Lískaran komentáře u knih

Potká se Čech, Němec a Cikán... Kyšovo obsazení postav vypadá právě jak z vtipů, které se vyprávěly v 90. letech. A podařilo se mu dát dohromady devadesátky, které jsou momentálně v módě, a nácky, kteří jsou v módě pořád. A zatímco alternativních historií, kdy Německo vyhrálo druhou světovou, je celá řada, tak lokální zacílení na to, co kdyby Němci nebyli po válce odsunuti z Československa, je zajímavý nápad.

Autor ho sice nedokázal nějak mistrovsky podat a postavy nejsou bůhvíjak vykreslené (a sarkastické dovětky vypravěče jsou na ose vtipnost/křečovitost tak půl na půl), ale kladné body těží právě už z toho úvodního nápadu a celkem zručného nakládání s očekávanými věcmi, jako jsou zakořeněné křivdy nedovolující smíření, odkrývání svinstev v minulosti postav, tajemství starých fotografií a zapomenutých míst, ve kterých tiká minulost. *** a půl.

8 27.03.2024

„Jihočeská bufonerie“, zní podtitul knihy a slova jako nadsázka nebo fraška opravdu její styl dost vystihují. Příběhy jedné třídy základní školy jsou zábavné, originální a říznuté absurditou (patová situace na jihočeské poušti, výprava do podškolního labyrintu školníka a vynálezce Lojzy Kudláčka, invaze zvířat do třídy nebo cizinci z Chicaga mající zájem o koupi města), jenom to vypravěčovo pábení je místy už trochu moc zbytečně ukecané – hlavně v posledních kapitolách. Ale musím říct, že po přečtení jsem na Veselí nad Lužnicí a jeho písečné duny docela zvědavý. Ke knize pěkně sedí divoké a zalidněné ilustrace Jindřicha Kovaříka.

19.03.2024

Řada básní se vyznačuje až surrealistickou obrazností, kdy se čtenář nemá čeho chytit, i když i bez pochopení smyslu texty nabízí pár působivých obrazů. A na druhou stranu (zvlášť v posledních oddílech knihy) tu najdeme jakési říkanky působící až trochu křečovitě a nevkusně a také tak, jako by autor právě objevil, že některá slova se podobají a měl nutkání tvořit slovní hříčky.

04.03.2024

Avram Davidson mě překvapil hned s povídkou Moře plná ústřic – potměšilý příběh odehrávající se v opravně kol působí, jako by ho napsal Ray Bradbury. A klasika připomíná i žánrová nevyhraněnost nebo kritika chování naší civilizace k jiným, ať už to jsou indiáni nebo primitivní obyvatelé jiných planet. A taky různorodost – příběh na téma „podivný přístroj“, nezvyklý důvod pronikání mimozemšťanů na Zemi nebo variace na „zvláštní obchod, kde mají zrovna něco pro vás“, který lehce připomene pozdější Nezbytné věci či Slunečního psa od Stephena Kinga.

1 26.02.2024

Jakkoliv je mi autor sympatický jako překladatel a znalec Woodyho Allena, tuhle knihu bych sám od sebe nečetl – historky z vyšší společnosti mě zajímají stejně málo jako šlechtické rody a zlaté písmo na obálce mě odpuzuje. Nakonec bylo čtení fajn. Žantovský je místy ohromně vtipný, i když než si na to člověk zvykne, pořád v tom vidí ten allenovský humor – ironické sebeshazování a míchání vysokého s nízkým, stejně jako sklon k absurditě a tendence prodat za fór i vlastní babičku. A spíš ke kladům patří i to, že je nejspíš tohle „bájné vyprávění starců“ věrohodné asi jako Hájkova (nemyslím toho od Klause) Kronika česká.

2 26.02.2024

Zatímco mnozí si neumí představit Kolín bez železnice a nádraží, Nová cesta ukazuje, jak si obyvatelé Kolína neuměli představit své město se železnicí. Veletovský kreslí živý, plastický obraz kolínského života před polovinou 19. století a řekl bych, že poskytuje bohatý materiál pro historika i sociologa.

1 29.01.2024

Název knihy skvěle vystihuje neomezenost dětského světa – tedy kromě toho, že tam ten oceán fakt je. Gaiman je působivý právě v ponoru do dětského prožívání – vypravěčova osamělost, úzkost a bezmoc vůči nedůvěře nebo rovnou zlovůli dospělých postav je opravdová (jen s věkem to trochu přehnal, řekl bych, že hrdinovi by podle všeho mělo být aspoň devět, ne sedm). K tomu to, co člověk od Gaimana očekává – nápady překračující běžnou fantastiku. Akorát se mi zdá, že z toho vznikl příběh, který nedokázal dobře zkrotit, a tak to místo něj udělal „deus ex machina“. Ale i tak to pořád stojí za to.

6 18.12.2023

Komiks o životě J. A. Komenského je střídán příběhem dívky Filipy a jejích kamarádů asi jako motivace pro čtení o Komenském a pro udržení pozornosti mladých čtenářů, ale na mě (asi celkem pochopitelně) ty části fungovaly spíš opačně. A k tomu příběh o únikovce končí prostě tehdy, kdy to autorka potřebovala – a proto docela nelogicky. Proč se tam nakonec zjevila i ta učitelka, se kterou si třída vůbec nerozumí? V ději ta náhlá změna vztahů nemá vůbec žádné opodstatnění.

Na druhou stranu Komenského životní příběh je podán poutavě a výtvarně zdařile - obzvlášť Fibrichovy mapy jsou krásné a díky velkorysému vydání knihy ještě vyniknou. Je fér, že J. A. K. jako člověk velkého formátu dostal publikaci přesně takových rozměrů.

1 25.11.2023

Víc prostoru než kriminální motiv má reflexe Francie konce 50. let – opadnutí odbojářského étosu, úpadek socialistických idejí a k tomu politikaření (a v pozadí nepokoje v Alžírsku). To, co z Zieglerové knihy zastaralo míň než tehdejší politika, je psychologická rovina – pohled vypravěčky, novinářky a nezávislé osobnosti kriticky glosující okolí i sebe.

11.11.2023

Protože kuny jsou asi leckdy rozumnější než lidé, dva rody – Lesňáci a Skalňáci - překonají vzájemnou nevraživost a zachrání babičku a sestřenici kuny z Brna. Fajn příběh, trochu napínavý i vtipný (drsné kuny z brněnské Bandy mluví částečně hantecem) a bohatě ilustrovaný.

24.10.2023

Kdybych chtěl Rudišovu knihu zkritizovat, už to napsal za mě (na straně 138):

Příliš mrtvol.
Příliš vlaků.
Příliš baedekru.
Příliš krematoria.
Příliš historie.
Příliš historek.
Příliš Winterberga.

Je to tak repetitivní, že to může někoho otrávit (a otrávenci nejsou hezké mrtvoly), nebo se to člověku dostane pod kůži. Možná by takhle měly být psané učebnice, kde by příběh sloužil jako vehikl pro to, co si v něm člověk přečte tolikrát, až si to zapamatuje, i kdyby nechtěl

Rudišův manifest smíření, smíření s tragičností života a dějin.
Bedekr po ztracených časech plný zajímavých postřehů a se smyslem pro překvapivé i groteskní souvislosti a paralely.

Jen mi přijde, že příběh byl vymyšlen až příliš na druhé koleji a postavy jsou hlavně k tomu, aby mohlo formou románu zaznít všechno to, čím je autor fascinován. Ale poslední scéna je krásná.

15 21.09.2023

Ota Fink zase musí vytáhnout svůj alias Pavla Vodsloně, když se před ním jednoho červnového dne objeví minulost a praští ho přímo mezi oči. Pátrání ho vede od nejzapadlejších pražských putyk až po kanceláře velkých zvířat a časově zpět do osudového setkání před dvanácti lety, ale i před druhou světovou válku. A odhalovaný příběh, jak žánr vyžaduje, postupně temní.

Ale co je hlavní, je jako obvykle Velinského jazyk - živé dialogy, vtipná přirovnání (i když na konci kapitoly obvykle přijde dějový direkt, po kterém člověka na chvíli humor přejde) a charakteristiky, přirozené zacházení se slangem. A taky barvité postavy - hulkovsky nemluvný ranař Bimbo a jeho hubená ségra House zamilovaná do Oty a mistrovsky ovládající prak jsou skoro jak z komiksu od Franka Millera, ale zároveň jsou ve Velinského světě uvěřitelní.

Jsem rád, že nedostupné finkovky začaly znovu vycházet - a zároveň doufám, že nikoho nenapadne to zfilmovat.

8 24.08.2023

Kdysi jsem si tuhle Ballardovu sbírku koupil v Levných knihách, když mě okouzlila obálka a vlastně i ten název. Přečetl jsem ji ale až po mnoha letech a musím říct, že tenkrát (asi v sedmnácti) bych se jí těžko prokousával. Ballardův styl se vyznačuje básnickými obrazy a uměním detailu, zatímco souvislý děj se občas rozpadá stejně jako hlavní (občas trochu vyšinuté) postavy autorových příběhů.

Geometrie prázdných bazénů, mysli posedlé nutkavou myšlenkou, působení světla a času na člověka, tlak technické civilizace a s ní související odcizení. Ale taky reportáž z budoucí občanské války ve Spojeném království za intervence amerických vojáků nebo příběh o náklaďáku mrtvých na sklonku druhé světové války v Japonskem okupované Číně.

22.08.2023

Přínosná publikace, ovšem zamrzí chyby v gramatice i interpunkci. Kniha záslužně přináší informace (mimo jiné) o pozapomenutých autorech, ale mohla dát větší prostor i některým spisovatelům současným.

Psát o Švejkovi několikařádkový komentář je jako snažit se nasytit Balouna rohlíkem.

Encyklopedie blbosti a směšnosti.
Slavné protiválečné dílo, ve kterém se hlavní postavy do bojů vůbec nedostanou a ve kterém se hrůzy války a vůbec svinstva sdělují jen tak mimochodem, mezi řečí o něčem úplně jiném.
Epos, kde se putuje (stejně jako u Homéra jsme postrkováni osudem, hněvem bohů - a špatnou orientací v jižních Čechách), ale místo dobrodružství se většinou jen žvaní, vykecává, vypráví.
Kniha, kde hlavní hrdina téměř neustále mluví (pokud mu zrovna není doporučeno, aby držel hubu), ale asi jen třikrát se dozvíme, že si něco myslí.
A mnoho dalšího.

15 01.06.2023

Když někomu nasazují psí hlavu, nemusí to být vždycky špatné, jak dokazuje Dogman, cajt právě s psí hlavou. A když se k němu přidá kotě Peťulka, aby potírali zločin, navíc pod hemingwayovským názvem Komu letí meruna a místy se záměrně dětinskou kresbou, je to neodolatelná kombinace. A hlavně - kromě ulítlých fórů, chmatáckých merun, robokrys a komických padouchů je to dojemný příběh o tom, jak i dítě (kotě) může něco naučit svého tátu, a o hledání vztahu ke světu.

06.05.2023

Trochu magický realismus, kde se děti mění ve zvířata a nikomu to nepřijde neuvěřitelné. Ostatně vždycky někdo ví, že je potřeba zavolat do Dětského zvěřince, který je tu právě pro takové případy. Příběhy ukazují, že děti se ve zvířata mění kvůli problematickým vlastnostem nebo nezvládnutým emocím, což ovšem často souvisí i s tím, jak se chovají dospělí. Výchovnost je ale schovaná až za imaginací a laskavým i humorným stylem vyprávění. Ředitel Dětského zvěřince si mě hned získal - měří jen 127 centimetrů, a tak v každém příběhu vyráží do akce nikoli autem, ale na svém výjezdním superprkně Tornádo - a s pochopením pro děti.

08.04.2023

Jakési mystérium fotbalového zápasu odehrávajícího se vždy ve vlastním čase vytrženém z času všedního se tu setkává s konkrétním vesnickým hřištěm za druhé světové války, jak už naznačuje název sbírky. Jsou tu poetické postřehy o hře i vzpomínky na spontánní zápas proti německým vojákům.

Jen na tomto
kousku země,
ohraničeném
čarami z vápna,
trvají
v této obklíčené
zemi
pravidla
o vztahu
člověka
k člověku.

1 27.03.2023

Generace Nula svědčí o pestré škále stylů (někdy i v rámci jednoho příběhu - Karel Jerie) i žánrů tehdy mladých autorů, ale kdybych měl říct, co si z toho zapamatuju, už to taková sláva nebude. Když to srovnám s antologií Generace 89, výtvarný standard je asi celkově výš, ale zase tu není nic tak vynikajícího jako eroticko-parodická Sheila nebo famózní Dračí let. Ne že by mě to nebavilo, ale není tu moc extra kousků a možná by to bylo zábavnější bez zahánění do tematických chlívků, které tomu už předem dávají nějakou nálepku.

1 21.03.2023

Dnes se hodně užívá obrat, že někdo někomu dává hlas ve smyslu nechává svým dílem promluvit někoho přehlíženého či utlačovaného. Margaret Atwoodová dává hlas červené slepičce nebo Hamletově matce či pohádkovým macechám. Ale nejde tu jen o ženské postavy zakleté ve své roli - Atwoodová dává hlas třeba taky netopýrům. Další povídky to dovádí dál. V nich je například pohledem zvnějšku nahlíženo lidstvo - vidíme se cize a místy ve vtipné zkratce (každá z povídek má jen pár stránek). Ale jiné jsou zase o stárnutí či smrti. Anebo taky o citu Raymonda Chandlera pro popis nábytku. Povídky, které se nedají převyprávět.

1 04.03.2023