marmota-b komentáře u knih

V rámci toho, co znám od Pratchetta, jsem tomu nejdřív dala hvězdy tři, ale pak jsem si řekla "no jo, ale je to Pratchett, je to Pratchett po překonání prvotní rozháranosti, a tudíž v rámci knižní produkce pořád nadprůměr," a hodnocení zvedla.
Ale v rámci Pratchetta bych to, za sebe, na ty tři hvězdy viděla; nechytlo mě to.

2 04.11.2015

Jak má Pratchett ve zvyku, semele kdeco, takže si nedělá legraci jen z Macbetha, ale i ze Shakespearovského obrazu Richarda III. a ze Shakespeara vůbec, kdybychom měli zůstat jen u něj (což Pratchett rozhodně nezůstává).
Souhrou okolností, jíž jsem přišla k anglickému vydání téhle knížky a nikoli k českému překladu, který se mi tímto už vytratil z paměti, s výjimkou toho skvělého, nyní již historického představení V Dlouhé... tedy touto souhrou okolností se asi stalo, že vnímám některé vtipné souvislosti, které občas v překladu zapadnou prostě jen tím, že u nás nemáme stejnou kulturu a jazyk a některé věci prostě přeložit nejdou. Mám konkrétně na mysli třeba tu krásnou scénu, kdy vrátný mluví o "knocking without", což vede k velice zajímavým konverzacím se šaškem a klepajícím vojákem, neboť oba vznesou zcela logickou otázku "without what?"...
Ovšem musím Kantůrkovi přiznat, že takový Žeňa Vínozpěv a Mášrecht jsou snad ještě geniálnější než originál (upřímně řečeno, originály jmen vypadají spíš, jako by byly nejistým překladem z češtiny!).
Navíc díky nasáklosti české kultury cimrmanologií vzniká v několika momentech příběhu několik vtipných asociací, které Pratchett původně ani nezamýšlel... To je asi důkaz toho, že si dělá legraci z věcí, ze kterých je prostě všude na světě občas potřeba si legraci dělat.
Snad je těch pět hvězd trochu z nostalgie, ale na druhou stranu je tohle jedna z těch knížek, které nostalgii přežijí a ještě vám sem tam naservírují pár dalších věcí, které jste na několik prvních přečtení nepochopili.
Bábi v divadle je tak trochu (dost) jako Pipi Dlouhá punčocha v divadle. Pro starší, s velmi poučným postřehem.
(A co se týče toho představení V Dlouhé, byla to jedna z těch vysoce výjimečných adaptací, které se mi přesně trefily do představ o originále a ještě je o kousíček - nebo v tomhle případě o pořádný kus - pozvedly.)
Jen mi není úplně jasné, jak ten trik, jak to čarodějky provedly, prochází potom s některými narážkami na Bábinu minulost v dalších knihách...

5 04.11.2015

Na Florentýniných kuchařkách je nejlepší, že vám skoro vždycky po lopatě vysvětlí nejen jak, ale i proč a nač. Tak třeba návod k vaření vajíček je v téhle kuchařce k nezaplacení: je to taková základní blbost, ale ještě nikdy mi nikdo před Florentýnou nevysvětlil tak jasně a jednoznačně, kolik minut a jak vede k jaké konzistenci žloutku.
Snídaně u Florentýny obsahuje jak všelijaké naprosto základní recepty, na které byste se normálně snad až styděli ptát, i když v nich pořád tápete, ale i různé vychytávky exotické a vysoce kulinární; takže myslím, že tvořit podle ní snídaně a svačiny může úplně každý.

1 31.10.2015

Ohromně zajímavá knížka, ze které úplně crčí, že Frič píše o tom, co osobně zná. Tím pádem mě pak na téhle knížce o to víc mrzí odsuzující komentář na adresu severoamerických indiánů, který je zrovna tak jednostranný a zjednodušující jako ten romantický, proti kterému se Frič vyhraňuje... Ale jinak je to výborná studna vědomostí, která by spolu s Indiánskou encyklopedií od Mnislava Zeleného mohla tvořit český základ znalostí o původních obyvatelích Ameriky... u mě ho rozhodně tvoří. :-)

7 20.10.2015

Tenhle díl jsem nikdy neměla tak moc ráda. Lezl mi hrozně na nervy Kaspian, který mi z předchozího dílu byl sympatický a tady se chvílemi choval tak hrozně povýšeně a přezíravě; věděla jsem, že to byl aspoň do jisté míry autorský záměr, ale to neměnilo nic na tom, že tady mi návrat známé postavy radost nedělal. Pak jsem si začala všímat, že ani jiné postavy se vždycky nechovají úplně ukázkově, a začala jsem být na Lewise skoro naštvaná... a teď poslední dobou mi začíná vrtat hlavou, jestli to od něj přece jen nebyl záměr u všech.
Tak vlastně nevím; ono to asi znamená, že ta knížka není vůbec špatná. Jenže přece jen to je knížka (byť nejen) pro děti a já coby dítě jsem ji tolik ráda neměla.
(Kdybych mimochodem měla hodnotit jen úroveň, které zde dosáhly ilustrace Renaty Fučíkové, šla bych mnohem níž, protože některé ty zpotvořené obrázky k mé nelibosti k tomuhle dílu Narnie značně přispívaly; v dalších dílech už se dost zlepšila.)
Kapitoly s Eustácovým dračím dobrodružstvím jsou pro mě asi z celé knížky nejlepší. Jeho momenty zoufalství nad tím, že nedokáže ostatním nic pořádně sdělit, že není k ničemu, že ho tam nejspíš nechají, jsou hrozně působivé, a Rípčípovy snahy ho obveselit tak ohromně povzbuzující už jenom tím, že jsou... A dává naprosto smysl, že první, s kým Eustác mluví po svém návratu, je Edmund.

2 14.10.2015

V jednom rozhovoru, který se mi před pár lety dostal do ruky, se Jitka Ferstová vyjádřila, že se vším ze svých překladů by se klidně rozloučila, ale na Šklíblatíka si nenechá sáhnout. Myslím, že já bych těch věcí chtěla zachovat víc (už třeba jen sovu Blyštilku v ženském rodě...), ale naprosto s ní souhlasím, že tenhle její překlad jména Puddleglum je geniální. Právě tak jako postava sama; prý se Lewis inspiroval svým zahradníkem, ovšem existence kývounů bahenních (jediné zcela originální fantasy rasy v Narnii) jako taková je něco, co se mu velice povedlo, a jenom na zahradníka se to svést nedá. :-)
Stříbrná židle je z těch dílů Narnie, které jsem začala víc doceňovat až ve starším věku, kdy už mi tolik nelezlo na mozek to, jak to pořád vorají, počasí je hnusné a podobně... a kdy už jsem si trochu zažila na vlastní kůži, jak člověku dokáže lézt na mozek, když je hnusné počasí a podobně. Protože v tom právě dneska vnímám jednu z Lewisových spisovatelských předností (kromě téhle knížky se to nejvíc projevuje asi v Radách zkušeného ďábla, ale to opravdu není pro děti) - tu schopnost velice přesně a velice stručně a nenásilně vystihnout, jak člověka ovlivňují jeho nálady, a jak mnohdy hrdinství postav spočívá v tom, že se tolik ovlivnit nenechají. (Viz též kontrast Edmunda v první a druhé knížce.) Že by právě proto ti stále pesimističtí kývouni?

2 14.10.2015

Verrunka: Ono je to určitým způsobem zřejmé už z obálky, neb vydavatelem je Kalich, je na ní kazatelna v podobě kalicha a farář s tabulkami pod krkem; jenže to jsou bohužel indicie, které asi pochopí jenom evangelík, který stejně už ví, co čekat... do určité míry.
To slovo "mladých", se mi zdá, se do názvu hodí výborně, třebaže se tam dostalo z jiného důvodu - ale je to všechno podané tak krásně stručně, prakticky a humorně (totiž ne humoristicky) a přece s ideálem, že to pro mě ve věku dospívajícím bylo přesně to pravé.
Bohužel jsme knížku získali ještě v době, kdy jsme si obsahy svých knihovniček mezi sestrami volně vypůjčovaly, jenže pak se majitelka Hesel odstěhovala a já už se k nim od té doby nevrátila... Zajímalo by mě, co bych si o tom myslela teď. Ale už pro to, jak moc mě tehdy Hesla těšila, si myslím, že nadšení by neopadlo, jen by se možná nasměrovalo trochu jiným směrem.
Co si pamatuju dodnes:
"Proč krademe?"
"... Nevím, proč kradete. Víte co? Nechte toho."

4 14.10.2015

Chodila jsem kolem téhle knížky na jednom knižním trhu v Havlíčkově Brodě asi s hodně psíma očima; utratila jsem totiž už svůj momentální rozpočet za knížku o Shakespearovi od pana Martina Hilského (která za to jednoznačně stála, jenže...) Po asi třetím návratu ke stolku nakladatelství Bonaventura se nade mnou pan nakladatel smiloval a nechal mi tenhle poklad se slevou a za slib, že mu pošlu peníze dodatečně na účet, což jsem také poctivě vyplnila. A tak ještě po letech děkuji takto veřejně všem, kdo se na vzniku knížky podíleli, od autora přes tvůrkyni krásných ilustrací až po pana nakladatele, který zjevně má rád krásné knížky a má rád lidi, kteří mají rádi knížky.
A proto zvolám spolu s Hopkinsem a Erazimem Kohákem: Buď Bohu sláva za vše kropenaté!
...
Četla jsem pak ještě jiné knížky od lidí, kteří žili a žijí obklopeni přírodou a uvažují o ní; tyhle úvahy mezi ně krásně zapadají, ale přece jen mají ještě něco navíc, a to se u tohohle vydání krásně projevilo už ve zvoleném názvu.

3 14.10.2015

Po svém předchozím komentáři u knížky Ledacos jsem si ovšem vzpomněla na tuhle Josefovu klasiku a najednou si říkám, co se divím, že tam vymýšlel takové úžasné hovadiny, vždyť tady je to taky! Třeba to o tom, jak má pan spisovatel psát, nemůže ho nic napadnout a hrozí mu, že bude proměněn v tvarohový sloup... Jako malá jsem to hrozně prožívala, jako dospělá se děsně bavím.

5 14.10.2015

Tahle útlá knížka je z těch, které jsou v posledních letech z mé knihovničky vytahovány poměrně často, ať už mnou, nebo někým jiným. Je plná výborných drobných humoristických (i vážnějších až závažných) postřehů. Tak třeba píše Čapek o tom, že každé povolání má vedle svých předností i své riziko; mezi výčtem rizik, komických leč stále zjevných, se nachází i tato perla: "řezník zabije scíplou krávu"... Pravidelně si knížku, pro její útlost, bereme ke čtení někam mezi lidi, a pravidelně mám nad touhle větičkou co dělat, abych se neřehtala na celý vlak. Kde na to přišel?!
Nebo: městský lesík se přes svůj název nachází od města skoro tak daleko jako nádraží.

14.10.2015

"Samochvála smrdí," řekl Halvar a zacpal si nos; a tímto projevem humoru tváří v tvář nepříteli u mě Halvar značně stoupl v ceně a autor se zařadil mezi často citované.

2 14.10.2015

Poprvé jsem setkání s touhle knížkou zažila tak, že mi ji po večerech předčítala sestra, a bavily jsme se myslím obě. Mnohdy samozřejmé, leč přece úžasně zábavně podané postřehy o peripetiích příprav a prázdninového cestování. A pak: jak sám Jerome tvrdí v úvodu, zřejmě opravdu přeháněl a přikrašloval jen trošku. Neboť na tom samém londýnském nádraží, kde J., George a Harris podplatili strojvedoucího, aby jel tam, kam potřebovali, protože jim nikdo nebyl schopen říct, který vlak tam jede, náš táta s přáteli po stu letech narazili na identický problém. Jen k tomu podplácení se nesnížili (přece jen jsou železniční nadšenci a vědí, že výhybku si strojvedoucí sám nepřehodí :-). Není tedy divu, že u určitých členů naší rodiny tato kniha nabrala jistých mytických kvalit...
...
Tak oprava: Nebylo to v Londýně, bylo to v Yorku. Ale scénář velmi podobný, jen moderně obměněný. Ani v Yorku strojvedoucí nevěděl, kam že to vlastně jede.

Varuju před vydáním od Ledy a "překladem" Alexandera Tomského; píšu schválně překlad do uvozovek, protože Tomský uvádí, že úmyslně vynechal pasáže, u nichž se mu zdálo, že zastaraly a "nevyjadřují univerzálnost Chestertonových myšlenek" (nebo něco v tom smyslu). Snaha knihu aktualizovat se může zdát ušlechtilá; ve skutečnosti ale měla za následek, že jsem při čtení pořád měla pocit, že to Chestertonovi nějak hapruje, což je dojem, který z něj při jeho slavné paradoxnosti a určité řekněme přímo nelogičnosti normálně nemívám. Takže ten pocit, který vedl k tomu, že jsem to ani nedočetla, připisuju tomu, že v knížce opravdu sem tam chybělo něco, co sice možná bylo neaktuální, ale spojovalo jednotlivé myšlenkové body k sobě... Tomský mimo to spáchal nejméně dvě knížky Chestertonových aforismů, a v tom, obávám se, je jeho problém: na Chestertonovi ho zřejmě baví spíš jednotlivý vtip než celková myšlenka. K tomu účelu se ovšem knížka tohohle typu moc nehodí. Doufám, že to někde seženu v lepší verzi.

Já osobně se při čtení téhle knížečky nikdy neubráním myšlence: ano, tady to vzal C.S. Lewis, tady to vzal Karel Čapek. Chesterton je možná o něco menší velikán, ale jsem si dost jistá, že bez těchhle jeho postřehů by ani Lewis, ani Čapek nebyli právě takoví, jako nakonec byli... I Čapek se přece věnoval lecjakým ohromným maličkostem, jako je zahrádkaření, a viděl v nich mnohé veliké věci; i Lewis bránil pohádky. A tohle myslím výborně vyjadřuje, v čem je tahle knížka dobrá: pošťouchne vás, abyste si i vy začali všímat. Některé z Chestertonových postřehů se skutečně váží k dobovým a místním reáliím, takže člověk se zájmem o Anglii je asi ocení mnohem víc než někdo, kdo ke knížce přijde jen náhodou. Ale spousta z nich je dosti univerzální a jeho poetická řeč a popisy nesmírně evokativní, takže není divu, že ho tolik jiných autorů jmenuje mezi svými inspirátory.

5 13.10.2015

To tykání má myslím jednoduché vysvětlení: v anglickém originálu se to nerozliší, takže čeští překladatelé šli jednou cestou, polští zřejmě druhou... a překladatel polského apokryfu se držel originálu dané knihy a nikoli českého úzu pro Holmese. Je to překladatelská chyba? Je a není.
Když ovšem pominu tenhle nevýznamný, ale pro českého čtenáře dost rušivý detail, je to jednoznačně vůbec nejlepší Holmesovský apokryf, jaký jsem kdy četla. Pravda, Braunheld vždy a všude začne po čase být trochu nudný - čtenáře to ochudí o část překvapení, které od detektivky žádá, a i ten slavný Moriarty se ve skutečnosti objevuje jen v pár původních příbězích, osobně dokonce jenom v jednom. Ovšem tenhle moment předvídatelnosti je více než bohatě vyvážen stylem podání (přes ono tykání úžasně podobné originálu), rozmanitostí příběhů a zápletkami, za které by se Doyle opravdu nemusel stydět. Mazané uplatnění různých vlastností chemických látek zastává vždy hlavní detektivní záhadu, kterou je nutno rozluštit, a funguje to znamenitě.

Výhodou Golembowiczova chemického přístupu je, že ačkoli se drží ve viktoriánských vodách, nenechává se strhnout atmosférou, touhou romantizovat víc než Doyle sám, ani potřebou dokázat, že "to bylo jinak", ani potřebou ukázat, že, jak se tomu říká v angličtině, "he did his research". Nejsou tu žádné vhledy do slavných případů a životů osobností té doby, žádné špumprnákle se zamotanou Holmesovskou chronologií (jakkoli i ty mohou být zajímavé), žádné pečlivě dohledané detaily vystavené na odiv (s výjimkou těch chemických); jsou to prostě další z případů, v nichž se uplatnily Holmesovy detektivní vlohy, tentokrát jen s větším důrazem na jeho rozsáhlé znalosti chemie. Takže paradoxně, aniž by se Golembowicz nějak výrazně snažil o prostředí konce 19. století se vším všudy, ve výsledku je mnohem přesvědčivější, protože zachovává původní autorský přístup. Historie a prostředí vstupují do příběhů právě jen natolik, jak to vyžadují příběhy a jejich postavy samy, a tak je to správně.
Je to zatím jediný apokryf, u kterého se mi stalo, že jsem se musela po čase po přečtení zamyslet a uvědomit si, že o daném případu nepsal Doyle sám. Což je v rámci Holmesovských apokryfů úctyhodný výkon, protože naprostá většina z nich buď vůbec volí jiný přístup než Doyle, nebo když se snaží o totéž, případy a někdy i styl dost pokulhávají. Golembowiczovi se geniálním tahem podařilo vystihnout většinu toho, co dělá Holmese Holmesem, bez újmy na originalitě případů. Myslím, že ten geniální tah spočívá v tom, že tak jako v mnoha původních Doyleových povídkách je počátečním impulsem pro vyšetřování jen nějaká bizarní příhoda a ne hned na první pohled zločin. Právě v odkrývání temných pozadí takových podivných příhod se totiž nejlíp projevují Holmesovy jedinečné detektivní vlastnosti: jeho specialita je přece právě v tom, "vidět" to, co jiní nevidí, všimnout si souvislostí mezi detaily a domyslet sled událostí. Naprostá většina autorů Holmesovských apokryfů na tenhle trik zjevně ještě pořád nepřišla, ke značné škodě žánru. O to větší obdiv si Golembowicz zaslouží za to, že Doyla ve většině věcí tak dobře "prokoukl".

Novější vydání od Joty pod názvem Chemické případy Sherlocka Holmese obsahuje víc povídek než knížka z roku 1967 vydaná jako Chemické příběhy Sherlocka Holmese, takže doporučuju shánět Případy. :-)

4 13.10.2015

Podle mě je tohle jeden z nejlepších dílů Narnie - hlavně v rámci toho, co jiného než Narnii Lewis psal, a z pohledu toho, že dál rozvíjí narnijský svět mimo hranice Narnie. Akorát mě v Koni a jeho chlapci poněkud žerou nesrovnalosti v geografii a čase (vzdálenost různých míst, hlavně v Narnii a Arkénii, ve srovnání s tím, jak dlouho lidem trvá cestování v jiných knížkách). Ale dávám plný počet, abych to tady trochu vyrovnala: Podle mě je to rozhodně mnohem lepší, než jenom knížka pro čtení hnané touhou po dalším dílu téhož (z kteréhož pohledu to tady mnohé komentáře shazují a z kteréhož pohledu podle mě Narnii nikdy není možné plně vychutnat). Postavy jsou velice zajímavé, hlavně vzhledem k tomu, jak jejich různé zkušenosti ovlivňují jejich chování. Je v tom několik zásadních Lewisovských postřehů (třeba to o starých přátelích, se kterými vlastně nemáme moc společného) a taky jeho krásné poetické a evokativní pasáže popisů (vedro a nuda na poušti! ráno v Narnii!). Aravis je možná vůbec nejlepší Lewisova hrdinka. Edmund jako dospělý mi vždycky imponoval. Jo, a taky mám slabost pro Korina a jeho rošťárny!

3 14.10.2014

Nic dalšího od Mickiewicze už se mi tolik nelíbilo jako Pan Tadeáš; je to všechno romantismus na plné pecky a jak jsem postupem času zjistila, plnokrevný romantismus mi zas tak moc nesedí. Ovšem pokud vám sedí, se všemi tragickými a tragicky chmurnými hrdiny, myslím, že můžu Konráda Wallenroda doporučit. A jak píše Stammel, je to opravdu dost výmluvné eticky, hrdina je v podstatě zahnaný do kouta a ať dělá co dělá, vždycky to bude špatně... což je situace, která se asi, byť v mnohem méně vyhrocené míře, každému někdy přihodí.
I když znalost historie Pobaltí a schopnost dekódovat počeštěná polská jména litevských knížat a jevů se při čtení téhle knížky občas docela hodí, což bohužel opravdu ne všichni mají...

Překlad Pana Tadeáše od Elišky Krásnohorské vyšel i v 50. letech; to je ta verze, kterou jsem několikrát četla. Sama to teď vlastním v polštině... jak už knížku znám, jde to číst docela dobře. :-)
Je to jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec a čím víc ji čtu, tím víc se mi líbí. Nejdřív jsem viděla film od Andrzeje Wajdy a inspirována jím se rozhodla přečíst knihu. Napoprvé mi prokousání se něčím, co je v podstatě veršovaný román, trvalo asi dva měsíce (což je na mě opravdu dost; třeba Quo vadis jsem tehdy přečetla ani ne za dva dny). Ale stojí to za to. Není to jen romantická báseň; je v ní plno detailů ze života tehdejší polské šlechty, včetně komických momentů srovnatelných dejme tomu s Jane Austenovou (ovšem na rozdíl od ní samozřejmě v rámci mnohem dramatičtějšího příběhu). O kvalitě knihy z tohohle pohledu podle mě vypovídá i to, že ji přečetl (v polštině!) a bavil se jí i můj táta, který už beletrii téměř vůbec nečte.

14.10.2014

Knížka je ve skutečnosti hlavně knížkou o poznávání Ježíše než knížkou o něm jako takovém, což byl podle mě od autora vynikající tah. Prolíná se v ní historický románový příběh s fiktivními dopisy autora o psaní knížky, a to obojí se nakonec tak nějak propojí. Kromě toho je v ní spousta poznámek pod čarou vztahujících se k historickým pramenům. Vždycky, když Galilejského čtu, jsem ze začátku autorským postupem a přístupem trochu zklamaná, načež mě ta potvora knížka stejně dostane a přečtu ji na jedno posezení a na konci málem brečím. Tedy asi tak.

1 14.10.2014

Kniha je pozoruhodná jak jako detektivka (opravdu myslím nečekáte, kdo to je, a přesto to všechno zapadá do sebe), tak svou propracovanou Holmesologickou mystifikací a historickým pozadím (po přečtení mám asi tak o 99% lepší představu o historii a vývoji amerického Středozápadu, než jsem měla předtím). Rozhodně jeden z lepších, ne-li nejlepších holmesovských apokryfů - leccos z těch jiných knížek, které Jota vydala, bylo na rozdíl od téhle buď zapomenutelných, nebo úplně mimo, ale téhle se velmi úspěšně podařilo skloubit původní styl s novým námětem a prostředím, které jsou také velmi dobře, evokativně popsané. Autor mě natolik zaujal, že bych si od něj klidně přečetla i něco neholmesovského, kdyby se to u nás dalo sehnat...

1 14.10.2014