyprávění. I to je jeden z důvodů, proč mě tato kniha bavila. Vyprávěcí styl je neučesaný, události podány zpravidla velice prostě a stroze, často se zastavujeme u nedůležitých detailů apod. Tak to ale je, když vypráví člověk člověku, co opravdu zažil - narozdíl od toho, když se příběh buduje, vše nepotřebné se vyškrtá a vše působivé připraví, aby to efektně vyniklo.
Bál jsem se, aby vyprávění nepůsobilo zmateně, protože člověk pod tlakem silných emocí často vnímá zostřeně detaily, ale těžko nich skládá ucelený obraz. O to víc mě překvapilo, jak přesných faktografických dat je autor schopen. Podrobně popše nejen svůj život na Sibiři, ale dokáže svou zkušenost zobecnit, takže člověk opravdu získá představu o fungování pracovních táborů jako takových.

2 31.05.2022

Malý si vybral patetické téma i formu (vázaný verš s rýmem, často sonet), ale zvládl obojí podat tak, že to nepůsobí křečovitě, ale přirozeně.
Pomáhá si výraznými veršovými přesahy (takže do rýmu často vyjdou slova, jež by běžně byla uprostřed věty), jen málokdy se proto musí uchýlit k příznakovému slovosledu.
Pro výslavbu sbírky je ale naprosto zásadní humor, který v kombinaci s tématem a pochmurnými motivy černá a cyničtí.
Výsledný dojem je dobrý - básně se čtou velice snadno, zpravidla je hlavní myšlenka hned po ruce, aniž by byla tak otřepaná, že by o ni čtenář nestál. Přitom se v jedné básni stihne vystřídat několik působivých obrazů a čtenář s překvapením zjistí, že ho básník jen tak mimochodem pustil až k sobě do předsíně (např. s básníkem sdílíme dojmy ze státnic nebo cesty po Německu včetně opakované návštěvy toalet v jisté kavárně), aniž by to působilo rušivě.

1 31.05.2022

Expresivní verše - jak je Seifert fascinován ženami, tak je Hejda fascinován smrtí. To je jeho téma. To, že kolem je zpravidla spousta sexu, vesnická hospoda, nemocnice apod. je tak trochu stylizace vytvářející kontrast, kontext, určující naladění. Ale hlavní téma je smrt.
Na Hejdově tvorbě se mi líbí konzistence, že ze sbírky do sbírky lze přecházet téměř plynule. Časoprostor buude působit podobně - vesnická hospoda, vytržená z budovatelkého elánu, svět zastavený před devastací totalitou, která se zde ozývá právě jen hlasem, ohlašujícím smrt. Působí to skoro jako nepodařený útěk před realitou, která byť baudelairovsky estetizovaná, nezakryje svou pravou podstatu.
Kvalita jednotlivých básní je ale, řekl bych, kolísavá. Některé jsou skvělé, u jiných nechápu, proč měl autor potřebu se o ně dělit...
(Tento dojem je ale silně subjetivní, zvlášť některé postupy při výstavbě textu mi zkrátka nesedly.)

2 24.05.2022

Moc krásná kniha, která by opravdu byla bez ilustrací poloviční.
Nejen pro to, že jsou skvělé, ale navíc posilují uměleckou výstavbu textu: vytvořit co nejkomplexnější účinek co nejméně slovy. V každé druhé sbírce najdete báseň, která bude dohromady delší, než zde celá kniha. Ale tím, že si každá báseň vynucuje svůj prostor vlastní stranou, tím, že báseň může doznít na přiložené kresbě, se čtení prodlužuje o jakési echo.
Básník vytváří na malém prostoru obraz malé vsi (kostel, hospoda, nádraží, les) a usedlosti (ohrada, kůlna, vztah otec-syn). Jakoby dodržovala tři jednoty dramatu (i tři oddíly sbírky jsou, pokud to dobže chápu, vlastně časové rozdělení na večer, noc a ráno).
Celková atmosféra je velice účinná (dourčených míst se sice málo, ale vracejí se, vytvářejí pocit kontinuity, tudíž si čtenář může velice dobře vytvořit představu i o místech nedourčených). Jednotlivé básně připomínají čínsku poezii, spojují různé detaily v celek, působí dumavě.
Líbi se mi hra s nadpisy, které vstupují do samého textu. Líbí se mi ta knížka celá. Líbí se mi na ní i to, že se člověku nevnucuje, je možné ji relativně kvalitně přečíst za půl hodiny a poté je možné, ale ne nutné, nad ní setrvat libovolně delší dobu. Myslím, že je jako stvořená pro současného čtenáře poezie.

1 11.05.2022

Teoretické studie poskytují skvělý vhled do toho, jak funguje báseň. Co v ní vyvolává jaký účinek, proč, jak se to má s jazykem, s obrazností, intonací, co je to vůbec lyrika atp.
Myslím, že kniha bude srozumitelná i se sš povědomím o teorii literatury a nabídne čtenáři nemálo wow efektů ve chvílích, kdy čtete o tom, co už znáte, a Mukařovský lapidárně vystihne podstatu daného jevu.
Z případových studií jsem četl jen Hlaváčka a Máchu, protože na víc jsem neměl čas, ale podle toho, jak to bylo napsáno bude stát zato i zbytek.

2 10.05.2022

Šiktancovsky uhrančivé, plynoucí, s vhledem. Některé básně jsou velice silné, jiné taky, ale budou k člověku asi promouvat v jiných životních situacích.
Nejvíce mě překvapila báseň zaříkávání soudců, která působí, jak od jiného autora (je-li v anotaci výše řeč o "kritické úvaze nad současnou společností", pak to bude asi hlavní účel této básně). Krom této básně, s "podivně" přímočarou epickou linkou, je kvalita sbírky opět konzistentní, a to velice vysoká.

1 10.05.2022

Pro člověka, jehož zajímají dějiny mentalit, je tahle kniha skvělá. Jde o šest případových studií, mapujících konkrétní událost předrevoluční Francie, z níž se poté snaží vyvodit obecnější závěry o myěšlení v dané době.
Autor své zdroje a jinou literaturu velice dobře zná a umí je přiblížit i laickému čtenáři. Jeho vývody jsou podložené a poměrně přesvědčivé. Nejvíce mě v tomto směru bavila kapitola první, protože pojednává o francouzské pohádce obecně, v ostatních kapitolách jsem měl občas pocit, že autor mohl více zohlednit individualitu autora (např. v kapitole o policejním úředníkovi), nevyvozovat hned odvážně obecné závěry.
V každém případě čtení je to fascinující, zejména proto, jak hluboce dokáže jít autorova interpertace v případě události, jen lakonicky poznamenané v jednom deníčku (případ masakru koček).

2 09.05.2022

Na tuhle úžasnou podivnost jsem narazil náhodou v knihovním regále. Velice děkuji autorovi, že se nerozpakoval úvodem vysvětlit smysl toho, všeho. Mohl jsem si díky tomu čtení opravdu užít (bez divného pocitu, proč taková věc existuje).

1 09.05.2022

Celá sbírka je psaná alexandrínem, jsou v ní slova, jež použil mimo Palivce poprvé a naposledy Jungmann, forma vůbec odkazuje k parnasismu, je prakticky dokonalá. Nejsilnější aspekt celé sbírky je její hudebnost. Zajímalo by mě, jak by na její přednes reagoval cizinec, protože jde o tak unikátní zážitek, že chápat význam slov skoro ani není potřeba. Souhlasím s předchozím komentářem, že tato sbírka působí téměř zaumně.
Jako by forma úplně zastřela význam. Tak to alespoň mělo určitě působit na protektorátního cenzora. Ale tam, kde jsem stíhal sledovat, co báseň říká, teprve vysvítá práva síla Palivcovy poezie. Člověk zaslechne státní hymnu nebo Máj. Máchovská poetika se zde konečně smiřuje se službou národu. Velké téma je čekání ve tmě, do níž se země propadla, a očekávání nového jara. A paradoxně i díky neobvyklému jazyku tak vyznění sbírky nijak nezestárlo.

Tma stojí o jantar,
tma nor, tma omnivora,
mour marna bourá tvar,
spí zahloubaná hora.

1 08.05.2022

Občas přemýšlím, jak poznat špatnou poezii. A nenacházím odpověď. Existují ale fenomény natolik výrazné, že o nich nelze pochybovat. Takové jistoty jsou vlastně docela úleva. Člověk pak ocení to, co za to opravdu stojí...

1 11.03.2022

Český způsob vyrovnávání se dějinným osudem - absurdní humor.
Ale nejen to, v Alosi Očenáškovi se Pecháčkovi podařilo vytvořit zvláštní typ postavy, která bere, co život přináší, ať je to cokoli. Naivita, tradičně spojována s křehkostí, je zde projevena v účinnou zbraň proti nespravedlnosti, tuposti a beznaději.
Skoro bych řekl, že je to do jisté míry polemika se Švejkem. Tam kde Švejk odhaluje absurditu systému, války, monarchie apod. tím, jak nezapadá, Očenášek dělá totéž tím, že zapadá, že se poctivě snaží naplnit ideál, jenž se komunistické mašinérii samotné ztrácí.
Tam, kde Švejk popisuje češství, představuje Očenášek výzvu pro češství: nefňukat a snažit se. Toto poselství je ale umně mezi řádky, plnými skvělé zábavy.

5 18.02.2022

Byť má jít o knihu popularizační, autor předpokládá obeznámení s filozofií, jazykovědou, a tam, kde jsem textu nerozuměl, pravděpodobně i sémiologií aj.
Otevírá se tady prapodivný neznámý svět, který spoluformoval naši civilizaci, a o němž se nezasvěcenec jen málokdy dozví, svět jazykového ekvivalentu alchymie.
Eco má ovšem tu nešťastnou vlastnost mnoha nejlepších odborníků: píše poněkud vágně či nejasně, zkátka jakožto člověk snažící se o výpisky jsem často po přečtení kapitoly bezradně seděl nad prázdným papírem.
Kniha taky láká na množství náhodných objevů, které vzešly z pokusů o dokonalý jazyk. A ony tu opravdu jsou, ale o množství asi nemůže být řeč. Kdyby tomuto fenoménu byla věnovaná nějaké shrnující kapitola, určitě bych si ze čtení odnesl víc.

2 18.02.2022

Tahle kniha se tak zoufale snaží být špatná, až se jí to daří. Taky se snaží být postmoderní, a to se jí, řekl bych, daří rovněž. Kdo má chuť dostat pádlem do ksichtu, bude se bavit. Taková knižní alternativa RRRrrr nebo Monty Pythonu.
Já se bavil. Asi si to budu muset přečíst znovu...

1 23.01.2022

Tato kniha je důkaz toho, že čeština je flektivní jazyk. Tolik krásných slovesných vazeb v tolika pádech je osvěžující nevšední zážitek. Osvěžující proto, že Jedličkův jazyk působí naveskrz přirozeně. Nevšední proto, že se s něčím takovým čtenář stěží setká i v hodnotné literatuře naší doby. Vlastní řeč jakoby mi tuhla v ústech, jak náhle působí strnule, samý podmět v prvním pádě - přísudek - předmět ve 4. pádě.
Pokud čtenář ví, že bere do ruky "paměti", nebude zklamán. Nadto se mu dostane kriticky přísného vhledu člověka s pronikavým rozumem a schopností přesně odhadovat příčiny dějů a patrně nemálo rozumí i psychologii zúčastněných, jakož i své vlastní. Malé dějiny jak se patří.

1 23.01.2022

(SPOILER) Kvalitní řemeslo, vizuální hororové scény (jako by běžely před čtenářem na plátně), dobře vybudované prostředí, dobře zvládnutná kvazifilozofická omáčka (takové ty kecy co si musejí postavy myslet, aby měly hloubku), sympatcké charaktery.
Jen je to všecno jak podle šablonky. Postavy charakterizovatelné jedním slovem, hororové scény, které jsme všichni tak nějak už známe (a to jsem dosud de facto neviděl/nečetl žádný horor). Nejvíc mě bavily scény, u nichž jsem měl pocit, že jsou pro mě nové nebo že působí realisticky (útok ptáka v troskách železáren, historický exkurz v "mezihrách" apod.). Nejlepší záporáci nakonec byli ti lidští, škoda, že ti zajímavější zůstali nevyužiti.
Samotné To bylo zajímavé, dokud nebylo personalizované. Čím víc o Tom máme informací, tím míň mě baví a celkově působí nezvládnutě. Za snad největší chybu považuju, že se autor pustil do jakési pofiderní kosmologie (světlíky? želva? mimozemšťan? vejce? bez všeho toho balastu, kdyby se kniha snažila o větší uvěřitelnost, řekněme pravdě-podobnost, by to vyznělo líp).
A ještě jedna výtka: u scén s Tím (meh, skloňování...) King přehání efektnost na úkor konzistence (jaká v tomto světě platí logická pravidla?) a paradoxně i strachu o postavy (u některých scén je jasné, že jsou vypočítány jen na efekt).
K negativitě samozřejmě svádí přehnaná očekávání, když jeden čte první knížku tak známého autora. Jako žánrovka to funguje skvěle, párkrát to šokuje, párkrát opravdu stáhne žaludek, po zbytek času dobře baví (což je při té délce výkon).

11 12.01.2022

Pan pozorovatel. K Čapkovi si cestu teprve hledám, ale myslím, že něco takového, to je ona. Myslím, že Čapek bývá srovnáván s Chestertonem, po přečtení této knihy s tím souhlasím. Jen Chesterton se snaží ze všeho vykřesat nějakou "pravdu vůbec", zatímco Čapek hledá jen "pravdu o člověku".
Ale humor, aforističnost, schopnost vyhmátnout podstatu, postavit do kontrastu, uplácat banální skutečnost do fascinující struktury, to mají společné.

"Člověk brodící se mořem bláta činí to zpravidla takto: Nejprve se zastaví na okraji a pátrá, kudy by přešel suchou nohou; pak vykročí delikátně jako kočka, dotýkaje se země jen špičkou nohy; načež kličkuje přeskočí kaluž, mění směr, postupuje s nekonečnou opatrností; a na místě, kde by se toho nejméně nadál, šlápne do bláta, kde je zrovna nejhlubší a nejmazlavější. Tu člověk blátu se vyhýbající nabude výrazu, jako by pravil „Ech“, na okamžik znechuceně postojí a potom se pustí rovnou tím nejhlubším marastem. Při dlouhých cestách, jako je na příklad cesta životem, se tomu říká resignace."

3 12.01.2022

Nejsem dítě, a tak bych asi knhu neměl hodnotit hvězdami. Z pohledu dospělého se mi zdá velice "děravá" (spousta postav a zajímavé prostředí, jež potom kniha blíže nepředstaví). Ale mám zkušenost, že dětského čtenáře vyplňování děr baví, to je prostor pro fantazii.
Kniha je vystavěná dobře, je skvovstně ilostrovaná a vůbec je to záslužný počin na poli dětské literatury. Knihy ale kupují rodiče. A mě, jakožto potenciálního kupce zklamalo, že kniha naprosto nenaplňuje očekávání, která sama vytváří. Veškerá publicita cílovníků se točí kolem toho, že zpracovává známé české osobnosti, z knihy to ale není de facto nijak patrné. Čekal jsem, že např. Havel coby Batík bude prezentován skrze jeden typický charakterový rys, demostrovaný na nějakém dobrosružství, které s ním Záviš zažije. A rodič bude moci Havla dítěti představit/přiblížit.
Nevadilo by mi, že to v knize není, kdyby se tím kniha tak moc nechlubila. Kdybych neměl přílišná očekávání, asi by mě čtení uspokojilo víc.